Kodokan Bōdžucu – boj s holí v Kodokanu

napsal: Lance Gatling
Jedním z méně známých aspektů Kodokanu ještě před americkou okupací na konci druhé světové války byla výuka jōdžucu (techniky boje se střední holí) a bōdžucu (techniky boje s dlouhou holí). Organizace Kodokanu k tomuto účelu vytvořilo výzkumné oddělení technik boje s holí, které mělo za úkol nastudovat techniky i principy a poté navrhnout jejich způsob začlenění do Kodokan džúda.

Protože je tento příběh dosti dlouhý, a ne každý může být obeznámen se samotným pojmem jōdžucu, začnu tímto úžasným videem. Všimněte si, že všechny tři odkazy začínají v různých časech téhož videa, takže můžete začít hned prvním a sledovat ho zkrátka až do konce; celé video má 7:33 minut. Video bylo zřejmě natočeno v Tokiu, a to téměř jistě v polovině 50. let 20. století, kdy Mel Bruno podnikl několik služebních cest do Tokia, aby zde koordinoval a následně pak již jen monitoroval Kurz strategického letectva (Strategic Air Command (SAC) Combatives Course), který byl pořádán a vyučován v prostorách Kodokanu a kde se vojáci amerického letectva seznámili s Džúdō, karatedō, aikidō i policejním taihōdžucu (zatýkací techniky), které pak pomohli představit i celému západnímu světu.

Sensei Takaji Shimizu zde blokuje ozbrojené i neozbrojené útoky Mela Bruna právě pomocí technik jōdžucu.

https://www.youtube.com/watch?v=IhvQMWxu1yk
Shimizu sensei předvádí základní kata („formy“) školy Shintō Musō ryū JÓDÓ proti útočícímu protivníkovi ozbrojenému mečem.

https://youtu.be/IhvQMWxu1yk?t=156
Příslušníci tokijské městské policie předvádějí policejní techniky jō. Všimněte si, že předvádějí jak kontrolu davu (zadržování nebo vedení davu), tak i techniky útoku/obrany.

https://youtu.be/IhvQMWxu1yk?t=301
Hůl jō je běžnou zbraní v mnoha japonských školách bojových umění rjúha a všudypřítomnou zbraní japonské pořádkové policie a policie střežící policejní stanice nebo jiná zařízení, ať už v uniformě nebo v civilu.

Tokijská městská policie střeží budovu Národního parlamentu, který je součástí japonského parlamentu. Policista napravo drží bílou dubovou hůl jō, zatímco policista nalevo má teleskopický policejní obušek keibó. Jejich uniformy doplňují vesty odolné proti noži, vysílačky a pistole.

Hole se vyrábějí v téměř nekonečném množství délek a průměrů s nepřeberným množstvím názvů, ale v posledních několika desetiletích se jejich různá pojmenování víceméně standardizovala díky popularitě školy Shintō Musō ryū JÓDÓ. Zde je pro získání základní představy uveden jejich seznam, který by ale rozhodně neměl být považován za jediný a správný.

• Tsue, sutekki nebo tanjō – na počátku éry Mejdži se výraz tsue začal používat pro hůl, ステッキ sutekki byla „vycházková hůl“, zatímco tanjō znamená „krátké jō“, obvykle dlouhé kolem 1 metru / 39 palců. Téměř všudypřítomnou viktoriánskou pánskou vycházkovou hůl si osvojilo mnoho Japonců, zejména bývalých samurajů, kteří byli teprve nedávno zbaveni tradičního práva nosit sadu dvou mečů daishō. V tehdejší době politického a kriminálního násilí se legálně nositelná hůl stala užitečnou zbraní pro sebeobranu a nezřídka se také používala k ukrytí (vysoce nelegálních) čepelí mečů. Například vrah ministra školství Arinoriho Moriho, student Džúdō Buntarō Nishino, byl Moriho bodyguardem téměř sťat nelegální čepelí v holi. Bývalý samurajský bodyguard byl pak souzen za vraždu Nishina, ale nakonec byl zproštěn obžaloby.
  Kanó téměř jistě věděl o používání holí v sebeobraně v bojových uměních již v pozdějších letech 19. století. Slavný šermíř a ultranacionalista, člen Genyōsha Ryōgorō Uchida, vyvinul celou sérii technik tsue proti meči, kterou nazval Uchida ryū tanjōdžucu. Při ní používal 90 centimetrů dlouhou rovnou hůl. Důvodem, proč tyto techniky vyvinul, byl útok jeho dvou politických protivníků ozbrojených nelegálními meči, který jen zázrakem přežil. Poté vyvinul techniky, aby se takovému útoku v budoucnu mnohem lépe ubránil. Po letech bylo jeho umění převzato i do osnov Shintō Musō ryū JÓDÓ a dodnes se vyučuje pro pokročilé studenty. 
• Jō – jde o alternativní čtení pro 杖 tsue, což znamená hůl nebo kyj. Vzhledem k rozšířenosti Shintō Musō ryū JÓDÓ se v definici, kterou používá více asociací Shintō Musō ryū JÓDÓ, popisuje standardní 127centimetrová / 50palcová kulatá hůl, tradičně vyrobená z japonského bílého dubu. Tradiční japonská délka je 4 šaku 2 sun 1 bu (127 cm / 50 palců) s průměrem 8 bu (24 mm). Některé školy však používají i silnější jō stejné délky.
  Zajímavé je, že asociace Shintō Musō ryū JÓDÓ umožňují kratším cvičencům zkrátit si své jō, aby se do repertoáru kata vešly techniky v plném rozsahu pohybu, ale je zajímavé, že pro vyšší cvičence již delší jō nejsou. Zajímavé také je, že v některých klasických školách jō se správná délka měří od podlahy po podpaží cvičence, zatímco v jiných školách jsou jō dlouhá až 180 centimetrů a více. A jen pro větší zmatek také uvedu, že hůl používaná v moderní sérii Kodokan Goshin Džucu „techniky sebeobrany“ sestavené v 50. letech 20. století, je dlouhá jen 1 metr / 39 palců, ale Džúdōka ji přesto nazývají jō.
• Bō – ačkoli je méně specifické, často se jím rozumí roku shaku bō, tedy hůl či obušek dlouhý 6 shaku neboli 182 centimetrů / 6 stop a 1 palec. V dnešní době jsou obvykle kulatého průřezu, ale mohou být i šestihranné, což soustřeďuje sílu úderů do menšího, ostřejšího úhlu. Některé mohutnější bó mohou být dokonce zpevněny železnými proužky, které zpevňují dřevěnou násadu a dodávají ji další hmotnost pro ničivější údery.
  Legendární příběhy o vzniku škol bō někdy uvádějí, že jakýsi bojovník ztratil v bitvě čepel svého kopí jari (nebo halapartny naginata) a musel pak bojovat již jen se zbývající dřevěnou holí.
  O zavedení Shintō Musō ryū JÓDÓ do Tokia se zasloužil především fukuocký mistr bojových umění Takaji Shimizu 清水隆次 (1896-1978). Sensei Shimizu byl senior instruktorem JÓDÓ školy Shintō Musō Ryū, úzce spjatým s ultranacionalistickou skupinou Genyōsha a jejím dōjō Genbukan, kde se vyučovala, a vlastně až dodnes, vyučuje řada původních bojových umění koryū budžucu, včetně Džúdžucu a jōdžucu a později i Džúdō.

Takaji Shimizu (1896-1978) Shintó Musó-ryú 25. neoficiální ředitel a vůdčí osobnost tohoto umění ve 20. století.
Během dlouhé éry panování Tokugawů bylo město Fukuoka korunním klenotem feudálního panství (han) rodiny Kuroda. Ačkoli téměř všechny feudální panství měly řadu bojových umění, které se vyučovaly v rámci přípravy mladých samurajů, mnohé z těchto škol byly společné pro celé Japonsko a mezi jednotlivými místy stejných škol, zejména v dójō v Edu, probíhal častý výměnný výcvik.

V některých případech však feudální panství určilo určitou školu bojového umění jako svou 御留流 otome ryū, bojové umění určené výhradně pro potřeby feudálního panství, které se pak nikdy nesmělo ukazovat cizincům. Obvykle byla jako otome ryū označována bojová umění meče kendžucu, protože překvapivá, vlastní, nová technika mohla vyhrát boj proti konvenčněji vycvičenému protivníkovi s mečem. Podle pověstí, které od té doby předával (zdá se ale, že bez důkazů) sensei Shimizu i další instruktoři Shintō Musō ryū, pouze feudální panství Fukuda označovalo Shintō Musō ryū jōdžucu jako svou otome ryū. Ačkoli tedy mnoho starých bojových umění koryū budžucu zahrnovalo techniky jō nebo bō, není znám žádný jiný příklad, že by takto byla označena škola jō.
Sensei Shimizu studoval i jiná umění, ale primárně se soustředil na Shintō Musō ryū jō a s ním související další umění boje: kusarigama (srp a závaží na řetězu nebo provazu), džuttedžucu (malá hůl) a hojōdžucu (svazování lanem).

Kromě základních cvičení pro jednoho muže se v párové kata Shintō Musō ryū cvičenec ozbrojený jō brání sérii složitých útoků protivníka ozbrojeného mečem. Delší jō umožňuje zkušenému uživateli libovolně taktizovat nebo útočit na šermíře, využívat jeho delšího dosahu k blokování meče (nebo dokonce k ohýbání či lámání méně kvalitních čepelí), k přesným úderům na zlomení zápěstí, žeber nebo klíčních kostí, úderům k oslepení, omráčení nebo dokonce k zabití údery do spánku. Anebo, zvláště v rámci této školy, způsobit tvrdými údery na solar plexus dočasné ochrnutí bránice útočícího šermíře a ztížit mu tak dýchání.

Sensei Shimizu byl pozván, aby předvedl Shintō Musō ryū JÓDÓ na demonstraci bojového umění (enbu), kterou v březnu 1926 uspořádala tokijská metropolitní policie na počest kamarádů padlých ve službě. Jeho ukázka, kterou předvedl spolu s dalším fukuockým mistrem bojových umění, se okamžitě stala senzací a byl poté požádán, aby se přestěhoval do Tokia a vyučoval zde Shintō Musō ryū JÓDÓ. O něco později se proto přestěhoval do Tokia a začal zde Shintō Musō ryū JÓDÓ skutečně vyučovat. Během krátké doby pak začal učit mnoho dalších skupin počínaje chlapeckými skauty až po tokijskou metropolitní policii, která se považovala ze jednu z nejvlivnějších entit bojových umění v Japonsku.

Speciální jednotka tokijské metropolitní policie z roku 1938, kterou sensei Takaji Shimizu vyučoval technikám jō, a která byla předchůdcem dnešních speciálních pořádkových mobilních jednotek Kidōtai. Ačkoli je to na tmavých uniformách těžko vidět, každý policista má jō stojící vedle levé nohy, zatímco ukazují své pistole ke kontrole.

Sensei Shimizu upoutal pozornost Šihana Kanó, který ho poté od roku 1931 najal, aby vyučoval i v Kodokanu. Sensei Shimizu se zmiňuje o tom, že vyučoval „rok co rok“ až do konce druhé světové války, což zřejmě znamená, že byl angažován pouze jako externí, smluvní instruktor, a nikoli jako jeho kolega, sensei Heki, který se stal zaměstnancem Kodokanu.

V polovině třicátých let Šihan Kanó několik let zkoumal JÓDÓ jako dodatkovou zbraň, která by vyplnila nedostatky v tom, jak může judó čelit ozbrojeným protivníkům. Kromě praktické využitelnosti při cvičení a sebeobraně je jō také výborným tréninkem v posuzování a používání maai (vzdálenost mezi soupeři). V roce 1935 představil Šihan Kanó v časopise Džúdó nové výzkumné „oddělení Kodokan bōdžucu“.

Proč jsme trénink bōdžucu zpřístupnili dobrovolníkům
Když jsem byl mladý, cvičil jsem Yagyū-ryū bōdžucu s mužem jménem Oshima. Protože moje cvičení této disciplíny nedosáhlo úrovně shugyō (poznámka: pokročilé/hluboké studium), obvykle se o něm nezmiňuji. Od té doby jsem však hluboce přesvědčen, že bōdžucu shugyō má svou hodnotu. Jak jsem již uvedl dříve, jsem přesvědčen, že je žádoucí další výzkum, a to následujících metod boje: Džúdžucu (techniky boje beze zbraně), bōdžucu (techniky s holí nebo kyjem) a kendžucu (techniky s mečem).

Podíváme-li se na realitu naší současné společnosti, když mluvíme o mužích, ženách, mladých či starých, vyjma několika málo lidí, kteří skutečně mají zaměstnání, jež dává možnost nosit meč za opaskem, nenosí již zbraně nikdo. V důsledku toho je v případě něčeho neočekávaného užitečnější takové bojové umění, které lze použít k obraně i beze zbraně. Uvážíme-li věci z tohoto hlediska, je dnes hodnota kendžucu poměrně nízká, ale jsem přesvědčen, že toto spolu s Džúdžucu mělo v naší zemi po mnoho let velkou hodnotu jako metoda duchovního rozvoje. Vedle Džúdžucu musíme brát v úvahu i zkušenost bōdžucu, což je velmi důležitá věc, kterou dnes mnozí zřejmě přehlížejí.

Asi před osmi lety (poznámka: asi v roce 1927) jsme v Kodokanu shromáždili dobrovolníky a začali cvičit bōdžucu se senseiem Tamai, senseiem Shiina, senseiem Ito a senseiem Kuboki z Katori Shintō Ryū, všichni z prefektury Chiba. Asi před čtyřmi lety (poznámka: asi v roce 1931) jsme přijali senseie Shimizu z Shintō Musō Ryū z Fukuoky a stále pokračujeme v praktikování této techniky. Dnes jsme díky senseiovi Takeda, senseiovi Heki a s pomocí několika dalších senseiů již mnohem více schopni tato umění praktikovat. Kromě začátečníků máme v poslední době asi 50 účastníků, což je tolik, že musíme již cvičit v hlavním dójō Kodokanu.

Do budoucna hodláme kromě dosavadního úsilí i nadále zvát velké mistry bōdžucu. Jelikož jsme při vývoji základů júdó převzali podstatu různých škol Džúdžucu, dosáhli jsme velkého úspěchu při shromažďování technik júdó z mnoha škol a jejich zkoumání. Nyní jsme vytvořili Kōdōkan Bōdžucu jako odnož Kōdōkan Džúdō. Doufám, že se nám ji podaří rozšířit po celém světě.

I když jsem řekl, že jsem vložil svou energii do rozvoje bōdžucu, přesto si stále myslím, že beze zbraňové bojové umění má větší hodnotu. Po tomto (základním pochopení) si však myslím, že doporučované (další nejcennější) studium je to, kde se učíte útočit a bránit pomocí zbraní. Pokud jde o zbraně, myslím, že (poznámka: tj. bōdžucu) je důležitější než studium kendžucu (umění meče) nebo studium jari (kopí) či naginata (halapartny). Lidé mají obvykle snadný přístup k nástrojům, jako jsou hole, vycházkové hole nebo deštníky. Obvykle je i snadné mít po ruce něco jako klacek nebo kus dřeva, které lze v případě nouze použít jako improvizovanou zbraň. V každém případě je bōdžucu užitečné nejen z výše popsaných důvodů, ale také proto, že je vhodné i pro běžné cvičení.

Stejně tak všechna budžucu (bojová umění) vyžadují praktické cvičení. Jak neustále říkám o atemi džucu (úderových technikách holýma rukama), používaných v Seirjoku Zen’yō Taiiku („Nejlepší využití energie tělesné výchovy“), které jsem vyvinul a které využívá atemi džucu, zvažte následující pohled: Když studujete atemi džucu, je velmi obtížné toto umění využít dle definice „nejlepšího využití“ v reálných podmínkách. V důsledku toho je však velkou hodnotou těchto technik to, že je lze využít jako prostředek tělesné výchovy.

Je také důležité vzít v úvahu, že techniky úderů a obrany tvoří velkou část cvičení a takové cvičení od začátku vyžaduje získání pouze jednoduchého vybavení (například jen jō a holé ruce).
Nedávno jsem tedy provedl výzkum týkající se bōdžucu a rozhodl jsem se o něj podělit. Vyzývám k co nejrychlejšímu zahájení praktikování tohoto umění pro zájemce po celé zemi, region od regionu, pod vedením instruktorů kvalifikovaných k prezentaci nové větve Kodokanu.

Rozvíjením organizace Kodokanu a získáním schopností v těchto praktikách budeme úspěšní a vyškolíme instruktory, kteří budou vysláni do celého světa. Myslím, že za několik let, kdy se Džúdō rozšíří po celém světě, přijde čas, kdy se i bōdžucu rozšíří do zahraničí.

 Jigorō Kanó, 1935

V pozdějších číslech časopisu Džúdó z let 1936 a 1937 Šihan Kanó zmínil senseie Rjúken Hoshino Heki jako „instruktora Kodokan Bōdžucu Kenkyū Bu“ (oddělení pro výzkum techniky bō). Heki napsal sérii esejů o Kodokan bōdžucu, které vycházely přibližně každé dva měsíce, počínaje březnem 1936 esejem Bōdžucu no Shugyō Hōhō („Metody intenzivního studia technik bō“). Tato série v podstatě poskytuje úvod do základů Kodokan bōdžucu, poté sólové techniky i párové kata; celkově se velmi podobá moderním standardním formám Shintō Musō ryū JÓDÓ seitei kata, které lze vidět na videu senseie Shimizu výše.
Kagošimský rodák Heki sensei studoval v dětství klasický kagošimský styl meče Jigen ryū kenpō. Jako poddůstojník vstoupil do japonského císařského námořnictva, stal se válečným veteránem a službu opustil v roce 1923. Ředitel Kodokanu / Džúdōka / bývalý viceadmirál IJN Chikatami Honda, který se s Hekim zřejmě znal z dob jeho služby u námořnictva, ho přijal do administrativního oddělení. Heki poté absolvoval výcvikový program pro rozvoj instruktorů Džúdō na základní škole Kodokan a někdy v té době se naučil JÓDÓ.

Šihan Kanó, který šel ostatním svým osobním příkladem, byl znám jako nadšený cvičenec JÓDÓ, ale v roce 1935 už pětasedmdesátiletého muže chronická cukrovka a následné problémy s krevním oběhem v nohou značně omezovaly v pohybu.

V březnu 1936 pozval Kanó hraběte Henriho de Baillet-Latoura, třetího prezidenta Mezinárodního olympijského výboru, a řadu dalších členů MOV, kteří v Japonsku posuzovali kandidaturu Tokia na pořádání her v roce 1940, do Kodokanu, kde byly také předvedeny ukázky bōdžucu.
Po Kanóově smrti v květnu 1938 se na pětileté vzpomínkové bohoslužbě Kodokanu v roce 1943 představila velká skupina studentů a instruktorů Kodokanu, kteří předváděli Kodokan bōdžucu. Sensei Heki zemřel v únoru 1944. Během okupace a snah o zrušení zákazu školního budó, který připravil o práci všechny instruktory JÓDÓ na veřejných školách, bylo poté kodokan bódžucu potichu opuštěno.
Na počátku okupace byla policejní výuka JÓDÓ pozastavena, protože orgány generálního štábu nařídily japonské vládě omezit jeho používání. Někteří zaměstnanci generálního štábu, z nichž mnozí byli před zapojením do válečného úsilí civilními liberálními akademiky a právníky, byli znepokojeni zraněními, která v poválečném chaosu způsobili policisté se znalostmi JÓDÓ některým z mnoha levicových a pravicových demonstrantů a výtržníků.

Navzdory tomuto pozastavení byla proti velké skupině, demonstrující proti novému nařízení o veřejné bezpečnosti v roce 1949, nasazena speciální jednotka tokijské metropolitní policie. Jednalo se o speciální jednotku tokijské metropolitní policie čítající asi 300 zdatných a zkušených policistů vycvičených senseiem Shimizu a vyzbrojených policejními obušky jō a keibō. Speciální strážní jednotky toho dne používaly své jō s obzvláštním nadšením, zranily mnoho demonstrantů a 46 jich zatkly.

Speciální strážní jednotky tokijské metropolitní policie při zásahu proti demonstrantům proti novému japonskému systému veřejné bezpečnosti v roce 1949.
Generální velitelství spojeneckých sil reagovalo tím, že nařídilo japonské vládě, aby používání jō zcela zakázala a omezila policii pouze na používání mnohem kratších policejních obušků keibō.
Ty se však brzy ukázaly jako nevhodné pro zvládání velkých davů výtržníků, z nichž někteří byli ozbrojeni obušky a pálkami mnohem delšími než policejní obušky. Nakonec bylo rozhodnuto umožnit policistům správný výcvik v podrobnějších a disciplinovanějších technikách jō, což vedlo k ovládání davu a odměřeným, kontrolovaným úderům a úderům, které jsou vidět na videu výše. Po lepším výcviku, řadě reorganizací a lepší integraci s policejním velením a řízením byla v roce 1957 část policejních záloh přejmenována na Kidōtai, jednotky mobilních sil. Tyto vysoce vycvičené a disciplinované síly veřejné bezpečnosti, organizované jako devět jednotek se sídlem v Tokiu, Ósace a dalších klíčových městech, dodnes příležitostně nosí jō spolu s modernějším vybavením pro kontrolu davu. Ve skutečnosti je však dnes jō spíše výcvikovým prostředkem či symbolem autority, než aby se používalo jako hlavní vybavení pro potlačování nepokojů.

Členové 5. mobilní jednotky Kidōtai, jedné z pěti prvních jednotek založených v roce 1957, cvičí s moderním vybavením proti simulovaným výtržníkům ozbrojeným jō při demonstraci před summitem G20 2019 v Ósace. Většina japonských Kidōtai spolu s celkem 32 000 japonskými policisty byla nasazena k zajištění bezpečnosti této akce.
Přestože Kodokan časem upustil od tréninku jō, sensei Shimizu šel od úspěchu k úspěchu. Začal se věnovat výuce poválečné tokijské metropolitní policie a civilistů po celém Japonsku v umění Shintó musó ryúdó, které se dnes praktikuje po celém světě. Po jeho smrti v roce 1978 se JÓDÓ rozpadlo na několik organizací, protože nikdy neurčil svého nástupce ani nemělo jinou životaschopnou organizaci, která by mohla přežít sama o sobě.

Jednou z organizací, která začlenila JÓDÓ, byla All Japan Kendó Federation. Tato organizace byla jakýmsi „kendó klonem“ již fungující All Japan Džúdó Federation. AJKF byla založena v roce 1952 ve vakuu, které vzniklo po rozpuštění (mimochodem, velmi nacionalistické) organizace Dai Nippon Butoku kai (Velkojaponské společnosti bojových ctností), která byla před okupací hlavní organizací bojových umění na národní úrovni a která využívala své široké základny studentů k tomu, aby jim představila umění JÓDÓ.
Ukázalo se, že Šihan Kanó měl pravdu; stejně jako on, a o desítky let později, i jedna z největších japonských organizací Budó v Japonsku, rozeznala skutečnou hodnotu JÓDÓ, osvojila si ho a vyučovala ho poté po celém Japonsku a později i ve světě.

Později si v některém z dalších článků řekneme více o plánu Šihana Kanó – absorbovat do Kodokanu nejenom JÓDÓ, ale i kendō jako další dceřiné umění Džúdō. Povíme si také, i jak blízko ke splnění tohoto záměru skutečně byl.

ZDROJ: The Kodokan Bōdžucu Department – Staff fighting in the Kodokan