Kodokan Bōjutsu – boj s holí v Kodokanu

Přečteno: 79

napsal: Lance Gatling
Jedním z méně známých aspektů Kodokanu ještě před americkou okupací na konci druhé světové války byla výuka jōjutsu (techniky boje se střední holí) a bōjutsu (techniky boje s dlouhou holí). Organizace Kodokanu k tomuto účelu vytvořilo výzkumné oddělení technik boje s holí, které mělo za úkol nastudovat techniky i principy a poté navrhnout jejich způsob začlenění do Kodokan juda.

Protože je tento příběh dosti dlouhý, a ne každý může být obeznámen se samotným pojmem jōjutsu, začnu tímto úžasným videem. Všimněte si, že všechny tři odkazy začínají v různých časech téhož videa, takže můžete začít hned prvním a sledovat ho zkrátka až do konce; celé video má 7:33 minut. Video bylo zřejmě natočeno v Tokiu, a to téměř jistě v polovině 50. let 20. století, kdy Mel Bruno podnikl několik služebních cest do Tokia, aby zde koordinoval a následně pak již jen monitoroval Kurz strategického letectva (Strategic Air Command (SAC) Combatives Course), který byl pořádán a vyučován v prostorách Kodokanu a kde se vojáci amerického letectva seznámili s jūdō, karatedō, aikidō i policejním taihōjutsu (zatýkací techniky), které pak pomohli představit i celému západnímu světu.

Sensei Takaji Shimizu zde blokuje ozbrojené i neozbrojené útoky Mela Bruna právě pomocí technik jōjutsu.

https://www.youtube.com/watch?v=IhvQMWxu1yk
Shimizu sensei předvádí základní kata („formy“) školy Shintō Musō ryū jōdō proti útočícímu protivníkovi ozbrojenému mečem.

 

https://youtu.be/IhvQMWxu1yk?t=156
Příslušníci tokijské městské policie předvádějí policejní techniky jō. Všimněte si, že předvádějí jak kontrolu davu (zadržování nebo vedení davu), tak i techniky útoku/obrany.

 

https://youtu.be/IhvQMWxu1yk?t=301
Hůl je běžnou zbraní v mnoha japonských školách bojových umění ryuha a všudypřítomnou zbraní japonské pořádkové policie a policie střežící policejní stanice nebo jiná zařízení, ať už v uniformě nebo v civilu.

 

Tokijská městská policie střeží budovu Národního parlamentu, který je součástí japonského parlamentu. Policista napravo drží bílou dubovou hůl , zatímco policista nalevo má teleskopický policejní obušek keibó. Jejich uniformy doplňují vesty odolné proti noži, vysílačky a pistole.

 

 

Hole se vyrábějí v téměř nekonečném množství délek a průměrů s nepřeberným množstvím názvů, ale v posledních několika desetiletích se jejich různá pojmenování víceméně standardizovala díky popularitě školy Shintō Musō ryū jōdō. Zde je pro získání základní představy uveden jejich seznam, který by ale rozhodně neměl být považován za jediný a správný.

  • Tsue, sutekki nebo tanjō – na počátku éry Meiji se výraz tsue začal používat pro hůl, ステッキ sutekki byla „vycházková hůl“, zatímco tanjō znamená „krátké “, obvykle dlouhé kolem 1 metru / 39 palců. Téměř všudypřítomnou viktoriánskou pánskou vycházkovou hůl si osvojilo mnoho Japonců, zejména bývalých samurajů, kteří byli teprve nedávno zbaveni tradičního práva nosit sadu dvou mečů daishō. V tehdejší době politického a kriminálního násilí se legálně nositelná hůl stala užitečnou zbraní pro sebeobranu a nezřídka se také používala k ukrytí (vysoce nelegálních) čepelí mečů. Například vrah ministra školství Arinoriho Moriho, student jūdō Buntarō Nishino, byl Moriho bodyguardem téměř sťat nelegální čepelí v holi. Bývalý samurajský bodyguard byl pak souzen za vraždu Nishina, ale nakonec byl zproštěn obžaloby.
    Kanō téměř jistě věděl o používání holí v sebeobraně v bojových uměních již v pozdějších letech 19. století. Slavný šermíř a ultranacionalista, člen Genyōsha Ryōgorō Uchida, vyvinul celou sérii technik tsue proti meči, kterou nazval Uchida ryū tanjōjutsu. Při ní používal 90 centimetrů dlouhou rovnou hůl. Důvodem, proč tyto techniky vyvinul, byl útok jeho dvou politických protivníků ozbrojených nelegálními meči, který jen zázrakem přežil. Poté vyvinul techniky, aby se takovému útoku v budoucnu mnohem lépe ubránil. Po letech bylo jeho umění převzato i do osnov Shintō Musō ryū jōdō a dodnes se vyučuje pro pokročilé studenty. 
  • – jde o alternativní čtení pro 杖 tsue, což znamená hůl nebo kyj. Vzhledem k rozšířenosti Shintō Musō ryū jōdō se v definici, kterou používá více asociací Shintō Musō ryū jōdō, popisuje standardní 127centimetrová / 50palcová kulatá hůl, tradičně vyrobená z japonského bílého dubu. Tradiční japonská délka je 4 šaku 2 sun 1 bu (127 cm / 50 palců) s průměrem 8 bu (24 mm). Některé školy však používají i silnější stejné délky.
    Zajímavé je, že asociace Shintō Musō ryū jōdō umožňují kratším cvičencům zkrátit si své , aby se do repertoáru kata vešly techniky v plném rozsahu pohybu, ale je zajímavé, že pro vyšší cvičence již delší nejsou. Zajímavé také je, že v některých klasických školách se správná délka měří od podlahy po podpaží cvičence, zatímco v jiných školách jsou dlouhá až 180 centimetrů a více. A jen pro větší zmatek také uvedu, že hůl používaná v moderní sérii Kodokan Goshin Jutsu „techniky sebeobrany“ sestavené v 50. letech 20. století, je dlouhá jen 1 metr / 39 palců, ale jūdōka ji přesto nazývají .
  • – ačkoli je méně specifické, často se jím rozumí roku shaku bō, tedy hůl či obušek dlouhý 6 shaku neboli 182 centimetrů / 6 stop a 1 palec. V dnešní době jsou obvykle kulatého průřezu, ale mohou být i šestihranné, což soustřeďuje sílu úderů do menšího, ostřejšího úhlu. Některé mohutnější mohou být dokonce zpevněny železnými proužky, které zpevňují dřevěnou násadu a dodávají ji další hmotnost pro ničivější údery.
    Legendární příběhy o vzniku škol někdy uvádějí, že jakýsi bojovník ztratil v bitvě čepel svého kopí yari (nebo halapartny naginata) a musel pak bojovat již jen se zbývající dřevěnou holí.
    O zavedení Shintō Musō ryū jōdō do Tokia se zasloužil především fukuocký mistr bojových umění Takaji Shimizu 清水隆次 (1896-1978). Sensei Shimizu byl senior instruktorem jōdō školy Shintō Musō Ryū, úzce spjatým s ultranacionalistickou skupinou Genyōsha a jejím dōjō Genbukan, kde se vyučovala, a vlastně až dodnes, vyučuje řada původních bojových umění koryū bujutsu, včetně jūjutsu a jōjutsu a později i jūdō.

Takaji Shimizu (1896-1978) Shintó Musó-ryú 25. neoficiální ředitel a vůdčí osobnost tohoto umění ve 20. století.
Během dlouhé éry panování Tokugawů bylo město Fukuoka korunním klenotem feudálního panství (han) rodiny Kuroda. Ačkoli téměř všechny feudální panství měly řadu bojových umění, které se vyučovaly v rámci přípravy mladých samurajů, mnohé z těchto škol byly společné pro celé Japonsko a mezi jednotlivými místy stejných škol, zejména v dójō v Edu, probíhal častý výměnný výcvik.

V některých případech však feudální panství určilo určitou školu bojového umění jako svou 御留流 otome ryū, bojové umění určené výhradně pro potřeby feudálního panství, které se pak nikdy nesmělo ukazovat cizincům. Obvykle byla jako otome ryū označována bojová umění meče kenjutsu, protože překvapivá, vlastní, nová technika mohla vyhrát boj proti konvenčněji vycvičenému protivníkovi s mečem. Podle pověstí, které od té doby předával (zdá se ale, že bez důkazů) sensei Shimizu i další instruktoři Shintō Musō ryū, pouze feudální panství Fukuda označovalo Shintō Musō ryū jōjutsu jako svou otome ryū. Ačkoli tedy mnoho starých bojových umění koryū bujutsu zahrnovalo techniky nebo , není znám žádný jiný příklad, že by takto byla označena škola .
Sensei Shimizu studoval i jiná umění, ale primárně se soustředil na Shintō Musō ryū jō a s ním související další umění boje: kusarigama (srp a závaží na řetězu nebo provazu), juttejutsu (malá hůl) a hojōjutsu (svazování lanem).

Kromě základních cvičení pro jednoho muže se v párové kata Shintō Musō ryū cvičenec ozbrojený brání sérii složitých útoků protivníka ozbrojeného mečem. Delší umožňuje zkušenému uživateli libovolně taktizovat nebo útočit na šermíře, využívat jeho delšího dosahu k blokování meče (nebo dokonce k ohýbání či lámání méně kvalitních čepelí), k přesným úderům na zlomení zápěstí, žeber nebo klíčních kostí, úderům k oslepení, omráčení nebo dokonce k zabití údery do spánku. Anebo, zvláště v rámci této školy, způsobit tvrdými údery na solar plexus dočasné ochrnutí bránice útočícího šermíře a ztížit mu tak dýchání.

Sensei Shimizu byl pozván, aby předvedl Shintō Musō ryū jōdō na demonstraci bojového umění (enbu), kterou v březnu 1926 uspořádala tokijská metropolitní policie na počest kamarádů padlých ve službě. Jeho ukázka, kterou předvedl spolu s dalším fukuockým mistrem bojových umění, se okamžitě stala senzací a byl poté požádán, aby se přestěhoval do Tokia a vyučoval zde Shintō Musō ryū jōdō. O něco později se proto přestěhoval do Tokia a začal zde Shintō Musō ryū jōdō skutečně vyučovat. Během krátké doby pak začal učit mnoho dalších skupin počínaje chlapeckými skauty až po tokijskou metropolitní policii, která se považovala ze jednu z nejvlivnějších entit bojových umění v Japonsku.

Speciální jednotka tokijské metropolitní policie z roku 1938, kterou sensei Takaji Shimizu vyučoval technikám , a která byla předchůdcem dnešních speciálních pořádkových mobilních jednotek Kidōtai. Ačkoli je to na tmavých uniformách těžko vidět, každý policista má stojící vedle levé nohy, zatímco ukazují své pistole ke kontrole.

Sensei Shimizu upoutal pozornost shihana Kanó, který ho poté od roku 1931 najal, aby vyučoval i v Kodokanu. Sensei Shimizu se zmiňuje o tom, že vyučoval „rok co rok“ až do konce druhé světové války, což zřejmě znamená, že byl angažován pouze jako externí, smluvní instruktor, a nikoli jako jeho kolega, sensei Heki, který se stal zaměstnancem Kodokanu.

V polovině třicátých let shihan Kanó několik let zkoumal jōdō jako dodatkovou zbraň, která by vyplnila nedostatky v tom, jak může judó čelit ozbrojeným protivníkům. Kromě praktické využitelnosti při cvičení a sebeobraně je také výborným tréninkem v posuzování a používání maai (vzdálenost mezi soupeři). V roce 1935 představil shihan Kanō v časopise Judo nové výzkumné „oddělení Kodokan bōjutsu“.

Proč jsme trénink bōjutsu zpřístupnili dobrovolníkům
Když jsem byl mladý, cvičil jsem Yagyū-ryū bōjutsu s mužem jménem Oshima. Protože moje cvičení této disciplíny nedosáhlo úrovně shugyō (poznámka: pokročilé/hluboké studium), obvykle se o něm nezmiňuji. Od té doby jsem však hluboce přesvědčen, že bōjutsu shugyō má svou hodnotu. Jak jsem již uvedl dříve, jsem přesvědčen, že je žádoucí další výzkum, a to následujících metod boje: jūjutsu (techniky boje beze zbraně), bōjutsu (techniky s holí nebo kyjem) a kenjutsu (techniky s mečem).

Podíváme-li se na realitu naší současné společnosti, když mluvíme o mužích, ženách, mladých či starých, vyjma několika málo lidí, kteří skutečně mají zaměstnání, jež dává možnost nosit meč za opaskem, nenosí již zbraně nikdo. V důsledku toho je v případě něčeho neočekávaného užitečnější takové bojové umění, které lze použít k obraně i beze zbraně. Uvážíme-li věci z tohoto hlediska, je dnes hodnota kenjutsu poměrně nízká, ale jsem přesvědčen, že toto spolu s jūjutsu mělo v naší zemi po mnoho let velkou hodnotu jako metoda duchovního rozvoje. Vedle jūjutsu musíme brát v úvahu i zkušenost bōjutsu, což je velmi důležitá věc, kterou dnes mnozí zřejmě přehlížejí.

Asi před osmi lety (poznámka: asi v roce 1927) jsme v Kodokanu shromáždili dobrovolníky a začali cvičit bōjutsu se senseiem Tamai, senseiem Shiina, senseiem Ito a senseiem Kuboki z Katori Shintō Ryū, všichni z prefektury Chiba. Asi před čtyřmi lety (poznámka: asi v roce 1931) jsme přijali senseie Shimizu z Shintō Musō Ryū z Fukuoky a stále pokračujeme v praktikování této techniky. Dnes jsme díky senseiovi Takeda, senseiovi Heki a s pomocí několika dalších senseiů již mnohem více schopni tato umění praktikovat. Kromě začátečníků máme v poslední době asi 50 účastníků, což je tolik, že musíme již cvičit v hlavním dójō Kodokanu.

Do budoucna hodláme kromě dosavadního úsilí i nadále zvát velké mistry bōjutsu. Jelikož jsme při vývoji základů júdó převzali podstatu různých škol jūjutsu, dosáhli jsme velkého úspěchu při shromažďování technik júdó z mnoha škol a jejich zkoumání. Nyní jsme vytvořili Kōdōkan Bōjutsu jako odnož Kōdōkan Jūdō. Doufám, že se nám ji podaří rozšířit po celém světě.

I když jsem řekl, že jsem vložil svou energii do rozvoje bōjutsu, přesto si stále myslím, že beze zbraňové bojové umění má větší hodnotu. Po tomto (základním pochopení) si však myslím, že doporučované (další nejcennější) studium je to, kde se učíte útočit a bránit pomocí zbraní. Pokud jde o zbraně, myslím, že (poznámka: tj. bōjutsu) je důležitější než studium kenjutsu (umění meče) nebo studium yari (kopí) či naginata (halapartny). Lidé mají obvykle snadný přístup k nástrojům, jako jsou hole, vycházkové hole nebo deštníky. Obvykle je i snadné mít po ruce něco jako klacek nebo kus dřeva, které lze v případě nouze použít jako improvizovanou zbraň. V každém případě je bōjutsu užitečné nejen z výše popsaných důvodů, ale také proto, že je vhodné i pro běžné cvičení.

Stejně tak všechna bujutsu (bojová umění) vyžadují praktické cvičení. Jak neustále říkám o atemi jutsu (úderových technikách holýma rukama), používaných v Seiryoku Zen’yō Taiiku („Nejlepší využití energie tělesné výchovy“), které jsem vyvinul a které využívá atemi jutsu, zvažte následující pohled: Když studujete atemi jutsu, je velmi obtížné toto umění využít dle definice „nejlepšího využití“ v reálných podmínkách. V důsledku toho je však velkou hodnotou těchto technik to, že je lze využít jako prostředek tělesné výchovy.

Je také důležité vzít v úvahu, že techniky úderů a obrany tvoří velkou část cvičení a takové cvičení od začátku vyžaduje získání pouze jednoduchého vybavení (například jen jō a holé ruce).
Nedávno jsem tedy provedl výzkum týkající se bōjutsu a rozhodl jsem se o něj podělit. Vyzývám k co nejrychlejšímu zahájení praktikování tohoto umění pro zájemce po celé zemi, region od regionu, pod vedením instruktorů kvalifikovaných k prezentaci nové větve Kodokanu.

Rozvíjením organizace Kodokanu a získáním schopností v těchto praktikách budeme úspěšní a vyškolíme instruktory, kteří budou vysláni do celého světa. Myslím, že za několik let, kdy se jūdō rozšíří po celém světě, přijde čas, kdy se i bōjutsu rozšíří do zahraničí.

 Jigorō Kano, 1935

V pozdějších číslech časopisu Judo z let 1936 a 1937 shihan Kano zmínil senseie Ryuken Hoshino Heki jako „instruktora Kodokan Bōjutsu Kenkyū Bu“ (oddělení pro výzkum techniky ). Heki napsal sérii esejů o Kodokan bōjutsu, které vycházely přibližně každé dva měsíce, počínaje březnem 1936 esejem Bōjutsu no Shugyō Hōhō („Metody intenzivního studia technik bō“). Tato série v podstatě poskytuje úvod do základů Kodokan bōjutsu, poté sólové techniky i párové kata; celkově se velmi podobá moderním standardním formám Shintō Musō ryū jōdō seitei kata, které lze vidět na videu senseie Shimizu výše.
Kagošimský rodák Heki sensei studoval v dětství klasický kagošimský styl meče Jigen ryū kenpō. Jako poddůstojník vstoupil do japonského císařského námořnictva, stal se válečným veteránem a službu opustil v roce 1923. Ředitel Kodokanu / jūdōka / bývalý viceadmirál IJN Chikatami Honda, který se s Hekim zřejmě znal z dob jeho služby u námořnictva, ho přijal do administrativního oddělení. Heki poté absolvoval výcvikový program pro rozvoj instruktorů jūdō na základní škole Kodokan a někdy v té době se naučil jōdō.

Shihan Kanō, který šel ostatním svým osobním příkladem, byl znám jako nadšený cvičenec jōdō, ale v roce 1935 už pětasedmdesátiletého muže chronická cukrovka a následné problémy s krevním oběhem v nohou značně omezovaly v pohybu.

V březnu 1936 pozval Kanō hraběte Henriho de Baillet-Latoura, třetího prezidenta Mezinárodního olympijského výboru, a řadu dalších členů MOV, kteří v Japonsku posuzovali kandidaturu Tokia na pořádání her v roce 1940, do Kodokanu, kde byly také předvedeny ukázky bōjutsu.
Po Kanōově smrti v květnu 1938 se na pětileté vzpomínkové bohoslužbě Kodokanu v roce 1943 představila velká skupina studentů a instruktorů Kodokanu, kteří předváděli Kodokan bōjutsu. Sensei Heki zemřel v únoru 1944. Během okupace a snah o zrušení zákazu školního budó, který připravil o práci všechny instruktory jōdō na veřejných školách, bylo poté kodokan bójutsu potichu opuštěno.
Na počátku okupace byla policejní výuka jōdō pozastavena, protože orgány generálního štábu nařídily japonské vládě omezit jeho používání. Někteří zaměstnanci generálního štábu, z nichž mnozí byli před zapojením do válečného úsilí civilními liberálními akademiky a právníky, byli znepokojeni zraněními, která v poválečném chaosu způsobili policisté se znalostmi jōdō některým z mnoha levicových a pravicových demonstrantů a výtržníků.

Navzdory tomuto pozastavení byla proti velké skupině, demonstrující proti novému nařízení o veřejné bezpečnosti v roce 1949, nasazena speciální jednotka tokijské metropolitní policie. Jednalo se o speciální jednotku tokijské metropolitní policie čítající asi 300 zdatných a zkušených policistů vycvičených senseiem Shimizu a vyzbrojených policejními obušky a keibō. Speciální strážní jednotky toho dne používaly své s obzvláštním nadšením, zranily mnoho demonstrantů a 46 jich zatkly.

Speciální strážní jednotky tokijské metropolitní policie při zásahu proti demonstrantům proti novému japonskému systému veřejné bezpečnosti v roce 1949.
Generální velitelství spojeneckých sil reagovalo tím, že nařídilo japonské vládě, aby používání zcela zakázala a omezila policii pouze na používání mnohem kratších policejních obušků keibō.
Ty se však brzy ukázaly jako nevhodné pro zvládání velkých davů výtržníků, z nichž někteří byli ozbrojeni obušky a pálkami mnohem delšími než policejní obušky. Nakonec bylo rozhodnuto umožnit policistům správný výcvik v podrobnějších a disciplinovanějších technikách , což vedlo k ovládání davu a odměřeným, kontrolovaným úderům a úderům, které jsou vidět na videu výše. Po lepším výcviku, řadě reorganizací a lepší integraci s policejním velením a řízením byla v roce 1957 část policejních záloh přejmenována na Kidōtai, jednotky mobilních sil. Tyto vysoce vycvičené a disciplinované síly veřejné bezpečnosti, organizované jako devět jednotek se sídlem v Tokiu, Ósace a dalších klíčových městech, dodnes příležitostně nosí spolu s modernějším vybavením pro kontrolu davu. Ve skutečnosti je však dnes spíše výcvikovým prostředkem či symbolem autority, než aby se používalo jako hlavní vybavení pro potlačování nepokojů.

Členové 5. mobilní jednotky Kidōtai, jedné z pěti prvních jednotek založených v roce 1957, cvičí s moderním vybavením proti simulovaným výtržníkům ozbrojeným jō při demonstraci před summitem G20 2019 v Ósace. Většina japonských Kidōtai spolu s celkem 32 000 japonskými policisty byla nasazena k zajištění bezpečnosti této akce.
Přestože Kodokan časem upustil od tréninku , sensei Shimizu šel od úspěchu k úspěchu. Začal se věnovat výuce poválečné tokijské metropolitní policie a civilistů po celém Japonsku v umění Shintó musó ryúdó, které se dnes praktikuje po celém světě. Po jeho smrti v roce 1978 se jōdō rozpadlo na několik organizací, protože nikdy neurčil svého nástupce ani nemělo jinou životaschopnou organizaci, která by mohla přežít sama o sobě.

Jednou z organizací, která začlenila jōdō, byla All Japan Kendo Federation. Tato organizace byla jakýmsi „kendo klonem“ již fungující All Japan Judo Federation. AJKF byla založena v roce 1952 ve vakuu, které vzniklo po rozpuštění (mimochodem, velmi nacionalistické) organizace Dai Nippon Butoku kai (Velkojaponské společnosti bojových ctností), která byla před okupací hlavní organizací bojových umění na národní úrovni a která využívala své široké základny studentů k tomu, aby jim představila umění jōdō.
Ukázalo se, že shihan Kanō měl pravdu; stejně jako on, a o desítky let později, i jedna z největších japonských organizací Budó v Japonsku, rozeznala skutečnou hodnotu jōdō, osvojila si ho a vyučovala ho poté po celém Japonsku a později i ve světě.

Později si v některém z dalších článků řekneme více o plánu shihana Kanō – absorbovat do Kodokanu nejenom jōdō, ale i kendō jako další dceřiné umění jūdō. Povíme si také, i jak blízko ke splnění tohoto záměru skutečně byl.

ZDROJ: The Kodokan Bōjutsu Department – Staff fighting in the Kodokan

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *