napsal: Stanley Pranin
Po několika letech cvičení a studia aikidó jsem postupně dospěl k závěru, jenž byl v rozporu s obecným názorem i svědectvími těch shihanů, kteří tvrdili, že strávili dlouhá léta studiem aikidó po boku jeho zakladatele Moriheie Ueshiby. V průběhu let jsem se zúčastnil mnoha seminářů japonských učitelů v USA a také jsem podnikl několik cest do Japonska, kde jsem viděl a trénoval s mnoha nejznámějšími učiteli.
Předpokládal jsem, že aikidó, jak ho známe dnes, nebylo uměním, které ve skutečnosti praktikoval a vyučoval O-Sensei, ale spíše jednou z jeho mnoha odvozených forem, které vytvořili jeho klíčoví studenti, jenž sice studovali pod vedením Moriheie Ueshiby, ale pouze po relativně krátkou dobu. To by také vysvětlovalo jednak značné rozdíly ve stylech, ale i relativně malý počet vyučovaných technik a v neposlední řadě absenci náboženského pohledu Omotokyo (jedno z nejstarších tzv. „nových japonských náboženství“ (shin shukyo), které v sobě kombinuje šintoistické rysy s prvky milenarianismu) v moderních formách umění, které Morihei Ueshiba propagoval.
Prosím, nechápejte mě špatně, to nebylo myšleno jako kritika těchto “moderních” forem umění, ale spíše jako postřeh založený na historickém výzkumu, který byl v rozporu s běžným vnímáním.
Když jsem se v srpnu 1977 natrvalo přestěhoval do Japonska, rozhodl jsem se studovat v Iwamě u senseie Morihiro Saito. V konečném důsledku mě na Iwama dojo přitahoval důraz na pevnost a přesnost techniky a začlenění aiki ken (meč) a aiki jo (hůl) do tréninkového programu. Jsem si jistý, že k tomu přispěla i blízkost svatyně aiki a skutečnost, že trénink v Iwama dojo probíhal v osobním dojo O-Senseie.
Pro úplnost bych asi měl přiznat, že jsem techniku senseie Saito, u kterého jsem toto bojové umění studoval, nepovažoval za věrné pokračování aikidó Moriheie Ueshiby, ale spíše jsem ho považoval za samostatný směr.
Když se ohlédnu zpět, řadím senseie Saito do stejné kategorie známých učitelů, jako jsou Koichi Tohei, Shóji Nishio, Seigo Yamaguchi a další, kteří byli všichni vysoce kvalifikovaní a vytvořili své originální styly výuky, které se sice původně inspirovaly Moriheiem Ueshibou, ale později se vyvinuly do zcela odlišných směrů.
Jasně si vzpomínám, že i když mé znalosti japonštiny byly v té době dosti omezené, podařilo se mi říci sensei Saitoovi své myšlenky i pochybnosti o tom, jestli jeho aikidó je v stejné jako aikidó Moriheie Ueshiby, jak on tvrdil. Mé vnímání vycházelo ze skutečnosti, že technika senseie Saito se zdála být zcela odlišná od aikidó Moriheie Ueshiby, které jsem viděl ve filmu. Poněkud pobaven mým skepticismem a nepochybně i mou drzostí vzhledem k tomu, že jsem byl jeho studentem, mi sensei trpělivě vysvětlil, že důvodem mého zmatku bylo to, že většina toho, co se zachovalo ve filmu o zakladateli, byly krátké izolované ukázky. Poukázal na to, že veřejné ukázky techniky Moriheie Ueshiby se velmi lišily od toho, co O-Sensei předváděl v dojo v Iwamě. Sensei Saito nadále trval na tom, že je jeho povinností věrně předávat aikidó Moriheie Ueshiby a že rozhodně není jeho záměrem rozvíjet “Saito-ryu aikidó”. Přes jeho veškerou snahu jsem měl v této věci nadále silné pochybnosti, i když můj obdiv k jeho technickým dovednostem nebyl nikdy zpochybněn.
Jednoho dne, asi několik let po mém příchodu, jsem vedl rozhovor se Zenzaburo Akazawou, předválečným studentem Moriheie Ueshiby z období Kobukan Dojó. 
Pan Akazawa mi ukázal technickou příručku vydanou v roce 1938 s názvem Budo, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Obsahovala asi padesát technik předvedených samotným zakladatelem Morihei Ueshibou. Když jsem pomalu obracel stránky příručky, s údivem jsem zjistil, že provedení několika základních technik, jako je ikkyó, irimi nage a shiho nage, je prakticky totožné s tím, co jsem se naučil v Iwamě pod vedením senseie Saita. Sám zakladatel zde předváděl techniky, které jsem do té doby považoval čistě za techniky stylu Iwama. Pan Akazawa mi laskavě knihu zapůjčil a já jsem ji spěchal ukázat senseiovi Saito. Navždy si budu pamatovat scénu, kdy jsem zavolal senseiovi, abych se s ním podělil o svůj nový objev. K mému překvapení se o knize nikdy předtím nezmínil ani ji neviděl. Nasadil si brýle na čtení a listoval příručkou, očima pozorně skenoval technické sekvence. V tu chvíli jsem cítil nutkání omluvit se mu za to, že jsem kdy pochyboval o jeho tvrzení, že se snaží věrně zachovat techniky Moriheie Ueshiby. Sensei Saito se zasmál a zjevně s velkým potěšením vyhrkl: “Vidíš, já ti to říkal!”
Od té doby (1981) jezdí sensei Saito na své semináře aikidó vždy s výtiskem knihy Budo, který používá jako důkaz, že určitá technika pochází skutečně přímo z učení Morihei Ueshiby. Díky tomu jsem zjistil, že existuje přinejmenším jeden instruktor, který šíří aikidó způsobem věrným původnímu učení Zakladatele.
Vyvrátilo to však můj předpoklad, že styly aikidó, které se dnes běžně cvičí, mají technicky a filozoficky jen pramálo společného s uměním Zakladatele? No….je potřeba si uvědomit následující. Pokud se vydáte do dójó některého z významných učitelů, zjistíte, že pohyby jejich žáků se velmi podobají dotyčnému učiteli. Přiznejme si, že by byli špatnými studenty, kdyby se nesnažili co nejvěrněji napodobovat pohyby svého učitele. Často je tak možné v rámci hromadné ukázky aikidó, na které se objevují účastníci z mnoha různých dójó, identifikovat studenty konkrétního učitele. Proč je tedy mezi hlavními styly aikidó tak obrovský rozdíl, když všichni shihani studovali přímo u zakladatele?
Někteří tvrdí, že Zakladatelovo umění se v průběhu let značně měnilo a že právě to vysvětluje rozdíly v technikách jeho žáků, kteří se učili v různých obdobích. Jiní tvrdí, že O-Sensei učil různé věci různé studenty podle jejich charakteru a schopností. Ani jeden z těchto argumentů jsem nikdy nepovažoval za zvlášť přesvědčivý. Ve skutečnosti, když jsem před mnoha lety objevil starý film Asahi Shinbun z roku 1935, byl jsem překvapen, jak “moderní” bylo bojové umění Moriheie Ueshiby i v této rané fázi. Zakladatel navíc obvykle vyučoval skupiny studentů, nikoliv jednotlivce, a tato skutečnost nepodporuje teorii, že výuku přizpůsoboval potřebám jednotlivých studentů.
Ne ne, domnívám se, že pro tuto značnou rozdílnost stylů existuje zcela jiné vysvětlení. Myslím, že je to způsobeno především tím, že jen velmi málo O-Senseiových studentů trénovalo skutečně delší dobu pod jeho vedením. S výjimkou Yoichiro (Noriaki) Inoueho, synovce Ueshiby, Gozo Shiody, zakladatele Yoshinkan Aikido, a Tsutomu Yukawy, studovali O-Senseiovi předváleční studenti aikidó maximálně pět až šest let. To byla jistě dostatečná doba na to, aby se v umění zdokonalili, ale ne dost na to, aby zvládli kompletní rozsáhlý technický repertoár aikidó budó s jeho mnoha jemnostmi.
Většina těchto energických mladých mužů, kteří se zapsali do historie jako uchi deshi (osobní studenti) O-Senseie, byla nakonec nucena předčasně ukončit výcvik bojových umění a nastoupit vojenskou službu. A pak jen hrstka z těchto prvních studentů po válce pokračovala ve cvičení.
Totéž lze říci i o poválečném období. Mezi pokročilé studenty tohoto období patří takové známé osobnosti jako Sadateru Arikawa, Hiroshi Tada, Seigo Yamaguchi, Shóji Nishio, Nobuyoshi Tamura, Jasuo Kobayashi a později Yoshimitsu Yamada, Mitsunari Kanai, Kazuo Chiba, Seichi Sugano, Mitsugi Saotome a různí další.
Shigenobu Okumura, Koichi Tohei a Kisaburo Osawa tvoří poněkud unikátní skupinu, protože před válkou cvičili jen krátce, ale po druhé světové válce dosáhli mistrovského stupně. A přitom žádný z těchto učitelů také nestrávil delší dobu studiem přímo pod vedením O-senseie. Může se to zdát jako šokující tvrzení, ale podívejme se na historická fakta. Před válkou používal Morihei Ueshiba jako svou základnu Kobukan Dójó v Tokiu, ale působil také v oblasti Kansai. Dokonce měl jednu dobu dům v Ósace. V průběhu let mi z výpovědí pamětníků vyplynulo, že se Zakladatel hodně stěhoval a mimo Kobukan Dójó trávil třeba jeden až dva týdny v měsíci.
Mějte také na paměti, že první uchi deshi byli nakonec využíváni již jako instruktoři kvůli rostoucí popularitě tohoto bojového umění a rozsáhlým aktivitám Omotokyo sponzorované Budo Senyokai (Společnosti pro propagaci bojových umění), v jejímž čele stál právě Ueshiba. Tito průkopníci studovali poměrně krátce, měli jen omezený kontakt se zakladatelem kvůli jeho častým nepřítomnostem v dójó a sami byli také často mimo ústředí dójó, kde působili jako učitelé.
V letech během války a krátce po ní se O-Sensei usadil v Iwamě. A od poloviny 50. let začal opět cestovat a pravidelně navštěvovat Tokio i oblast Kansai. Koncem padesátých let se jeho cesty stávaly stále častějšími a zdálo se, že nikdo nikdy neví, kde se bude v danou chvíli nacházet. Svůj čas dělil mezi Iwamu, Tokio a svá oblíbená místa v Kansai, mezi něž patřily Osaka, Kameoka, Ayabe, jeho rodné Tanabe a Shingu. Navštívil dokonce i Kanshu Sunadomari v dalekém Kyushu.
Vzpomínám si, že jsem slyšel sensei Michio Hikitsuchiho tvrdit, že O-Sensei navštívil Shingu po válce více než šedesátkrát. Vezmeme-li v úvahu, že se to týká období zhruba dvanácti až patnácti let, pak je jasné, že Zakladatel pobýval v Kansai v průměru čtyřikrát až šestkrát ročně.
Bystrý čtenář nepochybně pochopí, k čemu směřuji. O-Sensei po válce v Tokiu pravidelně nevyučoval. I když se objevil na tatami, často strávil většinu hodiny přednáškou na esoterická témata zcela mimo chápání přítomných studentů. Hlavními učiteli v Hombu byli v poválečných letech Koichi Tohei a současný dóshú Kisshomaru Ueshiba.
Pomáhali jim Okumura, Osawa, Arikawa, Tada, Tamura a další generace uchi dechi zmínění výše. Stejně jako před válkou studenti pozdějších let vyučovali mimo Hombu Dójó v aikidó klubech a na univerzitách jen po relativně krátké době svého studentského učení. Toto období se také vyznačovalo “inflací danů”, kdy mnozí z těchto mladých učitelů byli povyšováni tempem jeden dan za rok. V řadě případů také “přeskakovali” hodnosti. Ale to je téma na zcela jiný článek. Co to všechno tedy znamená?
Znamená to, že obecně známý názor, že se aikidó po válce rozšířilo pod přímým vedením zakladatele, je zásadně mylný. Tohei a současný dóshú si zaslouží lví podíl zásluh, nikoliv jeho zakladatel. Dále to znamená, že O-sensei Morihei Ueshiba se v poválečných letech vážněji nezabýval výukou ani šířením aikidó. Byl již dávno v důchodu, a hlavně se soustředil na svůj osobní trénink, duchovní rozvoj, cestování a společenské aktivity.
Také je třeba poznamenat, že navzdory svému stereotypnímu obrazu mírného, laskavého starého muže, nebyla O-senseiova přítomnost v Hombu Dójó vždy vyhledávána kvůli jeho až příliš kritickým poznámkám a častým výbuchům vzteku. To je ověřený fakt, jak dosvědčují četní přímí svědci. V minulosti jsem některé z těchto věcí naznačil, ale teprve nedávno jsem se cítil dostatečně sebevědomý, abych o nich promluvil, protože jsem získal závažné důkazy z mnoha zdrojů blízkých zakladateli.
Nemohu tím vším tvrdit, že výše uvedené informace pomohou studentům v jejich tréninku, anebo je přiblíží k jejich cílům. Ale upřímně doufám, že tím, že vnesu trochu světla na důležité témata a díky tomu budou mít ti, kdož se věnují aikidó, hlubší pochopení, na němž budou zakládat své úsudky. Doufám také, že klíčová postava Koichiho Toheie, který byl v posledních letech odsouván do okrajové role nebo zcela přehlížen, se dočká spravedlivého ocenění.
Zdroj: Is O-sensei really the father of modern aikidó?
