napsal: Alexej Gorbyljov
V japonském Bujutsu existovalo velké množství škol (ryuha, ryugi). Podle některých odhadů se do roku 1750 v Japonsku vytvořilo asi 9.000 různých ryu, které pokrývaly téměř všechny aspekty vojenství – od šermířství přes vojenskou topografii až po signalizaci údery do gongu. Je však třeba zdůraznit, že zatím stále nemluvíme o sálech pro bojová umění (japonsky „dójó“), ale o speciálních technických a duchovních tradicích, vyznačujících se přítomností vlastní teoretické doktríny a ustáleného technického arzenálu, zaznamenaného ve zvláštních „katalozích“ (mokuroku).
Je asi jasné, že vytvoření nové školy bojového umění je velmi obtížný úkol. I nyní se po celém světě množí “jednodenní školy”, tj, školy existující tak dlouho, dokud je jejich zakladatel naživu anebo není absorbována jinou školou. Dokonce i na rozlehlých územích bývalého SSSR snadno najdeme několik stovek „nově založených“ škol boje. Jejich tvůrci se samozřejmě domnívají, že svým výtvorem předstihli své konkurenty, tedy staré školy bojových umění, protože jak jinak si vysvětlit takový tvůrčí výtvor? Samozřejmě, že tréninkový program a vlastní kata vymyslet není tak těžké. Ale jak udržet celkovou strukturu, kontinuitu, jak zajistit předávání školy v čase?
Zde je příznačný osud „sovětské“ školy karate „Sen’e“. Kdysi plnokrevná tradice s obrovským počtem přívrženců, se značným počtem silných bojovníků…která však nyní prakticky již neexistuje. Mistři se rozprchli do jiných směrů – někdo odešel do taekwonda, někdo do koshiki karate, do daidojuku, kick-boxu atd. A těch několik málo, kteří stále působí pod názvem „Sen’e“, změnilo techniku školy natolik, že ti, kteří se tomuto směru věnovali před deseti lety, by ji nyní nebyli schopni rozpoznat. A podobný trend lze pozorovat ve všech zemích Evropy a Ameriky.
Jinak je tomu však v případě japonských škol Bujutsu. Navzdory tomu, že pocházejí z daleké feudální minulosti, navzdory tomu, že někdy učí věci, které jsou v moderním životě naprosto nepoužitelné – například jízdu ve zbroji, střelbu z luku z koně, boj kopím atd. dokázaly tyto ryu přežít až do dnešních dnů a žijí tak i 300, 400 nebo dokonce 500 let po svém založení. Mimo Japonsko jsou však až na několik málo výjimek, jako je Katori Shinto ryu, Yagyu Shinkage ryu a některé školy Jujutsu, prakticky neznámé.
Co je příčinou takové životaschopnosti dědictví feudalismu? Je to pouze v lpění Japonců na tradici? Možná ne. Pokud se vážně zabýváme studiem historie japonského Bujutsu v nejstarších dílech věnovaných tomuto tématu (vzniklých před rokem 1867), jako například „Honcho bugei shoden“ („Malý přenos o bojových uměních naší země“ z roku 1714), „Nippon Chūkō Bujutsu Keifu Ryaku„ (“Redukce obnovených genealogií japonského Bujutsu„ z roku 1767), „Shinsen Bujutsu ryusoroku“ (“Záznamy o zakladatelích škol Bujutsu” z roku 1843) a další, zjistíme, že japonská tradice přisuzuje zakladateli školy nějakého bojového umění mnohem skromnější místo, než by se dalo očekávat. Není zde nezávislým tvůrcem, který by něco vytvářel z vlastní vůle.
Z japonského pohledu jenom píle v každodenním únavném tréninku, touha poznat všechna tajemství bojových umění, talent a inteligence ještě nestačí k vytvoření ryu. Pro Japonce je vytvoření ryu aktem mystického spojení s nadpozemskými vyššími silami. V tomto případě „otec zakladatel“ – je často jen jakýsi „tlumočník“ toho, co mu bylo zjeveno božstvem nebo jinou nadpřirozenou bytostí. Proto názvy mnoha škol Bujutsu začínají slovy „tenshin shoden“ – „věrný přenos božské pravdy“. Tím je celá tradice ryu jakoby posvěcena vyššími silami a její správné předávání se stává posvátnou povinností následovníka. Dá se říci, že možná právě v tom a také v obrovském duchovním impulsu vycházejícím od „Otce zakladatele“ (protože vyšší síly přicházejí do styku jen s těmi výjimečnými, s těmi, kteří se zcela oddají hledání pravdy na Cestě bojovníka) je zakořeněna životaschopnost tradice Bujutsu.
Vytvořit novou školu Bujutsu znamená přidat k té stávající něco podstatného, co jsme obdrželi od učitele. V tajných instrukcích Togun-ryu čteme: „Dokonalosti ve válečném umění dosáhneš tehdy, když, získavše znalosti od učitele, se od něj poté vzdálíš na základě toho, co jsi pochopil sám. Je třeba vědět, že hlavní je vlastní inovace.“
Jak ale dochází k pochopení „nového“, o jaké zkušenosti zde vlastně mluvíme?
Od pradávna byli japonští bojovníci pobízeni k modlitbám a asketickým cvičením do šintoistických svatyní, kde po dlouhém duchovním výkonu získávali Poznání mysticky – buď ve snu, nebo neznámo odkud se objevila nadpřirozená bytost. Zvláštní úctě se vždy těšily chrámy Kashima a Katori, zasvěcené dvěma bohům válečníků, respektive Takemikazuchi no Mikoto a Futsunushi no Mikoto. Věřilo se, že tato božstva mají největší zázračnou moc.
Asayama Ichidensai, zakladatel Asayama Ichiden-ryu, je zasvěcován do tajů kenjutsu božstvem Fudo-myo z hory Asayama.
Právě s chrámem Kashima je v legendách spojován vznik starobylé školy šermu Kashima no shinden („Božský přenos chrámu Kashima“) nebo Kashima no tachi („Meč chrámu Kashima“). Podle legendy jej vytvořil Kunimitsu no Mahito, potomek božstva Kuninatsu no Oshika no Mikoto, který byl zase potomkem jednoho z nejdůležitějších božstev šintoismu, Ame no Koyane no Mikoto. Údajně se tak stalo za vlády císaře Nintokua (tradiční data vlády 313–399 n. l.). Tehdy Kuninatsu no Mahito vztyčil na červeně zbarveném písečném kopci v Kashimě šintoistický oltář a oddával se modlitbám k božstvu Takemikazuchi-no Mikoto. Výsledkem těchto obětavých modliteb bylo vytvoření systému šermu, který zahrnoval techniky zacházení s mečem, údajně dané přímo božstvem Takemikazuchi no Mikoto, a který Kuninatsu no Mahito nazval Shimmyo-ken – „Zázračný meč“. Tato škola byla následně předávána v rodině Urabe, v linii opatů svatyně Kashima.
Iizasa Toyisai Ienao, zakladatel nejstarší ze zachovaných škol Bujutsu Tenshin Shoden Katori Shinto ryu, také vytvořil své ryu poté, co získal vlastní mystickou zkušenost. Jeho prvním učitelem byl jistý Kabuto Osakabe Shoho. Již ve stáří se Iizasa rozešel se svou rodinou a žáky, stal se poustevníkem a usadil se v Umekiyamě poblíž chrámu Katori jingu. Jednoho dne během jeho poustevničení umyl jeden z poutníků svého koně v potoce tekoucím nedaleko svatyně Katori. Po nějaké době začal tento kůň pociťovat silné bolesti a brzy zemřel. Iizasa žasl nad neuvěřitelnou mocí božstva Futsunushi no Mikoto, které přičítal smrt koně. A podle legendy získal Iizasa v důsledku této události duchovní intuici.
Ve věku 60 let se pak Iiyasa rozhodl sloužit tisíc dnů nepřetržité služby ve svatyni Katori. Během této doby prováděl různé očistné rituály a věnoval se výcviku v Bujutsu v neobvykle přísném režimu. Legenda praví, že právě během tohoto období duchovní askeze navštívilo Iizasu vidění boha Futsunushi no Mikoto. Toto mocné božstvo se před mistrem zjevilo v podobě chlapce sedícího na větvi staré švestky, poblíž které trénoval. Chlapec předal Iizasuovi knihu „Heiho-shinshó“ („Božský spis o dokonalosti v bojových uměních“) a řekl mu: „Budeš velkým učitelem všech šermířů pod nebesy“.
Po této události Iizasa založil školu Tenshin Shoden Katori Shinto ryu. V knize „Hójó Soun ki“ („Záznamy Hójó Souna“) se dočteme: „Uměním Shinto-ryu je umění meče (to-jutsu), které Iizasovi propůjčila božstva Kashima a Katori. Proto se v pokynech o něm říká „věrné předávání nebeské pravdy“ (tenshin shoden). Pokud jde o Tenshinshó, můžeme říci, že označuje příslušnost k oběma bohům.“ Zajímavé je, že oficiální rodokmen Katori shinto-ryu nezačíná jménem Iizasa Toyisai Ienao, ale Tenshinshó.
Podle pramenů byl život zakladatele další významné školy Bujutsu, zenového mnicha Jion Daishi, neméně plný zázračných událostí. Jion byl synem Somy Shirozaemon-no-jó Tadashi-ge. Když jeho otce zabili nepřátelé, jeho sestra ho vzala s sebou a ukryla ho ve vesnici Imayado v provincii Musashi. Ve věku sedmi let se Jion nečekaně setkal se světcem Fujisawa-shoninem z provincie Sagami, přijal jméno Nan Ami a aby pomstil nepřátele svého otce, začal se od něj učit šermovat. V deseti letech se Ami na hoře Kurama nedaleko Kjóta setkal s cizincem (ijinem), který ho učil magii. V 16 letech byl v Kamakuře zasvěcen do tajů kenjutsu mnichem Shinshó z kláštera Jufuku-ji v provincii Sagami. Když mu bylo 18 let, zavřel se Jion v chrámu Anraku-ji v provincii Tsukushi a začal se modlit k božstvu Udo-gongenovi, až se mu nakonec jedné noci Udo-gongen zjevil ve snu a předal mu všechna tajemství kenjutsu. Podle pramenů se to stalo v 5. měsíci 1. roku Ōan (応安) (1368).
Ilustrace z příručky ke škole Tenka Gisui-ryu. Uprostřed je božstvo sedící na černém havranovi posvátného ptáka šintoismu. Po stranách jsou tengu v rouchu yamabushi předvádějící techniky bojutsu.
Božské zjevení je zmíněno v životopisech mnoha dalších mistrů Bujutsu. Aisu Ikosai se tak ve svých 36 letech zavřel do jeskyně Udo v Nikko na ostrově Kyúshú, kde se mnoho dní modlil. Za úsvitu v den ukončení jeho askeze se mu zjevilo místní božstvo (kami) v podobě opice a odhalilo mu tajemství bojových umění. Kami také předal Ikosaiovi tajný rukopis popisující principy Bujutsu. Po této události si mistr otevřel vlastní školu meče a pojmenoval ji Kage-ryu.
Akamatsu Musashi, mistr šermířského umění se dvěma meči, jeden ze zakladatelů Nito ryu kenjutsu.
Hayashizaki Jinsuke Shigenobu, legendární tvůrce iai-jutsu, si uvědomil výhody meče s dlouhou rukojetí během období intenzivních modliteb k bohu Hayashizaki-myojin. V tomto výčtu by se dalo pokračovat donekonečna.
Založení nové školy v japonské tradici není vždy spojeno s kontaktem s bohy. Poznání mohlo být získáno i od pozemštější bytosti, kterou legendy často nazývají „ijin“. Příkladem je výše uvedený životopis Jion. Slovo „ijin“ obvykle označuje cizince, ale znak „i“ má nejen význam: „jiný“, „odlišný“, „cizí“, ale také „zvláštní“, „nenormální“, „výjimečný“. Slovo „ijin“ lze tedy chápat jako označení nějaké neobvyklé osoby s nadpřirozenými schopnostmi. Takoví se v japonských legendách obvykle objevují horští poustevníci yamabushi, buddhističtí mniši, či zkrátka nějací šedovlasí starci, kteří jsou neznámo odkud. Tak se v knize „Bugei hashiri-mawari“ („O bojových uměních“) vypráví, jak Takeno-uchi Hisamori, oddávající se půstní askezi v horách Sannomiya, 37. den své askeze přijal poučení o technikách boje od tajemného yamabushiho, který se zjevil „odnikud“, nalezl osvícení a vytvořil školu Takenouchi ryu kogusoku (1532).
Oblíbenými překladateli nejvyšších znalostí bojového umění v japonské tradici jsou mýtické bytosti tengu „nebeské lišky“, žijící v horách, mající lidské tělo, dlouhý červený nos nebo zobák, ptačí křídla, ovládající magii a bojové umění. Lidové vědomí pevně spojovalo tengu s yamabushi. Na mnoha starých vyobrazeních jsou „nebeské lišky“ oděny do roucha poustevníků s charakteristickým kloboukem-tokinem na hlavě. V literárních pramenech se slova „tengu“ a „yamabushi“ často používají téměř jako synonyma. A „Intoku Taiheiki“ („Příběh temné ctnosti a velkého světa“) obecně operuje s jediným termínem „tengu yamabushi“.
Nejznámější legendou o předávání tengu jejich tajemství bojových umění je samozřejmě příběh o učednictví velkého vojevůdce z XII. století Minamota Yoshitsuna na hoře Kurama, uvedený v mnoha textech. Podle něj tengu naučili Yoshitsuna šermovat, technikami boje s bojovým vějířem, ale i konvicí na vaření vody.
Závěrem povídání o tengu je třeba dodat, že obrovské množství návodů na Bujutsu ilustrují jejich obrazy. Kromě toho jsou některé texty o bojových uměních vystavěny jako rozhovory mezi tengu a zbožným samurajem, který se mu klade různé otázky, například v knize „Tengu geideyutsu ron“ („Rozpravy tengu o Aoi umění“), které patří do zlatého fondu japonské literatury o Bujutsu.
Zvláštní místo v legendách o pochopení Bujutsu zaujímají epizody související s praktikováním zenové meditace. Sem patří například příběh zakladatele Mugai-ryu kenjutsu Tsuji Gattanѳ Sukemochiho. Sukemochi začal studovat Bujutsu již jako dítě a ve svých 26 letech si pod vedením slavného učitele Yamaguchi Bokusinsaye osvojil Yamaguchi-ryu kenjutsu. Poté se vydal na “musha shugyo” (武者修行), což lze přeložit jako “cesta bojovníka” nebo “putování válečníka za zdokonalením” a procestoval na vlastní pěst téměř celé Japonsko, bojoval s mistry různých škol a poté se usadil v Edu, kde si otevřel vlastní dójó. Jako již známý učitel s mnoha žáky Tsuji Sukemochi náhle pocítil, že jeho znalosti ještě zdaleka nejsou úplné. Znovu se tedy vydal na tříleté musha shugyó v naději, že potká někoho, kdo mu bude schopen předat nejniternější podstatu umění meče. Během tří let se intenzivně věnoval výcviku v Bujutsu, stal se žákem zenového mnicha Sekitan-oshóa z kláštera Mafukyuko-ji. Po dlouhých meditacích a cvičení kóanů dostal jednou od svého učitele buddhistickou báseň (gatha), která zněla:
„Zákon ve skutečnosti není vně,
Nebe a země získávají čistotu,
Cítíš to, jako by vítr ovíval vlasy,
Pohyby jsou mladistvé a záře čistá.“
Po přečtení této gathu dosáhl Tsuji osvícení, v okamžiku pochopil tajemství Bujutsu, přijal jméno Mugai, které si vypůjčil z básně svého učitele („Mugai“ znamená „ne venku“), a později založil školu Mugai-ryu kenjutsu.
Výuka ve škole kenjutsu v polovině 18. století.
Minamoto no R. Shimizu (1036-1127), zakladatel první ryu aiki-jutsu a Yabusame (lukostřelba z koňského hřbetu)
Podobné příběhy existují o mnoha dalších mistrech Bujutsu, jako byl Terada Goroemon, zakladatel Tenshin-den Itto-ryu, který dostal instrukce od kněze Toreiho, Harigaya Sekiu-no, zakladatel slavné Muju Shinken-ryu, prodchnuté duchem zenového buddhismu, nebo třeba velký Miyamoto Musashi a jeho učitel, kněz Shunzana z kláštera Taisho-ji. Legenda praví, že zakladatel Togun Shintó-ryu Yano Sagoemon pochopil skrytá tajemství kenjutsu po snovém rozhovoru se zenovým mnichem, který mu předal tři verše.
Ke všem těmto legendám lze přistupovat různě. Je třeba říci, že i v samotném Japonsku je většina badatelů skeptická ke zprávám o kontaktech patriarchů Bujutsu s božstvy, tengu a jinými bytostmi a považuje takové zprávy za pouhé “reklamní” výmysly.
Rád bych však upozornil na dvě věci. Za prvé, legendy o božských zjeveních jsou pevnou součástí japonské tradice bojových umění. A nepochybně tvoří zvláštní duchovní aureolu obklopující Bujutsu. Určují postoj k nim ze strany moderních vyznavačů, kteří se ze všech sil snaží zachovat tradiční školy a předat je svým potomkům v nezměněné podobě.
Za druhé bych si povšiml neustálých náznaků legend, že božské zjevení přichází teprve tehdy, když se člověk plně věnuje poznání bojového umění, když intenzita jeho studia dosáhne neuvěřitelné výše. Teprve v takovém stavu se stává možným proniknout do jiného světa (napojení na nevyčerpatelné rezervy vlastní mysli a živého vesmíru kolem nás). K tomu dochází nejen v Bujutsu. Vzpomeňme alespoň na známého Mendělejeva s jeho tabulkou chemických prvků, která se mu zjevila ve snu po dlouhém marném hledání.
Zřejmě když soustředění člověka na něco dosáhne svého vrcholu, jsou v tom případě zahrnuty takové skryté možnosti psychiky, že ona nejvyšší pravda, nenápadně vykrystalizovaná kdesi v tajích vědomí, náhle přichází jako blesk v noční tmě. Zdá se však, že k tomuto záblesku dochází pouze pod vlivem nějakého popudu zvenčí, který mění vidění okolního světa.
V této souvislosti bych rád vyprávěl o jedinečném případu v bohaté historii japonského Bujutsu, která je velmi patrně spíše legendou než faktem. Miura Gen’emon Masatame vstoupil do historie Bujutsu jako majitel absolutní většiny mistrovských certifikátů. Podle historických pramenů prý dokonale ovládal 18 (!) škol Bujutsu: Itto-ryu, Yamaguchi-ryu, Toda-ryu, Shin-ryu, Yoshioka-ryu, Ganji-ryu, Jigan-ryu, Shinkage-ryu, Shinshin-ryu, Kurama-ryu, Togun-ryu, Musashi-ryu, Imaeda-ryu, Asayama Ichiden-ryu, Yoshin-ryu, Inazuma-ryu, Bokuden-ryu a Zuihen-ryu. Miura však po téměř celém svém životě stráveném zvládnutím těchto škol nikdy nenašel klid. Šlo o to, že při porovnávání učení různých ryu se náhle ukázala jejich absolutní neslučitelnost i vzájemná rozporuplnost. „Kde je tedy pravda?“ Znovu a znovu se sám sebe ptal Miura. Po mnoho let ho tato otázka trápila. A jednoho dne, když se již starý mistr uložil ke spánku, se mu zdálo o obrovské velrybě poseté květinami, která náhle vydala podivný řev a donutila samuraje se probudit. V tu chvíli ho náhle navštívilo prozření, vše se najednou vyjasnilo, tělo získalo absolutní volnost pohybu a skrytá podstata Bujutsu se stala zřejmou. Brzy po této události Miura založil vlastní školu, která se jmenovala Mugan-ryu a ztělesňovala onu nejvyšší pravdu, která vyžadovala mnoho let hledání a utrpení. Stalo se tak 23. dne 10. měsíce roku 1683.
ZDROJ: КэмПо, 37 (1998-01).pdf, КАК ВОЗНИКАЛИ ЯПОНСКИЕ «РЮ», str. 4-8
