Jak jsem běžel Říčanskou výzvu

Přečteno: 2342

Dneska by to šlo“…tak tohle jsem si určitě neříkal to sobotní mlhavé ráno, když jsem se ráno probudil. Kašlal jsem jako tuberák a z nosu mi teklo jako ze špatně utaženého kohoutku. Ale už jsem slíbil, že to zkusím (a jako blbec to rozkecal na Facebooku), takže jsem si dal dvojité kafe a rozjel se do Říčan na první ročník Říčanské výzvy.

Ale jak to celé začalo? No….byli jsme se ženou a dcerkami navštívit mého kamaráda Kryštofa, jeho ženu Lenku a samozřejmě i jejich tři krásné děti a já se asi zmínil o tom, že jednou chci zkusit uběhnout ultra maraton (teď už nechci 😉 A Kryštof na to, že to je zajímavá shoda náhod, protože za 14 dnů se v Říčanech běží první ročník tzv. Říčanské výzvy a že to musíme zkusit. Nemám rád organizované běhy, kdy mi někdo funí za zády a další mi blokuje cestu a tak jsem odmítnul. Jenže se jednalo o první ročník a tudíž počet účastníků bude (asi) nízký. No, nebudu to protahovat a nakonec jsem kývnul.

Už cestou domů jsem si říkal, že je to hodně blbý nápad. Nemám naběháno, za necelé dva týdny, při mém vytížení, se nestihnu připravit, takže proč jsem vlastně kývnul? Asi je to krize středního věku…anebo jen moje blbost. Každopádně v následujících dvou týdnech jsem se k běhu dostal jen jednou. A to asi čtyři dny před samotným závodem. Přijel jsem z práce, zrovna přestalo pršet. Už jsem byl maličko nervózní z toho, že si snad ani jednou před závodem nezaběhnu a tak jsem se převlékl a vyběhnul.

Začalo lehce mžít, ale to jsem si říkal, že je pouze dozvuk předešlé přeháňky….víc jsem se mýlit nemohl…za chvíli začalo pršet…mohutně pršet. Vzpomněl jsem si na film o Forrest Gumpovi, jak vyprávěl, že ve Vietnamu pršely kapky shora, ze strany, ale i zespoda. To už jsem byl v půlce trati, vody na silnici bylo nad kotniky a tak vracet se mi přišlo stejně náročné jako pokračovat. A navíc jsem si říkal, že už snad nemůže být hůře. Můj pes (překrásná fenka Ridgeback Aisha) sice „remcala“, protože nesnáší vodu, ale nezbývalo ji než běžet dál se mnou. Ve třetí čtvrtině trasy se přidaly kroupy….To už jsem byl přesvědčen, že tam nahoře si to někdo pořádně užívá. A zajímavé bylo, že jakmile jsem doběhl, tak v tom okamžiku přestaly kroupy, pršet a vysvitlo sluníčko. Úžasné načasování.

Věděl jsem, že naběháno nemám a tak jsem k tomu přistoupil z výzkumného hlediska (jak také jinak, když vám už nic nezbývá 😉 Řekl jsem si, že aspoň vyzkouším, jak a jestli mi pomůže systém Tacfit, který cvičím již pár let. Je to o psychické odolnosti a jak už jsme x-krát četl – pokud přesvědčím hlavu, pak tělo bude následovat. Měl jsem tedy vynikající šanci vše ověřit v praxi.

Ráno jsem se probudil se slušným nachlazením. Teklo mi z nosu a pokašlával jsem, ale jednou jsem si řekl, že k tomu budu přistupovat vědecky a pro vědu se obětovat je šlechetné (já vím, že je to blbost, ale nějak jsem se musel utěšit ;-). Má hypotéza zněla, že TacFit by mi měl pomoci se vyrovnat s nedostatkem tréninku, protože primárně posiluje psychickou odolnost (jo a buduje sexy tělo, ale to mi teď bylo vcelku na nic…přehlídka v plavkách se neplánovala, pokud jsem si dobře přečetl propozice k závodu 😉

Doma u Kryštofa jsem se převlékl do běžeckého a pořád v duchu přemýšlel, jestli jsem tak blbej, že jsem se nechal ukecat, od narození, nebo jde o nějakou počínající stařeckou demenci.

Závod začal přesně v jedenáct a všech cca 90 závodníků vyběhlo, jako kdyby na konci dávali něco zadarmo. Já si nastavil svoje tempo, protože jsem četl, že nejhorší je přepálit začátek. Předbíhali mě tak další a další běžci, včetně žen a dívek. V duchu jsem si říkal, že dokud mě nepředběhne vozíčkář, tak je to dobrý. První část trasy by se dala přirovnat k mému oblíbenému běžci – Forrestu Gumpovi – běžel jsem, protože jsem měl pocit, že bych měl. Kochal se nádhernou přírodou kolem a přemýšlel, kolik to vlastně je těch 24 kilometrů z pohledů rozvržení síly. Už jsem měl z minula ověřeno, že když si nastavím své tempo, tak můžu běžet vcelku dlouho…ale jestli to bude stačit na 24 kilometrů, to jsem měl zjistit už za pár hodin….

Po osmém kilometru začala první krize. Obyčejně totiž běhám kolem 8-10 kilometrů a tady jsem věděl, že nejsem ani v půlce. Zpočátku mi pomohly ukazatele na trati, které měly pod šipkou vždy nějaké běžecké heslo, jako třeba „vydrž, je to už jen kousek“, nebo „necítíš bolest“. Když jsem podobný ukazatel uviděl poprvé, říkal jsem si, že to asi nebude tak hrozné (když „už to jen kousek“), ale poté, co jsem podobných cedulí potkal asi šest, a každá mi říkala, že už je to „jen kousek“, dostával jsem nutkavou potřebu cedule rozkopat, sežvýkat a…všelijak jinak uvolnit svou frustraci. Jako motivace tedy nic moc. Za to se mi osvědčilo, když jsem si jednotlivé úseky trati přirovnával k jednotlivým protokolům TacFitu. Takže jedna trasa – prudké stoupání – byl podobný jako protokol, kde musím 90 vteřin naplno cvičit, abych mohl následně 30 vteřin vydechnout. To přišel malý sešup dolů. A takhle jsem si v duchu hrál, až přišla první občerstvovačka na jedenáctém kilometru. Tam byla k dispozici voda, limo a pivo. Vodu jsem měl v camel-bagu, limo jsem pít nechtěl a tak jsem zaexperimentoval a dal si pivko. Nohy mi sice ztěžkly, ale dobrá zpráva byla, že mi to už tak nějak bylo jedno 🙂

Další občerstvovačka byla za 8 kilometrů a to bylo pekelně dlouhé….zrovna v té době jsem si všimnul periferním viděním, že za mnou běží nějaký běžec s výrazem zoufalství a totální únavy ve tváři a protože já byl vcelku v pohodě (to to pivo), tak jsem začal experimentovat – v jednom článku o psychologii přežití jsem psal o tom, že lidé v okamžicích krize automaticky následují ty, kteří aspoň působí, že ví kudy a jak. Běžel jsem tedy trasu a v jednom úseku si vybíral náročnější varianty cesty (bahnem, příkopem), abych si ověřil, jestli běžec za mnou mne bude následovat. A následoval. Což pro mě byla známka toho, že toho má plné kecky, přepnul na autopilota a teď jen běží za dalším běžcem, o kterém předpokládal, že automaticky vybere nejsnazší cestu (moc se mu za to omlouvám, to to pivo 😉

Na druhé občerstvovačce mě čekal podobný výběr a tak jsem si říkal, že když už vím, co se mnou dělá jedno pivo, zkusíme piva dvě. Náladu jsem měl dobrou, tepovka se ustálila na 70 tepech za minutu a dech, díky kompletnímu dýchání nosem, byl také v pohodě. Zato svaly začaly stávkovat a od devatenáctého kilometru jsem si to skutečně užíval.

Opět mi pomohlo se na celou tu záležitost dívat z vědeckého hlediska a tak jsem si všímal, že poté, co se mi unavily hamstringy, začaly jejich práci přebírat sousedící svaly…a tak mě zanedlouho pálily stehna tak, že každý došlap a zhoupnutí v kolenou byl očistec. Z této fáze si toho moc nepamatuji, snad jen to, že jsem dost lidí předběhnul a že to byli pouze houbaři a pejskaři, mi bylo srdečně jedno. Důležité bylo, že jsem předběhnul aspoň někoho, což mi zlepšilo náladu (pivo už totiž vyprchalo). Poslední kilometry jsem si užil….bolest, bolest a….bolest. Stehna už pálila tak, že jsem je přestal vnímat a začal se soustřeďovat na další, nové oblasti bolesti – chodidla, kolena…a kyčle….tak ty byly na stupnici 1–5 minimálně 12. Můj běh do kopce připomínal běh starce s pokročilou artritidou kloubů. Kymácel jsem se ze strany na stranu a snažil se využívat gravitace, abych dal jednu nohu před druhou (díky za znalosti z knihy Chi running, o které jsem tuším také nedávno psal). Běh z kopce byl ještě horší, protože jsem musel brzdit, což znamenalo větší zápřah pro má stehna, která byla doslova v jednom ohni….Kontroloval jsem svůj sport tester každých pět kroků, kdy už tam budu. Pomohlo mi se na tělo dívat jako stroj a nohy jsem zaměnil za písty….odosobnění se od bolesti pomohlo asi tak na 5 minut, ale i za to díky bohu 🙂

Asi čtyři kilometry před cílem se mě nějaký děda pokoušel povzbudit slovy „přidej, chlapče, nejsi poslední“, v tu chvíli informace pro mne absolutně nepoužitelná. Dostal jsem ze sebe nenucený úsměv a zeptal se, jak je to ještě daleko do cíle. Odpověděl mi „jen kousek“….silný pocit déjá vu a já měl chuť někoho nakopat do pozadí…kdybych dokázal tak vysoko zvednout nohu…A tak jsem běžel dále. Těsně před koncem si nějaké děti hrály u cesty a tak jsem nasadil svůj další (a poslední) nenucený úsměv a vzornou technikou běhu kolem nich proběhl…až do cíle. Dvacet čtyři kilometrů jsem tak uběhl za necelé tři hodiny.

V cíli jsem zjistil, že skutečně nejsem poslední (fakticky jsem byl rychlejší než osm jiných závodníků, heč ;-), dal si nealko pivko a v duchu si řekl, že na podobné blbosti jsem už starý. Ale na druhou stranu…vystřihnout si půlmaraton prakticky bez přípravy….to není špatný na jednačtyřicetiletého jinocha, že? 🙂 A tak nějak tuším, že tohle asi nebyla poslední blbost, které se ještě dopustím, ale co už…

Takže když to vezmu kolem a kolem – díky Kryštofe, že jsi mě do toho uvrtal. Ověřil jsem si pár hypotéz v praxi, strávil nezapomenutelné chvíle v očistci a už se těším na TacFit cvičení 🙂 Teď se vykurýruji z „rýmičky a kašílku“ a jsem připraven na další výzvy 🙂

Jo a musím poděkovat Mgr. Lucii Vrané, jejíž celková masáž po závodě mi pomohla jednak dojet domů a jednak se druhého dne dostat z postele relativně bez bolesti. Pokud kdokoliv z vás budete v Říčanech, určitě zajděte. Cítil jsem se jako znovuzrozený…..ale to neznamená, že bych si ten běh dal hned znovu. Přeci jenom až takový magor nejsem 🙂

Tak běhu a magorům zdar 🙂

Jarda Kolcun

…více než půlmaratonista

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *