Od tesáků k fotbalovému míči
Evoluce násilí, zbraní a sportu v lidské historii
Představte si horký, prašný den v tanzanském národním parku Tarangire. Ve stínu akácií odpočívá tlupa asi padesáti paviánů. Mláďata se bezstarostně perou v prachu, tahají se za ocasy a zkoušejí si první zápasnické chvaty. Kousek od nich sedí mohutný samec, jemuž samice pečlivě probírá srst a hledá parazity. Vládne zde absolutní klid. Do této idyly však náhle vstoupí o něco menší samec. Mláďata se okamžitě rozutečou do bezpečí. Velký samec se zvedne, vycení hrozivé, dýkovité špičáky a vyštěkne. Během zlomku vteřiny se obě zvířata mění ve vířící klubko srsti, zubů a drápů. Vzduchem létá prach, ozývá se řev. Celý tento brutální konflikt trvá pouhých deset sekund, načež menší samec s řevem utíká pryč a olizuje si krvácející ránu na paži. Hned poté se tlupa vrací k původním, poklidným činnostem.
Podobné výbuchy extrémního násilí jsou ve světě primátů na denním pořádku. Samci paviánů i šimpanzů musí neustále bojovat o své postavení v hierarchii, o právo na páření a o holé přežití. Násilí je všudypřítomné, stresové hladiny jsou vysoké a rvačky představují základní nástroj řešení problémů.
Zkuste si tento obraz porovnat s jakýmkoliv lidským parkem v neděli odpoledne. Uvidíte hrající si děti a dospělé, kteří na ně v klidu dohlížejí, odpočívají nebo hrají basketbal. Pravděpodobnost, že by se dva dospělí muži najednou vrhli jeden na druhého a snažili se navzájem roztrhat zuby, je téměř nulová. Hrajeme si mnohem více než dospělí jedinci jakéhokoliv jiného živočišného druhu. Dokonce i v těch nejagresivnějších známých lidských společnostech je fyzické násilí 250krát až 600krát vzácnější než u šimpanzů.
Vyměnili jsme snad v průběhu evoluce svaly za mozek? Vyvinuli jsme se jako slabí, pomalí, ale zato inteligentní tvorové, kteří řeší problémy spoluprací a hrou místo boje? Tento široce přijímaný názor je pravdivý jen částečně. Fyzická síla, rychlost a agresivita totiž z našeho evolučního příběhu nikdy nezmizely. Pouze změnily svou podobu.
Dvě tváře agrese: Jsme přirozeně zlí, nebo dobří?
Pro pochopení lidské povahy je zásadní udělat si exkurzi do míst, kde se násilí nestigmatizuje, ale oslavuje. Představte si zadní trakt obyčejné bowlingové herny, kde se v kleci z pletiva odehrávají zápasy ve smíšených bojových uměních (MMA). Vzduch je prosycený pachem potu, z reproduktorů řve heavy metal a stovky diváků bouřlivě reagují na každý úder. Zápasníci do sebe kopou, boxují a na zemi se snaží jeden druhého uškrtit nebo mu zlomit končetinu. Je to svět, kde se oslavuje čistá brutalita. Navzdory tomu, co vidíme, se však tyto zápasy ve srovnání se rvačkou šimpanzů odehrávají takřka ve zpomaleném filmu. Navíc podléhají přísným pravidlům – nesmí se kousat ani útočit na genitálie. Nesmí se píchat do očí. Jsou to profesionálové, kteří bojují pro peníze a slávu, nikoliv o holý život.
Tento kontrast oživuje prastarou filozofickou debatu. Na jedné straně stojí myšlenka Jeana-Jacquese Rousseaua, podle které jsou lidé od přírody mírumilovní, morální a kooperativní, a k násilí je kazí až civilizace a kultura. Na straně druhé stojí Thomas Hobbes s přesvědčením, že člověk je ve své podstatě krutý a sobecký a pouze pravidla civilizace ho drží na uzdě.
Jak můžeme být druhem, který je schopen riskovat vlastní život pro záchranu cizího člověka z hořícího domu, a zároveň druhem, který vynalezl střelné zbraně, drony a bomby schopné vymazat z mapy celá města?
Klíč k rozřešení tohoto paradoxu spočívá v pochopení, že existují dva zcela odlišné typy agrese: reaktivní a proaktivní.
Pokud vám někdo nečekaně a hrubě vytrhne z ruky knihu, kterou právě čtete, pravděpodobně na něj zakřičíte, možná se po knize oženete, ale téměř jistě se na něj nevrhnete s úmyslem ho zmrzačit. Váš mozek okamžitě zablokuje extrémní projev reaktivní agrese. Kdybyste však byli šimpanz, vaše reakce by byla okamžitá, nekontrolovaná a extrémně násilná. Známým a tragickým příkladem je případ šimpanze Travise, který žil dlouhá léta mírumilovně v lidské rodině. Když jednoho dne přítelkyně jeho majitelky vzala do ruky jeho oblíbenou hračku, Travis v návalu reaktivní agrese okamžitě zaútočil a ženu děsivým způsobem znetvořil. U lidí se podobná nekontrolovatelná reaktivní agrese objevuje jen vzácně, například ve formě extrémního amoku za volantem.
Na druhé straně vynikáme v agresi proaktivní. Ta je chladnokrevná, plánovaná, orientovaná na konkrétní cíl a postrádá emocionální vybuzení. Zatímco šimpanzi proaktivní agresi využívají jen výjimečně, lidé ji dovedli k “dokonalosti”. Patří sem úklady, únosy, vraždy s rozmyslem, organizovaný lov a samozřejmě válka. Z psychologického hlediska jsou tyto dva druhy násilí naprosto odlišné. Člověk schopný chladnokrevně plánovat vojenský útok nebo úkladnou vraždu může být zároveň milujícím partnerem a starostlivým rodičem, který v běžných stresových situacích zachovává naprostý klid tam, kde by primát dávno propadl zuřivosti.
Z Rousseauova pohledu jsme tedy “hodní”, protože máme extrémně nízkou míru reaktivní agrese. Z Hobbesova pohledu jsme “zlí”, protože máme mimořádně vysokou míru agrese proaktivní. Jak k tomuto unikátnímu nastavení během evoluce došlo?
Krvavé stopy doby kamenné
Dlouho převládala romantická představa, že dávní lovci a sběrači žili v naprostém míru. Protože nevlastnili žádný majetek, neměli o co bojovat, a jakékoliv konflikty řešili tím, že se jednoduše přesunuli jinam. Archeologické nálezy však hovoří jiným jazykem.
V severním Iráku byl nalezen šedesát tisíc let starý neandrtálec, který zemřel na následky rány kopím, jehož hrot uvízl v jeho páteři. Slavný “Ledový muž” Ötzi, jehož mumie ležela pět tisíc let v alpském ledovci, měl v zádech zabodnutý šíp.
Ještě mrazivější svědectví přináší lokalita Nataruk v Keni. Dnes je to vyprahlá pustina, ale před deseti tisíci lety se zde nacházela laguna. Tým archeologů zde objevil pozůstatky celého tlupy – sedmadvaceti mužů, žen a dětí. Jejich kostry vyprávějí příběh děsivého masakru. Některé oběti měly zlomené kosti na rukou, což naznačuje, že byly svázané. Všechny vykazovaly stopy těžkých traumat: roztříštěné lícní kosti, proražené lebky, zlomená kolena a žebra, bodná zranění od projektilů. Zvláště znepokojivé je, že mezi oběťmi byly i těhotné ženy a kojenci. Útočníci těla nepohřbili, jen je pohodili. Toto je ukázkový příklad proaktivní, plánované agrese dávno před vznikem zemědělství.
Z historického hlediska na tuto otázku existovaly dva extrémní pohledy. Charles Darwin se domníval, že naši předkové byli oproti lidoopům přirozeně slabší, pomalejší a postrádali přirozené zbraně (jako tesáky). Tuto fyzickou nevýhodu podle něj kompenzovali inteligencí, výrobou nástrojů a především sociální soudržností a spoluprací. Na druhé straně stál Raymond Dart, objevitel slavné lebky Taungského dítěte (mláděte australopitéka). Ovlivněn hrůzami světových válek přišel s děsivou hypotézou o “zabijácké opici”. Tvrdil, že to, co nás oddělilo od lidoopů, byla krvežíznivost a kanibalismus. Naše první nástroje měly být zbraněmi určenými k vraždění. Přestože se později ukázalo, že roztříštěné kosti v jeskyni, kde byl Taungský chlapec nalezen, nebyly dílem vraždících lidoopů, ale pravěkých levhartů, obraz “zabijácké opice” zakořenil v populární kultuře.
Jak se do toho promítá zrození naší schopnosti chodit po dvou? Antropolog Owen Lovejoy navrhl teorii “sexu za jídlo”. Bipedie (chůze po dvou) se podle něj vyvinula proto, aby samcům uvolnila ruce na nošení potravy. Samice si podle této teorie vybíraly partnery nikoliv podle jejich agresivity, ale podle ochoty nosit jídlo a spolupracovat, za což je odměňovaly monogamním svazkem (podpořeným vývojem skryté ovulace a trvale zvětšených prsou). Tím se měla agresivita potlačit.
Tato teorie má ale obrovskou trhlinu: anatomii samotných australopitéků. Slavná samice “Lucy” vážila necelých třicet kilogramů, zatímco samci jejího druhu dosahovali padesáti kilogramů. Tento jev, zvaný pohlavní dimorfismus, je v říši zvířat naprosto spolehlivým indikátorem vnitrodruhové agresivity. U druhů, kde samci bojují na život a na smrt o harémy samic (jako gorily nebo paviáni), jsou samci často dvakrát větší než samice. Kde panuje mír a monogamie (jako u gibonů), jsou velikosti obou pohlaví téměř stejné. Australopitékové měli propastný rozdíl ve velikosti, což znamená, že jejich samci se museli brutálně prát. Lidská mírumilovnost tedy musela vzniknout až později.
Cesta k sebeochočení
Výrazný zlom přichází zhruba před dvěma miliony let se zástupci rodu Homo, zejména s druhem Homo erectus. Tito naši předkové měli větší mozky, menší zuby a proporce těla velmi podobné dnešním lidem. A co je nejdůležitější – rozdíl ve velikosti mezi muži a ženami klesl na zhruba 20 %. Stali se z nich plnohodnotní lovci a sběrači.
Být lovcem a sběračem vyžaduje extrémní míru spolupráce, nesrovnatelnou se světem šimpanzů. Je nutná dělba práce: ženy se věnují převážně sběru rostlin, který poskytuje stabilní kalorický základ, zatímco muži loví zvěř a sbírají med. Maso je sice vysoce výživné a zásadní pro kojící matky, ale lovci se často vracejí s prázdnou. Aby skupina přežila, lovci se o svůj úlovek musí nezištně dělit. Z tohoto důvodu antropologové věří, že zrození lovu a sběru si vynutilo potlačení agresivity a posílení empatie.
Přesto se nedá říct, že by tehdejší muži ztratili veškerou svalovou hmotu. Dnešní muž je v průměru o 12 až 15 % těžší než žena. Pokud ale odečteme tělesný tuk, skenery odhalují, že průměrný muž má o obrovských 61 % více svalové hmoty než žena. Tento masivní nárůst se odehrává převážně v horní polovině těla (ramena, paže, krk) a spouští ho testosteron během puberty. Z tohoto pohledu se lidští muži podobají samcům klokanů, kterým v dospívání rovněž zmohutní horní polovina těla, aby mohli boxovat se svými soky. Tyto svaly sloužily nejen k lovu, ale nepochybně i k boji.
Dalším důkazem transformace jsou naše tváře. Podíváme-li se na lebky předchůdců člověka, vidíme masivní, těžce stavěné kosti obličeje a výhružné, hluboké nadočnicové oblouky. Tato “mužná” tvář začíná mizet až relativně nedávno, zhruba před 100 000 lety, kdy se objevují jemnější rysy. Biologové si uvědomili, že toto zjemnění tváře dokonale kopíruje proces, který dobře známe ze zemědělství – domestikaci.
Divoký kanec nebo vlk nahání hrůzu, ale k domácímu praseti nebo psovi se přiblížíte bez obav. Tisíce let šlechtění na nižší agresivitu u těchto zvířat vedlo ke snížení hladiny testosteronu a zvýšení hladiny serotoninu (hormonu, který tlumí agresi). Vedlejším efektem tohoto neurochemického posunu jsou právě menší obličeje a kratší čumáky. Fascinující je, že tento proces se může udát i přirozeně, v divoké přírodě. Dokonalým příkladem jsou bonobové – naši blízcí příbuzní žijící v izolaci na jih od řeky Kongo. Zatímco šimpanzi vřeští, perou se a zabíjejí, bonobové žijí v matriarchální společnosti, konflikty řeší sexem a fyzickému násilí se vyhýbají. Stejně jako domácí zvířata a moderní lidé mají i bonobové kratší a jemnější tváře než šimpanzi.
Podle mnoha vědců se tedy lidé v průběhu evoluce sami domestikovali. Nejspíše to proběhlo ve dvou fázích. První přišla se vznikem rodu Homo a nutností spolupracovat při lovu. Druhá, pozdější fáze nastala už v rámci našeho druhu Homo sapiens, kdy si ženy cíleně vybíraly méně agresivní a sociálně přizpůsobivější partnery.
Záhada ale pokračuje. Jak se slučuje anatomie stavěná na kooperaci s faktem, že k lovu a zabíjení je potřeba velká síla? Odpovědí je způsob, jakým bojujeme: na dvou nohách a se zbraněmi v rukou.
Pěstní souboje a zranitelnost vzpřímeného postoje
Pokud dojde na neozbrojený konflikt u přírodních národů (jako jsou jihoafričtí Sanové), jde téměř vždy o náhlou, neplánovanou reaktivní agresi. Neozbrojené souboje bývají rychlé, chaotické a mnohem méně často končí smrtí. Přesto se zásadně liší od toho, jak bojují lidoopi.
Kdyby se ten nejlepší světový expert na smíšená bojová umění postavil v kleci rozzuřenému šimpanzi, nepřežil by ani pár vteřin. Šimpanz útočí obrovskou silou a rychlostí, využívá k úderům, kopům a drásání všechny čtyři končetiny a navíc zasazuje smrtící rány masivními tesáky. Dokáže se při boji vztyčit, ale jeho nejdrtivější útoky probíhají na všech čtyřech. Zvířata preferují stabilitu.
Člověk bojuje výhradně na dvou nohách. Biolog David Carrier vysvětluje, že bipední (vzpřímený) postoj sice přináší ohromnou nevýhodu v nestabilitě, ale zároveň nám umožňuje používat paže jako štíty i zbraně. Můžeme vést údery shora dolů s maximálním využitím gravitace a setrvačnosti. Na dvou nohách jsme však zranitelní a neobratní, proto lidští bojovníci instinktivně zaujímají přikrčený postoj s rukama před obličejem. Jakmile je člověk stržen na zem, ocitá se v kritickém nebezpečí – hůře se brání a ztrácí možnost útěku. Ten, kdo je při boji na zemi nahoře, má doslova navrch.
Dalším specifikem neozbrojeného lidského boje je fixace na hlavu. Filmové útoky hlavou (tzv. “hlavičky”) jsou v reálném boji vzácné a nepraktické, stejně jako pokusy o kousání. Nemáme prodlouženou tlamu ani ostré zuby, naše kousnutí do ucha bitvu nerozhodne. Hlava se naopak stává hlavním terčem. Máme zranitelný mozek, který se snažíme krýt pažemi. Zatímco šimpanzi útočí na jakoukoliv část těla, lidé míří pěstmi přímo na obličej nebo čelist ve snaze dosáhnout knockoutu. Carrierova kontroverzní teorie dokonce naznačuje, že celá stavba lidské ruky – s dlouhým palcem a kratšími prsty – se vyvinula právě proto, abychom mohli zformovat pevnou, kompaktní pěst, a naše robustní čelisti a lícní kosti měly za úkol vydržet přímý úder.
Jelikož je ale neozbrojený boj na dvou nohách nevyzpytatelný a riskantní, lidé (podobně jako jiná zvířata) vynakládají obrovské úsilí na odstrašování. Vypínání hrudi, křik a výhružné pózy slouží k odhadu sil protivníka. Evolučně to dává dokonalý smysl: pokud je předem jasné, kdo vyhraje, je pro obě strany výhodnější ustoupit a vyhnout se zranění.
Celá dynamika toho, kdo vyhraje a kdo prohraje, se ale nevratně změnila ve chvíli, kdy někdo zvedl ze země první nástroj.
Zbraně, projektily a biomechanika dokonalého hodu
Vzpomeňte si na kultovní scénu z filmu Dobyvatelé ztracené archy, kde se před Harrisonem Fordem vřítí na náměstí obrovitý, hrůzu nahánějící zabiják ohánějící se těžkou šavlí. Ford se jen unaveně usměje, vytáhne revolver a obra zastřelí. Od chvíle, kdy lidstvo vynalezlo zbraně působící na dálku – oštěpy, šípy či praky –, získali “Davidové” výhodu nad “Goliáši”. Jak to ale ovlivnilo naše těla?
Už šimpanzi dokážou vyrobit primitivní zbraně, například olámat větvičku a vydloubnout s ní kořist z dutiny stromu. Dokážou také házet kameny a větve. Pokud na vás však v zoo bude opice něco házet, jste v bezpečí, dokud hází vrchem (overhand). Lidoopi postrádají anatomii pro přesný a silný hod vrchem. Pokud chtějí něco přesně zaměřit, musí házet spodem. Zato každý průměrný člověk, pokud trochu trénuje, dokáže vrhnout předmět vrchem s fascinující rychlostí a přesností.
Počátky zbraní sahají do doby před zhruba 3 miliony let k prvním kamenným nástrojům. Ty nesloužily jen k odřezávání masa od kostí, ale prokazatelně i k opracovávání dřeva. Bylo jen otázkou času, kdy z nich vzniknou první dřevěné oštěpy. Avšak bodat oštěpem zblízka je extrémně nebezpečné. Víme, že neandrtálci v Evropě používali těžká bodná kopí, s nimiž se k lovené zvěři museli přiblížit na dosah. Kosterní nálezy neandrtálců nesou obrovské množství zranění, z nichž mnohá se podobají úrazům profesionálních jezdců rodea – to je daň za boj zblízka se zuřivým zvířetem.
Schopnost smrtelně zasáhnout cíl z bezpečné vzdálenosti byla revoluční. Vyžadovala však radikální proměnu naší fyziologie. Postavte se a zkuste vší silou hodit třeba zmačkanou kuličku papíru. Rychlost a síla hodu nevychází ze samotné paže, ale z celého těla, které funguje jako dokonale promazaný bič. Energie vzniká v nohách, odtud se postupně přenáší a umocňuje přes boky, páteř, rameno, loket až do samotného zápěstí, odkud se v jediném zlomku vteřiny přenese do letícího předmětu.
Abychom tohoto bičovitého pohybu byli schopni, evoluce nás vybavila neuvěřitelně flexibilním pasem a speciálním uspořádáním ramenního kloubu. Ramena lidoopů směřují nahoru a jsou úzká, což je ideální pro ručkování ve větvích. Lidská ramena jsou široká, nízko posazená a orientovaná do stran. Fungují doslova jako mechanický katapult. Když při nápřahu zvednete ruku, otočíte ji dozadu. Tím se svaly a šlachy v rameni napnou a akumulují obrovské množství elastické energie. Při hodu se tato “pružina” uvolní závratnou rychlostí. Měření u profesionálních baseballových nadhazovačů ukázala rychlost rotace ramene až 9000 stupňů za sekundu – jde o absolutně nejrychlejší pohyb, jakého je lidské tělo schopno.
Tyto anatomické adaptace se plně objevily právě u Homo erectus před dvěma miliony let. Hod nesloužil jen k lovu, ale stal se i klíčovým prvkem obrany a proaktivního útoku proti jiným lidem. Děti pravěkých lovců zřejmě trávily tisíce hodin nácvikem házení, aby si vybudovaly sílu a přesnost, úplně stejně, jako když si dnes děti házejí na ulici s míčem a sní o kariéře profesionálního sportovce.
Když se zhruba před 500 000 lety objevily první kamenné hroty oštěpů a před 100 000 lety luk a šípy, fyzická síla začala ztrácet svůj absolutní monopol na určování vítěze. Menší a slabší jedinci se najednou mohli efektivně a z dálky bránit hrubé síle svalovců. Fyzický dimorfismus (rozdíl ve velikosti pohlaví) se nadále snižoval. S nadsázkou lze říct, že vynález zbraní fungujících na dálku urychlil naši domestikaci, protože hrubá reaktivní agrese přestala být evoluční výhodou a stala se spíše spolehlivou cestou do hrobu.
Sport jako kontrolovaná válka
Spojení evoluce, zbraní a agresivity nás přivádí k poslední, na první pohled nečekané kapitole lidského chování: ke sportu. O provázanosti boje a sportu nelze pochybovat. Chcete-li důkaz v jeho nejčistší podobě, podívejte se v červnu do italské Florencie na Calcio Storico Fiorentino.
Představte si pískem vysypanou arénu uprostřed renesančního města. Proti sobě stojí dva týmy sedmadvaceti mužů reprezentujících čtvrtě města, oblečených do historických nohavic a s odhalenými hruděmi. Úkolem je vhodit míč velikosti fotbalového balonu do úzké branky. Výsledek ovšem připomíná křížence mezi rugby a masovým zápasem MMA. Dokud někdo nekope ležícího soupeře do hlavy, je dovoleno téměř vše: boxování, zápasení, rdoušení, podrážení nohou. Diváci freneticky řvou, zatímco z nosů crčí krev a zraněné odnášejí na nosítkách.
Hra a sport nejsou jedno a totéž. Mláďata téměř všech savců si hrají, aby si přirozeně a v bezpečí nacvičila dovednosti potřebné k lovu, boji nebo útěku. Hra uvolňuje sociální napětí a upevňuje vazby. Nemá však žádná pevná pravidla ani určeného vítěze. Lidé jako jeden z mála živočišných druhů (společně s domácími psy) v této hravosti pokračují i v dospělosti. Ale navíc vynalezli sport – hru se striktně stanovenými pravidly a jasnými kritérii vítězství.
Z hlediska evoluční antropologie je hlavním smyslem sportu kontrola reaktivní agrese. Dokonce i v těch nejdrsnějších sportech typu amerického fotbalu nebo ledního hokeje jsou stanoveny hranice, za které bojovník nesmí jít, jinak je vyloučen.
Tuto myšlenku nádherně ilustruje Homér ve své Iliadě. Zatímco po většinu eposu se Řekové pod hradbami Tróje chovají téměř jako tlupa agresivních šimpanzů – propadají záchvatům hněvu, hádají se o ženy, status a kořist –, po smrti Patrokla zorganizuje Achilles pohřební hry. Hry obsahují box, běh, závody vozatajů a hod oštěpem. Vrcholem je zápas. Proti sobě nastupuje Aias, obrovitý válečník spoléhající na čistou hrubou sílu, a Odysseus, muž menší postavy, šlachovitý, ale s brilantní myslí. Po mnoha dramatických přehozech, pádech, kdy kosti praští, a vyčerpávajícím souboji oba muži uvězhnou v patové situaci. V tu chvíli zasahuje Achilles a zápas ukončuje slovy: “Už se nenamáhejte – nezabíjejte se navzájem ve sportu! Vítězství patří oběma.“
Achilles zde vlastně formuluje základní pravidlo lidského přežití v organizované skupině: Řekové musí přestat s reaktivní agresí mezi sebou, musejí trénovat dovednosti podle pravidel, kooperovat a svou energii si schovat jako “proaktivní” agresi vůči nepříteli, Trojanům.
Sport se vyvinul jako mechanismus pro socializaci a sebeovládání. Učí nás, jak pracovat se vztekem. Není nic méně sportovního, než když hráč uhodí protihráče za to, že mu dal gól, nebo dokonce spoluhráče za to, že skóroval místo něj. Od profesionálních tenistů se očekává naprostá etiketa. Sport buduje vlastnosti jako odvahu, disciplínu a schopnost koordinace – tedy přesně ty schopnosti, které lovci a válečníci potřebovali pro úspěšné fungování proaktivní agrese (z čehož vychází proslulý citát, že bitva u Waterloo byla vyhrána už na školních hřištích v Etonu).
Proč ale dnes vlastně sportujeme? V dobách lovců a sběračů nedávalo smysl vyčerpávat se bezúčelným během; pohyb byl nedílnou součástí zajištění obživy. Teprve když aristokracie a později lidé s kancelářskými profesemi ztratili nutnost být fyzicky aktivní, začal se sport vnímat jako prostředek ke zdraví. Osvícenští filozofové v čele s Rousseauem prosazovali fyzická cvičení k zocelení těla, z čehož dodnes těží školské systémy. Například Harvardova univerzita financuje desítky sportovních týmů z přesvědčení, že atletika rozvíjí charakter a intelekt.
Když se podíváme na nejpopulárnější sporty současnosti, ať už jde o fotbal, baseball, nebo třeba bojové disciplíny jako džúdžucu, jasně v nich vidíme odraz naší evoluční cesty. Nejsme sice tak silní jako šimpanzi, ale naše síla nezmizela. Pouze jsme ji, obohaceni o zbraně, biomechaniku hodu a nevídanou schopnost týmové spolupráce, přeměnili z chaotické, zvířecí rvačky plné kousanců v chladně kalkulovanou schopnost lovit a přežít – a v době míru do krásy organizovaného sportu.
ZDROJ: Exercised: The Science of Physical Activity, Rest and Health
