Houževnatost aneb …kaizen

Přečteno: 1933

Profesor Barry Schwartz přednáší psychologii na Swarthmore College a snaží se vyvracet studentům mýty, které panují například kolem „zamilování se na první pohled do svého oboru“. „Existuje spousta věcí, jejichž nuanci a vnitřní krásu odhalíte až po určité době. Propadnete jim, až když se do nich pořádně ponoříte. Mnoho věcí vypadá nezajímavě, plytce – dokud je nezačnete dělat. A po čase zjistíte, že mají tolik stránek, které jste zpočátku neznali. Že čím víc o věci víte, tím víc si uvědomujete, jak málo jí vlastně rozumíte. No a to právě vyžaduje, abyste u dané věci nějaký čas vydrželi.“

Opět si dovolím uvést příklad z vlastního života. Na začátku tohoto cyklu jsem uvedl, že již asi 35 let studuji různé formy (vy)řešení mezilidského konfliktu. Zpočátku jsem se například věnoval judu jen proto, abych odradil pár spolužáků od legrace, která se mi čím dál přestávala líbit. Čím více jsem však pronikal do tajů japonského bojového sportu juda, tím původní záměr se ubránit ustupoval hlubšímu zájmu o historii, filozofii i principy biomechaniky těla. A čím více jsem do toho pronikal, tím více jsem viděl, jak obrovská oblast studia to vlastně je. A jelikož nejsem soutěživý typ a výuka juda se soustřeďuje primárně na sportovní stránku, odešel jsem studovat jiné formy řešení konfliktů (tradiční i sebeobranné). Po mnoha letech jsem nakonec fakticky opět zakotvil v judu, ale tentokrát v jeho původní podobě, která dala judu vzniknout – v jujutsu. A jujutsu jsem zůstal věrný jako student i jako učitel až dodnes.

Musím říci, že další obrovské (a velmi potřebné) nakopnutí bylo v době, kdy jsem před více jak 5 lety s kamarádem založil v Roztokách vlastní dětský klub jujutsu. Postupně jsem musel nastudovat specifika práce s dětmi, připravit kondiční plán, přepracovat prakticky komplet výukový plán i zkušební řád, který by reflektoval cíle a dovednosti dětí a zároveň i vše sladit s hlavním principem klubu – všestranný pohyb a equilibrium (rovnováha) ve vzdělávání těla i ducha. Krátce řečeno toho bylo najednou tolik, že pokud to chtěl člověk dělat správně, měl pouze dvě možnosti – vykašlat se na to a učit postaru tak, jak se to učí ve většině dětských klubů bojových umění, anebo to obrovské monstrum rozdělit na menší kousky, určit si jejich důležitost a následně je zpracovávat jednu po druhé.

Řeknu vám, tohle člověka neskutečně nakopne. V jednu chvíli máte pocit, že se získáním černého pásu máte hotovo a ve druhé chvíli si uvědomíte, že jste teprve na počátku Cesty. Jsem si jistý, že jste podobná slova již někde četli, ale teprve když to člověku dojde, teprve pak přichází ten úžasný „aha moment“, který nastartuje váš vnitřní motor, vyloudí pitbulí úsměv na rtech a tělo zaplaví obrovské množství energie. Je to podobný pocit, jako kdyby si člověk dal po dlouhém kávovém půstu trojité espreso.

Už nedokážu spočítat, kolikrát jsem byl při studiu a sestavování všech výše zmiňovaných věcí ve stavu flow. Začal jsem například v sobotu v šest večer a uvědomil si, že je čas jít spát až v neděli ve dvě ráno, protože mě již rušilo mohutné chrápání psa vedle v pokoji. Anebo mě cestou v autě napadlo, jak určitou část řešit lépe, takže jsem zastavil u krajnicel a hned si své nápady zapisoval. Kolikrát jsem takto zůstal stát u krajnice i půl hodiny, protože mě napadaly další a další věci. Ale výsledek stál za to, vidím to na dětech s každou další výukou.

A ačkoliv mám již hotovou prakticky celou metodiku nácviku všech hlavních skupin, výukový plán, zkušební řád, zpracovanou nezbytnou teorii formou elearningu a knihovnu úpolových drilů i úpolových her, stále je ještě hromada dalších věcí, které chci připravit. Vše tak, aby jednou studenti roztockého klubu jujutsu mohli využít maximum získané znalosti i v běžném životě. A aby pochopili, že bojová umění jsou „pouze“ prostředkem neustálého sebezdokonalování a nikoliv cílem.

Odborníci by takovou Cestu shrnuli do následující věty: “Váš životní cíl vyžaduje vášeň, která vyžaduje trochu objevování, hodně rozvíjení a pak celoživotní prohlubování.“

Tohle vše se vám však jen vzácně podaří, pokud budete jednat pouze sám. Opět z vlastní zkušenosti vím, že je velmi těžké najít lidi s podobnou mírou vytrvalosti. Většinou na začátku nadšeně slíbí, že do toho jdou s vámi, ale časem jim nestačí dech (rozuměj, přestávají se vzdělávat v té které oblasti) a postupně za vámi a vaším tempem (úrovní znalostí) zaostávají. Ale to je v pořádku. Prostě jen vaše houževnatost a vášeň pro věc je silnější než jejich a třeba se časem objeví další parťák, který s vámi kus té Cesty půjde.

Co je ovšem také důležité zmínit – tvrdé práci předchází hra. To znamená, že prakticky pokaždé se ke své celoživotní vášni, která obnáší i tvrdou práci, dostanete tak, že jste si zpočátku s tématem jen hráli a navzájem se oťukávali. Navštívili jste například nějaký seminář, a pokud byl lektor dobrý a téma vás zaujalo, začali jste shánět více informací. Klíčové je, aby lektor zpočátku dokázal předat informace příjemnou formou, která vám bude přinášet uspokojení. A pokud lektor dokáže zodpovědět dotazy, s jakými jste na seminář šli a zároveň vyvolat i hromadu dalších otázek, pak splnil svůj účel. A vy tak můžete začít „shánět jednotlivé dílky nového puzzle“ 😉

I v případě výuky dětí je toto velmi důležitý aspekt v jejich vývoji – zvláště v počátku je nutné, aby děti měly šanci si vyzkoušet co nejvíce pohybových aktivit. Ideálně aktivit, které rozvíjejí všestranné pohybové návyky stejně tak jako samotnou disciplínu věnovat se pohybu pravidelně. Záměrně nepíšu „sport“, protože dle mého názoru je sport v současné době spíše nezdravý, než přínosný pro člověka.

Sportovní kluby mají primární cíl se účastnit a následně i co nejlépe umisťovat na závodech, což jim přinese finance ze strany sponzorů i další nové členy. Ve sportu tak nejde o zdravý (pohybový) rozvoj člověka jako spíše o co nejrychlejší výchovu dalších “zlatonosných” dětí. Ty začínají trénovat sportovní, tedy velmi specializovaný pohyb, již v různých hokejových / fotbalových / tenisových školičkách. Od počátku se jede na výkon a soutěživost je zde zdůrazňována a odměňována. Nebere se v úvahu všestrannost pohybu, spolupráce (i proto doporučuji se alespoň v základech seznámit s oborem antropologie) a celkový požitek ze hry. Mnoho dětí pak končí se sportem v pubertě, protože buď nesplňují požadavky trenérů, anebo se cítí psychicky unavení a vyhořelí, či mají dokonce (únavová) zranění, díky kterým již hrát nemohou. A najít sportovní klub, kde jde skutečně o rozvoj člověka a kde závody nejsou tak důležité, je jako hledat jehlu v hodně velkém seníku…. A přitom slovo soutěžit („compete“) pochází z latiny a doslova znamená „společně usilovat“ a v tomto významu není nic o tom, že by musel druhý být poražen.

Jak tedy vybudovat zájem například o pohyb? Existuje několik doporučení:

Začněte s pohybovými vzorci, které děti/studenti již znají. A k nim pak přidávejte další (motoricky náročnější) pohyby tak, abyste získali výsledný pohyb. Více o této metodě se dozvíte například při studia systému TacFit.
Nebojte se experimentovat a hledat jiné způsoby, jak pohyb či princip vysvětlit a naučit. Opět z vlastní zkušenosti vím, že mnoho postupů při výuce je starých několik desítek/stovek let. Neznamená to, že jsou špatné, ale jen že jsme je automaticky přebírali a často se časem vytratil důvod, proč jsou takové, jaké jsou. Určité postupy byly navržené pro konkrétní potřebu, a pokud je pouze převezmete jen proto, že vypadají „cool“ a „in“, nebo „že se takto vždy vyučovalo“, bez znalosti kontextu, pak hrozí vašim svěřencům zranění. Uvedu opět konkrétní příklad – dříve nám trvalo více jak dva měsíce naučit děti základní principy provedení techniky hodů v jujutsu. Původní metodika výuky technik hodů nám nějak nefungovala. Co nám naopak zafungovalo, velmi zjednodušeně řečeno, bylo nejdříve vybrat techniky s podobnou motorickou náročností. Ve druhém kroku se tyto techniku seskupily do skupin, které mají stejné vychýlení a velmi podobný nástup a najednou se doba naučení zkrátila z měsíců na hodiny. Jakmile děti uviděly jasný vzorec/princip dané skupiny technik, další techniky hodů jim následně šly mnohem snadněji.
Nebojte se opustit metody, které nefungují – lidé, kteří je vytvářeli, také nebyli dokonalí a mohli je volit v situacích, které pro vás již nemusí být aktuální. Mějte na paměti, že při výuce se počítá výsledek a nikoliv metoda, kterou zvolíte. Od toho jste vy jako učitelé/instruktoři/trenéři, abyste buď zvolili nejvhodnější ze stávajících metod, anebo vymysleli novou. Ale vždy musíte plně chápat PROČ a JAK, pokud danou metodu zvolíte.

S těmito doporučeními úzce souvisí i japonská filozofie kaizen, která doslova znamená „nepřetržité zlepšování“. Není potřeba, aby student hned na poprvé zvládnul danou techniku na 100%, ale aby s každým dalším tréninkem nějakou její část zlepšil. Ať již se jedná o správné vychýlení, nástup, poloha těla či práce rukou při samotném hodu, pokaždé by měl být znatelný pokrok. A pokud není, pak zvolená metoda pravděpodobně nefunguje. Není to tím, že student je hloupý či nešikovný, ale zvolili jsme jen metodu, která u něj zkrátka nefunguje. A díky našim zkušenostem bychom měli zvolit metodu jinou.

Od vhodně zvolené metody se dostáváme k vhodně zvolenému tréninku. Asi jste již četli teorii o 10.000 hodinách tréninku. Často je tato teorie nesprávně chápána a aplikována, možná proto, aby ospravedlnila obrovské tréninkové dávky, které v současnosti dětští sportovci absolvují.

Uniká nám totiž jeden důležitý detail – 10.000 je ve skutečnosti počet hodin záměrného tréninku, který potřebuje člověk k tomu, aby se stal expertem. Právě ono slovo „záměrný“ je tam velmi důležité, protože je rozdíl trénovat soustavně anebo záměrně. Soustavný trénink je prakticky o neustálé zátěži, kdežto záměrný trénink nemusí být ani tak častý, protože člověk chápe, že cílem není trénovat, ale trénovat a přitom neustále být „tady a teď“ svou myslí a neustále se soustředit na určitý aspekt techniky, který je potřeba zlepšit. Tím pádem do výukového procesu zapojí nejen tělo, ale i hlavu.

Je to opět podobné jako při výuce jujutsu. Mohu mít celou hodinu randori a na konci ždímat kimono, anebo mohu mít hodinu řízené randori, kdy budeme s partnerem neustále dokola procvičovat úniky z nějaké pozice, případně nasazení nějaké techniky. Který trénink myslíte, že je pro studenta vhodnější?

A vracíme se opět k filozofii kaizen, kdy za jeden trénink nemusíme probrat „komplet jujutsu“, ale zaměříme se na určitou část a další hodinu pak na další… a pak opět na další, atd. (více informací o formách učení naleznete v knize Nauč se to, ze které také připravuji cyklus 😉 A to vše probíhá tak dlouho, dokud je technika provedena správně a můžeme takto nabyté zkušenosti využít při nácviku další nové techniky. Pak se však již neučíme zcela novou techniku, ale v okamžiku, kdy rozeznáme podobnosti, jsme schopni využít maximum existujících znalostí a zkušeností a následně k nim přidat to nové, čím se další technika odlišuje (například jiná pozice rukou při nástupu do hodu). Existuje několik základních principů záměrného tréninku:

  • Určit si jasně definovaný konkrétní – ale zároveň i ambiciózní – cíl
  • Mít plné soustředění a úsilí
  • Získat okamžitou a relevantní zpětnou vazbu
  • Vše opakovat s důrazem na odstranění nedostatků, vylepšování

První dva si může student určit sám a tím průběžně posilovat svou vytrvalost. Vytrvalostí v tomto případě není pouze fyzická vytrvalost, ale schopnost vidět celý obrázek a chápat, že jej složíme pouze v případě, že budeme (vytrvale) hledat jeden dílek za druhým. Dalším výsledkem toho je, že se dostaneme mnohem rychleji do stavu flow, kdy už používáme minimum energie na provedení techniky. Využijeme totiž jak kombinaci přírodních zákonů (gravitace, setrvačnosti,…), tak i našich zkušeností (jak tyto zákony aplikovat) a jsme schopni provést techniku třeba i na třikrát těžším soupeři. Jinými slovy flow a houževnatost jdou ruku v ruce.

A jak spolu souvisí záměrný trénink a flow? Záměrný trénink je nástroj, metoda a flow je následný prožitek. A i když zpočátku při záměrném tréninku možná nebudete prožívat stavy flow, časem se do tohoto stavu budete dostávat snadněji i častěji.

Pokračování
Předchozí díl

Zdroj:
DUCKWORTH, Angela, 2017. Houževnatost – síla vytrvalosti a vášně. Přel. E.Nevrlá, Vyd. 1. Praha: Melvil Publishing. ISBN: 978-80-7555-021-7
Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *