Hojo jutsu – samurajské umění poutání

Přečteno: 91

Hojōjutsu ( 捕縄術-捕繩術) v překladu znamená „Umění zatýkacího provazu“, ale je také znám pod dalšími názvy, jako je Torinawajutsu ( 捕り縄術), který má podobný překlad jako Hojōjutsu, Hobakujutsu (捕縛術) nebo také Bakujutsu – „Umění zadržení“, Nawajutsu či Jōjutsu (縄術) – „Umění provazu“, Ruikei no Jutsu (縲繋之術) – „Umění spoutání“, Sokei no Jutsu ( 繰繋の術), Togijutsu ( 伽術) – „Umění hlídačů“, Kasejutsu (枷術) – „Umění pout“, Senjutsu (仙術) – „Umění magie“.

Dle historických zdrojů se Hojōjutsu začíná objevovat na scéně někdy v 15.století, kdy se Japonsko z pohledu historie nacházelo v období největších válek (Období Sengoku jidai (období válčících států), polovina 15. až do počátku 17. století). A jelikož se v této době často válčilo, je logické, že i disciplína (s)poutání soupeře byla potřebná. Ne vždy totiž bylo nutné hned protivníka zabít. Mohli jej zajmout a chtít za něj výkupné, případně jej odvést k výslechu o počtu a rozmístění nepřátelských jednotek či získání klíčových informací k průniku do hradu.

Techniky poutání se však nikdy nevyučovaly samostatně, ale vždy byly součástí výuky spolu s dalšími disciplínami jako je jujutsu, kenjutsu apod. Původně se k poutání používala pouze šňůra, kterou se upevňoval meč k pasu (sageo). Až o něco později se začal používat speciální typ provazu, který byl využíván na chycení a následné spoutání nepřítele.

Samotné techniky vázání byly uchovávány v tajnosti nejen před nepřáteli, ale i před dalšími školami bojových umění (kterých v té době bylo více jak 150), byť mohly být na stejné straně. Bylo to proto, že ten, kdo byl nyní přítel, mohl být zanedlouho nepřítel (a to se i často stávalo), a proto jednotlivé školy nechtěly sdílet ani si vyměňovat techniky poutání. Ani v moderní době speciální techniky poutání nejsou příliš publikované a má to tentokrát maličko jiný důvod. Pokud by se k nim dostali kriminálníci, případně sérioví vrazi, naučili by se spoutat člověka velmi efektivně. I proto techniky poutání patřily vždy až k disciplínám, které se učili až pokročilí studenti, u kterých byla jistota, že tyto dovednosti jednak nezneužijí a jednak, že je neřeknou jiným.

Podle historika a sběratele starých japonských svitků Fujity Seiko existovalo několik stovek různých způsobů (s)poutání člověka. Fujita Seiko koncem 19.století vydal knihu Zukai Torinawajutsu, kterou nedávno do angličtiny částečně přeložil Eric Shahan a vydal ji pod názvem An illustrated guide to Samurai bondage – vol.1.

S postupem času (počátek 17.století, kdy skončilo časté válčení rozhodující bitvou u Sekigahary (1600)) se úloha poutání protivníka stávala stále více spíše policejní než válečná. A navíc cílem nebylo pouze svázat válečného zajatce a odvézt k výslechu, ale svázat podezřelého jej tak, aby to odpovídalo jeho společenskému statusu. Byly pro to vytvořené různé vzory poutání pro různé společenské třídy, a dokonce to samurajové dovedli do dokonalosti v tom, že jste podle způsobu, jakým byl člověk spoután, i zvolené barvy poutacího provazu. Díky tomu mohl kdokoliv, kdo takto svázaného člověka uviděl, poznat, z čeho je obviněn, odkud pochází a do jaké společenské vrstvy patří. Rozlišovaly se speciální typy vázacích vzorů dle toho, kdo měl být spoután:

  • Pro vysoké členy samurajské třídy
  • Pro samurajské důstojníky a vojáky
  • Pro běžné lidi a farmáře
  • Pro mnichy a kněze
  • Pro ty, kteří pracují v klášteře a šintoistické mnichy
  • Pro putující mnichy
  • Pro ženy
  • Pro chlapce
  • Pro slepé lidi
  • Pro agresivní lidi
  • Pro lidi s velkou fyzickou sílou
  • Pro specialisty v únicích z pout
  • Pro zločince, kteří byli následně posláni do vyhnanství
  • Pro zločince, kteří měli být následně popraveni
  • Pro žháře
  • Pro žebráky
  • Pro (notorické) útěkáře

Kromě toho se ještě rozlišovalo dle barev:

  • Bílý provaz pro mírné prohřešky
  • Modrý provaz pro závažné prohřešky
  • Fialový provaz pro vysoce postavené zločince
  • Černý nebo červený provaz pro nízko postavené zločince

A jelikož se poutali i ti, kteří byli teprve podezřelí ze spáchání trestného činu, museli policisté dodržet několik základních pravidel:

  1. Efektivita – Spoutat podezřelého tak, aby se z pout nemohl sám vyvléknout
  2. Utajení – Spoutat jej tak, aby podezřelý neviděl, jakým způsobem jsou uzly zavázané. I proto byly techniky poutání uchovávány v tajnosti a předávány výhradně ústně (kuden). Až teprve v 18. století se začaly objevovat první psané manuály technik poutání určené převážně policistům.
  3. Bezpečnost – Nezpůsobit pouty zbytečně velkou fyzickou, ani mentální újmu – je totiž důležité si uvědomit, že v této chvíli (poutání), šlo stále ještě o podezřelého, nikoliv obviněného, a proto byla snaha o co nejmenší újmu, pokud by se prokázalo, že podezřelý je nevinný. I tak se stávalo, že podezřelí raději spáchali sebevraždu (rozkousali si jazyk), než by se nechali zostudit spoutáním a vystavením na veřejnosti (když šli na policejní stanici). Jaké fyzické újmy spoutáním hrozí?
    1. Odřeniny/spáleniny kůže
    2. Stlačení nervových zakončení, což může vést k (dočasnému) ochrnutí
    3. Stlačení žil a omezení prokrvení končetin
    4. Vykloubení kloubů
    5. Škrcení
    6. Stlačení krčních tepen vedoucích do mozku
  4. Krása – Spoutat jej takovým způsobem, který bude i lahodit oku – opět to souviselo s tím, že šlo stále ještě o podezřelého a pokud by byl nějaký vysoký státní úředník poté prohlášen za nevinného, ostuda, kterou si prošel do té doby, by patrně skončila tím, že si vezme život. Je třeba si uvědomit, že pověst a čest vždy byla a je v Japonsku na prvním místě. Proto se policisté snažili podezřelého spoutat tak, aby to na první pohled nebylo patrné, že se jedná o spoutanou osobu.

Celá akce většinou probíhala ve třech krocích:

  1. ZATČENÍ – Nagenawa „házecí provaz“ – Většinou se policista snažil hodit smyčku kolem krku podezřelého, anebo alespoň do ní chytnout nějakou část těla, aby jej mohl začít kontrolovat. Používal se podobně jako například laso na Západě.
  2. ZNEHYBNĚNÍ – Hayanawa „rychlý provaz“ – k znehybnění. Většinou se jednalo o relativně krátký provaz – 2-3 m o tloušťce 3-4 mm a velké odolnosti proti přetržení:
    1. Kaginawa – provaz, který byl zakončen většinou há(č)kem (kagi – hák, nawa – provaz). Ten se použil na zaháknutí za oblečení nebo i nějakou část těla podezřelého a měl zaručit, aby s sebou moc necukal při následném (s)poutání.
    2. Hayanawa – provaz, který měl vpletené očko na konci.
    3. Kannawa – provaz, který měl kovový kroužek na konci.
  3. SPOUTÁNÍ – Honnawa „hlavní provaz“ – k následnému spoutání. Většinou se jednalo o mnohem delší provaz – 4-8 m o tloušťce 6-8 mm (i v různých barvách, viz výše) – nebo také někdy zvaný “Torinawa” – provaz, který se používal na omezení pohybu podezřelého, takže nemohl utéci, případně se hnout.

Zatčení podezřelého většinou pomáhali čtyři policisté, kdy po znehybnění podezřelého měl jeden policista již zpravidla připravený „hlavní provaz“ zatímco tři ostatní obstoupili svého kolegu s podezřelým. Pozorně sledovali okolí a svými těly zabraňovali vidět, jak přesně je podezřelý spoután. Policisté v éře tokugawských šógunů se učili zatknout (ve smyslu zatknout a znehybnit) podezřelého od čtyř do deseti vteřin a následně jej spoutat.

V úvodu tohoto článku jsem uvedl, že se Hojojutsu vždy vyučovalo jako doplňková disciplína s dalšími disciplínami boje v rámci některých Bujutsu škol. Pokud se podíváme blíže na souvislost s další disciplínou –  Jujutsu, pak ji lze kombinovat s následujícími technikami:

  • Atemi waza – techniky úderů a tlaků na citlivá místa 
  • Kansetsu waza – techniky pák ve stoje i v leže
  • Shime waza – techniky škrcení
  • Nage waza – techniky hodů, strhů a porazů

I moderní policisté se v Japonsku stále učí umění poutání v rámci Taiho jutsu, byť jde o hodně zredukovanou verzi. Taiho jutsu (umění zatýkání) rozeznává následující techniky:

  • Pět základních (kihon) technik poutání
  • Tři vázací vzory, kdy má zatčený ruce svázané vepředu (totenawa nebo také hoshunawa)
  • Čtyři vázací vzory, kdy má zatčený ruce svázané vzadu (inchinawa nebo také gosonawa)

Jarda Kolcun

 

Zdroje:

An illustrated guide to Samurai bondage – vol.1; Fujita Seiko; přeložil Eric Shahan; ISBN 978-1-950959-11-2

Bound; Kevin Secours; 2016; video

Hojo Kyohan – An instructor’s guide to the police rope (1926); Mura Inokuchi; 2018; přeložil Eric Shahan; ISBN 978-17241-8-1268

Hojojutsu – The warriors art of the rope (Yoshin ryu); Christian Ruso; 2019; ISBN-10 ‏ : ‎ 8894232824

Masterclass Hojojutsu – The Art of Binding your Enemy; vol.1; Shihan Allen Woodman; 2014; ISBN-10: 1495935205

Masterclass Hojojutsu – The Art of Binding your Enemy; 2019, vol.1; Shihan Allen Woodman; video

Masterclass Hojojutsu – The Art of Binding your Enemy; 2019, vol.2; Shihan Allen Woodman; video

Seigo ryu nawa maki Densho (Binding techniques of the Seigo ryu) and Seigo ryu atemi Mokuroku (Striking techniques of the Seigo ryu); Todd Schweinhart; 2020; ISBN 979-8651140664

Taiho jutsu – Arresting martial arts of feudal and modern Japan; Maurizio Colonna; přeložil Stefano Bertone; 2019; ISBN 978-94-92488-21-3

Taiho jutsu – The art of arrests; Steven Kaplan; 2011; ISBN 978-1-4568-4242-0

Torinawa jutsu; Hiro Mizukoshi; 2013

Torinawa jutsu, vol.1, vol.2

https://classicalmartialartsresearch.wordpress.com/category/hojojutsu-heiho-2/

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *