napsal: Shigetsu Doshi (Ósaka, Japonsko)
V dnešní době se sál pro výuku budó – kendó, júdó, iaidó, kyudó, karatedó – obvykle nazývá „dójó“ – „místo (pochopení) cesty“. Původně se však tímto termínem označovalo místo, kde se prováděly buddhistické rituály, kde tedy mniši meditovali, četli sútry apod. Právě v tomto smyslu se slovo „dójó“ používalo ještě v textech z XI-XII. století.
Až teprve v období Edo (1603-1868) bylo slovo „dójó“ poprvé použito pro označení sálu bojových umění. Mnohem častěji se však tyto sály nazývaly „Keikojó“ – „místo tréninku“, „Embujó“ – „místo ukázky bojových umění“, „Shinanjó“ – „místo přijímání instrukcí“ nebo „Bukan“ – „dům bojových umění“. Nejběžnější z těchto názvů však byl termín „Keikojó“.
Kdy se objevilo první Keikojó? Historické údaje ukazují, že první specializované haly tohoto druhu se objevily až v XVI. století, tedy jedno nebo dvě století po vzniku prvních ryu (škol) bujutsu (pokud přijmeme verzi, že to byly Nen-ryu a Katori Shinto-ryu). Na starých mapách hory Kasuga-yama v provincii Etigo“, které podrobně popisují majetek slavného daimyoa Uesugiho Kenshina, jsou na několika místech zobrazeny terče pro lukostřelbu, koňské běžecké ovály, střelnice a pět Keikojó. Předpokládá se, že tyto Keikojó byly místa, kde se cvičily techniky boje s mečem, halapartnou, kopím atd. Nejednalo se o zvláštní budovy, ale pouze o oplocené prostory bez střechy.
S příchodem mírové éry Edo přestala být bojová umění postupně považována pouze za soubor technik pro posílání do onoho světa sobě podobných. Stále více mentorů se zamýšlelo nad jejich hlubokou podstatou, dávalo jim i význam účinného prostředku výchovy ducha. Na druhou stranu s ukončením válek se problému účinnosti boje zblízka začalo věnovat mnohem méně pozornosti a nyní už jen někteří staří válečníci předchozí éry Sengoku (Válčících provincií) nadále trvali na pořádání „polních cvičení“. V důsledku toho se bojová umění postupně přesunula „z přírody“ do speciálních budov, kde se mohlo cvičit i když venku pršelo, či sněžilo.
Díky tomu se Keikojó začaly uzavírat stále více do sebe a současně se začala i mnohem více rozvíjet institucionalizace ryu, která se projevila ve stanovení norem souboru technik, metod tréninku, ale i postupného utajování zvláště účinných technik a metod psychické manipulace.
Heslem všech „ryu“ tohoto období se postupně stával koncept „Mongai fushutsu!“ – „za branami se nenosí!“. Od této chvíle jsou Keikojó uzavřenými institucemi, kam nesmějí ani blízcí příbuzní cvičenců, pokud nepraktikují studované techniky. Techniky se nikdy nepředvádějí na veřejnosti, instrukce jsou prohlášeny za posvátné a nepodléhají publicitě. Zásada „mongai fushutsu“ ovlivnila i architekturu starých Keikojó, v nichž byla okna umístěna tak vysoko, že nikdo nemohl nahlédnout zvenčí dovnitř. Předpokládá se, že prvním dójó tohoto druhu bylo Keikojó Narity Kietsury, učitele Emmei-ryu kenjutsu z knížectví Hira-do, který podle záznamu z roku 1665 odstranil prkna v obývacím pokoji vlastního domu a zřídil tam tréninkový prostor.
Keikojó školy Isayama Ichiden-ryu z knížectví Sendai byla čtvercová místnost s hliněnou podlahou o rozměrech 3,60 krát 3,60 metrů. Její podlaha byla tvrdá, vyrobená ze směsi červené hlíny a soli. Pro trénink jujutsu byla pokryta tlustými slaměnými rohožemi zvanými „neko“ – „kočky“. Po skončení tréninku se neko srolovaly a položily ke zdi. Taková dójó se zachovala na mnoha místech na severu Honšú až do 20. let našeho století.
Keikojó školy šermu mečem Jigen-ryu z knížectví Satsuma bylo prosté prostranství pod širým nebem o rozměrech 27,2 krát 16,3 metrů, obehnané plotem a vysypané říčním pískem. Plot tohoto Keikojó byl uspořádán primitivně. Po obou stranách byly na čtyřech místech do země zahloubeny dva kmeny vysoké pouze 90 cm, které sloužily jako sloupky. Dvojice klád byly od sebe vzdáleny 1,5 metru a mezery mezi nimi byly vyplněny kulatinami naskládanými na sebe (celkem 30 vrstev).
Dnes proslulé dójó školy Maniwa Nan-ryu, nazývané „Koshikan“ („Dům, kde vznikají bojovníci“) a nacházející se v provincii Kozuke, bylo postaveno v roce 1867. Jedná se o jednopatrový dům, krytý střešními taškami, o celkové ploše 171,6 metrů čtverečních. Všechny místnosti jsou uspořádány v jedné řadě. Jdeme-li od východu na západ, jsou místnosti uspořádány takto: nejkrajnější je místnost s hliněnou podlahou (šířka stěny – 5,43 m), následuje místnost s dřevěnou podlahou, využívaná jako dójó (5,43 x 9,96 m), a řadu uzavírá místnost s mírně vzhůru vyvýšenou dřevěnou podlahou. Strop v této budově je na japonské poměry velmi vysoký, což umožňuje trénovat i s halapartnou naginata. Do podkroví vedou tři musha-mado „okna bojovníků“. Sloužily k osvětlení místností a také k „útěku“ přes podkroví, pokud na ně náhle zaútočili nepřátelé. Podle podobného schématu bylo postaveno i dójó Yobukan („Dům zářivého bojového umění“) školy Kogen Itto-ryu v Tichibu.
Dalším slavným dójó je sál školy Takeno-uchi-ryu v provincii Mimasaka, který nechal postavit třetí patriarcha školy Takenouchi Kaganosuke Hisoshi. Toto Keikojó bylo postaveno v 17. století a bylo mnohokrát přestavěno, ale jeho základní prvky se zachovaly v původní podobě. Naproti místnosti s hliněnou podlahou u vchodu se nachází čekárna o rozloze 6,4 m2 pokrytá tatami. Po její pravé straně se nachází tréninková místnost o rozměrech 3,62 x 5,43 metru s prkennou podlahou.
Tréninkový oděv samuraje z období Edo: hakama a speciální kabátce s krátkými rukávy.
Podíváte-li se z „čekárny“ do sálu, na čelní stěně vás okamžitě zaujme kamidana. Po obou stranách od ní jsou umístěny stojany na hole, halapartny a další cvičné zbraně. Toto Keikojó je považováno za neobvyklé, protože ve většině sálů, kde se praktikuje jujutsu je podlaha pokryta tatami. Zde je podlaha dřevěná. Zdá se, že učitelé Takeno uchi-ryu věnovali maximální pozornost snížení rizika zranění při výcviku.
Taková dójó byla typická pro rané období Edo. Později, s rostoucí popularitou soubojů s bambusovým mečem, které přitahovaly davy diváků, se objevily mnohem větší sály. Jednou z nejznámějších hal tohoto druhu bylo Nakanishi dójó školy Itto-ryu. Byla to na japonské poměry dosti velká budova s dvojitou šikmou střechou, s průčelím dlouhým 10,86 m a délkou 21,72 m, s krásnou prkennou podlahou. Nakanishiho dójó si v ničem nezadalo s takzvanými „3 velkými dójó“ z konce éry Tokugawa v Edu (dnešní Tokio):
- dójó „Gembukan“ „Dům temného válečnického umění“ Hokushin Itto-ryu (北辰一刀流) “Škola Severní hvězdy jednoho meče” – vlastníkem byl slavný šermíř a zakladatel Chiba Shusaku Narimasa;
- dójó „Renyokan“ „Dům výcviku ve válečném umění‘ Shinto Munen-ryu (神道無念流) “Cesta božského pochopení bez přemýšlení” – vlastníkem byl Saitó Yakuró;
- dójó „Gakushikan“ „Dům výuky válečníků“ Kyóshin Myochi-ryu (京心妙智流) “Škola hluboké mysli a tajemné moudrosti” – vlastníkem byl Murai Harujo.
Kromě těchto soukromých Keikojó existovaly v každém knížectví také oficiální „domy válečnického umění“ – bukan (a také „domy gramotnosti“ – bunkan, kde se vyučovalo psaní, matematika, literatura atd.). Tato dvojí struktura bukan-bunkan odrážela tehdy obecně přijímanou koncepci stejné dokonalosti ve vojenské i civilní sféře, známou jako bun-bu-ryodo – „vojenská a civilní – dvě (neoddělitelné) Cesty“). Konkrétní podmínky výcviku vojenského umění v různých knížectvích se samozřejmě lišily. Existují příklady, které mohou ohromit představivost moderního fanouška bujutsu. Například v knížectví Mito oficiálně vyučovalo 34 ryu! V knížectví Moroka – 22 ryu. Mimochodem, z těchto 22 škol se do dnešních dnů dochovaly pouze 2 – Shóshó-ryu a Muhen-ryu. Z toho lze usuzovat, jak velké jsou ztráty v „pokladnici“ bojových umění. V knížectví Koriyama cvičilo místní samuraje 32 instruktorů a v knížectví Kumamoto dokonce 81 instruktorů!
Ve výcvikových střediscích, kde bylo zastoupeno tolik škol a působilo tolik instruktorů, byly poprvé zavedeny metodické zásady řízení výcvikového procesu. V jedné místnosti se tak střídavě konal výcvik v jujutsu, kenjutsu, sojutsu a naginatajutsu. A dovednosti střelby ze zbraní, luků, jízdy na koni, bojového plavání samurajů se cvičily na speciálních střelnicích.
V některých případech byla docházka do bukanu přísně povinná. A tak Sadamoto – osmý vládce Kashima knížectví rozšířil svém území již existující „Jishyukan“ („Dům dočasného výcviku“) o další dům „Kobukan“ („Dům výuky bojových umění“), kde se také studovala bojová umění a svým výnosem nařídil povinně pravidelně navštěvovat tyto instituce všem dětem a mladším bratrům samurajů, mladším 23 let. V „Kobukanu“ se nacházela speciální místnost pro převlékání a čekání na zahájení výcviku o velikosti 165 metrů čtverečních, pokrytá tatami, a tréninková hala s hliněnou podlahou o rozloze 89,1 metru čtverečního. V zahradě obklopující budovu byla upravena speciální místa pro boj s oštěpy, lukostřelbu i střelbu z pušky. Zajímavé je, že v tomto výcvikovém středisku bylo i speciální místo na mytí nohou – samurajové totiž velmi pečlivě dodržovali i osobní hygienu.
V bohatých knížectvích existovaly dokonce celé „vojenské akademie“, kde se ve zvláštních místnostech konaly kurzy všech hlavních druhů bujutsu. Takovým byl slavný „Rikkyókan“ („Dům výuky“), který patřil vládci knížectví Shirakawa na severu Óshú, Matsudairovi Sadanobu. Časy tréninků ve speciálních ‚výcvikových‘ místnostech byly rozděleny podle jednotlivých škol (ryu).
Kabátce s vázanými rukávy „kombinované s páskami na boky. Hokusaiova skica.
Kromě oficiálních ‚vzdělávacích institucí‘ poskytovali vládci svým samurajům také prostory pro samostatný trénink. Každé škole bylo přiděleno samostatné místnost. Příkladem takového ‚centra zábavy‘ je hala Sukodo (‚Prostorná hala úcty‘) ve vlastnictví knížectví Tsú.
V literatuře se často objevuje tvrzení, že samurajové chodili na tréninky v soukromých oděvech. To však není zcela pravda, protože ve druhé polovině období Edo se téměř všude začaly používat speciální ‚cvičební‘ kostýmy.
Stejně jako dnes, i v minulosti byla požadována pevná a lehká látka, která dobře pohlcovala pot. Samozřejmě, že připomínala běžné každodenní oblečení, ale byla vyrobena z jiných druhů tkanin, vícevrstvá a speciálně šitá. Tento typ oblečení se stal obzvláště populární, když přišly do módy divoké zápasy ve speciálních sportovních zbrojích (bógu) a zápasy v jujutsu, jejichž vysoká intenzita vedla k silnému pocení i u nejlépe připravených samurajů. Tento kostým se nazýval „keikochaku“ ‚tréninkový kostým‘ (稽古着).
Předpokládá se, že první příklady keikochaku se objevily již v polovině období Edo. Sledování historie jejich vývoje je však velmi obtížné. Popisy keikochaku totiž v instrukcích téměř neexistují. Proto jedinou možností, jak tento problém prozkoumat, je studium četných ilustrací technik v instrukcích a ilustrovaných knihách.
Ve většině ilustrovaných katalogů (emokuroku) různých škol bojových umění počátku období Edo jsou bojovníci zobrazeni v běžném každodenním oblečení, ve širokých kalhotách hakama. To nám umožňuje usoudit, že speciální sportovní kostýmy v té době ještě neexistovaly. Na ilustracích ze středního období Edo však nacházíme první známky keikochaku.
Lehký kabátec s dlouhými rukávy v kombinaci s dlouhými lehkými kalhotami. Věnujte také pozornost hrudnímu chrániči, masce a měkké kouli na konci kopí. Obrázek je z knihy ‚Genjutsu bukoron‘ (剣術武考論) (‚Úvahy o umění a válečné ctnosti‘).
Typický tréninkový oděv z poloviny období Edo: Rukávy jsou svázány speciálními stuhami a hakamy jsou zastrčeny za pás. Náčrt od Hokusaie.
Bojovníci začínají trénovat v samotných kalhotách, když si sundají hakamu. To potvrzují ilustrace ve školách Shishin Takuma-ryu a Shibukawa-ryu. Kimona používaná při trénincích se také zkracují. Nicméně speciální tréninkové kostýmy ještě neexistují. Něco, co se tomu již trochu podobá, je zaznamenáno na ilustracích knihy ‚Genjutsu bukoron‘ (‚Úvahy o umění a válečné ctnosti‘), vydané v roce 1768, kde jsou zobrazeny scény tréninku boje s kopím. Na těchto ilustracích mají bojovníci rukávy kabátců, které sotva dosahují zápěstí, a kalhoty sahají pouze ke kotníkům. Pravděpodobně to byl charakteristický styl té doby.
K období Bunka (1804–1818) patří slavné skici (manga) velkého umělce Hokusaie Katsusika, na kterých jsou zachyceny tréninky v kyújutsu, bajutsu, kenjutsu, sojutsu, jójutsu, jujutsu a dalších bojových uměních. To je cenný zdroj informací o tréninkovém vybavení a oděvu této doby. Ilustrace k jójutsu (umění boje s holí) zachycují bojovníky bez kalhot, pouze v bederních pásech. Zdá se, že to byl běžný styl tréninkového oblečení té doby.
Na konci období Edo získaly velkou popularitu zápasy v jujutsu. Pro tyto zuřivé zápasy nebyla běžná kimona vhodná. Proto se objevily speciální oděvy. Byly vyráběny z husté bavlněné tkaniny. Kabáty byly na mnoha místech prošity silnými nitěmi, což vytvářelo charakteristický kosočtvercový vzor. Nyní už nebylo třeba podvazovat hakamu nebo svazovat kimona stuhami. Keikochaku již neomezovaly člověka v pohybu. Přesto i v té době existovaly školy, které se držely tradice tréninků v každodenním oblečení, tedy v kimonu a hakamě.
ZDROJ: časopis КэмПо, No.38 (1998-02).pdf, str. 39-41