V Tenšin šinjó-rjú tairjoku se však popírá tvrzení, že džúdžucu do Japonska přinesl Čin Genpin. Autor tohoto spisu také připouští, že Akijama převzal některé rysy tohoto umění z Číny, dále však uvádí, že připisovat původ džúdžucu Číně je „hanbou pro naši zemi“. Také my se tohoto názoru držíme. Podle našeho mínění je toto umění jak svým původem, tak svým vývojem ryze japonské, a to hned z několika následujících důvodů:
- umění obrany beze zbraně v té či oné rozvinuté podobě existuje ve všech zemích, a proto i ve feudální zemi, jakým bylo Japonsko, logicky vzniklo i umění zápasu, který nyní zveme džúdžucu;
- čínské kempó a japonské džúdžucu se po technické stránce podstatně liší;
- existence umění boje podobného džúdžucu v Japonsku spadá do dob předcházejících příchodu Čin Genpina;
- zprávy o původu džúdžucu se vyznačují velkým množstvím chyb a nepřesností;
- japonský zápas, který se částečně podobá džúdžucu, existuje od hlubokého starověku;
- protože Japonci velmi cenili čínská umění a civilizaci, připisovali džúdžucu jeho čínský původ, aby mu dodali větší prestiž;
- ve starověku zřejmě všichni učitelé různých druhů bojových umění, jako je šerm, zacházení s kopím a podobně, ovládali toto umění alespoň na určité úrovni.
Na podporu správnosti tohoto stanoviska především poznamenáme, že džúdžucu v podobě, v jaké se praktikuje v Japonsku, v Číně známo není. V této zemi existuje umění, které jsme již zmiňovali a které se nazývá kempó. Soudě podle jeho popisu v knize nazvané Kikóšinšó (紀效新書; čínsky Ťi Siao Sin-šou, „Nový traktát o účinné službě“), jedná se zřejmě o techniku založenou na používání úderů rukama a nohama.
Džúdžucu, jak již bylo ukázáno, však zahrnuje mnohem více. Kromě toho se má podle čínských písemných návodů žák v Číně učit a cvičit toto umění sám, zatímco u džúdžucu je nejdůležitější podmínkou cvičení dvou osob v páru.
Ačkoli připouštíme, že Čin Genpin mohl přivézt do Japonska kempó, džúdžucu lze jen stěží považovat za jakousi vývojovou variantu kempó. Navíc, pokud by Čin Genpin toto umění skutečně mistrně ovládal, téměř jistě by se o něm zmínil ve své básnické sbírce, kterou spolu s knězem Genseiem, s nímž se spřátelil na hradě v Nagoji, vydal pod dvěma jmény pod názvem Gengen šówa šú. V žádném z jeho dochovaných spisů se však o tomto umění nenachází ani zmínka.
Kromě Čin Genpina se Japonci mohli s tímto v Číně existujícím uměním kempó seznámit také prostřednictvím knih, jako jsou Bubiši (武備志; čínsky Wu-pej-č’ „Pojednání o vojenské připravenosti“), Kikošinšó a dalších. Domníváme se tedy, že džúdžucu je japonské umění, které bylo schopno dospět ke své dnešní dokonalosti bez jakékoli pomoci z Číny, ačkoli připouštíme, že Čin Genpin nebo některá čínská kniha o kempó mohla dát jeho vývoji určitý podnět.
Poté, co jsme takto stručně pojednali otázku původu džúdžucu a o tom, co toto umění vcelku představuje, obrátíme se nyní k přehledu jeho jednotlivých škol a k rozdílům, o nichž se má za to, že existují mezi několika výše uvedenými názvy tohoto umění.
Není možné vyjmenovat všechny školy džúdžucu. Mohli bychom je počítat na stovky, neboť prakticky každý učitel, který v tomto umění dosáhl alespoň určitého postavení, zakládal vlastní školu. To však není možné a ani si neklademe za cíl je všechny popsat či alespoň vyjmenovat. Spokojíme se zde s tím, že se obrátíme pouze k některým z nejdůležitějších škol, které vybíráme podle principů, jež vyučují, a podle počtu žáků, které přitáhly.
- Kitó-rjú (起倒流), neboli škola Kitó. Má se za to, že tuto školu založil Terada Kan’emon. Doba, kdy byl na vrcholu svého mistrovství, není uvedena v žádné autoritativní knize ani rukopisu, lze však uvést, že se proslavil krátce po Fukunoovi, neboť jak v Činomaki školy Kitó, tak v Budžucu rjúso roku se uvádí, že se tomuto umění učil u jiného Terady, který byl Fukunoovým žákem, ačkoli existují i jiná tvrzení. Mezi slavné představitele této školy lze jmenovat Jošimuru, Hottu, Takina, Gamóa, Imaboriho a později Takenaku, Nodu, Iikuba, Jošidu a Motójamu, z nichž poslední dva jsou dosud naživu.
- Kjúšin-rjú byla založena Inugamim Nagakacuem. Jeho vnuk Inugami Nagajasu, známější jako Inugami Gumba, dosáhl v tomto umění vysoké úrovně, výrazně přispěl k jeho rozvoji, že byl později považován za zakladatele Kjúšin-rjú. Z hlediska principů jsou si Kitó-rjú a Kjúšin-rjú velmi blízké. Jejich podobnost je natolik výrazná, že se domníváme, že druhá z nich se vyvinula z první. Uvádí se také, že ve 2. roce éry Kjóhó (1717) studoval Inugami Kitó-rjú u Takina, což je nepochybně jedním z důvodů jejich podobnosti. Mezi slavné představitele této školy patří Išino, Cukamoto a Eguči.
- Sekiguči Džúšin byl zakladatelem další školy, která podle jeho jména dostala název Sekiguči-rjú. Džúšin měl tři syny a všichni se v tomto umění proslavili. Šibukawa Bangoro, který se tomuto umění učil u nejstaršího Džúšinova syna Sekiguči Hačirózaemona, založil další školu džúdžucu, pojmenovanou podle jeho příjmení Šibukawa-rjú. Současný Sekiguči Džúšin je potomkem zakladatele v devátém pokolení. Šibukawa Bangoro, potomek zakladatele Šibukawa-rjú v osmém pokolení, v současnosti vyučuje své umění ve čtvrti Motomachi v oblasti Hongo v Tokiu.
- Další školou, kterou musíme zmínit, je Jóšin-rjú. Jak již bylo uvedeno výše, existují dvě různá podání o původu této školy. Po prostudování rukopisů a technik obou škol, z nichž jedna považuje za svého zakladatele Miuru Jóšina a druhá Akijamu Širobého, a s přihlédnutím k jejich značné podobnosti, docházíme k závěru, že obě mají společný původ.
Současným představitelem Jóšin-rjú mistra Miury Jóšina je Tocuka Ejbi (správněji Hide-mi), který nyní vyučuje v Čibě, městečku nedaleko Tokia. Jeho otcem byl Tocuka Hikosuke, jenž zemřel teprve před dvěma lety. Tento muž patřil k nejslavnějším mistrům posledních let. Jeho otec Hikoemon byl rovněž velmi proslulý v době svého vrcholného mistrovství. Své umění se naučil u Egamiho Kanrjúa, který tento obor hluboce zkoumal a byl později uznán za zakladatele Jóšin-rjú. Uvádí se, že zemřel roku 1795. Dalším slavným mistrem této školy byl Hitocujanagi Oribe. Jóšin-rjú, kterou tento muž studoval, je podle zpráv odvozována od Akijamy. - Dále následuje Tenšin šinjó-rjú. Tuto školu založil Iso Mataemon, který zemřel teprve před 26 lety. Nejprve studoval Jóšin-rjú u Hitocujanagiho Oribeho, poté Šin no šintó-rjú (jednu ze škol džúdžucu, které se vyvinuly z Jóšin-rjú) u Hommy Džóemona. Následně se vydal na cesty po různých částech země, aby prověřil své umění v setkáních s jinými mistry, a nakonec vytvořil vlastní školu, kterou nazval Tenšin šinjó-rjú. Jeho škola sídlila v Otamagajike v Tokiu. Jméno Iso Mataemona se stalo známým po celé zemi a byl považován za největšího mistra své doby. Jeho syn se jmenoval Iso Mataičiró. Ten se stal učitelem džúdžucu ve škole založené jedním ze šógunů Tokugawa pro výuku různých válečných umění. Mezi slavné Mataemonovy žáky patřili Nišimura, Okada, Jamamoto, Macunaga a Ičikawa.
Zmínili jsme různá označení tohoto umění, jako jsou džúdžucu, javara, taidžucu, kempó, hakuda a kogusoku. Někdy se tato slova významově odlišují, často se však používají k označení celého umění jako takového. Zde se pouze stručně, bez podrobného rozboru významu těchto názvů, zmíníme o tom, co vlastně toto umění označují.
Džúdžucu je umění boje beze zbraně a někdy i s použitím malých druhů zbraní, které bylo velmi rozšířeně praktikováno samuraji a v mnohem menší míře i prostým lidem v období šógunů Tokugawa.
Existují v něm různé způsoby dosažení vítězství, jako jsou silné hody na zem; škrcení stlačením hrdla; zadržení na zemi nebo přitlačením ke zdi, jejichž důsledkem je, že protivník není schopen se postavit na nohy nebo se volně pohybovat; vykrucování či propínání paží, nohou nebo prstů takovým způsobem, že protivník není již schopen snášet takovou bolest, a další techniky.
Existují různé školy džúdžucu. Některé z nich praktikují všechny tyto metody, jiné pouze některé. Kromě toho se v některých školách vyučují ještě zvláštní cvičení, která se nazývají atemi a kacu. Atemi je umění zasazování úderů rukama a nohama do určitých oblastí těla s cílem zabít nebo zranit protivníka. Kacu, což znamená „oživovat“, je umění oživování těch, kteří se zdají být mrtví v důsledku použitého násilí.
Nejdůležitějším principem provedení hodu, jak se praktikuje v džúdžucu, je narušit polohu těžiště protivníka a poté jej přitáhnout k sobě nebo odstrčit, přičemž se uplatňuje spíše dovednost než síla, aby protivník nemohl udržet rovnováhu, ztratil stabilitu a v důsledku pádu se silně udeřil o zem. K dosažení tohoto cíle jsou žáci vyučováni různým pravidlům provádění rozličných pohybů chodidly, nohama, pažemi, boky a zády. Škrcení stlačením hrdla se provádí dlaněmi, předloktími nebo utažením límce protivníkovy kazajky kolem jeho krku. Při zadržování nebo přitlačování se používají tlaky na nejrůznější části těla. Vykrucují a propínají se především paže, zápěstí a prsty a někdy také nohy.
Kacu neboli umění oživování je považováno za tajné; obvykle jsou v této oblasti poučováni pouze osobní žáci, a to ti, kteří dosáhli v tomto umění určitých pokroků. V těch školách, kde se kacu vyučuje, je běžné, že učitelé za výuku této techniky dostávají určitou finanční odměnu. Zároveň je zvykem poskytovat žákům výuku tohoto umění teprve poté, co složí přísahu, že nikdy a nikomu neprozradí jeho tajemství, dokonce ani svým rodičům a sourozencům.
Metod kacu existuje mnoho a metody jednotlivých škol se od sebe výrazně liší. Nejjednodušší metoda se používá k oživení člověka, který na určitou dobu ztratil vědomí v důsledku škrcení stlačením hrdla. I k tomu existují různé postupy. Jeden z nich spočívá v tom, že se pacient obejme zezadu, na jeho podbřišek se přiloží dlaně hranami na straně opačné než palec a těmito dlaněmi se tlačí na břicho pacienta směrem nahoru a k sobě.
Jiné varianty kacu zahrnují způsoby resuscitace osob, které spadly z velké výšky, spáchaly sebevraždu oběšením, utopily se, utrpěly silný úder apod. V těchto případech se používají složitější metody.
Příběhy o slavných mistrech džúdžucu
…Přibližně před dvěma sty lety žil slavný mistr džúdžucu jménem Sekiguči Džúšin, který byl vazalem vládce provincie Kišú. Jednou, když společně přecházeli přes mostek přes potok na nádvoří knížecí rezidence, začal pán mistra postupně strkat k okraji mostu, aby vyzkoušel jeho dovednosti. Když se jej však pokusil shodit do vody, mistr se náhle ponořil pod jeho paži a ocitl se za jeho zády. Kníže tak při svém pokusu ztratil rovnováhu a málem sám spadl z mostu. Sekiguči knížete včas zachytil a držel jej ve vzduchu, přičemž mu řekl: „Měl byste být opatrnější.“ Kníže se za svůj čin zastyděl.
Po nějaké době jiný vazal Sekigučiho kritizoval za to, že se knížete dotkl. Podle jeho slov by měl mistr, kdyby byl kníže jeho nepřítelem, dost času jej zabít. Sekiguči odpověděl, že stejná myšlenka mu probleskla hlavou také, a že když svého pána zachytil, propíchl malým nožem – kogatanou – rukáv jeho oděvu a nechal nůž viset na rukávu, aby knížeti ukázal, že měl dost času jej zabodnout, kdyby to nebyl jeho pán, ale nepřítel, ačkoli takový čin byl bezpochyby vrcholem nevhodnosti.
…Kdysi, v letech éry Kan’ei (1624–1644), se ve Fukudži v provincii Ečizen v chrámu Hačimangú konala slavnost. Sjeli se tam mistři různých bojových umění z celé země a nejvyšším rozhodčím soutěžím byl jmenován slavný mistr Jagjú Tadžimanokami. Protože Jagjú byl velmi proslulý, shromáždilo se v chrámu množství diváků. Mezi nimi byl i jeden jeho přítel, s nímž se Jagjú den před svým jmenováním rozhodčím pustil do partie deskové hry go. Hráli celý den i celou noc a když nastal čas zahájit soutěže, Jagjú, stále ponořený do hry, se na místo nedostavil.
Kníže z Ečizenu se rozhněval a pohrozil, že Jagjúa potrestá. Když se to jeden z jeho vazalů dozvěděl, přispěchal k Jagjúovi, aby jej přiměl dostavit se na určené místo. Když však dorazil, viděl, že hráči jsou stále zabráni do hry. Předstíral tedy, že se k nim chce připojit. Po nějaké době jakoby mimochodem, rozházel kameny na desce a pak Jagjúovi připomněl, že byl jmenován hlavním rozhodčím. Jagjú poté vyskočil na koně, kterého vazal přivedl, a uháněl na pole určené pro soutěže.
Když začal rozhodovat, přistoupil k němu jiný slavný mistr džúdžucu a vyzval jej k zápasu. Jagjú odmítl s tím, že je hlavním rozhodčím turnaje. Mistr džúdžucu však naléhal a poté se jej náhle pokusil srazit. Jagjú jej okamžitě uchopil, převrátil vzhůru nohama a prudce jím praštil o zem, čímž učinil konec pokusu zpochybnit jeho autoritu.
…Dalším známým mistrem džúdžucu byl Terada Goemon, který žil v Tokiu přibližně před čtyřiceti lety. Jednou šel po mostě Suidóbaši nedaleko Hongó a setkal se s procesím knížete z Mita. Sakibarai – sluhové kráčející před procesím – přikázali Teradovi, aby si klekl, ale on to odmítl s tím, že samuraj jeho postavení by neměl klekat, dokud se nepřiblíží kago – knížecí nosítka. Sakibarai však trvali na svém. Pět nebo šest z nich se jej pokusilo povalit, ale on se vysvobodil a všechny je postupně hodil na zem. Poté se na něj s výkřiky „Zabijte ho! Zabijte ho!“ vrhli další vazalové, ale i ty rozprášil, odebral jim železné obušky džitte a rozběhl se k jašiki – knížecímu sídlu – se slovy: „Jsem samuraj toho a toho postavení a nutit mě klečet znamená sáhnout na důstojnost mého pána. Je mi velmi líto, že jsem musel vaše lidi rozházet po zemi, ale učinil jsem tak pouze proto, abych ochránil svou čest. Zde jsou džitte vašich vazalů, které vám vracím.“ Knížeti z Mita se tento čin natolik zalíbil, že pozval Teradu do svých služeb, ten však dal přednost setrvání u svého pána a nabídku odmítl.
…Inugami Gunbei byl slavným mistrem školy Kjúšin. Jednou se v čajovně setkal s Onogawou Kisaburóem, nejslavnějším sumó zápasníkem té doby. Společně pili saké a Onogawa se před Inugamim chlubil svou silou. Inugami však řekl, že ani takový velký zápasník s mohutnými svaly a hlasem jako hrom nepřemůže takového starce, jakým je on. Zápasník se rozhněval a vyzval Inugamiho, aby vyšli na dvůr a poměřili síly.
Onogawa Inugamiho uchopil a zeptal se: „Tak co, dokážeš se vyprostit?“ „Samozřejmě,“ odpověděl mistr, „pokud mě nechytíš pevněji.“ Onogawa jej tedy sevřel ještě silněji, zopakoval otázku – a dostal stejnou odpověď. To se opakovalo třikrát, až se Inugami zeptal: „Copak mě neumíš chytit ještě pevněji?“ Onogawa povolil sevření, aby zvolil pevnější úchop, a v tom okamžiku jej Inugami hodil na zem. Totéž zopakoval ještě dvakrát. Onogawa byl Inugamiho uměním natolik ohromen, že se stal jeho žákem.
Vývoj džúdžucu v posledních letech
V současnosti existuje v Tokiu více než osmdesát škol, které reprezentují různé školy z dob feudalismu, avšak ze všech těchto škol si – pokud vycházíme z kvality technik, jež používají, a z počtu jejich stoupenců – zvláštní zmínku zasluhují dvě. Jednou z nich je škola pana Džigoró Kana z Gakušúin (Škola aristokracie). Pan Kanó se nejprve učil u mistrů Isóa a Fukudy ze školy Tenšin šinjó, a později studoval principy školy Kito pod vedením slavného mistra Iikuba.
Poté, co si toto umění osvojil, začal pan Kanó zkoumat jeho historii: shromažďoval manuskripty ze všech dostupných zdrojů, porovnával principy vyučované v různých školách džúdžucu a po mnoha výzkumech a dlouhé práci vytvořil eklektický systém, který dnes nese název džúdó.
V dobách feudalismu se stará forma džúdžucu studovala především pro použití v boji zblízka. V této nově vytvořené škole džúdžucu se však rozvinulo jako systém atletiky, stejně jako prostředek duševního a mravního výcviku.
V této škole probíhá každodenní výuka prostřednictvím přednášek z teorie džúdó, diskusí mezi žáky a praktického tréninku, zatímco v dřívějším džúdžucu – v tomto umění poddajnosti, jak bylo kdysi nazýváno – byla nejdůležitější samotná praxe. V džúdó, které je prostředkem zkoumání zákonů, díky nimž může člověk dosahovat úspěchu prostřednictvím ustupování, je praxe podřízena teorii, ačkoli v případě, že je džúdó studováno jako systém atletiky, hraje praxe samozřejmě významnější roli. Nejslavnějšími žáky školy džúdó jsou Saigó, Jamada (tj. Tomita), Jamašita a Jokojama.
V Tokijském policejním oddělení jsou všichni policisté povinni studovat umění džúdžucu.
Metodika výuky byla až donedávna poměrně blízká starému systému, avšak před několika lety, na setkání učitelů a žáků různých škol, které se konalo v Tokiu, se žáci pana Kanó natolik vyznamenali, že oddělení rozhodlo přijmout metodiku školy pana Kanó a v roce 1887 jmenovalo jeho žáky Jokojamu a Macuna učiteli džúdó. Kromě nich působí v oddělení jako učitelé džúdžucu také pánové Hisatomi, Suzuki, Nakamura, Uehara a Kakaja, kteří jsou v současnosti představiteli různých škol džúdžucu, dnes existujících v Japonsku.
Kromě funkce džúdó jako systému atletiky je však třeba džúdó, jak již bylo uvedeno, chápat také jako prostředek duševního a mravního výcviku. O tomto aspektu se však zmíníme někdy jindy.
KONEC
ZDROJ: Дзюдзюцу. Древнее самурайское искусство боя без оружия (Томас Линдсэй и Кано Дзигоро), Хидэн – Боевые искусства и рукопашный бой. Выпуск 6 (Alexej Gorbyljov), str. 221-240, rok vydání 2011
