Vzpomínám si, jak jsem dostal tuto knihu půjčenou jako velkou cennost pouze na tři dny s tím, že si ji mám přečíst a pak vrátit. Místo čtení jsem si půjčil psací stroj mamky a v několika kopiích přes kopírák po večerech ručně datloval kapitolu za kapitolou…abych pak mohl půjčit kopii i svým kamarádům v judistickém klubu v Čimicích. Originál stále ještě mám a kopie se už někam ztratily.
Nakonec jsem to stihnul přepsat a originál vrátil zpět kamarádovi, jak jsem slíbil. Tohle se stalo někdy v době Sametové revoluce (1989), kdy jsme vůbec neměli přístup ke kvalitním informacím o bojových uměních, takže tahle kniha pro mě byla obrovským drahokamem ve skládačce zvané Cesta bojových umění.
Netuším, kdo tu knihu přeložil do češtiny, a protože se patrně nikdy u nás neobjeví v českém překladu, rozhodl jsem si jí zde postupně zveřejnit. Knihu napsal americký novinář Joe Hyams, který postupně poznával svět bojových umění a je souborem jeho velmi poučných příhod s legendami bojových umění jako byl Bruce Lee, Ed Parker a další. Právě ty formovaly moje začátky chápání o čem bojová umění ve skutečnosti jsou a i teď, po více jak 30 letech, si na ně občas vzpomenu. I proto věřím, že může být zajímavá a přínosná také pro vás. Pokud však tím porušuji nějaké nařízení či zákon, samozřejmě překlad ihned stáhnu….
Zen v bojových uměních
Úvod
O provozování orientálních bojových umění bylo napsáno jistě už několik set knih, ale sotva více než hrstka z nich mluví o důležitosti zenu v bojových uměních. To je dosti nešťastné přehlédnutí, protože bojová umění ve svých nejjemnějších formách jsou něčím více než pouhým fyzickým soubojem dvou protivníků, více než prostředkem vnucení vlastní vůle soupeři, víc než způsobem poškození, poranění soupeře. Pro opravdové mistry jsou bojová umění spíše Cestami, po nichž mohou jít k duchovní jasnosti, mentálnímu klidu a nejhlubší sebedůvěře.
A přece jsem studoval bojová umění dlouho, než jsem si toto uvědomil. V ranných fázích tréninku jsem jako většina žáků, trávil čas učením se a zjemňováním komplexních fyzických technik a pohybů. Pouze příležitostně si-fu (čínský mistr) naznačil, že je toho daleko víc, co je třeba se naučit. Samozřejmě, když jsem začínal v roce 1952 s karate, neměl jsem v úmyslu zabývat se zenem či jakoukoliv duchovní disciplínou. Abych pravdu řekl, nic mé mysli nebylo vzdálenější. Kdyby mi někdo řekl, kam mne má cesta nakonec dovede, zřejmě bych takovou poznámku pustil z hlavy jako nesmysl, protože jsem si spojoval zen s mystikou a sám se hrdě pyšnil svým pragmatismem. Teprve po několika letech tréninku jsem začal chápat, že hlubším cílem bojového umění je sloužit jako nástroj osobního spirituálního rozvoje.
Bojová umění začala rozvíjet tento důraz na osobní spirituální růst někdy v 18. století, kdy v Orientu klesla potřeba bojových dovedností. Bojová umění se měnila z praktických prostředků boje na život a na smrt ve spirituální výchovný trénink, kladoucí důraz na osobní rozvoj účastníka. A tak se umění boje s mečem – kenjutsu mění v cestu meče kendo. Brzy i ostatní bojová umění získala koncovku – dó, značící “cestu”, či řečeno plněji – cestu k osvícení, seberealizaci a porozumění. A tak se prvek zenu do určité míry odráží i v uměních aikido, judo, karate-do, taekwondo, hapkido, jeet kune do a dalších.
“Muž, který dosáhl mistrovství v nějakém umění, odhaluje ho /toto mistrovství/ v každém svém činu” Samurajská maxima
Role zenu v bojových uměních se vzpírá jakékoliv jednoduché definici, protože sám zen nemá žádnou teorii, je to vnitřní vědění, pro něž není žádné jasně formulované dogma. Zen v bojových uměních zbavuje důrazu moc intelektu a vynáší moc instinktivní akce. Jeho konečným cílem je osvobodit jedince od zloby, iluzí a falešných vášní. Je dost možné, že žák se bude se zenem v bojových uměních setkávat pouze poznenáhla a nepřímo. Jakmile jsem pochopil to, co je známé všem opravdovým mistrům umění, začal jsem si své objevy zaznamenávat. Po celou poslední dekádu byla zde předkládaná kniha velkou hvězdou na mém horizontu, něčím, co jsem chtěl napsat. Ale vždy se naskytl nový mistr, u něhož jsem chtěl studovat, či nová disciplína, kterou jsem se chtěl naučit, než jsem se cítil pro tento úkol plně připraven. Avšak toto není kniha pro toho, kdo chce zvládnut zen, neboť koncepce ústřední pro tuto tradici nelze získat ani pochopit čtením knih. Ani to není kniha pro ty, kdož očekávají, že se naučí, jak provádět divy bojových umění, jak holýma rukama rozbíjet cihly a klády, či jak snadno porazit několik soupeřů naráz. Čtenář zvědavý jen na fyzické aspekty bojových umění, nechť vyhledá jinou literaturu. Namísto toho toto je kniha, z níž se čtenář může naučit aplikovat principy zenu, jak se odrážejí v bojových uměních, ve svém životě a jak pootevřít potenciální zdroj vnitřní síly, o jejímž vlastnictví by se neodvážil ani snít.
S bojovým uměním jsem začal v roce 1952, kdy jsem byl hollywoodským sloupkařem novin New Yorku Herald Tribune. Byl jsem sedavý člověk, s nadváhou, neklidný, snadno unavený a otrávený a stále jsem hledal nová dobrodružství. Neměl jsem jasné ponětí o tom, co jsem a kam jdu já či má kariéra. Abych si život ještě více pokazil, byl jsem úzkostný a zastrašovaný autoritami, nejistý a nepřátelský, abych si tak kompenzoval svoji nejistotu. Každého dne jsem dělal interview s filmovými hvězdami, z nichž mnohé byly mladší než já. Proto jsem často cítil odpor k jejich úspěchu a záviděl jim ho, bylo mou technikou interview popichovat je tak dlouho, dokud neodpověděli něčím, co by stálo za citování. Jednoho dne Bronislaw Kaper, skladatel filmové hudby, oceněný Oskarem, rozpoznal v mé technice rozhovorů to, čím ve skutečnosti byla a doporučil mi studovat karate: “To cvičení ti pomůže zeštíhlet a umožní ti zbavit se některých nepřátelských postojů.”, řekl. V té době bylo karate novinkou na hollywoodské scéně a bylo považováno za pouhý exotický způsob rvačky. O takových věcech jako zvýšené sebevědomí, nebylo tehdy nic slyšet. Teprve dnes začínáme chápat vztah mezi bojovými uměními a osobním či spirituálním růstem. Když Kaper domluvil mou první schůzku a lekci v Kenpo karate u Eda Parkera, přijal jsem to s myšlenkou, že i kdybych se nenaučil nic, mohl bych alespoň získat materiál pro několik novinových článků, protože hrstka filmových hvězd studovala právě u Eda Parkera. Byl mezi nimi také Elvis Presley (Parker ohodnotil Elvisovo karate 8. danem, což vzbudilo značnou nevoli i u tak dosti tolerantních časopisů, jako jsou Black Belt a Karate Official). Tou dobou Parker učil Kenpo karate, americkou formu čínského boxu, ve fitness klubu jednoho “zdravotního” klubu v Beverly Hills. Při naší první schůzce mi řekl: “Nebudu vám předvádět své umění, budu ho s vámi sdílet. Kdybych vám ho předváděl, byla by to exhibice a časem byste na to zapomněl. Ale budu-li toto umění sdílet s vámi, nejenže se ve vás uchytí navždy, ale i já sám se budu lepšit.” Brzy jsem se naučil, že koncepce učitele, učícího se ze svých lekcí, je základem všech dobrých instruktorů bojových umění. Snad z toho důvodu jsou tréninkové síně – japonsky dojo, korejsky dojang, čínsky kwoon – kde se učí bojová umění, tradičně zvány místem osvícení.
Dojo je miniaturní kosmos, kde vstupujeme v kontakt se sebou samým – svými strachy, úzkostmi, reakcemi a zvyky. Je to aréna stálého kontaktu a konfliktu, kde čelíme soupeři, který není soupeřem, ale spíše partnerem zaangažovaným v tom, nám pomoci plněji pochopit sebe sama. Je to místo, kde se toho v krátké době můžeme hodně naučit o tom, kde jsme a jak reagujeme ve světě. Konflikty, odehrávající se v dojo, nám umožní zvládat konflikty i mimo něj. Totální koncentrace a kázeň, vyžadovaná studiem bojových umění, se přenášejí do denního života. Aktivita v dojo nám ukládá neustále zkoušet nové věci, a tak je vlastně zároveň i zdrojem učení, či jinak v terminologii zdrojem vlastního osvícení.
Každému dojo předsedá sifu či sensei, což znamená “mistr”. “Sen” znamená japonsky “před”, “sei” pak “zrozený”. Doslovným překladem by tedy bylo “ten, kdo se narodil dříve“. Ten, kdo se narodil před tebou, je tvůj učitel. Tím je míněna spíše učitelova moudrost, zkušenost než chronologický věk. Někteří z mých učitelů byli o tolik mladší, že by mohli být mými dětmi. Spirituálně však on/ona je starším než já, a proto je mým učitelem. Sensei je něco jako zen mistr, nevyhledává žáky, ani jim nebrání odejít. Chce-li žák vědění ve slézání strmé cesty, chce instruktor působit jako průvodce – za podmínky, že žák bude připraven starat se během cesty sám o sebe. Funkcí instruktora je udávat žákovi přesně ty úkoly, které je s to zvládnout a pak ho nechat sobě samému a jeho vnitřním schopnostem. Žák má kráčet ve šlépějích svého průvodce, či zvolit jinou cestu – volba je na něm. Instruktor nejdříve učí techniky (waza) aniž by probíral jejich význam, prostě čeká, že žák si význam objeví sám. Je-li však žák správně věci odevzdán, a učitel skýtá tu pravou spirituální inspiraci, pak se žákovi smysl a esence bojových umění samy nakonec odhalí.
I když o zenu v bojových uměních si lze počíst, k pravému vědění se dostaneme jen zkušeností. Jak vysvětlíš chuť cukru? Slovní popis nám nedá smyslový vjem. Abys poznal chuť, musíš cukr okusit. O filozofii umění nelze hloubat a intelektualizovat, musí být zakoušena. A tak slova mohou sdělit a předat jen část smyslu.
Během více než dvacetiletého studia bojových umění jsem se nestáhl do ústraní zenového kláštera, ani se nevzdálil od tlaků práce a života v konkurenční společnosti. Ale objevil jsem, že když jsem dosáhl spirituálních cílů bojových umění, kvalita mého života se dramaticky změnila, bojová umění obohatila mé vztahy k lidem, stejně jako mě dostala blíž k sobě samému. Pochopil jsem, že osvícení prostě znamená rozpoznat dokonalou harmonii obyčejného života. Píši tedy tuto knihu s tím, že se mnou budete sdílet to, co jsem se naučil, ve víře, že někteří chtějí jít stejnou či podobnou cestou. A snad se i sdílením svých zkušeností sám, něco víc naučím, protože to je též cesta zenu.
“Znát druhé je moudrost,
znát sebe sama je osvícení…”
nebo dle jiného překladu:
“Kdo zná druhé, je chytrý,
kdo zná sebe, je moudrý.”
Lao’c
Král Hsuen z Čou se doslechl o Po Kung-i-ovi, který měl pověst nejsilnějšího muže v království. Král byl rozladěn, když se setkali, protože Po vypadal tak slabý. Když se ho král zeptal, jak je silný, Po odvětil:
“Umím zlomit nohu jarní luční kobylce a vydržím, snesu dech podzimní cikády.”
Král zahřměl: “Umím přetrhnout kůži nosorožce a odtáhnout 9 volů za ocas, a přece se hanbím za svou slabost. Jak to, že tys tak slavný?”
Po se usmál a rychle odpověděl: Mým učitelem byl Cu Šang-chu jui, jehož síle se nikdo na světě nemohl rovnat a přece ani jeho příbuzní nevěděli o ní nic, protože ji nikdy nepoužil.”
Anonym
Snaž se míň
Mladý muž procestoval celé Japonsko, aby se dostal do školy známého mistra. Když přišel do dojo, dostalo se mu audience u senseie…
“Co ode mne chceš?”
“Chci být vaším žákem a stát se nejlepším karatistou v zemi.
Jak dlouho mám studovat?”
“Alespoň 10 let.”
“Deset let je dlouhá doba. A co když budu studovat dvakrát tak tvrdě jako všichni ostatní žáci?”
“Pak ti to zabere 20 let.”
“Dvacet let! A co když budu cvičit ve dne v noci s maximálním úsilím?”
“Pak 30 let.”
“Jak to, že když vám řeknu, že budu trénovat ještě tvrději, mi pokaždé řeknete, že to bude trvat déle?”
“Odpověď je jasná. Je-li jedno oko fixováno na cíl, pak ti zbývá už jen to druhé oko, s nímž budeš hledat cestu.”
Anonym
PRODLUŽ SVOU ČÁRU
Poprvé jsem se setkal s Kempo karate mistra Eda Parkera v roce 1952 v jedné tělocvičně v Beverly Hills, kterou si pronajímal. Krásný, 6 stop vysoký Havajan s hustou čupřinou černých vlasů, mi Parker připomínal obrovský strom, s pažemi jako silné větve a holýma nohama zakořeněnýma v podlaze /bez ohledu na svou velikost v pohybu jako tornádo/. Měl na sobě staré, volně padnoucí gi, dvoudílnou bavlněnou “uniformu” gi, stejně jako černý pás, který byl místy odřený a vybělený. Jeho tvář byla jasná a klidná, jako by právě dokončil meditaci. Dobře si pamatuji na své první hodiny v jeho dojo v Los Angeles, kde jsem provozoval kumite se zkušenějším partnerem. Abych vynahradil chybějící znalosti a zkušenosti, zkoušel jsem klamavé pohyby, triky, které však byly snadno kontrolovány. Byl jsem na hlavu poražen a Parker, který mne pozorně sledoval, mne na konci kumite hlasitě seřval. Když bylo po tréninku, byl jsem otrávený a sklíčený—Parker mne pozval do své kanceláře, malé místnosti, kde byl jen stůl a otlučené židle… “Proč jste tak otrávený?” “Protože se mi nepodařilo skórovat.” Parker povstal zpoza stolu a kouskem křídy nakreslil na zemi čáru, dlouhou takových pět stop… “Jak uděláte tuto čáru kratší?” Studoval jsem čáru a dal mu několik odpovědí, včetně rozdělení čáry na mnoho částí. Potřásl hlavou a nakreslil druhou čáru, delší než první… “Jaká je ta první?” “Kratší.“, já na to. Parker kývl… “Je vždycky lepší zlepšovat a posilovat svou vlastní čáru či znalosti než se snažit přetnout čáru soupeře.” Doprovodil mne ke dveřím a dodal… “Přemýšlejte o tom, co jsem vám teď řekl.” Myslel jsem na to a tvrdě studoval několik následujících měsíců. Rozvíjel jsem systematicky své dovednosti, vylepšujíc své znalosti i schopnosti. Pak jsem se podruhé utkal s tím samým soupeřem, který se rovněž zlepšil. Ale mně se vedlo daleko lépe než předtím, protože jsem zvýšil svou úroveň vědění, znalostí, stejně tak rozvinul i své dovednosti.
Nedlouho poté jsem si uvědomil, že lze aplikovat Parkerův princip i v tenise. Coby nadšený amaterský hráč jsem často stál proti lepším hráčům a když se na kurtě začaly věci pro mne vyvíjet nepříliš dobře, často jsem se uchyloval k trikům – k řezání míče, ke snaze udeřit ho horní falší, k úsilí o obtížné kraťasy. Pravidelně jsem prohrával a byl frustrován. Namísto abych se snažil zlepšit svou hru, snažil jsem se “přetnout jejich čáru”. Uvědomil jsem si, že mám hrát podle svých nejlepších schopností spíše než se snažit nějak ztížit hru soupeři. Chovajíc Parkerovu radu v mysli, má hra se brzy zlepšila.
Přeložil: Anonym
Zdroj: Zen in the martial arts; Joe Hyams; Bantam; vydání Reprint (1 června 1982); ISBN-10: 0553275593
One comment