Zachrčet si

Jak jsem psal v minulém povídání, tento rok patří technikám přežití. Podařilo se mi sehnat člověka, který patří mezi absolutní špičku v české armádě a já jsem obrovsky vděčný za dalších 5 podobných bláznů…ehmmm nadšence…kteří se rozhodli do toho jít se mnou a zúčastnit se cyklu instruktorských kurzů výuky technik přežití.

Tento díl bude o pokračovacím kurzu, který proběhl minulý víkend a jak se dalo čekat, opět jsme si „zachrčeli“, což si můžete přeložit jako „šáhnout si na dno jak po stránce fyzické, tak i psychické“….

Před kurzem jsme emailem dostali seznam věcí, které si s sebou máme tentokrát vzít a už když jsem si balil, jsem vážně zvažoval, jestli si vůbec mám brát batoh. Prakticky vše se mi totiž vešlo do kapes bundy či kalhot, anebo na opasek. Například v kategorii jídlo totiž byla uvedená jen kostka bujónu…. Spacáky, karimatky jsme si s sebou sice mohli vzít, ale použít jsme je mohli pouze s povolením instruktora…takže fakticky nikdy 😉

Na místo jsme dorazili kolem jedné hodiny odpolední, kde nás s úsměvem na rtech uvítal náš instruktor. Řekl nám, abychom se ustrojili a nastoupili do řady…poté nás rozdělil do dvou skupin po třech. No a pak, se stejně vřelým úsměvem, nám oznámil, že jsme právě přišli o batohy a navíc vybral jednoho z každé skupiny, kdo přišel i o bundu. Asi uhodnete, kdo přišel o bundu v naší skupině…začal jsem lehce panikařit, protože pod bundou jsem měl už jen triko, ale jak říká klasik „rozkaz zněl jasně“ a tak jsem odevzdal batoh i bundu a přemýšlel, jestli už přeci nejsem starý na podobné akce, protože nás čekaly tři dny a dvě noci v drsné divočině Třeboňska 😉

Ve druhé skupině přišel o batoh a bundu Luděk, který to vzal také sportovně…ono protestovat jste sice mohli, ale to je asi tak vše, co jste s tím mohli udělat, takže jsme tuto část rovnou přeskočili a přemýšleli nad způsobem, jakým přežít 2 noci a přitom nechytit rýmičku…

Pak dal instruktor na zem několik věcí (folie, provázky, obinadlo, obvaz, kus padáku, atd.) a my jsme si na střídačku měli brát, co si myslíme, že by se nám mohlo v budoucnu hodit. Jakmile jsme si rozebrali dárky, přesunuli jsme se do lesa, kde nám oznámil, že i v lese se dá najit hromada zajímavých věcí, takže jsme se rozběhli a našli dva (prázdné) pytle, brambory, jablka, cibuli, celer a mrkev. Tak nějak jsme tušili, že tohle asi bude naše jediné jídlo. Navíc jsme dostali příkazem, že nesmíme s druhou skupinou spolupracovat. Ale mohli jsme s nimi obchodovat.

A současně jsme se i dozvěděli, že odteď jakákoliv pitná voda, kterou jsme od něj dostávali, bude a priori považována za závadnou a my ji můžeme pít až po převaření….což znamenalo vymyslet neustálý přísun vody, která se bude převařovat, někde chladit a jinde skladovat.

Na rozdíl od předchozího kurzu, kde jsme se učili používat různou komerční výbavu jako termofolie, bivaky, provazy, drátky, apod, jsme teď u sebe měli jen nůž, křesadlo, vodu v lahvi a malý ešus. Osobně mě příjemně překvapilo, že jsme to brali už jako hotovou věc a nikdo neremcal, že mu chybí ještě to či ono. Už z minulého kurzu jsme se naučili dost na to, abychom nyní nepanikařili.

Nejprve začala teoretická výuka. Tentokrát jsme probírali taková témata jako je velení během kritických situací, zodpovědnost, rozdělování úkolů, rozebírali jsme odvahu vs hazard, plánování přežití v případě dlouhodobého pobytu mimo lidskou civilizaci i jak pracovat s tím, co nám zbylo, improvizovat a hlavně si udržet pozitivní myšlení. Dále jsme si povídali o faktorech ovlivňující přežití a reakcích (netrénovaných) lidí na kritickou situaci či incident. Také co patří pod okamžitou reakci hned po incidentu a co až do (středně/dlouhodobého) plánu úniku. Tohle se mi obzvláště velmi líbilo, protože to mělo jasnou strukturu, priority i kroky a bude to tak jednodušší předat dětem na našich kurzech.

Naučili jsme se postavit přístřešek z přírodních materiálů, rozdělat oheň jednou rukou (druhá byla „zraněná“), postavit jiný filtr na vodu než v minulém kurzu, atd. Zkrátka bylo tam dost teorie, abychom chápali ono PROČ a zároveň jsme měli šanci si i vše vyzkoušet na vlastní kůži.

Místo pohodlné karimatky jsme si nasekali drobné větve listnatého stromu, což se ukázalo jako ne úplně dobrý nápad, protože tato provizorní matrace postupně pouštěla vlhko a tak místo izolace od studené země jsme během noci nakonec měli navlhlé oblečení. A to minimálně u dvou lidí ještě více zhoršilo situaci s přespáním. Ale chybami se člověk učí…zvláště, když pocítíte důsledky své chyby celou noc….

Abych přežil nadcházející noc co nejlépe, obmotal jsem si kousek padáku kolem ledvin, navlékl na sebe pytle, ze kterých jsme udělali pončo a modlil se, aby noc co nejrychleji přešla v ráno…No moc jsme toho nenaspali ani jeden v naší skupině, protože jsme se snažili na střídačku udržovat oheň a alespoň na chvíli usnout. Já se snažil alespoň na chvíli zabrat a otáčel se střídavě k ohni tu zády, tu čelem, abych se na chvíli ohřál. Jenže z ohně často lítaly žhavé uhlíky, které se úspěšně propalovaly mým provizorním pončem, takže jsem musel dávat pozor, aby mi pončo nechytlo a já se nezměnil v hořící a křičící živou pochodeň. I tak mám na sobě spáleniny v místech, kde pončo nezakrylo kůži. Alespoň jsme se však trochu ohřál. A co jsem pak slyšel, Luděk na tom byl velmi podobně.

Druhý den jsme si ukazovali další způsob jak přefiltrovat vodu i rozdělat oheň pomocí hypermanganu a cukru a dostali jsme další překvapení – oběd v podobě živých králíků. Instruktor nám ukázal jak králíka co nejhumánněji usmrtit, stáhnout z kůže, vykuchat a připravit maso k jídlu. Současně nám řekl, že ve dvě bude sraz na další aktivitu, takže jsme co nejrychleji a nejhumánněji usmrtili Boba i Bobka a připravili si z nich vynikající králičí vývar, který nám dodal energie na další část dne. A že jsme ji potřebovali…

Bylo nám totiž oznámeno, že si vyzkoušíme účinek horka na lidský organismus. Rozdělili nás do dvojic a měli jsme asi 5 minut na překreslení mapy. Bylo nám také řečeno, že nás odveze cca 8 km od tábora s tím, že pak máme cca 4 hodiny na to, abychom se podle našeho nákresu a slunce nejprve v krajině zorientovali a pak došli do tábora…. Říkali jsme si, že 4 hodiny dáme „s prstem v nose“, ale jak se později ukázalo, opět jsme si slušně „zachrčeli“.

Se Zdendou nás instruktor vyhodil na místě „někde v lese“. Věděli jsme, že to bude na sever od našeho  tábora, takže jsme zvolili strategii jít na jih, dokud nenatrefíme na nějaký orientační bod a pak upravíme svůj směr. A jako v minulém kurzu, ani tentokrát jsme nesměli jít po silnici, ani vejít do vesnice. Po zkušenostech z minulého kurzu jsme již nechtěli riskovat nekonečné prodírání se VELMI hustým mlázím v lese, takže jsme zvolili delší, avšak pohodlnější trasu po lesních cestách, přes pole a louky. No…úplně značka ideál to nebyla, protože na louce občas dosahovala tráva do výšky našich prsou, takže prodírat se takovou trávou byla docela výzva hlavně pro naše stehna. Ale alespoň nám nepršelo.

Po cestě jsme našli posed, ze kterého jsme si říkali, že by byl dobrý výhled a pomohlo by nám to se rychle dále zorientovat. Jakmile jsme však vylezli na posed, zjistili jsme, že jednak máme oba strach z výšek a…jak to jen kulantně říci…no, že to nebyl úplně dobrý nápad, protože posed nepatřil zrovna ke stabilním stavbám a své již měl patrně odslouženo. Takže jsme tam chvíli seděli, báli se udělat prudší pohyby, natož se rozhlížet po okolí, a nápad vylézt na posed jsme přičítali úpalu, anebo naší velké blbosti….zkrátka jsme měli stažené půlky a přemýšleli jsme, jestli vůbec slezeme, anebo raději zavoláme hasiče, aby nás nějak sundali. Nakonec jsme slezli, ale…no byla to zkrátka blbost tam lézt a oba jsem se shodli, že podobnou blbost už neuděláme.

Sálající sluníčko do nás pražilo a ačkoliv jsme pravidelně doplňovali tekutiny, skoro fyzicky jsme cítili, jak toho začínáme mít fakt „plné kecky“. Občas jsme se zastavili a pojedli borůvky, či mladou pšenici a oves, abychom doplnili energii, ale odhodlání začalo jít dost rychle dolů, když jsme naráželi na další a další mokřiny, bažiny i rozvodněné potoky, díky kterým jsme to museli obcházet a volit stále delší trasu. A to nemluvím o (v té době jsme jim říkali jednoduše „ku.vy za.raný“ 😉 komárech, kterým bylo úplně jedno, že máme na sobě repelent….

Takže se to skládalo jedno ke druhému a po čtyřech hodinách chůze jsme už šli jen ze setrvačnosti…jeden krok za druhým…Už jsme si ani nepovídali a jen šli… Některé rozvodněné potoky jsme zvládali po kmenech padlých stromů jako parkouristi a jinde jsme šli „jak na popravu“, zvláště v místech, kdy jsme přecházeli pole a sluníčko se do nás opět opíralo plnou silou…

Sice jsme to za čtyři hodiny nestihli (nakonec jsme potřebovali o půl hodiny více), ale do tábora jsme nakonec přeci jen dorazili. Na uvítanou jsme dostali vychlazenou Plzeň (už jsem se zmínil, že máme fakt skvělého instruktora? 😉, kterou jsme vypili sedíce nahatí v rybníku a chladili se s pocitem, že „ten život je vlastně docela fajn“ 😉

Další noc proběhla pro nás standardně, takže pršelo a bylo nám proto laskavě dovoleno si vzít bivak a strávit noc na dešti v bivaku (pro neznalé – to je takový pytel z termofolie). A jelikož jsme byli „lehce“ unavení, rozdělali jsme rychle oheň a poté usnuli spánkem hodně unavených seniorů…asi netřeba říkat, že do rána vyhasl, protože jsme byli fakt unavení…

Třetí den jsme museli v rámci testování ukázat, že dokážeme postavit na čas přístřešek z termofolie či ponča, rozdělat oheň oběma i jednou rukou a protože jsme ne úplně dobře zvládli jeden úkol, tak jsme dostali za úkol převařit co nejvíce vody za půl hodiny. Pak jsme měli udělat pytlačku na ryby a kupodivu jeden z nás nakonec rybu aj chytil. Moc bychom se z ní nenajedli, ale aj tak dobrý 😊

Poté přišlo závěrečné vyhodnocení celé akce a unavení, avšak nadmíru spokojení a hrdí sami na sebe, že jsme se opět posunuli v oblasti technik přežití zase o kus dále, jsme se přesunuli směr domov.

Další kurz bude již o metodách výuky technik přežití, tedy jak zorganizovat kurz pro malou i velkou skupinu, jak je postupně zatěžovat i jaké metody „zachrčení“ volit. Budeme také již sami učit jedno předem zvolené, a jedno na místě vylosované, téma, aby náš nejoblíbenější instruktor viděl, jestli a co jsme si vlastně z jeho kurzů zatím zapamatovali. Na tohle se moc těším, protože nás jednak pochválil, že máme často mnohem lepší nadšení, než vojáci, které cvičí a jednak nám slíbil, že tentokrát to bude již na pohodu. Jo jo, náš instruktor mluví vždycky pravdu, takže to budou vlastně takové ozdravné lázně…určitě jo, on by nám přeci nekecal, že? 😉

P.S. Během kurzu došli k úhoně někteří jedinci i hmyzího společenství 😉

Předchozí díl – Level 1
Pokračování – Level 3 – instruktor

Jarda Kolcun