Mrtvý pilot

Další instruktorský kurz technik přežití je za námi. Počasí nám vysloveně přálo – pršelo a byla kosa jak…tam je vlastně teplo, takže jak…na Sibiři. Ale začněme hezky od začátku.

V pátek jsme se všichni sešli ve tři odpoledne u mě v garáži a měli více jak čtyřhodinovou přednášku o tom, jak být dobrým instruktorem. Učili jsme se, že instruktor přežití nemá za úkol jen pořádat kurzy, ale pokud se jedná o skutečně kvalitního instruktora, pak je kurz pouze jedna z několika forem vzdělávání (další jsou přednáška, ukázka, instruktáž, seminář, cvičení, komplexní výcvik) tak, aby na konci studenti plně chápali, o čem je celá problematika technik přežití, včetně toho, jak přesně vypadá metodika vedení těchto jednotlivých forem vzdělávání.

V duchu jsem obdivoval, jak perfektně metodicky a do detailu to má armáda zpracované. Na co máme klást důraz a proč, i vyloženě praktické rady, jak kurz zorganizovat včetně tzv. risk assessmentu (vyhodnocení rizik) a „plánů B“ na všechny možné situace. Přesně tohle nám ještě chybělo k tomu, abychom dokázali co, co jsme se naučili v předchozích kurzech správně a metodicky předat dalším.

Víte, ono není ani tak těžké se z videí nechat inspirovat a dle nich se naučit vytvořit filtr na vodu, rozdělat oheň 150 způsoby apod., ALE…v těch videích se nedozvíte jasnou strukturu, priority i metodiku, podle které postupovat od okamžiku, kdy se člověk ocitne v nouzové situaci a musí ji řešit…TEĎ a TADY. A hlavně, jak to pak učit v ucelené, logické formě.

I proto pro mne osobně byl tento seminář asi nejvíce důležitý. Zaznělo tam hodně JAK věcí, tedy jak učit, jak zatížit, jak monitorovat reakce účastníků, jak se postarat o bezpečí, protože koneckonců o bezpečí jde…až v prvé řadě. Vysvětlili jsme si také specifika výuky dětí a dospělých, jak vést jejich vyhodnocení výkonu, na co si dát pozor atd. Zkrátka teorie bylo dost na čtyři hodiny povídání.

No a v sobotu jsme brzo ráno vyrazili, abychom již v devět byli na obvyklém místě v Novohradských horách. Jak jsem psal, počasí nás nijak nepřekvapilo – vždy, když jsme totiž přijeli, pršelo a byla kosa. Ani dnešek nebyl výjimkou, takže jsme to vzali s klidem stoiků a zkrátka „hráli s kartami, které jsme dostali“. Naší hlavní prioritou tak bylo postavit přístřešek, rozdělat oheň a připravit prostor pro naše přednáškové bloky.

Asi týden před začátkem jsme totiž dostali za úkol si připravit 90minutovou přednášku na určité téma týkající se přežití. Překvapilo mě, jak jsme automaticky již byli sehraní. Část šla okamžitě hledat alespoň trochu suchý troud, část stavěla přístřešek a část se snažila zajistit dostatek dříví na udržení ohně. Za necelou hoďku bylo vše připravené, oheň vesele hřál a my již tolik nemrzli…na dešti.

No a pak jsme postupně jeden za druhým prezentovali svá témata. Hodnotilo se jakým způsobem dokážeme reagovat na hloupé i rejpavé dotazy (protože instruktor nás instruoval, abychom přednášku přednášejícímu kolegovi různě sabotovali…samozřejmě přiměřeně) a hodnotilo se i jestli se dokážeme vejít do 90 minut a sdělit vše podstatné. I jestli se nenecháme odvést od tématu otázkami různých trotlů (tuhle část jsme si pokaždé fakt užívali 😉

Každý blok byl zakončen poskytnutou zpětnou vazbou jak od všech, tak i od našeho instruktora, abychom odladili nedostatky ve formě i obsahu. Překvapivě naším nejčastějším problémem nebyl nedostatek znalostí, ale naopak, jejich přemíra, díky čemuž jsme se snažili ohromit ostatní, ale ve výsledku jsme byli kontraproduktivní – poskytli jsme tolik informací, že si z toho člověk pak skoro nic nepamatoval. Takže nejčastější rada byla: 3-4 hlavní informace a zbytek až v jiném běhu, či jinou formou.

Den se pomalu chýlil ke konci, takže jsme si připravili i místa na spaní, a po zbytek krásného chladného deštivého večera si ještě u ohně povídali o „veselých historkách z natáčení“ z instruktorova života, ale i ladili náš chystaný první kurz technik přežití pro děti (mimochodem, nábor do něj se zaplnil během 4 minut od otevření registrace, heč 😊

Druhý den ráno nás instruktor nechal nastoupit a každý si postupně vylosoval nějaké téma z oblasti přežití. Následně jsme měli 5 minut na přípravu a pak již téma prezentovali vždy asi 30-40 minut. Cílem bylo zjistit, jestli jsme kdykoliv schopni zaskočit za kolegu a jestli skutečně rozumíme, o co v té které oblasti přežití jde. Ostatní již tolik přednášku nesabotovali, a i celková úroveň již byla minimálně o několik levelů lepší. Již jsme totiž věděli, na co se zaměřit v omezeném čase, i jaká forma je pro to které téma nejlepší. Osobně musím říci, že to bylo velmi přínosné a díky tomu máme již prakticky ujasněnou náplň pro jednotlivé levely našich připravovaných kurzů pro děti. Na konci nás instruktor  Milan každého individuálně zhodnotil a doporučil nám v čem se dále zlepšovat.

A jelikož je Milan již v civilu, dostali jsme povolení zveřejnit celé jeho jméno včetně kontaktu na něj. Pokud tedy sháníte kvalitní a skutečně praxí prověřené informace bez strašení blackoutem, zabijáckou pandemií, sociálními bouřemi či zombie apokalypsou, pak Milan je správný člověk. U armády strávil více jak 20 let a teprve jako druhý člověk v historii armády získal zlatý odznak Instruktora přežití. Už to svědčí o tom, že asi „něco málo“ umí 😉 Patří také k 2-3 armádním instruktorům v naší armádě, kteří absolvovali patrně nejvíce vojenských kurzů přežití prakticky kdekoliv, a i s velmi zvučnými jmény zahraničních jednotek. Ale o tom vám asi řekne sám, až se s ním případně spojíte.

Kontakt na člověka, kterému bych díky absolvovaným kurzům v klidu svěřil svůj život: nadrotmistr Milan Ježek (zástupce velitele průzkumné čety 42. mechanizovaného praporu, nyní ve výslužbě) – email: Milan.Jezek@seznam.cz

Mimochodem pokud se naučíte tyto techniky, pak je můžete velice snadno použít i třeba v takové nouzové situaci jako je blackout. Rozdíl je však v tom, že se je nebudete a priori učit v atmosféře strachu, ale naopak v duchu spolupráce a věřte mi, že ačkoliv si během kurzů opakovaně „zachrčíte“, zažijete i dost legrace na to, aby se vám umění improvizace a přežití natrvalo dostalo pod kůži. Nu a pokud díky tomu příště vstanete a místo sezení u televize, mobilu či počítače raději půjdete do přírody, kde strávíte krásný víkend se spaním pod širákem, pak je mise splněna.

Nás teď čeká první dětský kurz technik přežití. Jelikož jsme ukázali, že máme jak dostatečné (teoretické) znalosti, tak i (praktické) dovednosti, Milan nám povolil učit nejen děti, ale i dospělé, takže možná v budoucnu uspořádáme kurzy i pro rodiče s dětmi, anebo jen pro rodiče. To je však jeden z mnoha možných plánů do budoucna.

Teď se chceme soustředit hlavně na kurzy pro děti, které jsou pro nás prioritou číslo jedna. Přípravy jsou v plném proudu a já z toho mám velmi dobrý pocit. Víme PROČ, CO a hlavně JAK. Děti se mají na co těšit, protože tohle…tohle bude legen-počkej si-dární 🙂

P.S. Jo a jak je to vlastně s tím mrtvým pilotem? Během našich přednášek jsme se jakoby ocitli v nouzové situaci, například  při pádu letadla, který jsme zázrakem přežili. A Milan nám kladl různé záludné otázky. Například: „Co budete dělat, pokud nebudete mít hodinky ke zjištění světových stran?“ Ano, jsou tu i jiné metody, jak zjistit čas či světové strany, ale abychom to trochu odlehčili, odpověděli jsme, že ještě můžeme zkusit mrtvého pilota, který určitě hodinky má. No a takto jsme postupně z pilota stáhli…no skoro všechno. Myslím, že kdyby se jednalo o skutečnou nouzovou situaci, a nakonec by dorazili záchranáři, asi by z pilota nic moc nezbylo…ano…čtete a rozumíte tomu správně…nic moc… 😉

Předchozí díl – Level 2
Konec

Jarda Kolcun