Systém výuky a zkoušek v judu
Jigoro Kano si plně uvědomoval, co vše musí udělat pro to, aby se judo rozšířilo p celém světě. Při definici jednotlivých žákovských a technických stupňů se inspiroval západním systémem vzdělávání tak, aby například judista se zeleným páskem z jihočeské Horní Dolní měl stejnou kvalitu znalostí jako italský judista stejného žákovského stupně z malé vesničky u Milána. Tento systém se v průběhu let ukázal tak dokonalý, že byl následně přebírán i dalšími (i nejaponskými) systémy a školami bojových umění. Jednotný zkušební systém tak z velké části nahradil častý osobní kontakt s učitelem, který byl běžný v e starých (koryu) školách. Bylo to dobré řešení? Nemyslím si. Bylo to nutné? Ano, pokud chcete, aby se systém rozšířil po celém světě…Kanovi šlo samozřejmě o kvantitu, ale současně se snažil udržet i kvalitu tím, že aktivně povzbuzoval své seniorní instruktory, aby cestovali z Japonska a pomáhali nastavovat i udržet kvalitu juda v zahraničí. Podobný vývoj se udál například při propagaci BJJ (Brazilian jiu jutsu), kde také zpočátku šlo o to, systém rozšířit všude možně a až teprve pak se zpožděním začaly vznikat organizace, které měly zajistit jak jednotný zkušební řád, tak i kvalitu svých členů.
Pády jako nová záležitost
Judo v podání Jigoro Kano bylo spíše jemné, než hrubé a silové. To bylo částečně proto, že Kano byl nevysokého vzrůstu a drobné postavy. I proto jeho pojetí judo lépe sedělo lidem, kteří byli podobné postavy, tedy dětem, ženám a drobnějším mužům. Byl zde mnohem větší důraz na princip kuzushi (vychylování), než na silové pojetí „když to nejde silou, půjde to ještě větší silou“, kterými byli jeden čas známi například sovětští judisté. Ale to je jiný příběh.
Jelikož se Kano hodně soustřeďoval na hody, musel se také ubezpečit, že se student při pádu nezraní. I proto Kano postupně vyvinul samostatnou metodiku výuky pádů, se kterou začínal každý nový student v judu. Bez toho nemohl pokračovat ve výuce hodů, strhů či porazů. Neznamená to, že by se pády tak či onak nevyučovaly ve starých jujutsu školách, ale nevyučovaly se samostatně, jako speciální kategorie, protože cílem původních jujutsu technik bylo hodit s protivníkem tak, abychom mu maximálně ublížili. Je potřeba mít na paměti, že původní jujutsu (řekněme před počátkem 17.století) mělo za cíl spíše co nejrychlejší likvidaci, než pravidelný trénink v duchu přátelství a spolupráce. A právě i tuto metodika pádů (ukemi waza) následně přebíraly další školy bojových umění proto, aby co nejvíce ochránily své studenty před zraněním…a samozřejmě si tak díky tomu zabezpečily dlouhodobý pravidelný finanční příjem.
Sokaku Takeda – zajímavá figurka mezi jujutsu mistry
A to nás přivádí k dalšímu respektovanému učiteli jedné z jujutsu škol – Daito ryu, ze kterých následně vychází například škola Aikido. Sokaku Takeda byl extrémně nedůvěřivý člověk. A v porovnání s Jigoro Kano nebo Morihei Ueshibou Takeda stále učil postaru. Prý si nechával platit za každou novou techniku, kterou studentovi ukázal. Takže fakticky bylo pouze na studentovi, co se potřeboval/chtěl naučit a Takeda mu to za patřičný poplatek ukázal. A například Morihei Ueshiba, jeho osobní žák, utratil své rodinné dědictví, aby se postupně mohl naučit celý systém, který poté přetransformoval do Aikida.
Faktem také je, že si Takeda vedl velmi podrobné záznamy o tom, koho učil a co ho naučil, aby nikdo nemohl tvrdit, že byl jeho studentem a že zná kompletně školu Daito ryu jujutsu.
A že se pár takových „masterů“ později objevilo…například Yong Sool Choi, který tvrdil, že byl osobním žákem Sokaku Takedy a naučil se od něj kompletní Daito ryu, které následně předělal na korejské Yu Shin Hapkido. Zatímco existují detailní záznamy o mnoha jiných Takedových studentech, o tomto člověku historici nenalezli v záznamech Takedy ani slovo…ba dokonce se neobjevuje ani v pamětech Takedových osobních žáků, takže si udělejte názor sami.
Takeda se navíc úzkostlivě snažil předat svým studentům jen to nejnutnější a velmi žárlivě si chránil klíčové detaily techniky včetně metodologie výuky. Podle jednoho z jeho oficiálních studentů Sagawa Yukiyoshi, dokonce musel před Takedou tajit, že se již naučil část systému. Ba dokonce musel předstírat, že se naučil mnohem méně než ve skutečnosti, aby jej Takeda i nadále učil.
Takeda byl navíc dosti paranoidní. Pokaždé spal ve svém pokoji zabarikádovaný a od svých nejbližších studentů vyžadoval, aby vždy ochutnali čaj, který pro něj připravili předtím, než se napil on. Za pasem nosil dýku bez pochvy díky čemuž měl na břiše mnoho jizev. Odmítal totiž nosit pochvu, protože to dle něj znamenalo ztrátu několika zlomků vteřin, když by ji musel v případě útoku vytáhnout. Svým studentům nikdy nedovolil, aby s ním hodili, nasadili mu páku či jej začali škrtit (v rámci výuky). A přestože vyučoval v době, kdy mnoho koryu zanikala, tento drobný muž byl schopen získat dostatek studentů díky svým unikátním znalostem, které si však tak úzkostlivě střežil. Zkrátka Sokaku Takeda byl velmi výjimečná osoba po všech stránkách. A právě jeho Daito ryu stálo za vznikem Aikida, o kterém bude řeč dále.
Aikido degenerace
Jenže někde „po cestě“ se výuka Aikida zvrtla v něco, co v současnosti vyvolává pobavené úsměvy na tvářích těch, kteří se věnují například boxu, MMA a podobným bojovým sportům. Až příliš často totiž vidí studenta, který na svého mistra útočí z dálky velmi dlouhým úderem a po prvním, i jemném, kontaktu padá k zemi v různých piruetách…Ba dokonce v některých školách se mistr studenta ani nedotkne tvrdíce, že na něj útočí svou Aiki energií a ten pak padá opět na zem bez kontaktu s mistrem. Skoro to vypadá, že rozum z této výuky zmizel na úkor řekněme filmových pohybů.
Ellis Amdur, autor knihy, ze které čerpám, toto nazývá „Aiki accommodation syndrom“, který vysvětluje tak, že se přímo očekává, že v okamžiku kontaktu se uvolníte a jen přeměníte energii, kterou jste vložili do útoku, nyní do pádu. Rozhodně se od vás neočekává, že byste pokračovali dále v útoku či dokonce se bránili a kladli odpor….
Pokud byste se však podívali na původní techniky Aikido, ještě v době života Morihei Ueshiby či hned té příští generace, uvidíte techniky, kdy nebyly vzácné případy vykloubených či zlomených končetin. Aikido tehdy bylo velmi „tvrdé“ v porovnáním se současnou formou, které se mohou věnovat i pětileté děti stejně tak jako 70letí senioři…
No a pak existují i názory, že Aikido by měli studovat až studenti, kteří jsou pokročilí v nějakém jiném bojovém umění/sportu (judo, kendo, jujutsu), protože již mají solidní základ, a ví jaké to je spadnout i kolik energie potřebují, aby někoho dostali na zem. Aikido je v tomto případě spíše vnímáno jako „vyšší dívčí“ ezoterické vzdělání, které rozvíjí a ukazuje principy, jež studenti do té doby využívají pouze intuitivně. Je to založené na hypotéze, že pokud nemáte praktickou zkušenost se základním konceptem boje (např. boj na ulici, čistá sebeobrana), pak pro vás myšlenka Aikido bude nesrozumitelná a je zde velká pravděpodobnost, že se změní v onu směšnou parodii, kterou nyní často vidíte na různých Budo ukázkách. Prosím neberte to jako útok na Aikido, ale jak sám autor Ellis Amdur říká – je to snaha vrátit Aikidu jeho původní pověst velmi účinného bojového umění.
Jujutsu, Judo degenerace
Zajímavé je, že podobné směrování (rozuměj degenerace) se postupně tak či onak nakonec objevilo i v dalších bojových uměních či sportech. Na jedné straně je to pochopitelné. Pokud je vaším cílem co nejvíce rozšířit to které bojové umění, pak se to zcela jistě nesetká s velkým úspěchem, pokud bude výuka bolet. Musíte zjemnit vstupy do technik a upravit je tak, aby se vašemu tréninkovému partnerovi nic nestalo a mohl nejen přijít příště, ale také o tom řekl i svým dalším kamarádům.
Není to nic nového. Už tehdy (hovoříme o době v 19.století) někteří mistři propadli „kouzlu“ tzv. bezkontaktního boje do takové míry, že se postupně stal hlavní náplní jejich výuky. A když k tomu přidáte ještě ezotericko-filozoficko-zenová „moudra“, pak se vždy najde někdo, komu to bude dávat smysl. A je jedno, jestli hovoříme o japonském Aikidu, ruské Systěmě, nějakému čínskému stylu boje, anebo rodinnému stylu z oblasti Vietnamu.
Atemi v Aikidu
Často se cituje O sensei Morihei Ueshiba, který tvrdil, že aikido je z 95 % atemi („údery tělem“). Termín atemi je však často chápán pouze jako údery rukama či nohama, ale správněji bychom měli vnímat atemi jako „techniky úderů tělem“, tedy jakým způsobem udeřit celým tělem, ať již „špička kopí“ bude pěst, rameno či pata. Tohle je pravděpodobně ta „vyšší dívčí“, o které jsem psal výše. Pokročilý student se naučí mnohem lépe pracovat s pasem, těžištěm a kroky tak, aby každý úder byl se zapojením celého těla.
Souboje na život a na smrt
Ještě před nějakým jedním stoletím bylo v Japonsku běžné, že se utkávali studenti různých jujutsu škol s jinými školami, včetně boxerů či zápasníků ze Západu. To vše proto, aby ukázali, jak je jujutsu nadřazené ostatním stylům boje. A jak asi již tušíte, ne vždy vyhrálo jujutsu…či mnohem správněji bych měl napsat – ne vždy vyhrál student té či oné školy jujutsu. I proto podobné diskuse i v současnosti jsou…přinejmenším hloupé…nikdy to není o konkrétním stylu boje, ale vždy o konkrétní osobě. Je známo mnoho případů, kdy i totální amatér byl schopen porazit (arogantního) „profíka“ jen proto, že mu přálo štěstí, anebo proto, že zkrátka profík svého protivníka podcenil.
Další zajímavý poznatek je, že již v té době tedy existovaly souboje různých stylů a tvrdit proto, že UFC úplně poprvé toto umožnilo je…řekněme hodně nepřesné. Ale to jen tak na okraj.
Co bylo na těchto zápasech „zajímavé“, je jejich brutalita (viděno současnýma očima). Bylo běžné, že poražený končil trvale zmrzačený či dokonce mrtvý, jak psal ve svých pamětech jeden z prvních Kodokan instruktorů Sakujiro Yokoyama. A tento styl příliš neseděl s příchodem „civilizovanější“ západní kultury a filozofie do Japonska. Podobné souboje začaly být čím dál více odsuzované jako pozůstatek barbarské středověké minulosti, která by nyní měla udělat místo civilizaci.
Přesně o to snažil i Jigoro Kano, tvůrce Kodokan judo, který věřil, že podobné souboje nebudují charakter bojovníka, ale jen rozvíjí tupou brutalitu. Podobně jako nově rodící se judo, se začalo měnit i kendo tak, aby lépe vyhovovalo novým myšlenkám moderního Japonska. A že to byl správný krok se brzo ukázalo, protože noví zájemci se ke studiu Kodokan juda jen hrnuli. Obrovskou zásluhu na tom má právě Jigoro Kano, který se snažil ukázat, že bojová umění nejsou jen tupé rvačky, ale skrývají v sobě hodnoty, které jsou přínosné i pro moderního člověka, ať již je muž, žena či dítě.
Kano se však nesnažil jen rozšířit judo aritmetickým počtem zájemců. Svým studentům také vštěpoval, aby nezůstali jen u vlastního vzdělávání, ale filozofii juda dále šířili jako noví instruktoři. V roce 1928 proto založila v Japonsku rodina Jigoro Kano dvě školy pro chlapce (základní a střední škola ve čtvrti Nada, města Kobe, prefektura Hyogo). To vše proto, aby kladli důraz na vzdělání duše, těla i ducha, a nikoliv jen těla, jak je tomu často nyní, kdy ani olympionik, tedy někdo, kdo dosáhl těch nejvyšších sportovních úspěchů, nedokáže dát dohromady skutečnou historii juda….
Podobného vývoje se Kano obával, a proto nebyl velkým příznivcem barevného páskování, ale ani toho, aby se judo stalo olympijským sportem, jak napsal v roce 1936 svému příteli Gunji Koizumimu, který se obrovskou měrou zasloužil o rozvoj juda ve Velké Británii. Byl i proti výuce, která se soustředila čistě na sportovní stránku, protože pak se studenti chybně soustřeďovali pouze na získání dalšího a dalšího pásku či vítězství na další soutěži…a unikal jim původní smysl Kodokan juda. Mnoho prvních judo instruktorů tak bylo nejen dobrými experty ve svém civilním životě, ale měli i vysoké akademické vzdělání. Například držitel černého pásu Ryoji Noyori byl navržen za Nobelovu cenu a současně byl i prezidentem Riken vědeckého institutu, který se specializoval na objevy v oblasti fyziky a chemie. V roce 2001 pak dokonce obdržel Nobelovu cenu za přínos v chemii.
Anebo Shinya Yamanaka, držitel 2.danu získal Nobelovu cenu za svůj přínos v lékařství. Zkrátka tito lidé naplňují mnohem více původní myšlenku Jigoro Kano než mnozí olympionici, Japonce nevyjímaje.
Jigoro Kano v jednom ze svých spisků napsal k tématu ideální instruktor juda toto: „Oni (instruktoři juda) by měli mít velmi hluboké znalosti principů tělesné výchovy, pedagogiky, nemluvě o těch nejvyšších morálních hodnotách. A v neposlední řadě by měli chápat, jak hodnoty juda mohou být aplikovatelné v denním životě každého člověka a jak mohou přispívat i celé společnosti. Takový člověk je skutečný instruktor juda.“
Rovnováha v judu i v životě – Bunbu Ryodo
Pokud znáte princip kuzushi (vychýlení), pak víte, že zkušený judoka (tj. ten, který se věnuje judu) se nejprve bude pokoušet rozhodit vaši rovnováhu. Ví, že existuje osm základních směrů (happo no kuzushi), do kterých se soupeř dá vychýlit a toho může docílit tlakem či tahem na vybraná místa soupeřova těla. Základní filozofií juda je vychýlit soupeře s minimálním úsilím tak, abychom dosáhli maximálního užitku, tedy Seiryoku zenyo, které se někdy překládá jako „vhodné využití ducha a (fyzické) síly“. Zatímco mnoho judistů umí tento princip aplikovat převážně ve fyzické rovině (tedy vychýlit soupeře), tento princip má ještě další využití, kdy často plýtváme svou energií na věci v životě, které za to nestojí. Jigoro Kano k tomu napsal: „Existují lidé, kteří se rozčílí velice rychle a často i z důvodů, které jsou malicherné. Díky studiu juda postupně zjišťují, že zlost je zbytečné plýtvání energií a že to negativně ovlivňuje jak jejich život, tak i život jejich rodiny a blízkých. Judo nás proto učí vybrat si tu nejvhodnější reakci na jakoukoliv životní situaci.“ A dále k tomu ještě zde: “Kráčej po Cestě a nebuď samolibým, pokud zvítězíš, ani smutným, pokud tě porazí. Měj na mysli neustále jedinou Cestu a zachovej klid v situacích, kdy ostatní mají strach.“
Podobná rovnováha by měla být i ve vzdělávání. Pokud jste například ekonom pracující s čísly, pak ačkoliv jste expert, vaše osobnost není ve skutečnosti kompletní. Potřebujete protiváhu světa racionálních, přesných čísel, ve kterém jste již mistr. Proto byste se měli věnovat například jakékoliv formě umění, která bude vhodnou protistranou. Teprve pak bude vaše osobnost úplná.
Pokračování příště
Zdroje:
Dueling with O-sensei (Grappling with the myth of the warrior sage); Ellis Amdur; 2015; Edgeworks Books; ISBN: 978-1-937439-24-8
Judo & Life; Brian N. Watson; 2019; Trafford Publishing; ISBN: 978-1-4907-9262-0
Jarda Kolcun
