Věřím, že v předchozích článcích jsem již dostatečně zmapoval historii jujutsu. Toto povídání tak bude spíše takovým kaleidoskopem, nebo spíše dalšími kousky skládačky, která pomohou lépe pochopit některé věci, týkající se jujutsu.
Původní válečnické techniky
Japonsko bylo po většinu své dlouhé historie vojenskou společností. Válečnictví a válečnická kasta bojovníků byla významným hybatelem v japonské historii. I proto byla většina válečnických umění zaměřena především na techniky se zbraněmi, snad jen s výjimkou suma, které bylo od počátku zápasem neozbrojeným.
První školy neozbrojeného boje jako například Takenouchi ryu, Tsutsumi Hozan ryu či Sosuijutsu ryu by měly být správněji nazývány systémy boje na blízkou vzdálenost (close combat system), než zápasnickými systémy, jak bylo často jujutsu chybně prezentováno na Západě. Tyto systémy boje na blízkou vzdálenosti používaly grappling k tomu, aby samurajové dostali soupeře co nejrychleji na zem pomocí pák, hodů či strhů, kde je poté zabili buď vlastní nebo soupeřovou zbraní. Šlo tedy o vysloveně likvidační a brutální systém boje.
Posun ke kontrole protivníka
Situace se začala měnit až v období Edo (1603-1868), kdy samurajovi neměly mnoho příležitostí využít své znalosti v reálném boji, a proto zde nebyl velký zájem dál studovat umění boje. Ve skutečnosti většina studentů nepocházela z válečnické kasty samurajů. Jednalo o obchodníky či farmáře, kteří se hlavně chtěli naučit bránit sebe a svou rodinu, případně členstvím v takové škole zvýšit svůj sociální status podobně jako kdybyste se dnes stali členem nějakého drahého fitness centra.
Po více jak dvou stech letech míru se veškeré cvičení v takové škole většinou omezilo pouze na procvičování kata (sestav), kdy postupně, s každou další generací, se jejich chápání pointě sestav postupně rozmělňovala a čím dál více se stávaly spíše rádoby-bojové než skutečně funkční.
V období Edo byly koryu (původní staré školy válečnických umění) považovány již za něco co je zastaralé, nepotřebné a čím dál více nefunkční díky procvičování se zbraněmi, které se postupně stávaly zbytečnými.
I techniky se čím dál více přizpůsobovaly tak, aby co nejméně zranily studenta, který, jak jsme si řekli již výše, nepatřil do válečnické třídy samurajů a neměl tedy motivaci ke studu jako jeho válečničtí předkové. Pro takového obchodníka nebo farmáře, který by se zranil (přeražená ruka či noha), to mohlo znamenat vážné existenční problémy, protože nemohl několik týdnů pracovat.
I proto se čím dál více začalo do koryu dostávat stále více ochranných prostředků (chrániče hlavy, rukou, trupu), ale i zbraně se stávaly lehčími a čím dál více se oddalovaly od těch skutečných co do hmotnosti či nebezpečnosti (pro toho druhého).
Sílící aspekt soutěžení
Na druhou stranu tento posun umožnil soutěžení a porovnávání sil bez toho, aby jeden či druhý byl vážně zraněn nebo zabit. Avšak problém byl v tom, že lidé začali mylně věřit, že když „bojují“ dle přesně daných pravidel, pak jsou srovnatelně schopní jako skuteční válečníci. Tedy podobná situace jako v současnosti, kdy si rváči z MMA či studenti jiných bojových sportů myslí, že jsou automaticky připraveni i na boj na ulici….
Samozřejmě i v té době (období Edo) existovaly (vzácné) případy, kdy si student mohl vyzkoušet své znalosti. To bylo například v případě duelů (obhajoba cti), pomsty, případně při přepadení. Ale jak asi tušíte, rozhodně to nestačilo na to, aby student měl podobnou úroveň zručnosti v boji jako jeho předchůdci před několika generacemi. Do konce 19. století se tak stal sportovní šerm (kendo) hlavní formou tréninku ve většině škol šermu.
Další krok k degeneraci původních škol – jejich sloučení
Dokonce mnoho daimyo (feudálních pánů) doporučilo/nařídilo sloučení různých ryu (škol) ve své oblasti do větších, které by pak obstály v konkurenci s jinými. Díky tomu se významně snížilo riziko elitářství („My jsme starodávná škola a naše historie sahá až do věků bohyně Amaterasu a proto budeme přijímat pouze urozené samuraje za studenty“) i rivalita mezi jednotlivými malými školami v oblasti. Sloučení také umožnilo přijmout mnohem více studentů, kteří následně mohli být využiti jako policisté, strážci apod.
Stále sílící vliv soutěžení však také negativně ovlivnil tradiční vztah senpai / kohai, protože ve (sportovním) souboji mohl vyhrát kdokoliv a pokud by vyhrál „služebně mladší“, utrpěla by pověst „staršího“ studenta. Musíme si uvědomit, že Japonsko bylo v té době svázáno asi nejvíce společenskými pravidly/etiketou na světě (částečně se přirovnává k viktoriánské Anglii, ale osobně si myslím, že anglická pravidla byla jen slabým odvarem toho, co musel člověk dodržovat v tehdejším Japonsku).
I díky novému konceptu výuky – soutěžení, se objevovalo stále více mladších zájemců o studium. Mladí si chtěli poměřovat, kdo je silnější, rychlejší, lepší, což následně vedlo k ještě většímu rozvoji ochranných pomůcek tak, aby i v případě silných úderů nedošlo k vážnější zraněním.
A podobná situace byla i v případě škol jujutsu. Díky tomu, že Japonci znali sumo zápas, jim myšlenka „zápasení“ nebyla cizí. Během období Edo vzniklo mnoho jujutsu škol, které se však stále více vzdalovaly od původní myšlenky boje na krátkou vzdálenost a stále více se přikláněly k sebeobraně – způsoby útoku a obrany, která byly běžné spíše ve světě běžného člověka, nevojáka. Techniky tak byly postupně upraveny tak, aby primárně útočníka nezabily (na rozdíl od vojenských verzí), ale dostaly jej co nejrychleji pod kontrolu.
Útočník již není vítěz, ale poražený
Za zmínku také stojí, že v původních katách (sestavách) válečnických škol (koryu) byl útočník, tedy ten, který iniciuje útok, ten, kdo nakonec zvítězil, zatímco v „civilních“ sestavách byl útočník ten, kdo nakonec prohrál. A protože šlo především o kontrolu a nikoliv likvidaci, úloha zbraní v boji byla čím dál menší. Jestliže jste dokázali získat kontrolu nad protivníkem pomocí nasazené páky či tlakem na citlivé místo, pak nebylo potřeba jej ještě bodat, řezat či jinak mrzačit. I proto byly systémy boje, které v té době vznikly, již prakticky beze zbraní, a jujutsu se pak začalo propagovat spíše jako umění boje zbraně, ačkoliv původně tam zbraně vždy byly, aby…ehmm… „dokončily“ útok.
Sparring / randori
A tak i ty nejstarší školy jujutsu, jako je Takenouchi ryu, nebo Yoshin ryu nakonec byly známé tím, že jejich studenti byli velmi dobří ve volném sparringu. Tedy mnohem dříve, než se tím stalo známé judo, které vzniklo až na úplném konci období Edo.
Pozor však, nenechme se mýlit termínem „volný sparring“. Rozhodně nešlo o sparring, jak si jej představujete dnes. Tehdy bylo běžné, že se i při sparringu lámaly kosti, trhaly svaly a vazy, zkrátka že na konci byl jeden nebo oba účastníci vážně zranění…avšak nikoliv mrtví.
Vznik nové jujutsu školy – Kodokan judo
Právě vlna soutěžení nakonec vyvrcholila koncem období Edo vznikem nové jujutsu školy Kodokan judo, kterou vytvořil Jigoro Kano. Rozhodně nešlo o nějakou revoluční/zásadní změnu, jak si možná někteří mohou myslet. Jigoro Kano velmi dobře rozeznal potenciál bojových umění ve výchově člověka…ačkoliv bychom možná správněji měli říkat bojových sportů.
Jigoro Kano tak v zásadě nevytvořil nový styl, ale upravil techniky z jujutsu škol, které studoval – Tenjin Shinyo ryu a Kito ryu. Kde se však naplno projevil genius Jigoro Kana, byl ve způsobu vzdělání, kdy využil moderní (západní) poznatky ze vzdělávání v oblasti tělesné výchovy. To umožnilo relativně rychle studentům juda se stát velmi zručnými graplery a díky zcela novému systému pravidel randori (sparringu) nedocházelo již k vážným zraněním. Tento další posun dost naštval některé mistry, kteří poukazovali na to, že techniky juda jsou tak ještě méně válečnickými natož sebeobrannými, když jsou nyní postavené a priori tak, aby útočníkovi moc neublížily….
Ukemi waza jako samostatná disciplína
S tímto posunem se pojí ještě jedna důležitá věc – v rámci zajištění co největší bezpečnosti se začaly vyučovat jako samostatná disciplína techniky pádů (ukemi waza). Neznamená to, že by původní koryu školy pády neměly, ale ty byly tak nějak součástí výuky, když se praktikovaly kata v rámci nácviku kombinace válečnických technik. Tam však platilo, že kdo spadnul na zem, většinou prohrál.
V novém systému to však neznamenalo prohru, ale často pokračování zápasu. Někteří historici tvrdí, že celý koncept výuky pádů Jigoro Kano převzal z evropského zápasu, ale není to potvrzené, stejně tak jako se neví, jestli zdrojem přeci jenom nebyly spíše původní jujutsu koryu či zápas sumo. Berte to proto jako možnou hypotézu. Velmi pravděpodobně však Kano převzal západní metodiku výuky, kterou následně aplikoval na pády, jež vydělil z výuky, protože si uvědomoval, že spolu s odstraněním nebezpečných technik (kdy soupeř padá například přímo na hlavu), patří pády k základním předpokladům bezpečného soutěžení. A za zmínku stojí, že následně i většina moderních, i nejaponských, systémů tuto metodiku převzala a nastálo začlenila do své výuky.
Jigoro Kano jako učitel útočník?
Když se podíváte na archivní záběry Jigoro Kano, zjistíte, že Kano vždy byl ten, kdo techniku provádí (tori), nikoliv ten, na kom je technika prováděna, kdo techniku přijímá (uke). Proč nikdy nehrál roli ukeho? Bylo by snadné si myslet, že šlo o projev arogance, ale Jigoro Kano byl znám jako člověk velmi zdvořilý, skromný a lidský. V tom to skutečně nebylo.
Když se však podíváte pozorněji na tyto archívní záběry, pak uvidíte jednu velmi zajímavou věc. Kano ve skutečnosti přijímá roli ukeho (tedy ten, který přijímá techniku, velmi obecně řečeno obránce). Jeho protivník iniciuje pohyb, kterým chce Kana dostat z rovnováhy. Kano následně tuto snahu eliminuje a pokračuje v kontra technice, která soupeře dostane na zem. Neškolené oko však jen vidí Kana, který čapne studenta a švihne s ním o zem. Ve skutečnosti Kano vyučoval princip vychýlení (kuzushi) právě tím, že reagoval na první pokus o útok a ukazoval svým studentům, jak toho využít, aby dostali soupeře (bezpečně) na zem.
Jak učit?
Existují různé metody učení. Říká se, že prý rumunští cikánští hudebníci učí své děti na housle tak, že jim dají zmenšený hudební nástroj a nechají je fidlat spolu s ostatními hudebníky. Zvuk malých housliček je přitom tak nevýrazný, že neruší ostatní. Dítě však postupně přirozeně absorbuje hudbu a rytmus, že se za pár let stane mistrem.
Tradiční japonská metoda učení je této velmi podobná. Student se učí u jednoho mistra a snaží se pochopit nejen techniku samotnou, ale i principy, na kterých je založená a filozofii celého systému, který mistr demonstruje nejen v dojo, ale i mimo něj. To je možné pouze tehdy, pokud se jedná o přímý/osobní kontakt s učitelem. Student se tak stává spíše (celoživotním) učedníkem než studentem. Až moderní doba umožnila studovat většímu počtu studentů, a to byl konec předávání cenných osobních znalostí a dovedností.
Zdroj:
Dueling with O-sensei (Grappling with the myth of the warrior sage); Ellis Amdur; 2015; Edgeworks Books; ISBN: 978-1-937439-24-8
Jarda Kolcun
