Proč jsme takoví, jací jsme – výhled do budoucna

Za posledních několik milionů let si lidstvo prošlo mnoha výraznými změnami, ale tyto změny blednou v porovnání se těmi, kterými jsme si prošli za posledních přibližně 250 let. Fakticky v průběhu necelého jednoho tuctu generací se nám zcela kompletně změnil náš životní styl.

A stali jsme se tak biologickým druhem, který postupně prohrává svůj souboj s novými chorobami (viz předchozí díl týkající se nemocí z nesouladu). Epidemiologové otevřeně přiznávají, že otázka již nezní „jestli“, ale „kdy“ nás postihne nějaký virus, proti kterému nebudeme schopni včas nalézt protilék. Naše děti jsou generace od generace obéznější a méně odolnější vůči vnějšímu prostředí, které se mění tak rychle, že se po fyzické ani duševní stránce zkrátka nestíháme adaptovat.

Obezita

Například od roku 1980 se množství obézních dětí téměř ztrojnásobilo na současných 17 procent. Tlusté děti jsou už vnímané jako něco normálního, „z čeho jednou vyroste…“ Množství obézních dospělých nám však ukazuje, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě a patří spíše do říše našich zbožných přání.
Všestrannost vs. specializace

Před průmyslovou revolucí vyžadovala práce lidí zručnost v mnoha různých odvětvích. Museli jste umět opravit střechu, postavit dům (či přístřešek), postarat se o domácí zvířata i umět je co nejšetrněji zabít, zorat půdu a zasít obilí, opravit většinu v té době používaných strojů, připravit si jídlo, přežít v nehostinných podmínkách, poradit si s porodem své ženy, atd.

A nyní?

Práce se tak úzce specializovala, že na počítači umíme vytvořit úžasné animace, ale opravit mechanické části již neumíme. Auta jsou již pro nás jen na užívání a většina lidí má problém i s výměnou píchlé pneumatiky, natož doplnění provozních tekutin do svého vozítka.

Jediné zvíře, o které se ještě jakžtakž dokážeme postarat, je pes, ale i zde se již objevují psí psychiatři a psychoterapeuti, když mají naši mazlíčci nějaké problémy (které většinou pramení z nedostatku pohybu či nesprávné/nekvalitní stravy).

Zabíjet musíme maximálně hmyz, který zabloudí do našich příbytků. Vše ostatní za nás zařídí jedy, případně specialisté na deratizaci. Maso si koupíme prakticky kdykoliv a troufnu si tvrdit, že většina dětí žije v přesvědčení, že se maso v supermarketech objevuje odněkud automaticky…a že králičí maso a králík je jen podivná shoda jmen….

Místo fyzického pohybu raději sledujeme sportovní přenosy, nosíme klubové oblečení a máme (mylný) pocit, že jsme vlastně stejně dobří jako ti sportovci (ale už nechceme tak tvrdě trénovat jako oni). Učíme se nazpaměť různé sportovní statistiky a přitom nedokážeme vyjmenovat ani hlavní města všech evropských států, natož si spočítat výhodnost finanční půjčky. Jsme čím dál více hloupější, o čemž svědčí stále se snižující přijímací kritéria na gymnázia, vysoké školy, ale i do ozbrojených složek jako je armáda či policie.

Pohyb dříve a nyní

Dříve našlapal lovec či sběrač 9 až 15 kilometrů denně, aby našel dostatek potravy pro sebe a svou rodinu, zatímco dnes průměrný člověk najezdí denně 51 kilometrů. Nyní pokud se máte hýbat, pak je to v drtivé většině případu vaše rozhodnutí, vaše volba, nikoliv nutnost. Zatímco ještě váš děda pracoval fyzicky dosti tvrdě a spálil tak za jeden den více jak 3,000 kilokalorií denně, nyní spálíte na stejné pracovní pozici (avšak již s pomocí moderních technologií) o 450 kilokalorií méně. Co s tím přebytkem? Samozřejmě uchovat na horší časy, tedy do tukových zásob.

Méně kvalitní, ale levnější strava

Začali jsme vyrábět nadbytek toho, co lidem chutná – tuk, škrob, cukr a sůl. Výsledkem jsou levné, avšak kaloricky velmi bohaté potraviny, které mají za důsledek…ano opět nárůst tukové vrstvy. Jinými slovy řečeno, již několik desítek let se stravujeme, jako by mělo přijít období hladovění, ale to jaksi stále nepřichází a naše těla takové množství tukových zásob přestávají zvládat. Jedním z důsledků je například cukrovka typu 2.

Přehnaná hygiena

Současně s tím se změnily i naše hygienické podmínky. Většina domácností je tak čistá, že připomíná svou úzkostlivou sterilitou operační sály. Díky tomu se naše tělo, zvláště v dětském věku, nemá šanci naučit jak bojovat a adaptovat se na různé nástrahy vnějšího prostředí. A i díky tomu tu máme stále narůstající počet astmatických dětí, případně těch, kteří mají alergii prakticky na cokoliv, co vás napadne.

Před rokem 1900 byla úmrtnost ve velkých anglických městech, jako byl Londýn, dokonce vyšší než na „tom špinavém venkově“. To proto, že ve městě se koncentrovalo velké množství lidí, které následně produkovalo velké množství odpadu. A protože kanalizace je relativně nový vynález, o různé infekce a epidemie nebyla nouze. Na druhou stranu však takoví lidé časem byli odolnější a hezky česky řečeno „hned tak něco je nesejmulo“. Nyní si turisté vyrazí do Egypta či do Thajska a pak stráví podstatnou část své dovolené zoufalým objímáním záchodové mísy.

Civilizace zrychluje čím dál více

Podle všech informací bude podobných onemocnění čím dál více. Vývoj technologií, které nám mají ulehčit život, se zrychluje každých 5-10 let a na to zkrátka nedokážeme včas reagovat odpovídající adaptací našeho těla i mozku. Vždyť si vezměte, že ještě stále nás vyděsí lví řev v zoo, kde je minimální šance být sežrán a prakticky nic s námi nedělá řvoucí motor auta. A přitom tolik lidí zemře pod koly všemožných dopravních prostředků ať již vinou řidiče či nepozorností chodce. Civilizace má velmi velký náskok před naším savčím mozkem a hned tak jej nestáhneme. Proto se budeme stále více obávat zvířecích predátorů, než těch technologických.

Čím déle tím lépe? Opravdu?

Kdybyste se narodili v roce 1850, měli byste naději se dožít 40 let a nejpravděpodobnější příčinou vaší smrti by bylo infekční onemocnění. Americké dítě, které se narodilo v roce 2000, může počítat s tím, že se dožije minimálně 77 let a s největší pravděpodobností zemře na kardiovaskulární chorobu, nebo rakovinu. Na každý přidaný rok života, kterého se od roku 1990 podařilo dosáhnout díky dokonalejší medicíně, připadá jen 10 měsíců prožitých ve zdraví. Od roku 2015 je na světě více pětašedesátiletých lidí než těch, kterým je méně než pět let. Ovšem polovina těchto starších lidí trpí nějakou bolestí, postižením nebo invaliditou vyžadující lékařskou péči.

Podle několika studií mezi nejdůležitější faktory nemocnosti patří (v přibližně tomto pořadí): vysoký krevní tlak, kouření, nadužívání alkoholu, znečištění, strava chudá na ovoce, vysoký index tělesné hmotnosti (BMI), vysoká hladina glukózy v krvi na lačno, fyzická nečinnost, vysoká hladina sodíku, strava chudá na ořechy a semena a vysoká hladina cholesterolu v krvi.

Obezita – hlavní zabiják moderního věku

Nejproblematičtějšími onemocněními z nesouladu jsou ty, které byly způsobeny nadbytkem dříve vzácného stimulu/stresoru. A nejčastější jsou ty, které souvisí s obezitou, která přitom souvisí s nadbytkem energie, což je důsledek nedostatečného fyzického pohybu. Díky evoluci jsme skvěle adaptováni na nabírání váhy a následné ukládání do tukových zásob nejen na břiše.

Ať děláme cokoliv, vždy spalujeme energii. Někdy více, někdy méně. Téměř veškerá energie se ukládá v drobné molekule ATP (adenosintrifosfát). Tyto molekuly jsou jako drobné baterky, které vám kolují v krvi a podle potřeby vydávají energii tam, kde je to potřeba. ATP se také někdy přirovnává k penězům, které vyděláte, utratíte a uspoříte. A stejně tak jako zůstatek na účtě je rozdílem mezi příjmy a výdaji, tedy jakási energetická bilance, tak i množství potravou získané energie a například pohybem vydané energie tvoří tzv. energetickou bilanci.

Energetickou rovnováhu také regulujeme jídlem, jež obsahuje energii ve formě chemických vazeb. Poté, co si jídlo vychutná mozek, trávicí soustava s ním následně nakládá jako s palivem a začne jej rozkládat na základní složky: bílkoviny, sacharidy a tuky.

Bílkoviny jsou svinuté řetězce aminokyselin, které se využívají na budování a udržování tkání a jako palivo se používá zřídka. Sacharidy jsou dlouhé řetězce cukru a tuky jsou tvořeny třemi dlouhými řetězci molekul mastných kyselin, jež drží pohromadě jedna molekula látky zvaná glycerol. Oproti bílkovinám jsou sacharidy a tuky používány jako palivo velmi často. Sacharidy se dají spalovat snáze a rychleji než tuky, avšak energie z nich získaná je menší, než v případě tuků. Gram sacharidů obsahuje 4 kilokalorie energie, zatímco gram tuků obsahuje 9 kilokalorií. A stejně tak, jako budete raději spořit své peníze ve velkých bankovkách, než v mincích, abyste šetřili s místem, i vaše tělo raději uskladňuje tuk, než sacharidy, přesněji řečeno glykogen.

Příjem energie

I jejich využití a uskladnění je jiné. Zatímco sacharidy se začnou přenášet z tenkého střeva do krevního oběhu, tuk je zpracován v játrech, kde se trocha uloží, trocha se okamžitě spálí (náklady na dopravu), část se uloží ve svalech a zbytek se opět krevním oběhem roznáší do tukových buněk (adipocytů) po celém těle. Typický člověk má desítky miliard tukových buněk, z nichž každá obsahuje jedinou kapku tuku. Když připutuje další tuk, buňka se zvětší. Když tělo pak tuk potřebuje a stáhne si jej z tukové buňky, ta se naopak zmenší. Je důležité vědět, že většina z nás si udržuje konstantní počet tukových buněk a mění se pouze jejich velikost. Mnoho z nich máme pod kůží a těm se říká podkožní tuk. Jiné máme ve svalech a ještě jiné obklopují naše vnitřní orgány a těm říkáme viscerální tuk (hovorově také břišní tuk).

Sacharidy jsou maličko jiný příběh. Naše tělo je začne rozkládat na jednoduché cukry již pomocí enzymů v našich slinách. Další enzymy následně pokračují v rozkladu cestou ve střevech. Základními formami sacharidů je fruktóza a glukóza. Při nákupu potravin je moc nerozlišujeme, naše tělo mezi nimi však dělá velké rozdíly ve způsobu jejich zpracování.

Glukóza není tak sladká, jedná se o jednoduchý cukr, který je nejčastěji obsažen ve škrobu či v bílé mouce. I standardní bílý cukr (sacharóza) či mléčný cukr (laktóza) obsahuje velké množství glukózy. Tělo potřebuje neustálý a stabilní přísun glukózy, aby nedošlo k odumírání, zvláště mozkových, buněk. Nadbytek glukózy je však pro tělo velmi toxický. Proto tu je mozek a slinivka, které regulují množství glukózy v krvi prostřednictvím hormonu inzulínu. Ten se začne mohutně pumpovat do těla hned po jídle, aby co nejdříve snížil množství nově přijaté glukózy v krvi. V játrech se přibližně 20 procent glukózy přeměňuje na glykogen, ale pokud je jí velké množství, pak se přeměňuje na tuky a ty se následně ukládají po celém těle. Zbylých 80 procent putuje rovnou do krevního oběhu, kde ji jako palivo spotřebovávají nejrůznější orgány včetně mozku, svalů a ledvin. Uvolněný inzulín v krvi způsobuje, že se glukóza posílá také do tukových buněk, kde se přeměňuje na další tuk. Důležité je tedy vědět, že inzulín se mohutně uvolňuje těsně po jídle, aby opět stabilizoval, snížil množství nově přijaté glukózy v krvi a tuto odvedl do tukových buněk tak, aby již nikterak nepoškozovala tělo. Představte si to jako partu puberťáků, kteří jsou na Redbullu. Jeden dva puberťáky tělo hravě zvládne a jejich energii využije na trávení, apod. Pokud se však jedná o bandu nevybouřených puberťáků, pak je inzulín policista musí co nejrychleji stáhnout z oběhu a umístit někam, kde způsobí co nejmenší škody.

Druhým typem sacharidů je fruktóza. Ta se přirozeně vyskytuje v ovoci, medu i klasickém cukru, který používáme na oslazení čaje. Na rozdíl od glukózy, kterou dokážou zpracovat / spalovat buňky celého těla, u fruktózy je to daleko horší, protože ji dokážou zpracovat pouze játra. A protože i jejich kapacita je omezená, pak se opět přebytek ukládá do tukových buněk na pozdější využití.

Výdej energie

Poté, co jsme si řekli, jak probíhá příjem energie, pojďme si krátce popsat i její výdaj.

V okamžiku, kdy svaly a další tkáně začnou spotřebovávat více energie, než ve svém klidovém stavu, začne klesat hladina glukózy v krvi. To má za následek uvolnění několika hormonů, jež mají za úkol uvolnit uloženou energii. Jedním z klíčových hormonů je glukagon, který vyrábí opět naše známá slinivka břišní. Na rozdíl od inzulínu, který „stahuje“ množství glukózy v krvi, glukagon naopak uvolňuje energii do krevního oběhu tak, aby orgány nikterak netrpěly. Díky němu se glykogen a tuky přeměňují zpět na glukózu. Dalším klíčovým hormonem je tzv. stresový hormon kortizol, který produkují naše nadledvinky. Ten má několik funkcí – blokuje účinky inzulínu, podporuje spalování glykogenu ve svalových buňkách a uvolňování tuků z tukových i svalových buněk do krevního řečiště. Takže pokud bychom si teď šlo zaběhat, stoupne vám hladina glukagonu a kortizolu, aby to tělo zvládlo. Je důležité také říci, že tělo si skladuje jen malé množství glukogenu pro nějaké momentální nenadálé energetické výdaje. Drtivá většina energie je uložena právě ve formě tuků v tukových buňkách po celém těle. Spaluje se pomalu (díky tomu, že jeden gram má v sobě velké množství energie) a poskytuje tak stabilní přísun energie. Díky tomu můžete přežít týdny i měsíce jen na těchto zásobách a samozřejmě omezíte aktivitu na minimum. Jakmile tak klesne množství glykogenu v játrech, tělo automaticky přepne na převládající spalování tuku, aby opět získalo potřebný glykogen a mohlo zásobovat nejen mozek potřebnou energií.

Pokračování

Předchozí díl
Zdroj:
Příběh lidského těla – evoluce, zdraví a nemoci; Daniel E. Lieberman; Jan Melvil Publishing; vydání první; 2016; ISBN: 978-80-7555-005-7
Cestopis evoluce s Markem Váchou, stanice Leonardo Plus, Radiožurnál
Povídky neurovědce doby kamenné; Dietrich Stout; české vydání časopisu Scientific American; srpen 2016; str. 28-35.

Jarda Kolcun