Proč jsme takoví, jací jsme – pohyb a úpoly

Vztah mezi nadváhou a fyzickým pohybem je často nesprávně chápán. Studie prokazují, že pravidelné cvičení střední až vysoké intenzity vede jen k mírnému snížení váhy. Odborníci si to vysvětlují tak, že spálení nějakých 300 kilokalorií za týden navíc nepředstavuje pro tělo zásadní problém ve srovnání se celkovým energetickým rozpočtem těla a to zvláště v případě, že již máte nadváhu.

Cvičení sice stimuluje spalování energie, současně však také stimuluje hormony (kortizol, ghrelin)…), které naopak povzbuzují naši chuť k jídlu. Navíc díky pravidelnému cvičení (dle principů některých kondičních systémů) je postupně nahrazován přebytečný tuk svaly (tuky ubývají, svaly rostou), takže z pohledu váhy je člověk stále na původní váze, ačkoliv se tvar jeho těla zásadně změnil. Během fyzického cvičení postupně také učíme naše svalové buňky větší citlivosti na inzulín. Díky cvičení i zvyšujeme počet mitochondrií (buněčná elektrárna, která spaluje energii ve formě cukrů a tuků), takže zvyšujeme výdaj energie a to nám umožňuje lepší fyzické výkony (dál doběhnu, uzvednu větší váhu, apod.) Fyzická cvičení vám tedy nepomohou snadno shodit kila, ALE pomohou vám je NEnabrat.

Proto se říká, že daleko větší roli než fyzická cvičení hrají při redukci váhy složení a množství a kvalita přijímané stravy. Problém tak skutečně vězí v naší průmyslově vyráběné stravě, která má mnoho cukrů a tuků a málo vlákniny a bílkovin. Taková strava se vstřebá velmi rychle a ve větším množství, než kdybychom všechny ty cukry a tuky přijímali v kombinaci s vlákninou.

Nepoužíváš? Přijdeš o to…

Toto se týká nejen znalostí a dovedností, ale i našeho těla. Pokud v dětství dostatečně nezatěžujete svoje kosti a svaly, ve stáří máte zaděláno na daleko větší riziko úrazů pohybového systému. Nesmíme také zapomínat, že všestranným pohybem se posiluje i mozek, respektive mozková spojení. Každý pohybový vzorec totiž buduje novou dráhu v mozku tím, že spojuje další a další neurony. Čím více pohybových vzorců se naučíme, tím hustší a silnější dráhy máme….podobně jako svaly a kosti (viz Wolfův zákon). Díky tomu je nástup tzv. stařecké demence daleko pomalejší, takže je možné, že než k ní dojde, budeme již pod drnem 😉

Úpolové aktivity pro lepší život našich dětí

Teď vážně – tím, že budeme děti zatěžovat všemi možnými způsoby, jim připravujeme jednak šťastnější stáří, ale hlavně spokojenější život s minimem pohybových zranění (zlomené kosti, přetržené šlachy či svaly). Jejich kosti se postupně zhutní a zesílí, jejich svaly a šlachy budou odolnější a silnější a díky tomu je nějaký pád hned tak nezraní. Studie opakovaně ukazují, že děti, které se pravidelně hýbají, mají silnější a hustší kosti nohou. Stejně tak i dětem, které je podávána tužší a tvrdší jídlo, mají silnější čelisti.

Pokud se tedy děti budou učit některý z úpolových aktivit (judo, jiu jitsu, zápas, BJJ, apod.), pak se v dětství dostatečně „omlátí“/zotuží a zároveň i získají vynikající pohybovou inteligenci, díky které jim půjdou i jiné pohybové aktivity či sporty. Čím dál více například fotbalových klubů v rámci svého tréninku absolvují i trénink úpolových aktivit, aby se jim rozvíjela pohybová inteligence (například v Roztokách mám na starosti úpolovou přípravu pro fotbalisty – mladší a starší žáky).

Ostatně Masarykova univerzita v Brně se dlouhodobě věnuje výzkumu vlivu úpolových aktivit na vývoj dítěte a zatím jsou jejich závěry jednoznačně pozitivní. Možná to opět souvisí i s naší evolucí, kdy právě zápas (nikoliv údery a kopy), adekvátní věku, byl hlavní pohybovou náplní, která sloužila jednak přípravě budoucího bojovníka na obranu sebe i svých blízkých a jednak i k lovu.

Uniká nám pointa…i v pohybu

To až v posledních stech letech se tato aktivita rozmělnila a pointa (funkčnost) se časem vytratila na úkor formy a estetického provedení. Klasickým příkladem jsou pohybové vzorce z (bojových) sportů, které ve skutečném životě využijete jen minimálně a jsou často provozovány buď s cílem „upuštění páry“ a socializace (v tom lepším případě) anebo v honbě za rekordy, (finančními) oceněními a přízní fanoušků, což je nejčastější případ.

A jelikož platí, že svaly a kosti, které často (a přiměřeně) zatěžujeme, rostou a sílí, tak platí i opačný princip, že ty svalové skupiny, které nezatěžujeme, postupně slábnou a chátrají. Ostatně stejný princip platí i pro mozek, kde časté používání znalostí (nové slovíčka cizího jazyka, basnička, apod.) zesílí neuronové dráhy v mozku a naopak vědomosti, které příliš nepoužíváme, se nám časem z hlavy vytratí.

Fenotypická plasticita

Právě schopnost našeho těla tvarovat se v reakci na stresory z okolního prostředí, tzv. fenotypická plasticita, nám umožnila přežít všechny nástrahy evoluce.

Někoho by možná mohlo napadnout, že nás příroda mohla už rovnou lépe vybavit, abychom byli rychlejší, či silnější. Jenže taková dovednost si žádá energii, přesněji řečeno udržení takové dovednosti si žádá daleko více energie, než jsme v té které době mohli získat. Proto příroda raději zvolila šalamounské řešení – umožnila upravit naše těla v závislosti na množství dostupné energie a zároveň zařídila, aby systémy, které již nevyužíváme, zbytečně nespotřebovávaly energii. Navíc člověk potřebuje trochu jiné svaly a tvar postavy, když žije převážnou většinu svého života v džungli, na poušti, nebo v chladných zasněžených oblastech, apod. Někdo má tmavší pokožku, aby jej chránila před spálením sluncem. Jiný má větší množství podkožního tuku, aby jej chránil před umrznutím, atd. atd.

Nedostatek stresu? Špatně

Pokud vám toto připadá logické, pak by již mělo být jasné, že mnoho nemocí z nesouladu nastanou, když se tělu nedostává dostatek stresorů, na které se po mnoho stovek generací vyladil. Například neprořezané zuby jsou důsledkem nedostatečně pevné stravy, která by nám pomohla žvýkáním postupně zuby prořezat. V současné době máme potravu již tak průmyslově zpracovanou, že často vyžaduje minimální žvýkání.

Nebo krátkozrakost, což je také častá nemoc z nesouladu. Dříve jsme neustále museli zaostřovat jak do dálky, tak i na blízké předměty. V současné době máme monitor maximálně metr od očí, televizi maximálně 2-3 metry a v autě potřebujeme vnímat prostor maximálně 5-10 metrů kolem sebe. Do dálky již nemusíme příliš hledět a vyhlížet tak potenciální nebezpečí případně potravu.

Osteoporóza – častý zabiják pohybu

Další typickou nemocí z nesouladu je osteoporóza, což je řídnutí kostí. Jelikož není tak známá jako předchozí dvě, pojďme si o ní říci více. Klíčové jsou dva typy buněk:

Osteoblasty, které staví novou kostní hmotu
Osteoklasty, které starou kostní hmotu rozvolňují a odvádějí pryč

Oby typy jsou potřebné, protože spolupracují při růstu i při nápravě například zlomené kosti. Jsou také velmi aktivní v případě, že kosti intenzivně zatěžujeme (například thajští boxeři o tom ví své, viz Wolfův zákon). Za normálních okolností osteoblasty nahradí tolik kostní tkáně, kolik osteoklasty odeberou. V okamžiku kdy však aktivita osteoklastů je větší, dochází k řídnutí kostí a ty se začnou lámat. Představte si to tak, že byste postupně ubírali vzpěry klenby střechy. V určitém okamžiku se dostanete do stavu, kdy zbývající vzpěry již nejsou schopny dostatečně podpírat kostní klenbu a ta se zřítí, respektive kost se zlomí.

Co je hlavní příčinou klesající aktivity osteoblastů a současně narůstající aktivity osteoklastů? Podle odborníků jde o nedostatek estrogenu, proto osteoporózou trpí více ženy, než muži. Jednou z rolí estrogenu je aktivace osteoblastů a deaktivaci osteoklastů. Jsou jakýmisi vedoucími, kteří řídí stavbu kostí. V okamžiku, kdy ženy projdou menopauzou, hladina estrogenu se velmi významně sníží.

Dalším důvodem, proč je osteoporóza v současnosti tak častá u starších lidí je jednak delší věk, kterého se staří lidé dožívají (a využívají tak déle svou kosterní soustavu) a jednak nedostatek pohybu v období dětství až puberta, díky kterému jejich kosti nejsou dostatečně silné a pevné. A po menopauze dochází k jejich dalšímu oslabení. Dobrá zpráva však je že pravidelná pohybová aktivita u starších lidí dokáže řídnutí kostí nejen zastavit, ale dokonce i zvrátit.

Je zajímavé, že děvčata kmenu lovců a sběračů přichází do puberty v průměru o tři roky později než děvčata ve „vyspělých civilizovaných“ zemích. Mají tak o tři roky více k tomu, aby jejich kosti ještě více zesílily a připravily se tak na roky stárnutí.

Dalším faktorem, který zvyšuje riziko řídnutí kostí je i strava. Tělo potřebuje dostatek vápníku, ale současná strava obsahuje spíše přemíru sacharidů a tuků, z čehož je velmi náročné postavit kvalitní kost. Navíc kosti jsou i přirozenou zásobárnou vápníku pro celé tělo. A pokud klesne množství vápníku v krvi, pak se aktivují právě osteoklasty, aby se vápník uvolnil z kostí a potřebné množství v krvi bylo znovu dosaženo.

Miliony let zkrátka nepřipravily naše tělo na dospívání s nedostatečným pohybem, množství vápníku ve stravě, rychlejším dospíváním a delším životem.
Trocha špíny neuškodí…hlavně dětem

Znám ve svém okolí mnoho lidí, kteří kupují nejnovější desinfekční přípravky do domácnosti, aby jejich byt byl pokud možno co nejčistší/nejsterilnější. Antibakteriální mýdla, antialergická deka, anti…doplňte si sami. Jenže ti samí lidé se pak diví, že jejich děti jsou často nemocné. Lidově řečeno „ofoukne je větříček“ a již mají chřipku. Velice často mají alergie na vše myslitelné a jejich imunitní systém je tak křehký, že skutečně stačí neumýt si jablko a již mají akutní střevní potíže.

Prosím nechápejte mne špatně. Nejsem příznivce života ve špíně, ale je tu jedno velice důležité ALE. Z evolučního hlediska jsou veškeré snahy o sterilitu těla i prostředí, kde se nachází, abnormální a jak jsem krátce popsal výše, toto počínání s sebou nese závažné škodlivé následky.

Je důležité si uvědomit, že naše tělo je hostitelem milionů bakterií, které nám pomáhají trávit potravu, ale i dýchat, apod. Bez nich bychom nepřežili ani minutu. A jako všechny ostatní systémy těla se i náš imunitní systém potřebuje učit proti čemu a jak bojovat, abychom dokázali zvládnout veškeré nástrahy prostředí, ve kterém se nacházíme. To není možné, pokud budeme vyrůstat v absolutně sterilním prostředí.

Jako děti jsme si všichni prošli obdobím rýmiček, nachlazení i průjmů. Ano, bylo to nepříjemné, ale zároveň se naše tělo učilo vyvinout si adaptivní imunitní reakci tak, aby příště měl například průjem kratší průběh.

Hygienická hypotéza

Teorie, že určité množství špíny je nejen normální, ale i zdraví prospěšné, se nazývá tzv. hygienická hypotéza. Když se o ní začalo šířeji diskutovat v odborné společnosti, přišlo se na to, že mnoho zánětlivých onemocnění střev, autoimunitních poruch, i některé formy rakoviny a dokonce i autismus mají svůj původ právě v kombinaci nadměrné sterilitě prostředí a nedostatečně vyvinutém imunitním systému člověka. Děti lovců a sběračů kojí jejich matky do věku tří let, což velmi pomáhá jejich imunitnímu systému. Jednak s mateřským mlékem získávají potřebné protilátky a jednak se i jejich imunitní systém postupně učí a vyvíjí. Současný raketový nárůst alergiků a astmatiků potvrzuje, že snaha žit ve sterilním prostředí není cesta k lepšímu zdraví.

Zdroj:
Příběh lidského těla – evoluce, zdraví a nemoci; Daniel E. Lieberman; Jan Melvil Publishing; vydání první; 2016; ISBN: 978-80-7555-005-7
Cestopis evoluce s Markem Váchou, stanice Leonardo Plus, Radiožurnál
Povídky neurovědce doby kamenné; Dietrich Stout; české vydání časopisu Scientific American; srpen 2016; str. 28-35.

Jarda Kolcun