Principy bojových umění – VELMISTR

Stát se mistrem není jen o tom, že máte právo nosit černý pásek a nechat se oslovovat sensei. Přebíráte na sebe obrovskou zodpovědnost, protože tradice (jakkoliv dlouhá je), kterou jste studovali a nyní i převzali, byste měli dále rozvíjet.

Je ale rozšířeným mýtem, že tradice znamená, že musíte učit přesně to samé a přesně tím samým způsobem. Vůbec ne. Tradice znamená, že generace před vámi se dostala na určitou úroveň…pomocí pokusů a omylů, pomocí různých změn v metodice výuky i začlenění technik, protože se svět kolem nás mění a my se musíme přizpůsobit, pokud má být bojové umění i nadále životaschopné.

To je vlastně současně i největší noční můra senseie, který se obává, že nedokáže předat svým studentům dostatek informací, aby ti byli schopni na jejich základě dělat jakékoliv změny…a nevymýšlet ptákoviny typu, že třeba by mohli začlenit do svého systému tomahavk nebo kopí, protože…zombie apokalypsa…

Jinými slovy řečeno – budujete dům a pokud svého studenta dostatečně nevzděláte, pak vám z vašeho domova za pár let udělá chatrný nestabilní přístřešek, který brzo zanikne…Stalo se to x-krát v minulosti, děje se to i nyní a jsem si jistý, že se to bude stávat i v budoucnu.

Studenti si však neuvědomují, že tím i vlastně urazí všechny ty předchozí generace mistrů, kteří onen systém budovali a zlepšovali. Možná i proto v minulosti mnoho starých škol boje v Japonsku zaniklo, protože se nenašel vhodný nástupce, který nejen, že umí perfektně fyzicky napodobit pohyb – techniku, ale rozumí i kontextu v jakém systém vznikl a dále se vyvíjel…a hromadě dalších věcí.

Čerstvě jmenovaný sensei si také musí uvědomit, že nyní už nebude mít svého senseie, který mu zodpoví všechny možné dotazy. Nyní je čistě na něm, aby se pokusil najít odpovědi. To znamená nesrovnatelně mnohem více (samo)studia než předtím.

I proto je vnímání principů a jejich aplikace klíčová. Principy jsou vaši průvodci, když nebudete vědět, jak nějakou situaci vyřešit. A tak…

• Pokaždé, když se objeví problém ve výuce té, které techniky, první otázka by měla být, který princip bych mohl využít?
• Pokaždé, když zaznamenáte porážku, by první myšlenka měla být, co se díky tomu mohu naučit?
• Pokaždé, když uspěji a vyřeším úspěšně útok, by první věcí mělo být, jak tohle mohu znovu zopakovat?
• Pokaždé, kdy dosáhnete svého cíle, se zeptat sám sebe, co teď?

Tento princip hovoří o tom, jak bychom měli používat všechny předešlé principy pro to, abychom neustále zlepšovali své džúdžucu (hovořím zde o džúdžucu, ale týká se to obecně jakéhokoliv systému boje).

Vše je o začátečnické mysli (mistra), kterou si musíte udržet ať již jste skutečný začátečník, anebo držitel mistrovského stupně. Jedině tak se budete moci naučit něco nového.

Pokud se chcete věnovat (nejen) Džúdžucu až do pozdního věku, je nutné již nyní hledat optimální postup, díky které mu budete vydávat jen to nejmenší množství energie. Džigoró Kanó to velmi výstižně shrnul ve svém mottu: Seirjoku zenjó (maximální účinek s minimálním úsilím). Teprve pak to bude Džúdžucu po celý život a zdravotní potíže vás nedonutí se džúdžucu vzdát. Vždycky nechápavě kroutím hlavou, když vidím bývalé závodníky džúda, karate, šermu či boxu, jak ve svém věku, řekněme padesát let, již skuhrají, že nemohou dělat to či ono, protože mají (nedoléčené) zranění kolene, ramene, kyčle, či čehokoliv dalšího. Skutečně jsou bojová umění postavená tak, že ve staří budete muset jíst hrsti léků, abyste vůbec byli schopni vstát z postele natož se poválet se svými studenty?

Výše uvedené principy vás naučí používat sílu (která se bude časem snižovat) pouze v případě, že je to nezbytně nutné. A díky tomu se i vaše džúdžucu bude zlepšovat a vyvíjet. To je přesně evoluce, o které se často hovoří, avšak jen málokdy je správně chápána. Není to o bezhlavém měnících se technikách z jiných systémů, ale spíše ladění technik, které již znáte dle principů, které jste se nyní naučili. Nebojte se toho. Pokud následně dokážete svým studentům vysvětlit, proč se tato technika bude nyní vyučovat maličko jinak, nejenže v jejích očích stoupnete (protože uvidí zvýšenou účinnost techniky), ale také vy vydáte znatelně méně energie na kontrolu soupeře. O ničem jiném to není. Snažte se předvídat a ptát se sám sebe, proč je tak technika prováděna zrovna tak a ne jinak? A je to vlastně správně? Nemluvě o faktu, jestli to náhodou nepopírá principy, které vyučujete…

Být senseiem, mistrem, instruktorem, je obrovská zodpovědnost. Nejen, že jste morálním vzorem, ale měl byste být i studnicí informací a zkušeností. Neučte něco, co sami pořádně neumíte. Nejdříve se to pořádně naučte tak, že technice budete rozumět „do posledního atomu“ a teprve pak ji ukažte svým studentům. A nevymlouvejte se na věk, zranění či špatnou fyzickou kondici, protože přesně podobnou výmluvu pak jednou použijí i vaši studenti a celý systém, který jste dostali od svého senseie, tak půjde do háje. A nemusíte mít přitom ani vysokou školu, ba ani znalosti fyzioterapeuta, abyste zkoumali účinnost té, které techniky (nicméně takové znalosti nejsou na škodu a v současnosti již není problém je získat).

Schválně, vyberte si tři techniky, které dle vás nejlépe symbolizují filozofii právě té vaší školy džúdžucu. A přemýšlejte jednak, proč jste zvolili právě tyto techniky a jaké principy obsahují. Neexistuje správná/špatná odpověď. Toto je spíše o formě přemýšlení než konkrétních technikách. Projděte si techniky, kde se nejvíce trápíte při jejich provedení. Nyní již máte nástroje (principy), kterými tu, kterou techniku můžete „opravit“.

Sparring v tomto případě je hlavně o nastavení mysli – přežití, ubránit, efektivitě, minimálním výdaji energie apod. To jsou cíle, ke kterým byste měli směřovat a principy jsou nástroje, které vám pomohou. Techniky jsou již konkrétní vyjádření toho, kterého principu. Berte to jako obal knihy, ale kniha a to, co je v ní napsáno je/jsou princip(y).

Zkoušejte příště při sparringu odolat o pár vteřin více silnějšímu/zručnějšímu protivníkovi tím, že budete zkoušet použít principy, které jste se naučili. I práv vteřin navíc znamená, že soupeř musí vydat o něco více energie. A nyní již víte, že to není o množství technik, ale o tom, komu zbývá více energie. A příště zjistíte, že to také není o tom, abyste machrovali, ale abyste zvládli a byli důstojným protivníkem viditelně většího soupeře, ba dokonce jej i porazili. Jakmile znáte principy, můžete je využít ve vaší strategii (například jej fyzicky vyčerpat) a zvítězit.

A čím starší budete, nebude to o tom někoho donutit se vzdát, ale vydržet jeho nápor a neodplácat to. To bude pro takového soupeře mnohem více frustrující, díky čemuž bude dělat chyby, a to vám umožní chyb využít a zvítězit.

S narůstajícím věkem se bude vaše definice vítězství měnit z toho porazit soupeře na věnovat se džúdžucu co nejdéle…