Povídání o strachu – část 3. – Zákon přitažlivosti

Již v minulém díle jsem krátce zmínil o tzv. „zákonu přitažlivosti“. Tento zákon v zásadě říká, že „myšlenky se stávají realitou.“ A zajímavé je, že ačkoliv můžeme zcela jednoznačně prokázat existenci tohoto zákona, nedokážeme dosud vědecky vysvětlit, jak vše vlastně funguje.

Zákon přitažlivosti

Je to podobná situace, jako kdybychom před sebou zcela jasně viděli nějaký předmět, ale nevěděli, co to přesně je (což není zase tak realitě vzdálená představa).

Vědeckými metodami dokážeme již prokázat, že myšlenky mají určitou frekvenci. To znamená, že můžeme skutečně změřit myšlenku. Vědci prý také prokázali, že myšlenky k nám vysílají přitažlivý signál, tedy že VŠECHNO, co v životě prožíváme/na co často myslíme, si do života přitahujeme. Ať už je to z našeho pohledu dobré, či špatné.

Lidé se často ani neuvědomují, jak velmi negativní jsou jejich myšlenky. Podle některých studií má prý člověk přibližně 80% svého času negativní myšlenky. Na jedné straně je to pochopitelné, protože obava z něčeho či někoho nás drží v pozornosti. Jedná se vlastně o jakýsi evoluční ochranný mechanismus. Na druhou stranu však již žijeme ve zcela jiném (nesrovnatelně bezpečnější) světě a proto je podobná „obezřetnost“ nyní spíše na škodu, zvláště když drtivá většina myšlenek je o věcech, které se buď udály v minulosti, anebo se (ne)stanou v budoucnosti.

Velkou úlohu v tom hraje i výchova a převzaté názory rodičů, přátel, učitelů či jiných autorit v našem životě. Díky tomu vyžaduje snaha změnit své uvažování na převážně pozitivní vlnu velmi velkou výzvu, kterou většina lidí nezvládne. Svůj život následně prožije v šedi a po jejich smrti i velice brzo v zapomnění. A přitom zákon přitažlivosti je geniálně jednoduchý. Říká „dám vám vše, o čem mluvíte, nebo v co věříte,“ ať už je to dobré či špatné, to nerozlišuje.

Právě vizualizací, respektive silou vizualizace se zabývali například v NASA již v 80. a 90. letech v rámci programu Apollo. Mnoho poznatků z tohoto programu bylo následně převzato dalšími psychology a použito v rámci specializovaných terapeutických programů. Například americký psycholog Dr. Denis Waitley k tomu říká: „Svůj program jsem nazval Vizuální pohybové cvičení. Když vizualizujete, tak materializujete. Zajímavá věc týkající se mysli je, že jsme vzali olympijské atlety a připojili je na speciální přístroje simulující běh. Atleti pak dostali za úkol běžet jen ve své mysli. Odborníci následně zjistili, že již při pouhém představování si pohybu zabíraly ty samé svaly a ve stejné frekvenci, jako když skutečně běželi na trati. Jak je to možné? Protože mysl nedokáže rozlišit mezi tím, jestli dotyčnou činnost doopravdy děláte, nebo si to jen představujete. Myslím, že když jste tam byli jen v mysli, byli jste tam i fyzicky.“

Strach a matka Tereza

I matka Tereza lidi podporovala, aby se nezabývali strachem, ba ani proti němu nijak nebojovali. Strach prostě existuje a místo neustálých starostí je proto lepší směřovat své myšlenky raději na způsoby, jak (z)vítězit. A jakmile se naše mysl soustředí na stav, který chce prožít, pak stav, který naopak prožít nechce, se ztratí. Je to vlastně jednoduché, proti tmě také nebojujete větší tmou, ale naopak světlem. A proto proti negativním myšlenkám a pochybám o sobě samém se raději zabývejte samotnou výzvou, kterou daná situace představuje a slovy i myšlenkami, které vám dodají sebedůvěru….a o zbytek se už postará „ten nahoře“, jakkoliv jej nazýváte.

Tři úrovně zbavení se obav a strachů

Nedávno se ptali hráčů v NHL, jak velkou roli podle nich hraje psychika v jejich výkonu….drtivá většina hokejistů odpověděla, že minimálně 80%.

A americká spisovatelka Marilyn Fergusonová k tomuto tématu dodala: ”Nikdo nemůže člověka donutit, aby se změnil. Každý z nás stráží svou bránu ke změnám, kterou lze otevřít pouze zevnitř. A bránu ke změnám jiného člověka nemůžeme otevřít – ani přesvědčováním, ani pomocí emocí.“

Existují tři základní úrovně zbavení se obav a strachu:

1. Boj – první a nejnižší stupeň. Proti strachu, jenž nás oslabuje, aktivně bojujeme povzbuzujícími myšlenkami, které nám dodávají sílu a sebedůvěru
2. Spřátelení se – chápeme již, jak na nás strach působí, a dokážemetohoto stavu vytěžit maximum k lepšímu výkonu.
3. Aktivní vyhledávání – třetí a nejvyšší stupeň. Fakticky se již chceme bát, protože víme, žetakovém stavu podáváme nejlepší výkony.

Pokud bychom se na toto téma chtěli podívat ještě podrobněji, pak máme dva základní druhy hypotéz (tedy tvrzení, kde se pouze předpokládá platnost a teprve dalším výzkumem se zjistí, zdali tomu tak je či není), negativní a pozitivní a tyto ještě umístíme do časového rámce:

• Negativní hypotéza z minulosti – „Minule jsem také nedokázal tuto překážku zvládnout…“
• Negativní hypotéza z budoucnosti – „Jestli tuto překážku nezvládnu, všichni se mi budou smát….“
• Pozitivní hypotéza z minulosti – „Minule jsem podobnou překážku již zvládnul…“
• Pozitivní hypotéza z budoucnosti – „Jestli tuto překážku zvládnu, budu moci být na sebe hodně pyšný, protože tohle dokázalo jen málo lidí…“

Víte, je třeba si uvědomit, že mezi tím, čemu jsme vystaveni (určitá krizová situace) a tím, jak na toto zareagujeme (emočně), je určitý prostor, který nám umožňuje se rozhodnout a zvolit naši odezvu. Vše samozřejmě závisí na intenzitě a naší odolnosti vůči psychickým i fyzickým stresorům. Takže klíčová pak není ona kritická situace, ale naše odezva na ní. Jinými slovy, jak se na problém sami díváme.

A s tím souvisí ono známé budhistické „TADY A TEĎ“. Zapomeňte na to, co bylo a nemyslete na to, co možná kvůli tomu bude.

Velmi také pomáhá se na aktuální situaci dívat pohledem nezainteresované strany. Často zjistíte, že se tolik zase neděje a v drtivé většině případů nic není tak horké, jak to právě teď vypadá. Tomu také napomůže, pokud si uvědomíte, že naše role v celé té situaci, je často velmi přeceňovaná a…řekněme si to na rovinu….za pár desítek let po většině z nás neštěkne ani pes. Takže pokud jste právě zkazili nějakou prezentaci, sportovní výkon, či jen oběd….pusťte to z hlavy….opravdu to není tak důležité, jak si právě teď myslíte. Mějte toto vše na paměti, až budete opět stát před nějakou „krizovkou“.

„Všechno je vzájemně propojené. Když jste spokojen sám se sebou, chováte se líp i ke svému okolí. Pozitivní energie vám pomáhá. Jestliže vás ale něco naštve, nechováte se dobře ani k ostatním a tím dále přitahujete to špatné.“

Jaromír Jágr

Děti a pozitivní náhled na život

Právě proto je nutné, abychom již v našich dětech systematicky budovali pozitivní náhled na vše, co se jim stane. Později v jejich životě jim to následně pomůže překonávat obavy z testu či zkoušení, maturity, státnice či přijímacího pohovoru ve firmě. Anebo jim to pomůže se zcela osamostatnit a vybudovat tu zcela novou firmu, ve které si zrealizují své celoživotní sny. Jedno staré přísloví říká „chceš-li jednou vybrat med, nekopej do úlu.“ Popřemýšlejte, jak toto souvisí s výchovou dětí….

Jak se zbavit strachu dle doporučení Rangers

Projevy stresu a obav jsem podrobně popsal již v článku Stres (nejen) v sebeobraně. Pojďme se nyní spíše zaměřit na metody kontroly. Pravděpodobně neexistují lepší odborníci na tuto problematiku než právě vojáci. Například u americké speciální jednotky Rangers se doporučují následující kroky:

1. Rozeznej známky blížícího se stresu, strachu či obav. Co to dělátvým tělem a hlavou? Každý z nás má maličko jiné projevy. Někdo má najednou podivný pocit v břiše, jinému se znenadání postaví chloupky na krku, jinému se začnou potit dlaně a dalšímu začnou tuhnout nohy. Kromě toho, že jde o zcela jasné signály našeho podvědomí, že něco není v pořádku (viz cyklus článků Quo Vadis sebeobrano?), je velice důležité znát vlastní projevy. Ostatně i to je jeden z cílů BUD/S kempů (viz cyklus článků SEAL – psychická odolnost), který kromě maximálního zatížení těla i hlavy také umožňuje budoucímu vojákovi poznat svoje reakce ve vypjatých situacích a odpovídajícím způsobem se na ně připravit.
2. Nauč se je neutralizovat prostřednictvím dýchání, případněpomocí jiných metod, které ti fungují. Právě dýchání je pravděpodobně nejúčinnější způsob, jak se zbavit přicházejícího strachu. V systému TacFit se jedná o tzv. taktické dýchání a v systému FAST se tomuto dýchání říká „modulační dýchání“ V zásadě se však jedná o to samé – co nejrychleji zklidnit tělo a hlavu a být připraven čelit přicházejícímu ohrožení. Čím více budete mít zkušeností s podobnou situací, tím méně budete muset používat metody zklidnění organismu (viz výuková metoda systému FAST i TacFit „očkování stresem“)
3. Zanalyzuj aktuální situaci. Právě účinné metody dýchání pomohou zapojit do analýzy čelní lalok mozkové kůry (prefrontální kortex), kde jsou uloženy naše znalosti a zkušenosti.opačném případě by jednání převzala amygdala a naše tři základní instinktivní reakce (strnutí-útěk-boj).
4. Odliš fakta od dojmů a předpokladů. Velice často stavíme svůj odhad příštího vývoje na často chybných předpokladech. Uvědomte si, co jsou skutečná fakta a co jsou pouze (nepodložené) dohady a myšlenkové konstrukce.

Ačkoliv se může zdát, že výše uvedené kroky jsou příliš dlouhé a tedy nereálné pro skutečný život, drtivá většin z nich se provede ve zlomku vteřin. Jediná delší fáze je pouze v případě dýchání, kde hovoříme řádově o několika minutách dle toho, jak intenzivní aktivaci organismu máme.

Dokončení

Předchozí díl

Použitá literatura:
Strach je přítel vítězů; Marián Jelínek, Markéta Hůrková; nakladatelství Starý most, s.r.o.; 2011; vydání první; ISBN 978-80-87338-10-0

Neuropsychologie; Petr Kulišťák; nakladatelství Portál; 2011; druhé přepracované vydání; ISBN 978-80-7367-891-3

Killer Athletes – America’s Elite Special Operations Warriors share lessons & advice to help athletes become champions; Cole Tucker; 2015; Made in the USA; Lexington, KY; ISBN 978-150-546-118-3

Jak si správně přát; Pierre Franckh; nakladatelství Anag; 2008; vydání první; ISBN 978-80-7263-454-5

Jarda Kolcun