Povídání o strachu – část 2. – Mozek a strach

Ze všeho nejdříve je potřeba si uvědomit, že žádný druh komplexního chování, jako jsou například emoce, se nezakládá na jediné oblasti mozku. Spíše to vypadá, že se na každé emoci spolupodílí mnoho částí mozku tak, aby vytvořily komplexní obraz.

Z tohoto poznatku se dá následně odvodit, že neexistuje jediné centrum, kde by emoce sídlily. Ono je to fakticky velmi podobné, jako v případě fyzického pohybu, kdy také neexistuje jediné centrum v mozku, kde by byly uložené dovednosti jak správně přeskočit překážku či hodit soupeřem o zem. Emoce, stejně tak jako pohyb, vyžadují komplexní spolupráci více částí mozku, jako je například čelní lalok (racionální uvažování a pozitivní emoce), temenní lalok (centrum smyslů jako je zrak, sluch, či hmat) či amygdala (instinktivní jednání). Temenní lalok je však také klíčový pro vizualizace, o kterých jsem psal již například v článcích Rozvoj technik boje prostřednictvím vizualizace a Kuji kiri – vizualizace a přeprogramování vědomí. Temenní lalok je podle všeho také důležitý i pro destruktivní emoce (včetně strachu) a jejich regulaci.

Strach a sportovci

Sportovci postupně přichází na to, že v současné době jsou metody tréninku na ten který úkon fakticky velmi podobné. O vítězství pak spíše rozhoduje hlava, tedy samotné psychické naladění sportovce těsně před a během sportovního výkonu. Psycholožka Eva Šauerová k tomu dodává: „Je důležité, aby sportovec pochopil, jak se dostat na vrchol. A když už to pak ví a ví také, co má dělat, tak už je to velmi jednoduché.“ Toto platí i v jiných oblastech našeho života. Jakmile totiž pochopíme, co musíme udělat, a teď nehovořím o fyzickém aspektu, ale o správném nastavení mysli a vizualizaci, pak se „nějak“ zadaří a my to zvládneme. Záměrně jsem slovo „nějak“ dal do uvozovek, protože zatím nám není úplně jasné, jak vše přesně funguje. Psychologové tento jev prozatím nazývají „zákon přitažlivosti“.

Odolnost vůči strachu

Pojďme se spíše zaměřit na to, proč někteří sportovci v krizových situacích totálně vyhoří, zatímco pro jiné je taková napjatá situace vynikající motivátor podat špičkový výkon. Dostáváme se tak opět k odolnosti vůči stresu, či přesněji řečeno vůči psychickému/fyzickému zatížení.

Vezměte si například systém TacFit, který vzniknul právě proto, aby postupně zlepšoval naši odolnost vůči psychickému i fyzickému zatížení. Podle jeho tvůrce Scotta Sonnona byl hlavním podnětem vzniku tohoto systému profesionální tým sambistů, kteří ačkoliv při tréninku podávali perfektní výkony a poctivě trénovali, na soutěžích měli velmi špatné výsledky. A jakmile se dostali do ještě vyšších soutěží, prakticky do jednoho pohořeli. Sonnon následně přišel na to, že je to díky postupně se kumulujícímu stresu. Jelikož se jednalo totiž o lidi, kteří byli zaměstnání u policie, měli slušnou dávku stresu doma, v práci i při tréninku. Následný stres ze soutěží pro ně byl již onou poslední kapkou a oni na soutěžích podávali velmi špatné výkony. Díky tomuto zjištění se Sonnon následně poradil s psychology, fyzioterapeuty a dalšími odborníky na tuto problematiku a výsledkem je právě systém TacFit, který je primárně cílen právě na systematické zvyšování odolnosti vůči psychickému i fyzickému zatížení. V současné době je tak praktikován nejen v mnoha sportovních klubech, ale i u mnoha (speciálních) ozbrojených složek po celém světě. A výsledky jsou jednoznačně vynikající.

Strach a věda

Podívejme se nyní na tuto problematiku z pohledu neurovědy. Každý z nás se liší v tom, jak (intenzivně) emočně reagujeme na různou úroveň zatížení (stresu). Někteří mají (sebe)destruktivní reakci, jiné to nabudí k ještě lepším výkonům. Je nutné si také uvědomit, že je to kombinace nejen genetických předpokladů (gen DRD4), ale i výchovy („tohle nedokážeš / nemáš na to postavu / talent / buňky“) a praktické zkušenosti („jednou jsem to už dokázal, příště to dokážu znovu a lépe“).

Velkou roli v tom hraje také tzv. plasticita mozku. Ještě donedávna se totiž odborníci domnívali, že náš nervový systém negeneruje žádné další neurony a až koncem devadesátých let se díky molekulární biochemii ukázalo, že mozek i nervový systém nové neurony přeci jen generuje. Ba co víc, podle Richarda J. Davidsona, profesora psychiatrie a psychologie na univerzitě Wisconsin, je schopnost našeho mozku přetvářet se přesně dle našich zkušeností a znalostí, skutečně obrovská. Jednou ze zkoumaných funkcí je tzv. „zotavovací funkce“, což je doba, kterou člověk potřebuje na to, aby se jeho emoce vrátily do normálu poté, co došlo k jejich vybuzení (viz „TED kompas“ a jeho vyhodnocení v systému TacFit).

Mezi lidmi jsou totiž obrovské rozdíly mezi těmi, kteří zažijí nějakou životní prohru, například porážku či neúspěch ve hře či v povolání a těmi…kteří prožijí to samé. Rozdíl je však ve vnímání a zpracování takových událostí. U jedné skupiny se tato porážka pak s nimi táhne několik měsíců, let či dokonce celý život. Ale pak jsou tu naopak lidé, kteří prakticky ihned po porážce jsou schopni podat opět perfektní výkon. Jejich filozofie je „co bylo, bylo, teď je příležitost psát novou historii.“

Strach a děti

Zajímavé je, že tyto rozdíly byly zjištěny už u dětí ve věku deseti měsíců. Zároveň však bylo prokázáno, že úroveň tohoto typu odolnosti není trvalá a může se tedy změnit. Například dítě, které se ve třech letech bálo zůstat potmě samo, nevykáže stejnou reakci v deseti letech. To je dáno primárně správnou výchovou (rodiče vysvětlí, že tma nemusí znamenat nebezpečí, případně postupně naučí děti si na tmu zvykat pomocí zajímavých her). Prosím přečtěte si předchozí odstavec ještě jednou. Skutečně hrajeme klíčovou úlohu na zdravý vývoj dítěte, jakožto rodiče, trenéři i učitelé.

V raném dětství mohou právě tyto autority v životě dítěte ovlivnit, jestli se jednou budou naše děti umět poprat s nepřízní osudu, anebo je život převálcuje. Ostatně i právě proto na svých přednáškách vyzývám instruktory fitness a další trenéry, aby se spíše věnovali pohybové výchově dětí, kdy mohou doslova změnit jejich život. Navíc práce s dětmi je daleko zajímavější, komplexnější a obohacující, než práce s dospělými…ale to je na jiné povídání.

V ideálním případě by si autority (rodič, učitel, trenér…) dítěte měly spolu sednout a rozdělit si výchovu. Například trenér nemusí nutně pracovat se svým svěřencem na odstranění strachu ze tmy (to ponechme na rodičích), ale nechť se soustředí na odstraňování strachu při překonávání překážek.

Jakožto hrdý otec dvou úžasných dcer vidím, jak skvělé je vidět v očích dcer hrdost na sebe sama, když se jim podaří zvládnout nějakou techniku či překážku, o které ještě před chvíli tvrdily, že „to prostě nejde“. Dcery, ale i děti v našem roztockém klubu jujutsu, se tak postupně učí chápat, že jediné limity mají pouze v hlavě a pokud se správně na překážku připraví, pak neexistuje nic, co by je mohlo zastavit. Ba co více, díky systematickému tréninku se také učí, jak se co nejrychleji zotavit nejen z fyzického zatížení, ale i z toho psychického, protože právě o tomto jsou bojová umění (pokud jsou ovšem vyučována správně).

Z vědeckého hlediska mají pak lidé ve chvílích stresu daleko nižší hladinu stresového hormonu kortizolu, který by jinak v určité koncentraci již aktivoval amygdalu a instinktivní reakce. V tomto případě se však u trénovaných jedinců uvolní pouze malé množství, které tělo připraví na zvýšené zatížení, a následně se i rychleji navrátí zpět do normálu.

V opačném případě, pokud je hladina kortizolu delší dobu vysoká, může ničit buňky v hipokampu, což bylo například jednoznačně prokázáno v případě depresí, ale i PTSD syndromu. V případě dlouhodobější zátěže je i amygdala daleko aktivnější. To je například jasně měřitelné v případě lidí, kteří jsou depresivní, úzkostliví, či mají sklony k různým formám fiktivního nebo reálného strachu. Hipokampus a amygdala sídlí v mozku blízko sebe a komunikace mezi nimi je velmi čilá.

V praxi to znamená, že když vidíme nějaký předmět nebo situaci, která v nás vyvolá silnou emoční reakci, díky hipokampu se také vyvolají odpovídající vzpomínky. Takže pokud jsme například nedokázali přeskočit lavičku a ještě jsme se přitom zranili, pak příště, při dalším pokusu, se nám tato zkušenost opět vybaví a naše jednání bude tímto významně ovlivněno.

Co to znamená pro naši výuku? Pečlivá příprava na výkon, nepodceňovat jednotlivé kroky nácviku a nepřeceňovat vlastní schopnosti. Raději pomaleji, ale na 100%, než rychle a riskovat zranění či smrt. Právě proto je v každém systému nejvíce ceněná metodika, než finální dovednost. Dobrý trenér/učitel/instruktor není ten, který udělá dvojité salto, ale ten, který toto dokáže naučit (prakticky) kohokoliv.

Emoce, nálady a temperament

Čím dál více se tak ukazuje, že největší rozdíly mezi sportovci nejsou ani tak v technické obratnosti či inteligenci, ale spíše v tom, jak dobře ovládají své vlastní emoce, jako je strach či obavy.

Zatímco emoce trvají vteřiny, nálada většinou jeden den (člověk se z toho vyspí), pak tu máme ještě temperament, který je utvářen dlouhými léty zkušeností i výchovou. A právě temperament určuje, jak často se do jednání člověka bude zapojovat buď amygdala (instinktivní jednání), anebo čelní lalok mozkové kůry (racionální uvažování).

Podle některých výzkumů je v případě pozitivních emocí aktivován převážně čelní lalok, zatímco v případně negativních emocí je naopak aktivní právě amygdala. Příčiny našich vnitřních strachů jsou opět naše vnitřní interpretace, hodnocení daných událostí a jejich výsledné předpovědi, které si člověk vědomě či nevědomě vsugeruje a tomu následně odpovídá i jeho výkon. Představy a myšlenky, které vyvolávají strach, vedou k narušení plynulosti našeho výkonu a to je následně příčinou například selhání v nějaké soutěži. To poté vyvolá další cyklus pochyb o sobě samém a dostáváme se tak do kruhu obav a strachů, ze kterého je pak velmi náročné uniknout.

Ne nadarmo se proto říká, že každý si tvoří svůj vlastní osud, každý je kapitánem své duše. Proč tedy místo toho, abychom ztráceli čas sebelítostí a pochybami o sobě samém, se raději nevěnujeme myšlenkám konstruktivním? Lidský mozek, ač velmi výkonný orgán, nedokáže současně zpracovat negativní a pozitivní myšlenku. Pokud tedy záměrně „zaměstnáme“ mozek pozitivními, povzbuzujícími slovy, ty negativní se postupně vytratí. Ostatně jde o podobný princip jako v případě posilování synapsí mezi jednotlivými neurony, viz článek Praktický pohyb – část 5. LTP (Long Term Potentiation).

Pokračování

Předchozí díl

Použitá literatura:
Strach je přítel vítězů; Marián Jelínek, Markéta Hůrková; nakladatelství Starý most, s.r.o.; 2011; vydání první; ISBN 978-80-87338-10-0

Neuropsychologie; Petr Kulišťák; nakladatelství Portál; 2011; druhé přepracované vydání; ISBN 978-80-7367-891-3

Killer Athletes – America’s Elite Special Operations Warriors share lessons & advice to help athletes become champions; Cole Tucker; 2015; Made in the USA; Lexington, KY; ISBN 978-150-546-118-3

Jak si správně přát; Pierre Franckh; nakladatelství Anag; 2008; vydání první; ISBN 978-80-7263-454-5

Jarda Kolcun