Clubbelly dobývají Ameriku

Ze své domoviny Íránu přišly do Indie a odtud se pak tento systém dostal do Evropy, kde v Anglii zaznamenal své první úspěchy. V tomto předposledním díle o historii clubbellů si popíšeme jejich vítěznou cestu na americký kontinent, který clubbelly přijal s obrovským nadšením.

V roce 1861 se profesor Harrison seznámil se Simem D. Kehoe, který v New Yorku vyráběl pomůcky ke cvičení. Sim byl tak nadšen clubbellem a profesorovou silou, kterou přirovnal k síle „lovce mamutů“, že se dohodli na vzájemné spolupráci při propagaci clubbellů i v Americe.

Poté, co se Sim D. Kehoe vrátil z Anglie zpět do Ameriky, rozjel v New Yorku roku 1862 výrobu clubbellů. Aby dostal toto staronové tréninkové náčiní do povědomí veřejnosti, rozeslal několik kusů prominentním sportovcům a celebritám. Na oplátku je pak požádal o doporučení, pokud se jim ovšem cvičení s clubbelly bude zamlouvat. A reakce na sebe nedala dlouho čekat – slavný boxér z éry Občanské války John Heenan mu napsal skvělé doporučení, které pak zveřejnil i v novinách: „Jako neocenitelný pomocník při tréninku, při zvyšování síly rukou, zápěstí a úchopu, ale fakticky celého těla, se clubbelly zcela jistě stanou velice užitečným tréninkovým náčiním v tréninku amerických boxerů.“

A další doporučení přišlo přímo z Bílého domu od prezidenta Ulysses S.Granta, který Kehoemu také písemně poděkoval za zaslané clubbelly: „Přijměte prosím mé neskonalé díky za to, že jste mě i mým chlapcům zaslal clubbelly, které si ihned našly nové věrné fanoušky.“

V roce 1866 publikoval Sim D. Kehoe knihu „Indian Club exercise“, velice hezky ilustrovanou knihu, která vysvětlovala všechny výhody cvičení s TĚŽKÝMI clubbelly. Tato kniha je důležitá ze dvou důvodů – jasně v ní vytyčil hranici mezi cvičením s klasickými Indickými clubbelly a jejich zkrácenou lehkou verzi, v té době tolik populární pro cvičení různých prostných cvičení (které později převzali i naši bratři Sokolíci). A druhým důvodem byl fakt, že lidem ukázal a detailně osvětlil i původní cvičení s těžkými clubbelly, tak jak se cvičily v Indii, či Íránu. Začátečník by tak dle Kehoeo měl začít s přibližně 5 kg clubbellí a postupně váhu navyšovat tak, jak bude zvládat jednotlivé techniky.

Následně se clubbelly začaly masivně používat nejen v úpolových sportech jako je zápas či box, ale pronikl záhy i do gymnastiky a atletiky právě pro svou všestrannost. Právě v posledních dvou jmenovaných sportech se clubbelly využívaly pro silový trénink v kombinaci s jednoručními činkami. Gymnasté zvláště oceňovali fakt, že při cvičení posilovali nejen ruce, ale i nohy a hlavně hluboko uložené svaly trupu. Navíc jim clubbelly pomáhaly si zlepšit techniku, protože mnoho cviků se podobalo i těm gymnastickým.

Roku 1889 napsal M.Bornstein knihu „Manual of instruction in the Use of Dumb-bell, Indian club and other Athletic Exercise“, kde neváhal clubbelly označit za „nejvíce univerzální tréninkový nástroj, který je mezi veřejností oblíben pro svou jednoduchost a zároveň i velký přínos pro zdraví.“

Fitness guru a učitel gymnastiky Dr. Dio Lewis, M.D. Ve své knize „Exercises with Clubs“ (vydána v roce 1882) napsal, že „clubbelly kultivují trpělivost a vytrvalost a příznivě ovlivňují svaly zad a ramen, díky nimž se člověk nehrbí a stojí tak, jak se stát má.“

Clubbelly v lehké variantě se staly primárním cvičebním nástrojem Viktoriánské éry v 19.století v rámci univerzitního sportovního sdružení 8 slavných univerzit USA – Ivy league, jelikož „spojovaly fyzické a morální vlastnosti dokonalého člověka a měly příznivý vliv i na jeho duchovní rozvoj.“

Švédský vzdělanec a propagátor švédského zdravotního a armádního systému cvičení (ze kterého mimochodem čerpali i tvůrci ruského sebeobranného systému Sambo) v USA baron Nils Posse v roce 1894 o clubbellech napsal, že „clubbelly jsou nejstarší známou vojenskou tréninkovou pomůckou“. A byl to právě on, kdo poprvé jasně odlišil silové posilování s jednoručkami a velkými činkami, kde se primárně vykonávají pohyby po přímce od kruhových pohybů s clubbelly a pyramidovým navyšováním hmotnosti.

Americká armáda také získala k otestování několik clubbellů a následně v roce 1914 napevno začlenila tento systém cvičení do svých tréninkových programů, jelikož zjistila výrazné zlepšení kondice svých vojáků. Ve stejném roce pak vyšel i US Army Manual of Physical Training, který popisoval mnoho cviků s clubbelly a kromě jiného i vysvětloval, že kruhové silové tréninky „zvyší sílu ramen, paží, předloktí a zápěstí. Jsou velice vhodné i pro ty, kteří nechtějí mít svaly velkých rozměrů“. Což vojáci skutečně nepotřebují.

Cvičení s clubbelly se následně stalo v roce 1904 dokonce olympijským sportem pod názvem „Rhytmic Gymnastics“ (St. Louis, USA), kde Američané vyhrali všechny kategorie. Mezi olympijskými sporty se udržel až do roku 1932 (Los Angeles, USA), kde Američané opět zopakovali svůj úspěch.

Clubbelly (respektive jejich ruská verze Bulava) jsou dodnes považovány za velmi přínosné cvičení pro ruské olympioniky i národní sportovce právě pro svou všestrannost.

A nyní, když jsme si již dostatečně popsali historii clubbellů ve světě, se budeme zabývat dějinami kuželů/clubbellů i u nás v zemích českých. Ale o tom až někdy příště 😉 Jen prozradím, že clubbelly si našly svou cestu i k nám do Čech a to již v roce 1887, kdy během druhého sletu sokolského zde proběhlo za účasti Američanů první cvičení s kužely (jednalo se však pouze o kužely lehkých vah). Více však již v některém z příštích článku 🙂

Zdroj: The big book of clubbell training; Scott Sonnon; RMAX.tv Productions, 2006