V současné době se často dočtete, jak jsou na tom naše děti špatně nejen po stránce fyzické, ale i intelektuální. Česky řečeno – jsou zkrátka tlusté a hloupé…a je to bohužel stále horší. S tím souvisí i jejich způsob (ne)výchovy a (ne)zájem o cokoliv skutečně hodnotného, jako například nové (teoretické) znalosti a/nebo nové (fyzické) dovednosti.
Občas mám pocit, že si lidé neuvědomují, v jak bezpečné době a zemi to vlastně žijeme. Neřešíme problémy třetích zemí, ani zemí, kde právě zuří válečný konflikt. Nemáme tu zásadní přírodní katastrofy jako je tornádo, sopka či tsunami, prostě se máme dobře, možná až příliš dobře a to je velmi pravděpodobně asi důvod našeho problému.
Naše děti se tak nejvíce starají o to, aby dostaly maximum lajků na nějaký rádoby duchaplný příspěvek na sociální síti, anebo aby všude byl dostatečně silný Wi-Fi signál.
Dá se s tím něco dělat? Samozřejmě, že ano. Jsem přesvědčen, že se opět můžeme poučit z minulosti (viz mé předchozí články). Pokud bychom dostatečně dlouho pátrali, pak zjistíme, že všechno vlastně začíná u budování houževnaté mysli. Mysli, která bude neustále toužit po nových znalostech a nevzdá se při první překážce….ani při druhé či třetí…vlastně se nevzdá nikdy.
Tento cyklus bude právě o tom, jak postupně v našich dětech vybudovat houževnatou mysl. Vycházet budeme z nejnovějších poznatků v oblasti psychologie, ale i z metod a principů vojenských speciálních jednotek. Nemusíte se však obávat, nebudeme si zde hrát na armádního dril seržanta, abychom konečně „dostali děti do latě“…i když by to pro některé jedince bylo velmi přínosné…
Spíše se zaměříme na samotné principy budování odolné mysli, které jim budeme prakticky demonstrovat a následně i důsledně trvat na jejich dodržování. Osobně nesouhlasím s přístupem, který doporučuje, abychom dětem ponechali absolutní svobodu a „ony nějak samy dorostou do dospělého člověka, který instinktivně (…nikoliv intuitivně) dokáže rozlišit, kdy již překročil hranici“. Koneckonců, jsme jen jeden z mnoha biologických druhů. A u všech těchto druhů funguje, že starší ergo zkušenější vychovávají mladší. Nejsou tam žádné intelektuální diskuse „o křehké duši dítěte, které má být umožněno se projevit ve své kráse v souladu s vesmírem“, protože pokud by tento princip následovali například vlci či srnci, pak by se mnoho vlčat či srnečků nedožilo dospělosti. Ano, dokážeme sice lépe spolupracovat, než kterýkoliv jiný biologický druh, ale i toto jsme se museli naučit od starších a zkušenějších.
Určitě si vzpomenete na nějaký film, kde hlavní hrdina přijde z úplně rozdílného prostředí a vůbec nechápe interaktivní sociální vazby v nové skupině (typickým příkladem je například film Krokodýl Dundee). Výsledkem jsou nejen vtipné, ale i vážné situace, které jej mohou stát život. A pokud chce přežít, musí co nejrychleji pochopit principy fungování v novém prostředí, adaptovat se a teprve na tomto pochopení postavit strategii k dosažení svých cílů. Takže zpočátku bude nucen i hodně improvizovat. Jedině tak v nové skupině přežije. A je jedno, jestli jde o vojáka v nepřátelském prostředí, nebo třeba štěně v nové rodině.
Chceme-li štěně naučit novým dovednostem, neděláme to pouze pro své potěšení či z pohodlnosti, ale hlavně pro jeho bezpečnost. Až jednou vyroste v dospělého silného psa, nikdo mu již nebude tolerovat, pokud pokouše svého pána nebo jiné psy. Víme, jak takoví psi pak většinou končí. A přesně takto bychom měli přistupovat i k dětem. Učit je empatii, řeči těla i houževnaté mysli, aby jednou neskončily ve vězení či si nevzaly život jen proto, že „k nim svět nebyl férový a/nebo někdo zranil jejich křehké city“…
Jak na to
„To nedokážu“, „to je strašně těžký“, „já už nemůžu“…také podobné věty občas slýcháte i od svých dětí? Já vím, že ano, protože jako otec dvou dcer to občas zaslechnu také. A víte, co je na tom zajímavé? Že to často slyším ještě PŘEDTÍM, než to vůbec zkusí. V hlavě si ukotví myšlenku, že „to prostě nejde zvládnout“ a je velmi těžké je následně přesvědčit o opaku.
Na jedné straně tak člověk bojuje s takovým tím ochranitelským tátovským pudem, který říká „ok, nemusíš to dělat, já tě ochráním, já jsem tvůj velký táta hrdina“ a na druhé straně si člověk uvědomuje, že tím jim vlastně dělá medvědí službu. Až budou někdy v budoucnu postavené před podobnou výzvu, ani se nebudou pokoušet ji zvládnout. V hlavě již budou mít pevně zabudovaný algoritmus, který jim bude říkat „když to vypadá těžce, tak to ani nezkoušej, on to za tebe udělá někdo jiný“.
A tohle pro své dcery nechci. Místo toho u nich buduji přístup, který předem nehodnotí vyhlídky, ale uvažuje spíše ve stylu „dobrá tedy, JAK bych tohle mohla zvládnout?“ Anebo slovy klasika „neříkej, že to nejde, místo toho řekni, že to zatím neumíš.“ To jim umožní mít mysl otevřenou všem možným způsobům řešení. A mým úkolem je pak jim dodat dostatek nástrojů a dovedností, které by mohly při řešení využít.
- „Říkáš, že překážku bys mohla překonat jejím přeskočením? OK, pojďme se tedy naučit, jak přeskakovat tento typ překážky.
- Že je to příliš vysoké? Jasně, proto začneme nejprve na nízkých překážkách a postupně budeme překážku/náročnost zvyšovat. Anebo vymyslíme, jak ten výškový rozdíl nějak snížit.
- Říkáš, že se máš naučit nazpaměť dlouhou básničku ve staročeštině? OK, co to zkusit například tak, že si spočítaš, kolik času na to máš? No a pak si spočítej, kolik veršů se máš naučit každý den a hle, již to není tak nesplnitelné. Tomu se říká metoda “porcování slona”.
- Nevíš, JAK se nejlépe učí něco nazpaměť? Ukážu ti několik způsobů, které pomohly kdysi mně. Zkus je a uvidíš.“
Takže člověk pak funguje jako rádce, mentor a hlavně motivátor. A co je důležité, musí chválit, chválit a zase chválit za dosažené, byť minimální, výsledky a postupně tak budovat mysl, která se nikdy nevzdá ještě předtím, než by něco začala. Samozřejmě to také vyžaduje, abyste ony znalosti a dovednosti již měli/ovládali, takže to není jen o teoretickém poučování vašeho potomka, ale v prvé řadě o vlastním nekončícím vzdělávání….
Co je to vlastně houževnatost?
Dříve než přikročíme ke konkrétním krokům a metodám, pojďme si shrnout, co vlastně o houževnatosti mysli víme. Angela Duckworth ve své stejnojmenné knize Houževnatost (která vyšla v češtině i u nás) definuje houževnatost jako spojení vášně (k dosažení smysluplného cíle) a vytrvalosti (překonávat jakékoliv překážky).
Houževnatost, talent a další psychologické vlastnosti jsou kombinací našich zděděných genů (mimochodem často přeceňovaných) a získaných zkušeností v dětství a mládí (mimochodem často podceňovaných).
Navíc je již vědecky prokázané, že neexistuje konkrétní gen, který by byl zodpovědný za houževnatost, protože tato vlastnost má velmi mnoho proměnných. Lidé, kteří jsou ostatními označování za houževnaté osobnosti, jsou takoví, kteří jsou ochotni investovat svůj čas, peníze i energii k dosažení cíle. Chápou svůj cíl v širším pohledu a vidí v něm hluboký smysl (a nikoliv jen prostředek ke zbohatnutí). Díky tomu ví nejenom JAK, ale mají hlavně své PROČ.
Určitě znáte mnoho lidí, kteří by i věděli JAK, ale mají ve skutečnosti malou motivaci (neznají své skutečné PROČ) a tak většinou zůstanou u nekonečného žvanění, čeho všeho by chtěli dosáhnout, kdyby to či ono. Moje rada po několika zkušenostech s takovými lidmi zní – neztrácejte s nimi čas. Myslím to vážně. Kompletně se od nich odstřihněte, pokud to vy se svými cíli myslíte vážně. Tito lidé vás totiž jen budou (třeba i nechtěně) odrazovat a brzdit od vašich cílů tím, že vám budou neustále vyjmenovávat další a další překážky, proč něco (teď) nejde, ale „dejme tomu ještě nějaký čas“, případně “musíme to ještě promyslet” a pak to (prý) půjde. Nepůjde, vy budete dál stárnout a svou chybu si často uvědomíte, až když bude příliš pozdě.
Houževnatost je tedy spíše vytrvalost, než síla pokračovat. Houževnatost je o tom, pracovat na něčem tak dlouho, dokud neuvidíte konec. To není zběsilá honba za jednorožcem, ale vytrvalý a systematický postup, krok za krokem, k dosažení něčeho, čemu věříte.
Je to podobné jako s běžci. Máte sprintery, kteří vystartují jako blesk, ale po pár desítkách metrů už nemohou dále. Ztrácí motivaci, sílu, vytrvalost. A pak jsou takoví, kteří běží….tu rychleji, tu pomaleji, ale stále běží. Mají před sebou cíl a jako pitbulové si za ním jdou a nevnímají pochybovače, které míjí na své cestě, protože věří, že tohle má svůj smysl. Vzorem by nám mohl být například Forrest Gump, který bez přípravy dokázal to, co by většina lidí zavrhla jako „hodně blbý nápad“. A víte co? Dal to. A to se počítá.
„Tohle zvládnu, ještě nevím jak, ale nějaký způsob dříve či později najdu.“
definice houževnatosti
Jarda Kolcun
