Jak budovat houževnatost u dětí – část 3

Důležité je přesně vystihnout okamžik, kdy u dítěte motivace polevuje a to začne hledat (i relativně racionální) důvody, proč by již nemělo pokračovat. Zde neexistuje jednoznačná rada, jak tuto fázi překonat. Někdo reaguje dobře na hecování, někdo na pomazlení a zvýšení sebedůvěry. Musíte zkrátka své dítě dobře znát a zkoušet různé přístupy.

Nikdo se nezajímá o vše, ale každý se zajímá o něco

Někteří lidé tvrdí, že děti mění své zájmy až příliš rychle. Možná to je proto, že měli nevhodného (inspirativního) experta, který by jim pomáhal do té které oblasti skutečně proniknout. Nedostatečná motivace, pestrost, či způsob výuky zapříčiní, že dítě ztratí zájem/vášeň a upne svou pozornost na jiný „třpytící se“ kousek. Z vlastní zkušenosti vím, že se občas při pravidelném ladění plánu výuky v našem dětském klubu jujutsu přistihnu, že začínám uvažovat jako dospělý. A výsledkem sice je obsahově perfektně správná lekce, nicméně pro děti pak je nudná. Tohle je patrně asi největší past pro všechny, kteří se zabývají výukou dětí – automaticky předpokládají, že dětí mají/musí zvládnout stejné množství znalostí (co do hloubky) a dovedností (co do technické přesnosti), jako dospělý student. Uniká jim, že intelektuálně i motoricky na tom děti jsou úplně jinde v porovnání s dospělým člověkem.

A zde přichází na scénu další důležitá vlastnost „umět zaujmout i receptem na guláš“, jak kdysi říkával můj profesor na fakultě. Musíte být schopni vzbudit v dětech opravdovou vášeň i u takových činností, které na první pohled nevypadají přitažlivě. Jakmile však vášeň získají, pak budou zkoušet různé věci různými způsoby, dokud nenaleznou tu správnou kombinaci. A přitom se budou učit a získávat i nové dovednosti.

Je to i o hledání řešení na problémy, které na první pohled vypadají neřešitelně. Může jít například o skládání 3D puzzle, které vyžadují určitou motorickou dovednost a představivost. Sežeňte například dítěti takovou stavbu, kterou buď vidělo během prázdnin, anebo teprve uvidí. A díky tomu, že ji začne stavět, bude si všímat i detailů, kterých by se jinak nevšimlo. Buďte si pak jistí, že i vás na ně pak upozorní, až budete před tou stavbou stát během vaší dovolené.

Navíc, zájem se postupně začne prohlubovat s každou další stavebnicí, takže se začne zajímat i o historii a proč je postavená tak, jak je postavená. Od toho je jen malý krůček k základům fyziky i chemie. Po vás se chce pouze to, abyste byli se svým dítětem a stavěli spolu. Přitom mu můžete vyprávět o době, ze které stavba pochází, případně o dalších zajímavostech, které se ke stavbě pojí. Zpočátku možná budete muset mnoho úkolům při stavbě plnit vy, ale povzbuzujte své dítě a postupně přenechávejte více a více úkolů pro něj/ní, aby si na konci mohlo hrdě říci „tohle jsem postavila já a úplně sama“. A hned bude chtít další a náročnější stavebnice. Tím jsem si jistý, protože to vidím u své mladší dcery 🙂

Nikdy se nevzdat

Princip je stejný u všech aktivit. Naučte své dítě vytrvat a nevzdávat se při prvním zádrhelu (často stačí toho pro danou chvíli nechat a pokračovat až druhý den odpočatý a s čistou hlavou). Psychologové tento princip popisují takto:

překážka => vyřešení => kuráž zkusit něco náročnějšího

Děti se musí naučit dívat na jakýkoliv problém či překážku jako na výzvu jejich znalostí a dovedností (zkrátka “neexistuje nejde“, jak se zpívá v jedné populární písničce). Jakmile ji vyřeší, budou mít kuráž zkusit i něco náročnějšího. Pokud tedy něco vašemu dítěti nejde, je důležité přesně určit, na čem konkrétně je potřeba zapracovat. Když například hraje fotbal, a nejde mu to, nestačí jen říci, že musí hrát častěji. To je příliš obecné a většinou nepovede k viditelnému zlepšení. Místo toho by se měl například soustředit na přihrávky přijímat/posílat, případně na rychlé sprinty nebo bleskové změny směru. To je dostatečně přesné a měřitelné. Přesně takto to dělají houževnatí lidé. Zjistí, v čem mají mezery a následně na tom zapracují. Naučte tento přístup i své děti, aby „neházely flintu do žita“, pokud jim „to“ nejde. Rozeberte „to“ na jednotlivé dílky a zjistěte, kde je problém. Pak na něm společně zapracujte. Ukažte jim jak, motivujte, chvalte a pomozte, pokud se někde zasekne. A budete mile překvapeni výsledkem.

Humor

S tím souvisí i humor. Už když jsem psal cyklus článků Myslet jako SEAL, jsem zmiňoval, že v nejtěžších chvílích pomáhá si udržet optimismus, i za pomocí černého humoru. Tuhle metodu doporučuji také převzít, protože skvěle funguje a naučí jej nevzdat se při první překážce. Ve studii Marty Seligmana se můžeme dočíst, že optimisté obvykle hledají přesné příčiny svých překážek, které současně považují pouze za dočasné, zatímco pesimisté akceptují příčiny svého neúspěchu jako trvalé a nevyhnutelné.

Jinými slovy řečeno, zatímco optimisté věří, že se mohu zlepšit, pesimisté si naopak myslí, že „to prostě nemají v genech“ a proto ani nemá cenu se o to dále pokoušet. Abychom si rozuměli – nikdo po vás nechce, abyste svým dětem vtloukali do hlavy, že „věřím, že se mé sny splní“, ale spíše, „když něco chci, musím pro to něco udělat a pak se mé sny splní“.

Jak dál?

Dobře tedy, předpokládejme, že vaše dítě našlo něco co jej (právě teď) hodně baví. Jak udržet a rozvíjet jeho zájem o věc? Umožněte mu se této oblasti věnovat. Zpočátku budou možná frustrované, že jim to nepůjde tak, jako jiným dětem, které se aktivitě věnují déle. Vysvětlete jim, že je to v pořádku a pomozte jim stanovit si krátkodobé cíle. Například má problém uběhnout kilometr? Zkusme tuto vzdálenost ujít pohodovým krokem. Příště to zkusme ujít rychlejším krokem. Tempo si udává dítě, nicméně vy byste měli hlídat, aby pokaždé s každým dalším během byla alespoň o něco zvednutá laťka a zároveň, aby si nestanovilo cíl, který je (v tuto chvíli) nesplnitelný. Mentorujte a řiďte, dokud se to nenaučí samo.

Asi jste si všimli, že tu často zmiňuji pohybové aktivity. Je to proto, že vidím, jak je fyzický pohyb velmi podceňovaný v rozvoji dítěte a přitom existuje dostatek studií, které potvrzují, že děti věnující se (všestrannému) fyzickému pohybu, mají i daleko lepší známky ve škole a snadněji se učí. Ba co více – pokud se nějaké pohybové aktivitě věnují více jak dva roky, pak získají návyky, které jim umožní i získat a udržet si lépe placenou a zajímavější práci. Není to nakonec to, o co bychom se u svých dětí měli snažit? Koneckonců, kdo nám bude platit naše důchody a starat se o nás, když ne naše děti? 😉

 „Tvrdé pravidlo“

S tím souvisí další pravidlo budování odolnosti u dětí. Opět osvětlím na příkladu ze života. Mé dcery se obě přihlásily na gymnastiku. Dříve, než jsme poslali přihlášku a zaplatili kurzovné, jsme si dcerami sedli a vysvětlili jim, co všechno znamená chodit do oddílu gymnastiky dvakrát týdně. Upozornili jsme je na to, že teď mají ještě šanci si to rozmyslet, protože jakmile zaplatíme kurzovné (na půl roku dopředu), pak tam budou muset minimálně půlrok chodit. Neexistuje, že přestanou v polovině. Dcery (samozřejmě) vše nadšeně odkývaly a tak se začaly věnovat i gymnastice.

Po nějaké době jsem sem tam zaslechnul, že se jim nechce, že raději půjdou s kamarádkami ven, apod. Připomněl jsem jim naši dohodu a pomohl sbalit věci na gymnastiku. Je zajímavé, že cestou tam brblaly, avšak nazpátek byly již rády, že absolvovaly další hodinu. Problém tedy nebyl ve formě či obsahu výuky, ale v jejich lenosti a (dosud) nedostatečné vytrvalosti. Časem podobné pokusy se vyhnout zodpovědnosti ustaly a dnes se objeví již jen výjimečně. Holky se tak učí jednak dělat rozhodnutí s rozmyslem a následně nést následky ať už v dobrém, či negativním slova smyslu. Ale hlavně se učí vytrvat a poznat, kdy „se jim jen nechce“ a kdy „mají vážný důvod nejít“. Učí se postupně poznávat své tělo i mysl.

Pokračování