Takzvané růstové nastavení mysli je asi nejdůležitější prvek celého systému budování houževnatosti u dětí i dospělých. Dr. Carol Dwecková popsala ve své knize Nastavení mysli dva hlavní způsoby myšlení, které předurčí, jestli budete mít v životě úspěch, anebo pro vás bude celý život utrpením.
Rozděluje je na fixní a růstové nastavení mysli a rozdíl mezi nimi se dá vyjádřit zhruba takto: ti, kteří věří, že na sobě stále mohou pracovat, jsou úspěšnější než ti, kteří si myslí, že mají své schopnosti „dány“ (v dobrém i špatném).
zdroj: https://www.melvil.cz/kniha-nastaveni-mysli/
Pokud dětem budeme tvrdit, že zkrátka nemají talent na to či ono, pak tomu uvěří a ani se o to nebudou pokoušet. Berou vás jako neomylnou autoritu, která to přeci musí vědět. Bohužel však až příliš často se mýlíme, protože podle sebe nazíráme i na své děti. Jenže, a přiznejme si to, nejsme většinou ani skuteční experti na kreslení či hudbu, ani vynikající matematici či vrcholoví sportovci a tak ve skutečnosti NEMÁME ponětí, co to všechno obnáší.
A pak, sice v dobré víře, prakticky své dítě intelektuálně mrzačíme, protože „my si zkrátka myslíme, že na to můj syn/dcera nemá“. Musím říci, že mě podobné názory rodičů pokaždé rozzuří. Jen kvůli tomu, že otec ani matka neumí hrát na hudební nástroj, to neznamená, že jejich dítě nebude mít hudební sluch či jiné umělecké nadání. A bohužel to je i naopak.
Druhý extrém je tlačit dítě do podobných aktivit, kterým se věnují rodiče v domnění, že když se tomu věnují oni, tak se zákonitě musí této činnosti věnovat i jejich dítě. To je přesně ono fixní myšlení, které nepočítá s mnoha proměnnými a vlivy na život dítěte a bere jen geny jako jediný a hlavní základ dalšího rozvoje. A přitom historie nám opakovaně ukazuje, že se vždycky najde někdo, kdo jaksi vybočuje a i přes tvrzení učitelů, trenérů a dalších autorit uspěje….ať již se to týká sportu, umění či vědy. Za všechny jmenujme například našeho judistu Lukáše Krpálka či Alberta Einsteina….
Pokud vaše dítě již má ono fixní uvažování nastavené, je vaším hlavním úkolem to změnit. Ukažte mu, že dokáže více, než si myslí. Že limity máme skutečně jen ve vlastní hlavě a pokud se bude snažit, každý den se bude zlepšovat a nakonec dosáhne všeho, co bude chtít. A opět je důležité chválit, podporovat a motivovat. Ale i v tom si musíme dát pozor, jak to děláme. Ona je totiž pochvala a pochvala.
Klíčem je humor a optimistický pohled na svět
Klíčem je opět optimistický pohled na svět, o kterém jsem se již několikrát dříve zmínil. Nejde to? OK, už víme, jak to nejde, zkusme jiný přístup. Stále to nejde? Nevadí, zkusme zjistit, kde se to kouslo a zapracujeme na tom. I neúspěšný pokus je cenná informace, protože už víme, kudy cesta nevede. Bylo by chybou brát dílčí neúspěch jako osobní selhání a důkaz toho, „že na to prostě nemám.“
Naučte děti soustředit svou energii na způsob, jak to udělat, než na shromažďování sto a jednoho důvodu, proč to asi nepůjde. Děti si časem tento přístup samy osvojí a budete překvapeni, kde všude ho následně uplatní. Cílem je nevzdat se při první, druhé ani třetí překážce a vydržet, protože budou vědět, jaká odměna je bude čekat na konci. A časem ani odměnu nebudou potřebovat, protože už jen samotný pocit, že něco zvládly, bude pro ně dostatečnou odměnou.
Děti se také naučí, že to skutečně není o talentu, ale o úsilí, které dané věci věnují. Tzv. „talentované“ děti to skutečně mají jednodušší, ale na druhou stranu si svůj úspěch neužijí tolik jako děti, které si ho musely vydřít a napříč několika dílčím porážkám vydržely…a zvítězily. I z dlouhodobého hlediska jsou „talentované“ děti svým způsobem znevýhodněné, protože jim většinou všechno jde bez většího úsilí. Rodiče i jejich okolí je neustále utvrzuje, jak jsou talentovaní a šikovní. A pak, dříve či později, narazí a většinou je to pro ně obrovský šok. Setkají se s něčím, co nezvládnou hned na poprvé, podruhé ani napotřetí. Většina takových dětí to, na rozdíl od těch „méně talentovaných“, vzdá. Takže osobně spíše o talentu uvažuji jako o nevýhodě pro celkový život dítěte.
Vzpomínám si, jak mi můj učitel jujutsu vždycky říkal, že větší výhodu z dlouhodobějšího hlediska mají ti, kteří si musí každou novou techniku nazkoušet tisíckrát, než ti, kteří se jednou podívají a následně ji (prakticky dokonale) dokážou předvést. Takzvaní „dříči“ si tu techniku budou již pamatovat do konce života, zatímco „talenti“ si na ní po dvou letech ani nevzpomenou. Vím to, protože sám patřím mezi ony „netalentové“ jedince a i dnes se mi relativně rychle vybaví techniky wing tsunu, iaida či juda, kterému jsem se věnoval v mládí.
Ochota akceptovat rizika a nést zodpovědnost
Současně s budováním houževnatosti se děti učí i akceptovat určitá rizika. Vzpomínám si opět na jeden případ ze života, kdy má starší dcera hrubě podcenila načasování splnění domácího úkolu. Měla celý víkend na to, aby dokončila úkol z matematiky, ale i přesto, že jsem ji upozorňoval, že nepůjde (v neděli) spát, dokud ho nedokončí, nacházela stále mnoho důvodu, proč se na úkol „podívá až za chvíli“.
Nakonec byla neděle večer a dcera mi oznámila, že už je unavená a úkol si udělá ráno ještě před tím, než půjde do školy. Připomněl jsem jí její závazek a slib, že dodělá úkol do konce víkendu a pondělí ráno již není konec víkendu. Donutil jsem jí proto sednout si ke stolu a úkol dokončit i přes její prosby, pláč, hysterické dramatické vztekání i předstírání, že usnula u stolu nad učebnicí (to bylo obzvláště humorné ;-). Skončili jsme těsně před půlnocí a věřím, že to pro ní byla obrovská lekce, protože od té doby se to již neopakovalo.
Po pár dnech jsem s ní měl na toto téma opět rozhovor a oba jsme se shodli, že to byla zkušenost, které se dalo předejít, pokud by uměla lépe plánovat. A i pak by to měla hotové za 20 minut (místo třech a půl hodin) nebýt těch dramatických hereckých výstupů.
Nyní již ví, že každá akce má svou cenu i odměnu. Chápe princip rizik a snad již ví, jak je minimalizovat, aby následně nemusela trávit násobek času nad splněním něčeho, co by jinak zabralo chvilku. Naučila se také systému upomínek, aby již podruhé na svůj úkol nezapomněla.
Musíte jít příkladem
Tohle je občas velmi těžká část. Na rozdíl od svých dětí nemám už ve dvě padla, ale v práci končím kolem půl páté. Jedu domů, cestou případně nakoupím, připravím se na své mimopracovní aktivity, řeším standardní rodinné záležitosti a do toho bych ještě měl být vzorem pro své dcery v oblasti (nejen) houževnatosti a řízení času. Je to náročné, ale zvládnout se to dá. Klíč se skrývá v sebedisciplině. Pokud jste si naplánovali nějaké aktivity, tak je splníte. Neexistuje, že „zítra to určitě udělám“, protože zítra je nový den, který s sebou bude přinášet nové výzvy.
Vaše děti k vám vzhlížejí. Jak trávíte čas vy, budou velmi pravděpodobně trávit i ony. Byli byste překvapeni, jak moc vás vaše děti sledují a následně napodobují. Proto po nich nemůžete chtít něco, co sami neplníte. Nenuťte je do sportu, pokud se sami nehýbete. Nenuťte je do zdravého stravování, pokud se sami zdravě nestravujete. Krátce řečeno, nejdříve musíte začít u sebe, abyste mohli něco požadovat po dětech. Ono je to podobné jako v případě kondičního trenéra – věřili byste radám člověka, který bude mít nadváhu, v ústech cigaretu a bude vám vysvětlovat, jak je důležité cvičit a mít zdravý životní styl? Tak proč by vám vaše dítě mělo věřit, že fyzický pohyb je zdravý, když ležíte celý víkend rozvalení na gauči?
Jarda Kolcun
One comment