Jak budovat houževnatost u dětí – část 6

Během dospívání mají děti přirozeně mnoho otázek a to je velmi dobře. Já vím, občas načasování jejich dotazů není úplně nejlepší…ale na světě jsou i horší věci ;-). Jenže my často v těchto chvílích uděláme pravý opak povzbuzení tím, že jim odsekneme „prostě to tak je“, „nevím, neotravuj s takovýma blbostma“, apod. A místo toho, abychom odpověděli například „člověče, to nevím ani já, ale zkusíme to spolu zjistit, dobrá?“, tak je tím spíše postupně učíme „držet ústa a krok“. Pak se divíme, že nemají zájem poznávat svět kolem sebe. Proč také, když stačí „držet ústa a krok“ a nikdo na ně nebude řvát….

 Jak to napravit?

• Povzbuďte jejich zvědavost tím, že se jich budete ptát „a proč si myslíš, že se to stalo?“ Hlavně se nenechte odradit „nevím“, „prostě to tak je“, apod. Děti jen kopírují váš způsob komunikace…
• Ukažte jim praktickou ukázku nějakého jevu či situace. Uvidíte, že rozdíl v chápání bude obrovský. A hlavně začnou postupně přemýšlet v souvislostech.
• Inspirujte je, aby hledali alternativní řešení. „Nejde to takto? Tak to zkus jinak.“
• Budujte v nich lásku k poznávání nových věcí, které předtím nikdy neznaly a nevyzkoušely. Ukažte jim krásu AHA momentu.
• Nechte je dělat rutinní úkoly jinak. Například čistit si zuby druhou rukou, zavázat si tkaničku jen jednou rukou, apod. Učíte je tím používat obě hemisféry mozku i dokonale poznat možnosti svého těla. A poté i zapracovat na svých slabých stránkách.

Pomozte jim nalézt, kým skutečně chtějí být

Aby děti nalezly skutečný smysl svého života, musí mít nastavené určitá pravidla, morální kompas, či vnitřní disciplínu chcete-li. Vaším úkolem je takový kompas a disciplínu s nimi postupně budovat. K tomu je nutné jít příkladem a samozřejmě děti podporovat na jejich cestě podobně jako když zapíchnete vedle vinné révy tyč, protože chcete podpořit vinnou révu, aby rostla nahoru a neplazila se po zemi.

To, jak se k nim nyní chováte a jak jim pomáháte se učit nové věci, se odrazí na způsobu života, až si projdou pubertou. Dejte jim prostor a neformujte je ke své představě. Jen proto, že vás baví hokej a vy jste se bohužel (z jakéhokoliv důvodu) nestal prvoligovým hokejistou, to neznamená, že podobné touhy má i váš syn. Nepředpokládejte a raději se zeptejte…a pak odpověď akceptujte, jakkoliv překvapující pro vás může být.

A pokud vás požádají o pomoc, pomozte jim takovou formou, že na to budou muset přijít samy. Klaďte otevřené otázky tak, aby o nich musely přemýšlet a postupně je veďte k vyřešení.

• Co tě na tom tak baví?
• Proč jsi při tom smutný / mrzutý?
• Co si to tom myslíš?
• Jaký z toho máš pocit a proč?
• Vidím, že tě toto hodně baví. Proč právě toto?
• Jak bych ti mohl pomoci se o tom dozvědět více? Co bys potřeboval?
• Našel jsem o tom pár velmi zajímavých informací. Co kdybychom si je spolu prošli?
• Vidím, že jsi nad tím strávil opravdu mnoho času. Co ses zajímavého dozvěděl?
• Vidím, že si myslíš, že ta osoba se nezachovala v této situaci správně. Proč si to myslíš? A jak by ses zachoval ty?
• Ačkoliv vidíš, že hodně lidí je v tuto chvíli proti, myslíš, že je správné dál prosazovat vlastní názor? A proč?

Pomozte jim prohloubit si znalosti o oblasti, která je zajímá. Pokud si nejsou jistí, kterým směrem se dál vydat, dávejte jim otázky, které jim umožní zhodnotit plusy a minusy každé varianty a následně jim ukažte, že racionální rozhodnutí nemusí být vždy to nejlepší.

Hovořte s nimi o morálce a etice. Vyprávějte jim příběhy, kde morálka a etika hraje ústřední roli.

Hovořte s nimi o inspirujících knihách. Jedna z nich je například kniha 7 návyků šťastných dětí od Seana Coveyho. Vynikající kniha, kterou mohou číst i malé děti, anebo jim ji můžete přečíst vy. Opravdu ji doporučuji.

Plánujte…a jednejte

Zatím jsme spíše hovořili a budovali jejich houževnatosti krok za krokem. Nyní nastal čas pro naplánování vlastních cílů a její plnění. Jenže nejdříve je nutné naučit se plánovat, prioritizovat, rozhodovat se a samozřejmě i jednat. Tohle se bohužel ve školách neučí, takže mnoho i dospělých se to pak velmi bolestně učí „za pochodu“. A protože je takový „pochod” většinou více než svižný, výsledkem jsou žaludeční křeče, nespavost, podrážděnost a další projevy stresu. A přitom stačí opravdu jen málo – umět plánovat a následně mít disciplínu se plánu držet (iterace a prioritizace jsou součástí plánování, proto je tu specificky neuvádím).

Pro názornost uvedu opět příklad ze života – nedávno měla starší dcera v rámci povinné četby přečíst nějakou knihu. Nejprve jsem to nechal čistě na ní, protože jsem chtěl, aby sama zjistila, že pokud nebude mít alespoň obecnou představu, kolik stránek musí přečíst za týden/den, velmi lehce se může stát, že knihu ke konkrétnímu datu nestihne přečíst. A skutečně. Týden před koncem jsem se mimochodem zeptal, jak je na tom. Ona zcela bezelstně odpověděla, že zatím dobrý. Tak jsem jí poprosil, aby mi řekla, na které stránce už je a maličko mě vyděsilo, že byla na asi čtyřicáté stránce z celkového počtu 210 stran. Nicméně zachoval jsem klid a zeptal se jí, kolik stránek přečte za den a jak ví, že to stihne. „Asi čtyři stránky denně a to bych měla stihnout“, odpověděla dcera. „Aha, takže když máš za týden z té knihy psát test, to ti zbývá asi sedm dnů, že?“, ujistil jsem se, že máme oba stejné informace. „Jo jo“, odpověděla ona. „Dobře, takže já budu chvíli počítat, protože mi to nějak nevychází, ale klidně mě oprav. Máš přečteno celkem 40 stran z 210. To znamená, že ti zbývá 170 stran, je to tak?“, zeptal jsem. „Jasně, to jsou přeci jednoduché počty, táto“, a podívala se na mě jako na žáka zvláštní školy.

„OK, tak pokračujeme. 170 stran vydělíme zbývajícími sedmi dny, abychom zjistili, kolik stránek musíš přečíst, abys to stihla. Dává ti to zatím smysl?“, optal jsem se. A tady už jsem viděl, že jí to dochází. „Takže slečno, pokud jsem to dobře spočítal, tak nikoliv čtyři strany, ale přibližně 25 stran, ať máš ještě nějakou rezervu.“

Okamžik prozření hned vystřídal okamžik hrůzy… „to nemůžu stihnout, to nedám, to…je špatný…“, začala lehce panikařit. Zkrátím to, nakonec to zvládla, ale byly tam i nějaké slzy a vztekání. Věřím, že to bylo hlavně na sebe, takže při další knize, kterou měla přečíst, jsem jí ukázal, jak si předem spočítat denní/týdenní dávku čtení i včetně nějaké rezervy a současně jsem jí i ukázal, jak si má pravidelně kontrolovat, že jede podle plánu. Druhou knihu již zvládla přečíst s předstihem, protože nakonec počítanou rezervu nevyužila. Tak snad jí v hlavě tato lekce zůstane 🙂

Pokud s dětmi chceme toto téma pořádně probrat, měli bychom se zaměřit na následující témata:

• SMART cíle – vysvětlete jim, co tato zkratka znamená a proč je dobré si nastavit cíle právě dle těchto kritérií
• „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem“ aneb „porcování slona“ – vysvětlete jim, že i když se zdá nějaký úkol příliš velký/komplexní, je možné jej „rozporcovat“ na menší úkoly a následně se soustředit na splnění jen toho nejbližšího. Co tedy uděláme ještě dnes? Zítra? Do konce týdne? Příští týden? Do konce měsíce?
• Důležité a urgentní – vysvětlete jim rozdíl mezi tím, co je důležité a to, co musí být udělané co nejdříve
• Priority – škola, kroužky, volný čas – pomozte jim ujasnit si priority v jejich životě. Do jejich uvažování vstupte, pouze pokud budete požádáni. Buďte klidným a trpělivým mentorem, nikoliv trenérem, který jim určuje každý jednotlivý krok.
• Zodpovědnost za všechny kroky – dejte jim najevo, že je to jen a pouze na nich a proto cíl, který si zvolí, musí dávat smysl především jim. Protože odměna či trest na konci budou patřit pouze jim. Jak kdysi napsal Dan Millman, autor skvělých knih o pokojném bojovníkovi – „Každý čin má svůj cenu i odměnu“
• Disciplína je svoboda – toto je asi ten nejdůležitější a současně i nejvíce opomíjeny aspekt plánování. Děti si musí uvědomit, že pouze v případě, že budou důsledně dodržovat to, co si naplánovali, budou mít poté i dostatek času pro aktivity, které by jinak nestihali, kdyby vše odkládali na poslední chvíli a jely by tak neustále v „hasícím módu“ (viz výše popsaná situace s přečtením povinné četby), tj. chaotický mód, kdy se snaží dodat to, co nejvíce hoří. Často to vidím i u kolegů, kteří si neuvědomují, že je z toho jednoduchá cesta, jen…ano plánovat a pak mít disciplínu jet podle plánu. Naučte je proto si vytvořit plán a pochopit jeho úlohu v celém procesu dosahování cílů. Při tvorbě plánu však vždy začněte s PROČ. Proč chce dosáhnout tohoto cíle? Co z toho bude mít? Stojí jim to za to?
• Naučte je také, že každý plán se časem bude měnit a proto by si neměli zoufat a místo toho se těšit, že si budou moci otestovat své znalosti a dovednost improvizovat. Potíž/problém neexistuje, to je jen nálepka, kterou jsme dali nově vzniklé situaci. Místo toho tu máme výzvu, která otestuje naše znalosti i dovednosti. Pozor, nejde tu o „americké motivační žvásty“, jak občas někde zaslechnu. Jde o přístup, o stav mysli. Druhá možnost je nechat se problémem pohltit a to pak buď začnete chlastat, anebo si to rovnou hodíte. Vyberte si.
• Seznamte je s různými metodami sledování plnění úkolů. A doporučte jim, aby seznam úkolů měli umístěné někde na viditelném místě a mohli si jej tak neustále revidovat i aktualizovat.