Anatomie boje zblízka

Psychologická zátěž osobní odpovědnosti, zahlcení smyslů a práh lidského svědomí tváří v tvář smrti

Když se hovoří o ozbrojeném střetu, lidská představivost často sklouzává k abstraktním obrazům bitevních linií, dělostřelby nebo taktizování na mapách. Mezi vedením boje na dálku a střetem na bezprostřední vzdálenost však zeje propastní rozdíl, který nelze vyjádřit pouze metry či balistickými tabulkami. Je to rozdíl psychologický, morální a somatický. Jakmile se vzdálenost zkrátí na dotek či oční kontakt, mizí jakákoliv možnost schovat se za anonymitu kolektivního jednání nebo technologickou hradbu zbraňového systému. Boj zblízka je prostorem, kde se celá tíha lidského bytí, přežití a morální odpovědnosti koncentruje do zlomku vteřiny a padá na ramena konkrétního jedince.

Následující analýza podrobně rozebírá vnitřní mechanismy, smyslové distorze, emoční kyvadla a hluboká morální dilemata, která definují chování člověka v situacích, kdy je vystaven nutnosti zabít jiného člověka z bezprostřední blízkosti.

1. Vymezení intimní zóny boje a fenomén „osobního zabití“

Pro pochopení psychologie blízkého boje je nezbytné přesně definovat prostor, ve kterém se odehrává. Nejedná se pouze o fyzický kontakt tělo na tělo, ale o sféru zasahující od palby z bodového dosahu (doslova z přiložené zbraně) až po střední vzdálenost, kde je ještě možné plně vnímat fyzické rysy a reakce protivníka. V tomto prostoru dochází k zásadnímu obratu v dynamice ozbrojeného střetu: klíčovým a naprosto neoddiskutovatelným faktorem se stává absolutní jistota osobní odpovědnosti.

Můžeme si to představit pomocí jednoduché analogie s technickým zařízením: pokud operátor v elektrárně otočí vzdáleným ventilem, který někde v hloubce komplexu přeruší přívod energie, jeho vnímání odpovědnosti je zprostředkované a neosobní. Pokud však mechanik musí vlastníma rukama zastavit prudce se otáčející ozubené kolo, vnímá každý otřes, odpor materiálu i přímý důsledek své síly. V boji na dálku – například při dělostřelecké palbě nebo střelbě z velkých vzdáleností – se odpovědnost rozplývá mezi obsluhu, pozorovatele a samotnou vzdálenost, která brání vidět detailní dopad střely. Bojovník si může udržovat milosrdnou iluzi, že to nebyla právě jeho střela, která ukončila život, nebo že pouze zasahoval cíl v rámci širší skupiny.

Na krátkou vzdálenost tato iluze nenávratně mizí. V novodobých vojenských konfliktech, jakými byly války ve Vietnamu a později operace v Iráku a Afghánistánu, se pro tento specifický jev vžil termín „osobní zabití“ (personal kill). Tento pojem přesně vymezuje akt, při němž bojovník použije zbraň s přímou střelbou proti jednomu konkrétnímu, přesně identifikovanému jedinci, přičemž má stoprocentní, nezvratnou jistotu, že smrtelné zranění způsobil výhradně on sám.

Právě v této zóně nezvratné jistoty vzniká drtivá většina psychických traumat spojených s bojem. Tíha okamžiku spočívá v poznání, že mezi životem a smrtí protivníka nestojí žádný rozkaz, žádná náhoda ani kolektivní palba jednotky, ale pouze individuální vůle a fyzický úkon jednoho konkrétního člověka.

2. Percepční distorze a fyziologie mezní situace – Když se vteřina změní ve věčnost

Když se člověk ocitne tváří v tvář smrtelnému nebezpečí v intimní zóně boje, jeho centrální nervová soustava přechází do stavu extrémní poplachové aktivace. Dochází k mohutnému vyplavení stresových hormonů, které drasticky mění způsob, jakým mozek zpracovává smyslové informace. Obvyklé plynutí času se hroutí a nastupují fenomény, které přetvářejí realitu do surrealistických obrazů.

DILATACE ČASU A ZPOMALENÉ VNÍMÁNÍ

Jedním z nejtypičtějších jevů je extrémní zkreslení vnímání času, kdy se zlomky vteřin subjektivně nataženy jeví jako neohraničené minuty. Tento jev lze přirovnat k fungování vysokorychlostní kamery: v běžném režimu mozek zaznamenává standardní počet „snímků“ za sekundu, ale ve stavu ohrožení života se procesor lidského vnímání přetaktuje na maximum. Začne zaznamenávat každou mikro-změnu v mimice protivníka, dráhu letícího tělesa i pohyb vlastních svalů s neuvěřitelnou hustotou detailů.

Tento jev se naprosto ukázkově projevil během bojů o Staré Město v Jeruzalémě v roce 1967. Izraelský výsadkář se zde v nepřehledném bludišti úzkých uliček ocitl tváří v tvář mohutnému jordánskému vojákovi. V ten okamžik nebylo kam ustoupit, neexistovala žádná podpora. Nastala absolutní izolace odpovědnosti – poznání, že úkol přežít a eliminovat hrozbu leží výhradně a pouze na něm.

Celý ozbrojený střet trval ve skutečném fyzickém čase necelou vteřinu, přesto se do paměti bojovníka vryl jako zpomalený film. V tomto změněném stavu vědomí výsadkář střílel od boku ze samopalu Uzi. Vnímání bylo natolik vyostřené, že dokázal vizuálně sledovat, jak první střely narážejí do zdiva zhruba metr po levé straně protivníka. S pocitem, že se zbraň pohybuje nesnesitelně pomalu – jako by byla ponořena v husté tekutině –, postupně korigoval hlaveň, až zasáhl tělo. Ani tehdy se čas nezrychlil. Bojovník v detailech sledoval, jak zasažený klesá na kolena, zvedá hlavu a jeho tvář se deformuje pod náporem fyzické bolesti a čisté, nevýslovné nenávisti. Až následná druhá rána, směřující do hlavy, tento surrealistický zpomalený stav ukončila.

HROZBOU VYVOLANÉ VIZUÁLNÍ ZVĚTŠENÍ A TUNELOVÉ VIDĚNÍ

Dalším významným prvkem fyziologické reakce v mezní situaci je vizuální distorze, konkrétně jev, kdy zrakový receptor extrémně zveličuje zdroj bezprostřední hrozby na úkor okolního prostředí. Mozek vyhodnotí určitý předmět (typicky zbraň v ruce protivníka) jako jediné relevantní bodové centrum zájmu pro přežití a opticky jej „zvětší“, aby schématu obraně poskytl maximální množství vizuálních dat.

Tento mechanismus lze ilustrovat na zkušenosti amerického rangera a mistra seržanta během těžkých bojů ofenzivy Tet v roce 1968. Při náhlém blízkém střetu v místnosti se před jeho jednotkou zničehožnic objevil nepřátelský bojovník držící v ruce obyčejnou pistoli. Vlivem extrémního stresu a zrakového zaměření na hrozbu se však vnímání rozměrů zcela zhroutilo – seržant popisoval, že v daném zlomku vteřiny se nepřátelská pistole jevila obrovská, vizuálně srovnatelná s hlavení těžké houfnice ráže 175 mm.

V tomto stavu zúženého, tunelového vnímání dochází k automatizaci pohybu a potlačení vnímání vlastního těla. Zatímco nepřátelská střelba zasahovala spolubojovníky po jeho levé i pravé straně (jeden byl zasažen do hrudníku, druhý do břicha), sám seržant inkasoval zásah do pravé paže, což v zápalu boje vůbec nezaznamenal. Vnímání bolesti bylo zcela zablokováno stresem, což mu umožnilo odrazit se od stěny, přejít do protiútoku s útočnou puškou M-16 a protivníka z bezprostřední blízkosti zneškodnit.

3. Emoční kyvadlo – Od prchavé euforie k paralyzujícímu fyzickému odporu

Psychologická reakce na úspěšné zneškodnění protivníka na krátkou vzdálenost není statická; má dynamiku prudce se kývajícího kyvadla, které přechází mezi dvěma extrémními emočními póly. Tuto dynamiku lze rozdělit do dvou fází, které následují bezprostředně po sobě a vytvářejí v psychice bojovníka hluboký rozpor.

[ BEZPROSTŘEDNÍ OHROŽENÍ ŽIVOTA ]
               │
               ▼
   [ FÁZE PRCHAVÉ EUFORIE ] ──(Přežití hrozby / Uvolnění napětí)
               │
               ▼  <-- Zlomový okamžik: Vizuální konfrontace s následky
   [ FÁZE HLUBOKÉHO VINU ]  ──(Nezvratný důkaz / Zrada výchovy)
               │
               ▼
   [ SOMATICKÝ ODPOR ]      ──(Fyzická nevolnost / Zvracení / Pláč)

FÁZE PRCHAVÉ EUFORIE

Prvním, avšak velmi krátkým a ve výpovědích často tabuizovaným pocitem, je fáze euforie. Nejde o oslavu smrti jako takové, ale o čistě biologický, evolučně zakódovaný pocit triumfu z vlastní záchrany. V okamžiku, kdy je smrtelné nebezpečí eliminováno, zažívá nervový systém explozivní uvolnění nahromaděného napětí. Je to pocit prudkého projasnění a opojení z toho, že člověk přežil situaci, ve které mu hrozilo bezprostřední zničení.

Většina veteránů s touto zkušeností existenci této prchavé elace přiznává až při přímém a citlivém dotazování. Tento stav totiž trvá pouhé zlomky vteřiny či sekundy, než se naplno projeví realita vykonaného činu.

FÁZE ZDRHUJÍCÍHO VINU A SOMATICKÉHO ODPORU

Euforie je téměř okamžitě smetena drtivou vlnou vinu. Jakmile opadne první záblesk přežití, bojovník je konfrontován s nezvratným, nepopíratelným fyzickým důkazem své činnosti. Z abstrakce ohrožení se stává konkrétní, zničené lidské tělo. Tíha této konfrontace je tak intenzivní, že přechází ze sféry psychické do čistě somatické (tělesné). Možnost racionálního odůvodnění selhává a nastupuje prudký fyzický odpor, který velmi často vyvrcholí nekontrolovatelným zvracením. Tělo reaguje na morální šok stejně, jako by přijalo prudký jed – snaží se prožitou zkušenost fyzicky vyloučit.

Tento mechanismus ukázkově ilustruje prožitek veterána námořní pěchoty z druhé světové války, spisovatele Williama Manchestera. Během bojů v Tichomoří byl paralyzován strachem z japonského odstřelovače ukrytého v malé rybářské chatrči. Odstřelovač pálil jiným směrem, ale situace byla neúprosná: nebylo nikoho jiného, kdo by hrozbu eliminoval, a bylo zřejmé, že jakmile odstřelovač přenese palbu, začne likvidovat Manchesterovy spolubojovníky.

S pocitem absolutního, ochromujícího strachu vtrhl do prázdné místnosti a následně vyrazil dveře do druhého pokoje, očekávaje okamžitou smrt. Odstřelovač však byl zamotaný ve svém postroji a nedokázal se dostatečně rychle otočit. V tom okamžiku Manchester vystřelil z pistole ráže .45.

To, co následovalo po výstřelu, nebylo pocitem vítězství, ale okamžitým návalem hluboké lítosti, hanby a morálního zhroucení. Manchester si pamatoval, jak po výstřelu pošetile a nesmyslně zašeptal: „Omlouvám se,“ načež následoval prudký fyzický kolaps – zvracel tak silně, že pozvracel sám sebe. Sám tento prožitek později definoval jako přímou zradu všeho, k čemu byl od dětství veden a vychováván. Kulturní, etické a náboženské zábrany proti zabití bližního, budované po celou dobu lidského života, se v okamžiku stisku spouště střetly s neúprosnou realitou války a vyvolaly masivní psychický a tělesný zkrat.

TRAGÉDIE VĚKOVÉ NEVINNOSTI

Emoční trauma z blízkého zabití dosahuje nejzazší meze v momentech, kdy je protivníkem osoba, u níž je eliminováno jakékoliv tradiční vnímání vojenské hrozby – například dítě. V takových situacích dochází k okamžitému konfliktu mezi instinktem ochrany mládí a instinktem vlastního přežití.

Svědčí o tom hluboce traumatický prožitek důstojníka amerických speciálních jednotek (Zelených baretů) z války ve Vietnamu. Při reakci na nepřátelské přepadení vzal dva své muže a provedl obkličující manévr z boku, aby skryté útočníky eliminoval. Když se dostal do bočního postavení a zamířil svou útočnou pušku M-16, osoba před ním se pomalu otočila a upřela na něj zrak. Důstojník v tu chvíli zcela zamrznul – stál před ním chlapec ve věku zhruba dvanácti až čtrnácti let.

V ten moment se chlapec celým tělem otočil a namířil na důstojníka svou automatickou zbraň. Spustil se nekompromisní pud sebezáchovy: důstojník zahájil palbu a vyprázdnil do chlapce celý zásobník o dvaceti ranách. Když tělo neplnoletého protivníka bezvládně padlo k zemi, důstojník okamžitě upustil zbraň na zem a rozplakal se. Prchavá euforie v tomto případě vůbec nenastala; okamžitá konfrontace se zničením dítěte vyvolala okamžitou, nefiltrovanou emocionální destrukci vítěze.

4. Smyslová přetížení a intimita umírání – Hlasy, pohledy a přechod od nenávisti k soucitu

Jedním z nejvíce devastujících aspektů boje na krátkou vzdálenost je zapojení sluchu a zraku do detailního vnímání utrpení protivníka. Na velkou vzdálenost je bojiště neosobním prostorem hluku výbuchů a střelby. Zblízka však do tohoto hluku pronikají lidské hlasy – výkřiky bolesti, pláč a předsmrtné nářky.

Z vojenských sledování vyplývá hluboce lidský, avšak tragický fenomén: muži umírající v boji, bez ohledu na národnost, kulturu či stranu konfliktu, ve svých posledních okamžicích velmi často volají své matky. Tento projev absolutní zranitelnosti a návratu k dětské jistotě byl zaznamenán na bojištích v mnoha jazycích a představuje pro přeživšího bojovníka nesmírnou psychickou zátěž, neboť neúprosně polidšťuje bytost, kterou právě smrtelně zranil.

PRODLOUŽENÝ ČAS UMÍRÁNÍ A TRANSFORMACE NENÁVISTI V SOUCIT

Smrt na bojišti bývá málokdy okamžitá, jak ji prezentují kinematografické fikce. Zranění způsobená střelnou zbraní často vedou k postupnému selhávání organismu, což staví střelce do paradoxní a psychicky nesmírně náročné role: z pozice nekompromisního likvidátora se během několika vteřin stává svědkem posledních chvil své oběti, nebo dokonce jejím opatrovníkem.

Tuto fascinující proměnu mezilidské dynamiky dokládá pokračování příběhu mistra seržanta Harryho Stewarta z ofenzivy Tet v roce 1968. Poté, co v místnosti zblízka zneškodnil nepřátelského bojovníka pálícího z pistole, přistoupil ke ležícímu tělu. Protivník stále žil. Když se seržant sehnul, aby mu z ruky odebral zbraň, setkal se s jeho pohledem – očima plnýma intenzivní, neředěné nenávisti k nepříteli.

S odstupem času se seržant k postřelenému protivníkovi vrátil. Muž byl stále naživu, ale jeho stav se zhoršoval; na jeho otevřené rány již začínaly sedat mouchy a jeho zrak stále vyzařoval tvrdý, nepřátelský odpor. V ten okamžik došlo k přerušení bojového paradigmatu. Seržant přinesl přikrývku a pečlivě s ní zraněného přikryl. Vzal svou polní láhev a začal mu vodou zvlhčovat vyschlé rty. Pod vlivem této lidské péče se dynamika setkání změnila: tvrdý, nenávistný výraz v očích umírajícího začal pomalu mizet.

Umírající se pokoušel mluvit, ale jeho fyzické síly už byly vyčerpány. Seržant proto vytáhl cigaretu, zapálil ji, sám několikrát potáhl a vložil ji do rtů svého protivníka. Zraněný dokázal už jen nepatrně vdechovat kouř. Oba muži se takto střídali v potahování z jedné cigarety, přičemž s každým výdechem se z očí umírajícího vytrácela zbývající nenávist. Když nepřátelský bojovník vydechl naposledy, nezbyl v jeho pohledu žádný odpor – pouze smíření. Tento moment odhaluje podstatu intimity blízkého boje: hranice mezi nepřítelem a bližním se v obličeji smrti zcela rozplývá.

PARALYZUJÍCÍ ÚŽAS NAD DESTRUKCÍ

Některé blízké střety jsou natolik kineticky a vizuálně šokující, že bojovníka zcela paralyzují bez ohledu na hlubokou nenávist, kterou k protivníkovi choval. Tuto mechanickou fascinaci destrukcí zažil poručík Dieter Dengler, jediný americký letec, kterému se během války v jihovýchodní Asii podařilo úspěšně uprchnout ze zajateckého tábora (za což byl vyznamenán Národním křížem – druhým nejvyšším americkým vyznamenáním za hrdinství).

Během svého odvážného úprku z vězení se Dengler ocitl v bezprostřední konfrontaci s jedním ze sadistických dozorců (kterému zajatci přezdívali „Moron“ a který Denglera po celou dobu zajetí surově trýznil). Dozorce se na Denglera vyřítil plným sprintem se zdviženou mačetou připravenou k seku. Ve vzdálenosti pouhého jednoho metru (tří stop) Dengler od boku vystřelil.

Fyzická síla výstřelu z bezprostřední blízkosti byla tak devastující, že dozorce doslova zastavila ve vzduchu se stále zdviženou mačetou a smetla ho zpět na zem. V zádech zasaženého zela obrovská rána, ze které prudce stříkala krev. Přestože měl Dengler všechny logické důvody svého trýznitele nenávidět a především okamžitě pokračovat v úprku z nebezpečného tábora, zůstal nad tělem stát jako přimrazený. S otevřenými ústy, v hlubokém úžasu a šoku zíral na to, jak masivní fyzické poškození dokáže lidskému tělu způsobit jediný projektil. Vnímání veškerého okolního nebezpečí i minulé nenávisti bylo v tu chvíli zcela přehlušeno fascinujícím a hrůzným pohledem na mechanickou destrukci lidské schránky.

5. Bariéra neodmítnutelné lidskosti – Proč stisk spouště selže

Zatímco předchozí příklady analyzují situace, kdy se bojovník rozhodl spoušť stisknout, existuje stejně rozsáhlá a nesmírně významná sféra momentů, kdy člověk v bezprostřední blízkosti zabít odmítne. Zkoumání vojenské historie a chování bojovníků v boji (prováděné sociology a historiky jako byli S.L.A. Marshall, John Keegan, Richard Holmes či Paddy Griffith) se shodují na zásadním faktu: neochota aktivně se zapojit do střelby a zabíjet je velmi běžná již v boji na střední vzdálenost, ale v situacích na krátkou vzdálenost se stává natolik fenoménem, že o ní existuje nepřeberné množství přímých osobních svědectví.

[ VZDÁLENÝ BOJ ] ──────────────────► [ BLÍZKÝ KONTAKT ]
- Střelba na "uniformu"              - Střelba na konkrétního člověka
- Abstraktní silueta                 - Vizuální kontakt s očima
- Psychologická bariéra popření      - Úplná ztráta popření
- Snadné stisknutí spouště           - EXTRÉMNÍ ODPOR K ZABITÍ

Mechanismus této neochoty je přímo spojen se ztrátou psychologického popření. Při střelbě na větší vzdálenost voják nestřílí na člověka; střílí na „uniformu“, na „nepřátelskou pozici“, na „pohyblivý cíl“. Lidský mozek si vytváří ochrannou bariéru, která mu umožňuje nevnímat cíl jako živou bytost. Jakmile se však vzdálenost zkrátí na několik metrů a dojde k očnímu kontaktu, tato ochranná bariéra popření se okamžitě hroutí.

Při pohledu do tváře protivníka bojovník jasně vidí jeho oči, jeho strach, jeho věk – vnímá, zda je mladý nebo starý, vyděšený nebo rozzuřený. V ten okamžik je naprosto nemožné popřít skutečnost, že osoba stojící naproti je lidskou bytostí, která je v podstatě identická s ním samým. Povaha zabíjení se mění: již nelze eliminovat zobecněného nepřítele, je nutné namířit zbraň a ukončit život konkrétního, jedinečného člověka. A v této zkoušce naprostá většina bojovníků buď nedokáže, nebo vědomě odmítne spoušť stisknout.

SPONTÁNNÍ BOJIŠTNÍ PŘÍMĚŘÍ

Tento nezdolný odpor k zabití zblízka často vede k samovolnému vzniku neoficiálních příměří přímo v průběhu nejtěžších bojů. Výmluvným příkladem je svědectví z druhé světové války během spojenecké invaze na Sicílii. Skupina amerických vojáků se pod silnou dělostřeleckou palbou ukryla skokem do hlubokého odvodňovacího příkopu.

Když se usadili na dně, ke svému obrovskému překvapení zjistili, že v tom samém příkopu se krčí zhruba pět německých vojáků, zatímco Američanů bylo čtyři nebo pět. Všichni byli plně ozbrojeni; pušky měli v rukou a děla kolem nich neustále hřměla. Přesto se ani na jedné straně neprojevila sebemenší snaha zahájit boj. Místo střelby obě skupiny pouze ckrčely u protějších stěn příkopu a snažily se přežít dělostřelecké ostřelování.

Když palba na chvíli polevila a nastalo ticho, nedošlo ke střelbě. Místo toho vojáci vytáhli cigarety a začali si je navzájem podávat a dělit se o ně. Jeden z aktérů později tento nepopsatelný pocit definoval jako hluboké, sdílené vědomí, že toto zkrátka není správný čas na to, aby na sebe stříleli. V bezprostřední blízkosti příkopu vnímali své protivníky výhradně jako lidské bytosti, které prožívají navlas stejný, ochromující strach z padajících granátů jako oni sami.

TICHÁ DOHODA U ŘÍČNÍHO KORYTA

Ještě krystaličtější formu nabývá toto nepsané příměří v situacích, kde nedochází k žádnému slovnímu kontaktu ani sdílení předmětů, a přesto je vzájemné lidské porozumění absolutní. Vynikající příklad zaznamenal vojenský historik S.L.A. Marshall v relaci o kapitánu Willisovi, veliteli americké roty ve Vietnamu.

Kapitán Willis vedl svou jednotku nepřehledným terénem podél vyschlého říčního koryta. Při postupu za roh se náhle, čelem proti sobě, ocitl v bezprostřední konfrontaci s vojákem severovietnamské armády (NVA). Vzdálenost mezi nimi byla menší než pět stop (zhruba 1,5 metru). Oba měli zbraně v pohotovosti: kapitánova puška M-16 směřovala přímo na hruď vietnamského vojáka, zatímco vojákův samopal AK-47 mířil přímo na Willise. Situace byla z taktického hlediska neřešitelná – jakýkoliv pokus o střelbu by znamenal vzájemnou a okamžitou smrt.

V tomto bodovém dosahu, při přímém očním kontaktu, však nezasáhl pud destrukce, ale pud lidské vzájemnosti. Kapitán Willis se na svého protivníka podíval a důrazně zavrtěl hlavou ve smyslu „ne“. Severovietnamský voják na tento gestický projev okamžitě zareagoval a stejně důrazně zavrtěl hlavou také.

Během jediné sekundy byla uzavřena nepsaná dohoda, gentlemanský pakt o neútočení a okamžitém příměří. Ani jeden z mužů nestiskl spoušť. Severovietnamský voják pomalu ustoupil pozpátku do tmy okolní džungle a kapitán Willis se ztěžka rozešel dál svou cestou. Intimita vzdálenosti 1,5 metru zcela vymazala ideologické i vojenské nepřátelství a ponechala pouze dva muže, kteří se navzájem odmítli zničit.

6. Dlouhodobý otisk v paměti bojovníka – Břemeno, které nelze odložit

Při zpětné analýze výpovědí veteránů z různých válečných konfliktů vystupuje do popředí pozoruhodná skutečnost: přestože tito muži strávili v bojových zónách dlouhé měsíce či roky, během nichž zažili nespočet dělostřeleckých přepadů, bombardování a přesunů, jsou to právě prožitky boje na bezprostřední vzdálenost, které zanechávají v jejich psychice nejhlubší a nejtrvalejší otisk.

Všechny analyzované narativy – ať už ty, které končily střelbou, nebo ty, které vyústily v tiché příměří – představují pro přeživší bojovníky jakousi morální zátěž, které mají nutkavou potřebu se zbavit. Jsou to hluboce osobní okamžiky, které si nosí ve svém nitru a které potřebují „dostat ze svých prsou“ sdílením s ostatními.

Způsob, jakým se tato nesdělitelná zkušenost integruje do vědomí bojovníka, dokonale vystihl jeden ze zkušených prvních seržantů, veterán speciálních jednotek z války ve Vietnamu. Když měl při rozhovoru charakterizovat podstatu skutečného boje, nepoužil žádné akademické termíny ani taktické poučky. S žvýkacím tabákem za tváří se pomalu protáhl a pronesl větu, která v sobě koncentruje celou anatomii boje zblízka:

„Když se dostanete až úplně nablízko a osobně, tam, kde je slyšíte křičet a vidíte je umírat… to je peklo.“

Pro zdůraznění váhy svých slov si v tu chvíli odplivl tabák. V této prosté, avšak syrové výpovědi je obsaženo vše: překročení bezpečné vzdálenosti, ztráta anonymity, vnímání sluchových a zrakových vjemů utrpení a konečně i neúprosná realita osobního zabití.

Boj zblízka tak zůstává ultimátní zkouškou lidské psychiky. Není to pouze test fyzické zdatnosti, technické preciznosti v ovládání zbraně či taktického drilu. Je to především hluboký morální střet, ve kterém je člověk nucen podívat se do očí své vlastní lidskosti a vyrovnat se s nezvratnou odpovědností za rozhodnutí, zda v intimním prostoru bezprostřední blízkosti život ukončí, nebo jej ušetří.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)