Proč jsme takoví, jací jsme – predátoři

Ač si o sobě můžeme myslet, jak jsme dokonalí, například v oblasti fyzického pohybu jsme na tom prabídně. Musíme mít zbraně k lovu, protože se svými dovednostmi a fyzickými vlastnostmi se nevyrovnáme prakticky žádnému zvířecímu predátorovi.

Nemáme ostré zuby na přetnutí krční tepny, nemáme drápy na způsobení vážných zranění, nemáme takovou sílu, abychom zlomili vaz, nemáme ani takovou rychlost, abychom lovené zvíře dohnali. Místo toho máme vytrvalost a mozek, který nám pomáhá si vyrobit nástroje a výše uvedené přirozené výhody účinně nahradit. Zbraně, pasti a dopravní prostředky nám pomáhají se vyrovnat i těm nejefektivnějším predátorům lidské říše, ba dokonce je i předčit. No schválně, kdo vás napadne jako největší predátor? Lev? Gepard? Žralok? Najděte si statistiku, která ukazuje, kolik uloví tito lovci a kolik člověk…a ještě jinak…kolik těchto predátorů uloví člověk a kolik lidí padne za oběť jim? Ten nepoměr je obrovský…

Dokonce nejsme ani tak šikovní v pohybu na zemi, ve vodě, či na stromech. Prakticky libovolné zvíře, které se v tomto prostředí vyskytuje, nás hravě porazí. A to bychom se jim měli svými dovednostmi alespoň trochu přiblížit, pokud platí, že jsme všežravci…

Například dospělý samec šimpanze váží 15 až 20 kilogramů, což je méně než drtivá většina lidských samců. A přesto mají více jak dvojnásobnou svalovou sílu, kterou bychom porovnávali s těmi nejsvalnatějšími lidskými samci. A stále modernější technologie a civilizace obecně tento rozdíl dále ještě zvětšuje.

Na druhou stranu, právě možnost chůze po dvou nám umožnila hodně šetřit energii. Pokud si porovnáme výdej energie šimpanze chodícího většinu času po čtyřech s člověkem, pak podle některých studií potřebuje šimpanz na chůzi až 4násobně více energie než lidé. Není proto divu, že šimpanzi chodí v průměru velmi málo. Hovoří se o nějakých 2-3 kilometrech denně. Kdežto my jsme schopni se stejným výdajem energie ujít 8-12 kilometrů.

Velikost těla versus velikost varlat

Je zajímavé, že u biologických druhů, kde je znatelný fyzický rozdíl mezi samcem a samicí, je velikost varlat poměrně malá. Je to proto, že fyzická síla umožní samci získat nejlepší/nejplodnější samici a nepotřebuje tak produkovat mnoho spermií.

Probíhá přirozený výběr, kdy přežívají pouze zdraví (pozor, to neznamená fyzicky velcí) a odolní jedinci. Jedině takoví dokážou sehnat dostatek potravy. Fyzicky velký jedinec potřebuje logicky velké množství potravy, a pokud ji nesežene, pak jeho síla upadá. Takže přirozený výběr, jak byl definován Charlesem Darwinem, není o agresivitě a fyzické síle, ale o odolnosti a přizpůsobivosti, respektive schopnosti improvizovat i za změněných podmínek (“survival of the fittest”). Takoví jedinci zvládnou nástrahy evoluce (nedostatek potravy, změny počasí, objev jiného predátora/stresora,…) a budou schopni se dále rozmnožovat.

Pokud je však rozdíl mezi samcem a samicí prakticky nepoznatelný (člověk), pak jsou varlata často větší v poměru ke zbytku těla. Je to dáno tím, že samci musí o samice soupeřit jinak než silou, která je srovnatelná, a proto musí mít více spermií, které mohou využít, aby měli jistotu, že aspoň nějaká samice zabřezne a porodí zdravé potomky.
Člověk a konzumace masa

Existují skutečně nezvratné důkazy, že předchůdci lidí se začali živit masem již před více jak 2.6 miliony let. To je dostatečná doba na to, abychom se naučili maso dobře trávit. A je to také dobrý důkaz pro ty, kteří tvrdí, že člověk by se měl masa vyvarovat. Je tu však několik důležitých „ale“. Pojďme si je krátce shrnout:

Každý člověk je trochu jinou kombinací genů. Je možné, že jeho předchůdci, x stovek generací nazpátek se museli živit převážně rostlinnou potravou, protože buď maso nebylo k dispozici, anebo byl takový dostatek rostlinné stravy, že nemuseli riskovat svůj život lovem. To upravilo jejich genetický základ k přijímání přednostně rostlinné stravy a na živočišnou stravu nejsou až tak dobře uzpůsobeni.
Maso se v minulosti jedlo nesrovnatelně méně, než v současnosti. A hovořím-li o minulosti, mám na mysli čas pouze několik desítek až stovek let. To je nedostatečná doba na to, abychom se přizpůsobili novému složení potravy a proto máme nyní zdravotní problémy, které se často vyřeší jen tím, že výrazně omezíme (nikoliv přestaneme) příjem masa či živočišných produktů.

Toto jsou dva hlavní důvody, proč někteří lidé reagují lépe než ostatní na velmi výrazné omezení příjmu masa a výrobků z něj odvozených. Vše ostatní je pak jen šikovný marketing, jak vás přinutit jíst právě to či oni jídlo (viz ona tzv. paleo strava, o které jsem se krátce zmínilv předchozím díle).

Vraťme se zpět do historie, kdy lidé začali jíst maso. Zcela jistě nešlo o nějaké rozhodnutí z kratochvíle či zpestření jídelníčku. Získat maso je nebezpečnější než utrhnout si plod. Nehrozí zde riziko zranění, infekce a následné smrti, protože ovoce/zelenina se nebude bránit tak jako králík či dokonce antilopa. Proto k tomu museli mít naši předchůdci skutečně pádný důvod.

Podle všeho to souvisí se zvýšenou spotřebou energie. Přešli jsme na bipedální chůzi (chůzi po dvou), náš mozek se začal zvětšovat a to nám umožnilo vyrábět nástroje a zbraně pro obranu i lov. Začalo se nám dařit, což znamenalo, že jsme mohli rodit více potomků. To samozřejmě znamená více výživného jídla a rostlinná strava nám již nestačila, pokud jsme chtěli uživit jak sebe, tak i své potomky. Už nedokážeme odhadnout, kolik masa jsme tehdy skutečně jedli, ale například u současných domorodých lovců sběračů tvoří maso zhruba jednu třetinu jejich jídelníčku. V mírném a chladnějším podnebí se dokonce masa konzumuje ještě více, protože maso nám poskytuje tuk, který nám slouží jako ideální izolační vrstva před chladem.

A tak zatímco matky a děti se živily masem, které jim přinesli lovci, otcové se živili rostlinnou stravou, kterou jejich samice nasbírali v blízkém okolí, zvláště když se vrátili z dlouhého lovu s prázdnýma rukama. Podle některých nálezů je vidět, že se sběrem plodin pomáhaly zvláště staré samice, které již neměly vlastní děti a se sběrem měly bohaté zkušenosti. Mladé samice se mezitím staraly o potomstvo.

A když lovec skolil velkou kořist, o maso se rozdělil se všemi ve skupině. Nešlo zde o snahu být milý, či neplýtvat. Spíše šlo o strategii předcházení hladu v době, kdy nemusí mít v lovu štěstí a dostane maso od jiného lovce, jenž měl větší štěstí. Navíc se lovci postupně učili lovit ve skupinách, což jim umožnilo lovit stále větší zvířata, případně více kusů. Již zde tedy bylo patrné, že spolupráce je klíčem k přežití, nikoliv hrabivost, či sobectví.

Finální složkou ulovení potravy je její zpracování. Zatímco v případě rostlinné stravy potřebujeme stoličky na rozmělnění, v případě masa potřebujeme i řezáky, na odtržení masa. A v porovnání s většinou rostlinné stravy je maso daleko tužší, takže kdyby lovci a sběrači žvýkali jen syrové a nezpracované potraviny, trávili by žvýkáním většinu času a na lov či sběr by jim nezbylo mnoho času. A tady přichází na scénu oheň, který umožnil potravu péci a vařit a upravit ji tak, že šla snadno rozkousat a pozřít. Podle archeologických nálezů jsme začali potravu vařit někdy před jedním milionem let. Do té doby jsme byli schopni ji pouze rozkrájet a naklepat, aby šla lépe pozřít. Tepelná úprava umožnila následně ušetřit energii na zpracování ulovené potravy a využít ji opět při lovu či sběru další potravy. To následně umožnilo zmenšení našich zubů a žvýkacích svalů, které již nemusely být tak velké a silné, protože potrava byla měkčí a snadněji se zuby zpracovávala.

A právě tato kombinace konzumace masa, sdílení ulovené potravy, výroby nástrojů a tepelné zpracování masa nám umožnilo přežít nástrahy evoluce a založit lidský rod.

Pokračování

Předchozí díl

Zdroj:
Příběh lidského těla – evoluce, zdraví a nemoci; Daniel E. Lieberman; Jan Melvil Publishing; vydání první; 2016; ISBN: 978-80-7555-005-7
Cestopis evoluce s Markem Váchou, stanice Leonardo Plus, Radiožurnál
The louder monkey the smaller its balls study finds

Jarda Kolcun