Mnoho střeleckých instruktorů vám pravděpodobně potvrdí, že vzrůstá počet těch, kteří příjdou poprvé na střelnici a po pár střelách, kdy si upraví postoj a adaptují se k reakci zbraně na výstřel, dokážou nastřílet obdivuhodné výsledky.
A když se jich pak ptají, kde se naučili tak dobře střílet, většina z nich odpovídá, že právě při střeleckých simulátorech.
V roce 2002 proběhl v USA kontrolovaný experiment, kdy vzali na střelnici děti, kteří nikdy nehrály střelecké simulátory a nechali je střílet do terčů. Pak to samé zopakovali s dětmi, kteří patřily mezi časté hráče. Výsledek byl jednoznačný – tato skupina byla bezkonkurenčně lepší. Motorika, přesnost i rychlost byla u hráčů o několik tříd lepší.
Nyní se ještě pojďme podívat na to, co nakonec donutilo tyto dětské útočníky přestat střílet. Nejdříve si však pro názornost uvedeme několik skutečných případů:
Město Pearl, stát Mississippi – 17 letý chlapec nakráčel do základní školy a následně postřelil několik svých spolužáků. Poté jeden z učitelů vytáhnul z auta legálně drženou zbraň, namířil ji na útočníka a zavolal „stop!“. Útočník překvapivě přestal střílet a odložil zbraň na zem.
Město Paducah, stát Kentucky – 14 letý chlapec v perfektním střeleckém postoji zastřelil osm spolužáků s udivující přesností. A ačkoliv měl ještě náboje v zásobníku a vyděšené spolužáky před sebou, poté, co na něj ředitel školy zavolal „přestaň, už jsi způsobil dost bolesti!“, skutečně ukončil střelbu. Takže během střelby, s možností „zasáhnout“ další „terče“ a získat tak „další body“, útočník přestal jen díky verbálnímu příkazu.
Město Johanesboro, stát Arkansas – dva mladí střelci ve městě vyprázdnili své zásobníky do 15 kolemjdoucích lidí. Následně přebili a utíkali ke kradenému autu. Jak se blížili k autu, policista na ně zavolal „policie! Odhoďte zbraně! Na zem!“. A ačkoliv se tito dva chlapci (11 a 13 let) právě dopustili masové vraždy, v klidu uposlechli příkazu policisty a lehli si na zem. A to vše přesto, že měli početní převahu, nemluvě o tom, že jejich zbraně byly plně nabité.
Město Taber, stát Canada – 15 letý chlapec začal ve škole střílet po svých spolužácích, když se objevil neozbrojený učitel, který na něj zakřičel „stop!“. Chlapec ihned uposlechnul a přerušil střelbu.
Město Fort Gibson, stát Oklahoma – ozbrojený 13 letý chlapec vkráčel do davu spolužáků, čekajících před školou, a začal střílet. Kolemjdoucí učitel to uviděl a zakřičel „přestaň“….a chlapec překvapivě přestal střílet.
Jak je to možné? V minulosti jsme nezažili případy, kdy pachatelé hromadných vražd přestali jen díky slovnímu příkazu. Důvody můžeme patrně nalézt opět při hraní počítačových her. Představte si situaci, kdy chlapec náruživě hraje počítačovou hru, když tu najednou vejde do pokoje matka a požádá jej, aby ihned přestal. Chlapec zapauzuje hru a následně se zeptá, co mamka potřebuje. Děti jsou tak naučené na dvě věci – hra je ukončena, když hráči dojde střelivo, anebo sám zahyne. Anebo pokud uslyší verbální příkaz nějaké autority, například rodiče. Hráči-střelci pak logicky reagují ve skutečném životě úplně stejně.
Z tohoto je nutné si vzít poučení pro všechny, kteří by se dostali do podobné situace – Plán A je jasný – verbální příkaz „přestaň“. Pokud nefunguje Plán A, pak je tu Plán B – zneškodnit střelce dříve, než zraní někoho dalšího.
Už jsem to tu psal – s neustále dokonalejší simulací reality si děti zvykají na sténající, krvácející a umírající nepřátele. Přechod do reality pak není na psychiku dítěte takový šok. Bohužel.
Závěrem je samozřejmě nutné zmínit, že ikdyž podobné počítačové hry hrají miliony dětí po celém světe, jen zlomek z nich přenese virtuální násilí do reality. Ale i tento zlomek stojí rozhodně za to, abychom se tím začali vážně zabývat…zvlášť když se něco podobného následně odehraje ve škole, kam chodí i naše dítě…. Cílem tohoto článku není vybudit paranoiu k počítačovým hrám, ale spíše se zamyslet nad tím, jaké hry vlastně naše děti hrají. Protože kromě střeleckých simulátorů jsou totiž dostupné i vynikající hry na rozvoj logiky, postřehu, různé stavitelské strategie, apod., které dítě rozvíjí daleko smysluplnějším způsobem, než právě výše zmíněné střelecké simulátory.
Nezapomínejme, že za naše děti máme nakonec zodpovědnost právě a jenom my. Nikoliv škola, kroužek, či trenér. Tito lidé a instituce nám mohou pouze pomoci ve výchově, ale to, jaký člověk vyroste z našeho syna či dcery, je jen a pouze naše zodpovědnost…..
KONEC
Jarda Kolcun
Zdroj:
Stop teaching our kids to kill (A call to action afainst TV, movie & video game violence); Lt.Col.Dave Grossman; Gloria DeGaetano; Crown Publishers New York; 1999; ISBN: 0-609-60613-1
On Combat (Psychology and Physiology of Deadly Conflict in War and in Peace); Lt. Col. Dave Grossman, Loren Christensen; second edition, PPCT Research Publications, 2004, ISBN 978-0-9649205-2-1
