Je potřeba si uvědomit, že teprve v poslední době čelíme stále většímu počtu případů, kdy dítě či náctiletý vezme do ruky střelnou zbraň a následně začne střílet ve škole, či kdekoliv jinde na veřejnosti.
Následná vyšetřování však ukázaly zajimavou, leč velmi znepokojivou věc – útočníci zpočátku chtěli zastřelit jen jednu osobu – učitele, či přítelkyni. Jakmile však začali střílet, dostali se do „herního módu“ a pokračovali v zabíjení dál. Právě proto podobné počítačové hry nejsou fakticky simulátory vraždy, ale simulátory hromadné vraždy. Ostatně, cožpak jste někdy viděli, aby dítě začalo hrát hru, zapnulo ji, zabilo prvního nepřítele a následně hru vypnulo? Nikoliv, hráči totiž mají za úkol zabít co nejvíce nepřátel a za to získávají plusové body, vyšší hodnost či dokonalejší zbraně. A jakmile tak hráč-útočník zabije svou přítelkyni, „získá bod“, protože na to jej počítačová hra celou dobu trénuje. A když přítelkyně je jeden bod, pak další dítě (nepřítel) je další bod…a třetí…a čtvrtý….a pátý….
Hráč se snaží, jak je naučen, získat co nejvíce bodů, aby zvítězil. A vzhledem k tomu, že se stále více stírá rozdíl mezi virtuálním a reálným člověkem, hráč-dítě tak má stále větší problém rozlišit mezi virtuálním a skutečným světem. V počítačové hře nejsou žádní spolužáci, se kterými si ještě včera tyto děti hrály na hřišti. Jsou jen cíle. Protivníci. Body.
A pokud se nám podaří pochopit, jaké mechanismy v mozku spouští reakce profesionálně trénovaných vojáků, pak můžeme pochopit i chování těchto dětských střelců. Mnoho (dospělých) střelců nacvičuje tzv. „suchou střelbu“, což je střelba bez munice. Učí se tím koordinaci oko – ruka, rychlosti tasení, apod. Někteří pro toto využívají laserové střelnice nebo airsoftové, či paintballové pistole. Jedná se o další formy velmi efektivního nácviku střelby bez toho abyste nutně museli absolvovat celou proceduru získání zbrojního průkazu a následně investovat nemalé peníze do střelné zbraně a munice.
Co je však nutné si uvědomit, je fakt, že tyto metody využívají nejen profesionální střelci, ale právě i naše děti. A výsledky jsou velmi znepokojující. Například ve státě Kentucky vystřelil 14 letý chlapec celkem osmkrát a jeho úspěšnost byla plných 100%. Všechny střely skončily buď v hlavě spolužáků, nebo v životně důležitých oblastech trupu. Následně se prokázalo, že útočník hrál prakticky několik let denně hodiny a hodiny na střeleckých simulátorech. O to překvapující je také fakt, že poprvé přišel do styku se skutečnou střelnou zbraní až noc před masakrem, kdy ukradnul pistoli se dvěma plnými zásobníky. Pokud toto porovnáte s úspěšností newyorských policistů, kteří vystřelili na neozbrojeného muže celkem 41 ran a zasáhli jej pouze 19x, pak je načase se skutečně zamyslet nad budoucím vývojem.
Zvláště když si uvědomíte, že policisté nemají čas ani prostředky na to, aby střelbu nacvičovali tak intenzivně jako výše zmíněný útočník…. Mimochodem, svědkové také potvrdili, že útočník střílel pouze na „terče“, které se zjevily přímo před ním. Prakticky žádná rána nešla výrazně do stran. První kulka směřovala mezi oči přítelkyně a další již směřovaly na spolužáky tak, jak se „objevovaly na monitoru“ před ním. Pět ran byly čisté zásahy do hlavy a další do kritických částí těla. Osm mrtvých. Jeho vlastní sestra, která masakr přežila, později vypověděla, že jej chtěla zastavit, ale z výrazu tváře svého bratra poznala, že ji nepoznává a tak se raději dala na útěk.
Není také příliš moudré (ve smyslu praktické střelby) vystřelit pouze jednu kulku do “terče”. Daleko přirozenější je střílet do “terče” tak dlouho, dokud nepadne a následně pokračovat k terči dalšímu. Mnoho her však učí hráče vystřelit na terč právě jen jednou, protože terče se velice rychle mění. Hráči se tak učí střílet pod stresem. Cílem je zasáhnout v co nejkratším čase maximum „terčů“. A dle toho, jak trénujeme, tak i bojujeme, to je jedno z prvních pravidel, které se učí jak studenti bojových sportů, tak i policisté či vojáci.
Jarda Kolcun
Zdroj:
Stop teaching our kids to kill (A call to action afainst TV, movie & video game violence); Lt.Col.Dave Grossman; Gloria DeGaetano; Crown Publishers New York; 1999; ISBN: 0-609-60613-1
On Combat (Psychology and Physiology of Deadly Conflict in War and in Peace); Lt. Col. Dave Grossman, Loren Christensen; second edition, PPCT Research Publications, 2004, ISBN 978-0-9649205-2-1
