Koryu byla většinou spojena s konkrétní samurajskou rodinou či klanem. Čím slavnější/bohatší rodina byla, tím měla větší šanci, že získají lepšího učitele toho kterého stylu boje. S tím se samozřejmě pojila i politická síla, kdy ryu podporovala jednu či druhou stranu. Pravděpodobně jen škola Tenshin Katori Shinto ryu je výjimkou, protože měla své přátele jak na straně Genji (Minamoto), tak i jejich úhlavního soupeře Heike (Taira).
Ostatní ryu, kromě výše zmíněné ochrany bohů, využívali ke své ochraně i ochrany daimjóa (vládce provincie), na jehož území působili. A opět to bylo hlavně proto, aby ryu své členy maximálně ochránila. A na oplátku poskytovala výcvik samurajům daimjóa.
„Přihláška“ do ryu
Když už víme, jak ochranářské prostředí každé ryu bylo, podívejme se nyní na to, jak bylo možné se stát jejím členem. Nebylo to rozhodně tak jednoduché jako nyní, kdy nový člen vyplní přihlášku, zaplatí členský poplatek et voila, je členem. Vstup do ryu byl pod přísnou kontrolou rodiny/klanu a nebyl umožněn nikomu, kdo nebyl členem sociální třídy válečníků (tedy samurajů).
Během éry Tokugawa (1603-1868) však třída samurajů začala postupně tak upadat, že nakonec bylo umožněno i prostému člověku se výuky zúčastnit. Nešlo přitom o nějakou charitu ze strany samurajů proto, aby zvýšili bojeschopnost obyvatelstva před nepřáteli. Spíše je k tomu donutila celková situace v Japonsku, kdy se již prakticky vůbec neválčilo a jejich meče i služeb ochrany již nebylo tolik potřeba. Samurajové oni přesto museli i nadále být schopni uživit svou rodinu.
Ba dokonce to došlo tak daleko, že i ti, kteří nikdy válečníci nebyli, si mohli založit vlastní školu bojového umění a zde vyučovat. A ačkoliv se na Západě často honosí koncovkou „jutsu“ ve svém názvu, ve skutečnosti se spíše jedná o Budó disciplínu. Navíc, pokud bychom chtěli být skutečně puntičkářsky přesní, pak spíše než „bojové umění“ by se měly takové školy jmenovat „civilní umění boje“, jelikož nikdy (skutečným) bojem testovány nebyly. To se týká většiny škol jujutsu, včetně dnes tolik populární školy brazilské jiu jitsu, která je mnohem více sportem, než bojovým umění, či bojovou Cestou.
Vraťme se však zpět do historie, do doby před slavnou érou Tokugawa, kteří poté v Japonsku nastolili mír. Zájemce o vstup musel mít praktické zkušenosti z boje plus doporučení od někoho vysoce postaveného v ryu, kam se zájemce hlásí. Opět je nutné si uvědomit, že cílem bylo nejen předat informace, ale i získat nové techniky či jiný pohled na řešení konfliktů. Proto měl nesrovnatelně větší šanci válečník, který hledal další možnosti zlepšování svých bojových zkušeností, než mladý samuraj, který nikdy tváří v tvář protivníkovi nestál.
A je zajímavé, že i v současnosti, kdy stále ještě existuje několik koryu Bujutsu škol, je přijetí do takové školy často podmíněno buď vojenskou, nebo policejní zkušeností a doporučením někoho ze školy, kam se adept hlásí.
Porovnejte to se současnou situací, kdy do různých jutsu škol probíhá masový nábor bez přijímacího řízení a přijat je kdokoliv, kdo zaplatí a má dvě ruce a dvě nohy (ačkoliv ani toto nemusí být nutně podmínkou)….kvalita takových škol je pak jen vzácně vysoká.
Utajování informací
Posuňme se dále – dejme tomu, že adept je přijat. Stále však ještě nemá vyhráno. Je v jakési zkušební době, kde se pečlivě sleduje jeho odolnost, šikovnost, chování k ostatním, atd. Na počátku svého studia navíc musí svou vlastní krví podepsat, že veškeré znalosti a dovednosti, které se v ryu naučí, bude držet v tajnosti před nečleny školy. Pokud toto poruší, čeká je odplata, nejčastěji smrt. A ne, vůbec nejde o přehnané pravidlo koryu. Opět je nutné to chápat v kontextu doby – pokud by se vyzradily specifické techniky boje s tou kterou zbraní, nepřítel by měl větší šanci se na takové vojáky připravit. I proto například manuály (které však začaly vznikat až koncem osmnáctého století, jak se postupně stále více systematizovala výuka) byly často zašifrované, anebo uváděly názvy technik, které neznalému nic neřekly (např. tsubame gaeshi – „vlaštovčí obrat“).
Dalším příkladem utajování informací je souboj (shinken shobu) mezi dvěma šermíři z různých škol. Dříve bylo zvykem se před soubojem představit a zmínit i školu, kterou šermíř studuje. To nebylo z důvodu vychloubání se, ale byl to již psychologický útok, když po představení protivník zjistil, že jeho soupeř pravděpodobně zná smrtící techniky nějaké proslavené školy. Už jen toto poznání vedlo k tomu, že protivník buď souboj vzdal, anebo nebojoval již s plným nasazením (ale se strachem v srdci) a to většinou vedlo k jeho smrti. Občas se to však nestávalo na začátku, ale až na konci v obavě ze zostuzení školu v případě porážky (mrtvý pak již nic neprozradil).
Nicméně to neznamenalo, že by zkušený šermíř nedokázal odhadnout, jakou ryu jeho protivník studuje. Každá škola se vyznačovala nějakou typickou technikou, kombinací, postojem či zbraní.
Kata – alfa a omega výuky v ryu
Základním učebním kamenem každé ryu byla kata (sestava). Jde o předem danou kombinaci technik, které student buď procvičuje sám, anebo s partnerem. Kata byla jakousi encyklopedií technik školy, které byly spojené tak, aby simulovaly reálný boj. A právě kata byla hlavním znakem toho, že se skutečně jedná o koryu. Všechny ty řízené a volné sparringy jsou již moderní záležitostí a rozhodně nebyly součástí tradiční koryu. Podle všeho se o rozšíření a začlenění sparringů, včetně zavedení souvisejících pravidel, zasloužil koncem devatenáctého století Jigoro Kano, tvůrce nejznámější jujutsu školy Kodokan Judo, dnes známé již jen jako judo.
Proč nebylo možné před érou Tokugawa cvičně zápasit (sparring) s tréninkovým partnerem? Protože to by nutně vedlo ke zranění. Je potřeba si uvědomit, že v té době ještě neexistovaly cvičné meče (shinai) či brnění (bógu), ty se objevily až počátkem osmnáctého století, a tak se studenti soustředili na co nejlepší provedení sestav a věřili, že následně jim to bude fungovat i na bojišti. Brnění a tréninkové meče fakticky změnily celou podobu koryu do něčeho, co připomíná spíše sportovní utkání, protože zde musíte mít rozhodčího, pravidla, bodování, apod.
Navíc i přesto, že se používalo brnění, mnoho smrtících technik muselo být vyřazeno, aby nedošlo k vážnému zranění partnera. K tomu si přidejte nastavení mysli (zanshin), která již nemusela být tak „zaostřená“, protože student ve skrytu duše věděl, že i po zásahu se mu nic moc nestane. No a tato kombinace následně vedla k tomu, že Budó jsou jen velmi slabým odrazem Bujutsu.
Student Bujutsu koryu totiž „trénoval“ se skutečnými zbraněmi proti skutečným protivníkům a často venku, proto jeho „zanshin“ byla skutečně ostrá jako jeho meč. Slovy jednoho ze studentů jujutsu v našem klubu: „staří samurajové byli fakt drsňáci“. Ani netuší, jak moc měl pravdu….
Všestranný výcvik
Výcvik v koryu také nebyl omezen na jednu zbraň. Válečníci věděli, že teprve když budou schopni bojovat s čímkoliv a kdekoliv, teprve pak mají šanci, že boj přežijí. Proto se učili boj s mečem (ken jutsu), jak používat signály ohněm (noroshi jutsu), jak budovat opevnění (chikujo jutsu), jezdectví (ba jutsu), neozbrojenému boji (ju jutsu), atd. A i když se každá ryu specializovala na některé zbraně, vždy umožnila studentovi naučit se s maximem dalších zbraní. Mrtvý student samuraj na bojišti byl špatnou reklamou pro ryu, takže se skutečně snažili, aby jejich studenti střet na bojišti přežili co možná ve zdraví.
Organizace v ryu
Jednotlivá ryu byla často navzájem propojena podobně jako rodinné svazky. Konfuciánský koncept mezilidských vztahů jako je učitel/student (sensei/deshi), senior student/junior student (sempai/kohai) a ředitel školy/ředitel školy (soke/soke) zde byl přísně dodržován.
Každá škola měla také určitý systém ohodnocování pokroku studentů (menkyo systém). Většinou se jednalo o 3-7 certifikátů/licencí, které potvrzovaly, že student danou oblast zvládnul, či jej dokonce již opravňovaly k výuce určité zbraně. Až teprve po roce 1882 se zavedl systém kyu-dan, barevných pásků, které má plnit podobnou funkci. Do té doby byste marně hledali šermíře s černým pásem. Ono by to bylo i nemoudré takto předem informovat svého protivníka o svých dovednostech.
I proto například v kendó sice existuje systém kyu-dan, ale na kendistovi nijak nepoznáte jakého stupně je držitelem, dokud si s ním nedáte jigeiko (sparring).
Studium Bujutsu bylo dlouhodobé a většinou se začínalo v relativně mladém věku. Výcvikem procházeli povinně všichni muži a i ženy absolvovaly výcvik v určitých zbraních tak, aby byly schopny ubránit dům v případě, že samuraj nebyl doma. Většinou se specializovali na boj s naginatou (halapartna), nicméně ani výcvik v boji s dalšími zbraněmi nebyly výjimkou.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Použitá literatura:
Teaching and learning Japanese martial arts (scholarly perspectives) – vol.1, An anthology of Articles from the Journal of Asian Martial Arts, complied by Michael A. DeMarco, M.A.; Publisher – Via Media Publishing (11 Mar. 2017); kindle edition; ASIN: B06XK18K5N
In the dojo – A guide to the rituals and etiquette of the Japanese martial arts; Dave Lowry; Publisher – Shambhala Publications Inc (1 Oct. 2006); 208 pages; ISBN-10: 9780834805729
Classical Bujitsu (Martial Arts and Ways of Japan) Vol. 1; Donn F. Draeger; Publisher – Weatherhill; 2Rev Ed edition (12 April 2007); 112 pages; ISBN-10: 0834802333
Classical Budo (The Martial Arts & Ways of Japan Series) Vol. 2; Donn F. Draeger; Publisher – Weatherhill; 2nd Revised edition edition (1 Oct. 1990); 128 pages; ISBN-10: 0834802341
Modern Bujutsu and Budo (The Martial Arts & Ways of Japan Series) Vol. 3; Donn F. Draeger; Publisher – Weatherhill Inc; New edition edition (1 Feb. 1996); 192 pages; ISBN-10: 0834803518
Koryu Bujutsu 1 (Classical Warrior Traditions of Japan); Diane Skoss; Publisher – Koryu Books,US; 1st Edition edition (1 Sept. 1997);192 pages; ISBN-10: 1890536040
Sword and Spirit 2 (Classical Warrior Traditions of Japan); Diane Skoss; Publisher – Koryu Books,US (1 Feb. 1999); 192 pages; ISBN-10: 1890536059
Keiko Shokon 3 (Classical Warrior Traditions of Japan); Diane Skoss; Publisher – Koryu Books (1 April 2002);192 pages; ISBN-10: 1890536067
