O čem jsou „tajemství“ bojových umění? Věčný spor 2

napsal: Alexej Gorbyljov

„Tajný přenos“ lze tedy teoreticky považovat za účinný regulátor lidského chování, který přispívá k proměně člověka ve vysoce morální osobnost. Přitom ale konkrétní historická fakta ukazují, že ne všichni mistři Bujutsu byli morální lidé. Byli mezi nimi darebáci, lumpové a zrádci, a to v nemalém počtu. Uvedu jen jeden učebnicový příklad z díla Shirozaemona Hinatsu Shigetaky „Honchō Bugei Shōden“ („Stručná kronika bojových umění Japonska“) vydané v roce 1716: „Morooka Ippa předal umění boje mečem Ienaovi Iizasa a žil v Edosaki v roce 1788 v provincii Hitachi. Tokaku Negishi, Koguma Iwama a Doronosuke Tsuchiko se učili od Ippy a všichni dosáhli vytříbené a obdivuhodné úrovně umění. Ippa onemocněl leprou a sotva mohl vstát a sednout si. Iwama a Tsuchiko se o něj starali a neopustili ho ve dne ani v noci. Negishi ale odjel do Odawary v provincii Sagami a později se přestěhoval do Eda v provincii Musashi. Přepracoval školu Shinto ryu a nazval ji „Mijin ryu“ – „Škola nejjemnějšího prachu“. V té době již Ippa zemřel v Edosaki a Koguma, Tsuchiko a další studenti jej pohřbili. Poté se po vzájemné poradě rozhodli, že Tokaku Negishi nezná pocit vděčnosti vůči ostatním. „Tokaku je nemorální, pojďme do Eda a zabijme ho. Koguma a Tsuchiko vykonali pouť do svatyně Kashima, aby se pomodlili k jeho božstvu, načež Koguma odcestoval do Eda, zatímco Tsuchiko zůstal v Hitachi a modlil se za Kogumův úspěch. Koguma brzy dorazil do Eda a přál si bojovat souboj s Tokakuem. Zprávy o tom se dostaly k uším Toshógua (šóguna Tokugawy Ieyasua), který jmenoval hlavního testovače mečů Yamadu Buzen no kami funkcí „bugyó“ (pověřený úředník za vykonání spravedlnosti). Negishi a Iwama se vydali k mostu Tokiwa a zde se utkali. Koguma chytil Negishiho za jednu nohu a shodil jej z mostu. Poté za ním odhodil jeho dřevěný meč (i při smrtících soubojích v tokugawské éře se obvykle používaly pouze dřevěné meče), popadl nůž a s výkřikem ho zarazil do zábradlí mostu. Tímto způsobem demonstroval davu svou odvahu a sílu. Poté Negishiho žáci začali studovat u Kogumy a učili se od něj umění boje s mečem.

Někteří bývalí Negishiho studenti mu však chtěli tajně ublížit a pomstít tak svého učitele. Vylákali proto Kogumu do lázní, které rozpálili natolik, že ten začal ztrácet vědomí. Jakmile Koguma vyšel z lázně, padl bezvládně k zemi. Pak se na něj Negishiho bývalí žáci vrhli a rozsekali ho meči k smrti. Poté Negishi znovu otevřel svou Mijin ryu a nyní se ještě v některých místech vyučují techniky této školy“. Ne vždy tedy v reálném životě “zvítězila pravda nad lží a nenávistí“…

Navíc ne vždy mistr při udělování licence, která umožnila studentovi přechod na další stupeň výcviku, skutečně přihlížel k úrovni výcviku a morální dokonalosti žáka. K vydání „licence“ mohl mít zcela jiné, dokonce sobecké pohnutky. Slavný mistr školy Yagyu Shinkage ryu Kenjutsu Jubei Yagyu tak ve svých instrukcích synům otevřeně hovoří o třech typech licencí – girikyo, kinkyo a jutsukyo.

„Girikyo“ je licence, kterou uděluje učitel na základě hierarchické povinnosti (giri) studentovi, jenž zaujímá na společenském žebříčku vyšší postavení, například vlastnímu pánovi, kterému tento učitel slouží. V tomto případě není vůbec nutné, aby urozený student skutečně dosáhl vysoké úrovně dovedností. Mnohem důležitější je získat jeho přízeň, získat jeho podporu, aby si zajistil prosperitu své rodiny a školy. V tomto ohledu můžeme uvést jako příklad aktivity rodiny Yagyu, která se velmi chytře „podbízela“ tokugawským šógunům.

„Kinkyo“ je licence udělovaná za peníze. Pokud učitel potřebuje peníze, může dát licenci bohatému studentovi výměnou za dar, i když student techniku ve skutečnosti nezná. Dá se říci, že se však zpravidla prodávaly jen nejnižší certifikáty, i když jsou známy vzácné případy prodeje i vyšších mistrovských licencí.

A teprve na třetím místě v instrukcích Jubeie Yagyua je „jutsukyo“ – licence udělovaná za skutečné mistrovství. V některých pramenech se nazývá „honkyo“ – „skutečná licence“. Takový certifikát si student zasloužil vlastním potem a krví.

4. Ochrana zájmů učitele a jeho rodiny

Přesto stále však žádný z výše popsaných tří výkladů funkce „tajného předávání“ ve fungování koryu dostatečně přesvědčivě nevysvětluje, proč je vlastně potřeba.

Zbývá tedy ještě jedna funkce, která je ve zmiňované Hirakamiho knize „Hiden koryu jujutsu giho“ uvedena na prvním místě. Je to funkce ochrany zájmů instruktora bojového umění a jeho rodiny. Podle všeho to byla právě tato snaha chránit vlastní zájmy, která byla hlavním faktorem vzniku skryté tradice. Mnoha lidem bude asi připadat zvláštní, ba dokonce rouhavé tvrdit, že jakákoli tradiční ryu byla především formou… rodinného podniku, tj. prostředkem k vydělávání peněz, k dosažení materiálního zisku. Bohužel pod vlivem prací mnoha amatérských historiků, kteří zamlčují nebo dokonce zkreslují a ohýbají informace o tom, jaká byla skutečná historie a tradice bojových umění v Japonsku (zde v Rusku „palma vítězství“ definitivně patří knize A. Dolina a G. Popova „Кэмпо – традиция воинских искусств“, jejíž „autenticita“ je řekněme…velmi diskutabilní).

Mezi příznivci bojových umění se vytvořil stereotyp vnímání Bujutsu a Budó jako něčeho vznešeného až posvátného. Skutečný mistr bojových umění se jim jeví jako nadčlověk, jakýsi světec, který sedí na vrcholu skály a shlíží odtud na naši hříšnou zemi, po níž se plazí malí lidé, schopní myslet jen na to, jak si naplnit břicha. Bohužel, milý čtenáři, taková představa je jen výplodem fantazie oněch „historiků“. Celá jeho nereálnost a iluzornost se projeví, jakmile si položíme jednoduchou otázku – z jakých prostředků tento „světec“ vlastně existoval a jak díky tomu dokázal uživit svou rodinu?

Jeden z vůdců světového proletariátu (V. I. Lenin) správně kdysi řekl, že „není možné žít ve společnosti a být svobodný od společnosti“. Stručně řečeno, mistr je také člověk a jako každý člověk chce jíst.

Bohužel některým naivním „fanouškům“ se nelíbí fakt, že znalosti, dovednosti a schopnosti v oblasti bojových umění byly pro mistry především zbožím, které mohli prodávat za účelem obživy v podobě peněz nebo přídělu rýže. Kupcem zboží zvaného „X ryu X-jutsu“ mohl být feudální pán, který potřeboval instruktora pro výcvik svých bojovníků, nebo soukromá osoba (obvykle samurajského původu), která se chtěla naučit techniky této školy. Pokud si mistra najal kníže, jmenoval ho „shinanem“ (instruktorem) a výměnou za pravidelný výcvik se svými strážci dával jemu a jeho rodině příděl rýže. Škola vedená takovým „shinanem“ se stala oficiální školou knížectví a požívala tak různých privilegií, jako například bezplatného pozemku pro stavbu dojo.

Na neoficiální úrovni, a se svolením nebo souhlasem úřadů, mohl mistr koryu Bujutsu také vyučovat bojovému umění i ostatní, kteří si to přáli. V tomto případě vybíral poplatek přímo od studentů. Žák platil peníze při vstupu do školy, při zkouškách na stupně a licence a také předával mistrovi dary u příležitosti různých svátků.

Ve své podstatě tedy byly oficiální i neoficiální ryu samostatnými „obchodními podniky“. „Zbožím“ v ryu byly ‚ryugi‘, tj. specifické znalosti dané školy. „Prodejci“ byli vedoucí školy (soke) a jemu podřízení instruktoři (shihan). „Kupujícími“ byli feudálové a/nebo soukromé osoby. Stejně jako každý jiný obchod byla i každá ryu podporována reklamou. Aby se do ní přilákali žáci, vymýšlely se vzrušující „příběhy“ podbarvené legendami; sestavovaly se rozvětvené rodokmeny, které měly prokázat starobylost ryu (kořeny školy se obvykle odvozovaly od nějakých vynikajících válečníků nebo generálů minulosti, od bohů nebo svatých asketů); nad vchody do výcvikových sálů se často vyvěšovaly vychloubačné nápisy; žáci šířili o svých instruktorech chlubivé zvěsti atd.

Vedoucí školy, „soke“ nebo „iemoto“, dostával většinu příjmů školy. Soke mohl být zakladatel školy, jeho potomek nebo, mnohem méně často, nejsilnější mistr z jiné rodiny. Soke jediný v celé ryu měl právo vydávat licence a za každou z nich dostával určitý (často značný) poplatek.

Soke byl jmenován předchozím „ředitelem“ školy a nikdo ve škole neměl právo jej odvolat. Je třeba mít na paměti, že ve feudálním Japonsku existovala tradice dědění hodnosti, služebního místa a platu hlavy rodu jeho dědicem, nejčastěji nejstarším synem. Podle toho se syn „shinan“ po smrti svého otce stal sám „shinanem“, zatímco syn ředitele veřejné školy se stal ředitelem veřejné školy. Tradice uvádí, že před svou smrtí předal vedoucí školy svému nástupci svitky s popisem všech technik školy, vydal dokument, kterým ho uznal za nového „soke“, a hlavně předal „ishi soden“, tedy nejvyšší „tajná tajemství“ školy předaná jednomu jedinému synovi. Dědic „ishi soden“ měl nezpochybnitelnou autoritu, protože se věřilo, že tato tajemství, která mu předal jeho předchůdce, mu propůjčují až nadpřirozenou moc.

Vyvstává však otázka: mohly rodiny, které udržovaly a předávaly tradice různých koryu Bujutsu z generace na generaci, vychovat vynikající mistry, a dokonce i takové, kteří měli paranormální schopnosti? To je velmi pochybné. Koneckonců náš svět je uspořádán tak, že se jednotliví členové jedné rodiny značně liší svými schopnostmi, typy osobností i specifickým nadáním. Neexistuje a ani nemůže existovat taková rodina/rod, který by po desítky generací plodila mistry, jež by se vždy vyrovnali svými schopnostmi a nadáním svým předchůdcům. Neexistují ani žádné metody výcviku a takové „tajné přenosy“, které by zaručovaly, že každý člověk (i potomek velkého mistra) dosáhne vysoké úrovně mistrovství jako jeho předchůdce.

Proto, aby svým potomkům zaručili možnost dobrého výdělku, mistři fakticky lhali svým potomkům a tvrdili jim, že existují určitá nejvyšší tajemství, která se předávají pouze jednomu synovi. Možná, že potomci zakladatele školy v dalších generacích znali některé tajné techniky (míněno fyzické techniky), ale je nepravděpodobné, že by všichni disponovali stejnými nadpřirozenými schopnostmi, jaké se připisují jejich předkovi, který ryu před mnoha generacemi kdysi založil.

Jinými slovy, ve své klasické podobě byla veškerá koryu v Bujutsu druhem obchodního podniku založeného na dosahování zisku pomocí využívání know-how dané školy. V tomto ohledu by „hiden“ měl být považován za jakýsi druh patentování znalostí, poskytující „licenční poplatek“ objeviteli a jeho potomkům.

Tento závěr by neměl být chápán jako snaha zdiskreditovat tradiční Bujutsu. Je to pouze pokus podívat se na ně ve specifickém historickém kontextu, zjistit, jaké skutečné místo měly v reálném životě. Dnes považujeme za normální, že existuje systém patentování objevů, aby se stimuloval rozvoj vědy a techniky a zároveň chránila práva vynálezců. Měli bychom proto v této souvislosti jakkoliv kritizovat, či dokonce zesměšňovat, představitele škol Bujutsu, kteří byli ve feudálním Japonsku nuceni využívat instituci „hiden“ k ochraně svých práv?

Je třeba také poznamenat, že „hiden“ není specifickým rysem pouze v oblasti bojových umění. „Tajné převody“ v Japonsku existují ve všech tradičních řemeslech a uměních bez výjimky. Například každá slušná restaurace v Zemi vycházejícího slunce má svůj vlastní „hiden“ v podobě specialit, jejichž tajemství přípravy zná pouze šéfkuchař a možná jeho nejbližší pomocník. Ve feudální éře se každý, kdo měl nějakou specifickou dovednost, snažil ji utajit, aby se uživil. Například v období Edo byla utajována technologie výroby přístrojů, jako jsou hodiny a dalekohledy. Dodnes se dochovala ilustrovaná kniha hodinářské rodiny Mihata z Nagasaki s výmluvným názvem „Kaden Chimitsu Sho“ – „Tajná kniha rodinné tradice“. Je dokonce znám případ, kdy byl muž, který vydal knihu s podrobným popisem hodinového mechanismu, po nějaké době nalezen zavražděný. Členové hodinářského cechu ho zabili za vyzrazení profesního tajemství.

Nevyslovitelný „přenos“

V knize „Kenjutsu ron hentetsu shui“ („Teorie kenjutsu: Sbírka zvláštních diskusí“) je zakladatel školy Mugan ryu kenjutsu, Masatame Miura Genemon, popsán takto: „Masatame pocházel z Eda a sloužil rodu Ogasawara. Od dětství miloval umění šermu mečem a do svých 30 let dosáhl mistrovství v 18 školách a ve všech získal mistrovské licence. Zvláště vynikající bylo jeho mistrovství ve školách Togun ryu a Itto ryu. Měl dokonce asi 2.000 žáků, ale stále nebyl spokojen s tím, čeho dosáhl. Uvědomoval si totiž, že pokud se „gokui“ („nejtajnější tajemství“) různých škol střetnou v boji, pak „aiuchi“ (vzájemné zabití) bude nevyhnutelné. A stále přemýšlel, jak tento krok překonat. Jednoho dne, když podřimoval, náhle uslyšel zvonění buddhistického chrámu, probudil se a okamžitě prozřel. Vytvořil poté vlastní školu a nazval ji „Mugan ryu“ – „Škola vytvořená bez použití zraku“.  Masatame Miura tedy sám, bez pomoci učitele, vytvořil něco, co překonalo veškeré učení všech „hiden“, jež se do té doby naučil v 18 školách!

Tento příběh nás vrací jednak k problému existence dvou různých druhů „hiden“ (skupina fyzických technik a skupina znalostí týkající se paranormálních schopností) a jednak otázky, zda se tyto dovednosti skutečně mohou přenášet z učitele na studenta. Je vlastně možné někoho/kohokoliv naučit vidět věci vnitřním zrakem? Nebo se stát neviditelným pro nepřítele?

Studiem knih o historii Bujutsu a legendách o zakladatelích různých škol, si všimnete jedné zajímavé věci. Většina z těchto mistrů-zakladatelů vytvořila své vlastní školy nikoliv uspořádáním svých nashromážděných znalostí, ale teprve až po získání specifické mystické zkušenosti (nesouvisející přímo s cvičením disciplín Bujutsu), díky níž v sobě objevili právě ony paranormální schopnosti, které jsou nyní považovány za „skryté“ nejvyšší úrovně. Zde je několik příkladů.

Školu Kage ryu kenjutsu podle legendy vytvořil mistr Ikōsai Aisu (známý také jako Aisu Hisatada) po svých modlitbách v jeskyni Udo v provincii Hyuga, kdy se mu zjevilo místní božstvo zosobněné v opici, odhalilo mu tajemství bojového umění a předalo mu tajný rukopis popisující principy bojového umění. Hayashizaki Jinsuke Minamoto no Shigenobu, zakladatel školy Muso jikiden ryu, který se na čas uchýlil na horu Obayashi v provincii Yamato, údajně získal tajnou tradici bojového umění od „kappy“ – mýtického tvora vzhledově podobného želvě, žábě nebo opici s prohlubní na temeni, který žije ve vodě nebo na souši, láká své oběti do vody, aby je pak utopil. Sagoemon Yano se naučil skrytým tajemstvím Kenjutsu a založil školu Togun Shinto ryu poté, co měl ve snu rozhovor se zenovým mnichem, který mu předal tři verše. Příklady tohoto druhu lze uvádět téměř do nekonečna.

Jako člověk, který nevěří v existenci všech těchto opičích bohů a příšer jako je „kappa“ a „tengu“, chci čtenáře upozornit na to, že mystická zkušenost a získání nadpřirozených schopností se v těchto legendách vždy odehrává mimo ryu, mimo nějakou diskusi či poradu s nějakým (lidským) rádcem či dalšími druhy ve zbrani. Tato získaná zkušenost je tak výsledkem osobního úsilí člověka. Nezískává se výcvikem pod vedením mentora v boji zblízka, ale náboženskou praxí – modlitbami, mantrami, meditací a dalšími podobnými metodami.

Je zajímavé, že vynikající úspěchy a objevy největších bojových umělců 20. století souvisely také s dlouhou náboženskou praxí. Například Morihei Ueshiba prozřel a vytvořil Aikidó  až poté, co řadu let komunikoval s hlavou šintoistické sekty Omoto kyó. Gogen Yamaguchi, zakladatel Karate školy Góju ryu, získal dar předvídat jednání svého protivníka a naučil se okamžitě reagovat na jakoukoli změnu situace díky studiu v jedné ze šintoistických skupin. Rozhodujícím momentem při formování osobnosti zakladatele školy kyokushinkai karate Masutatsu Oyamy bylo jeho několikaměsíční dobrovolné odloučení na hoře Kiyosumi.

V důsledku toho je zřejmé, že „vyšší tajemství“ spojená s projevy paranormálních schopností, nelze předávat z mistra na žáka. Jejich získání jsou čistě osobní záležitost člověka, jejíž možnost je dána vnitřním, dobrovolným, duchovním úsilím, které student vynakládá. Je tedy zbytečné čekat na to, až studenta těmto paranormálním schopnostem naučí nějaký učitel.

Na závěr tohoto článku bych rád uvedl příběh o zakladateli školy Itto ryu Kenjutsu Ittōsai Kagehisovi, převzatý z díla mistra této školy Shusaku Chiby „Kempo hiketsu“ („Tajemství kempo“): „Oniyasha (tak se Ittosai jmenoval v dětství) se v mládí vydal do Eda, tehdejšího hlavního města Japonska, kde se zapsal jako student ke svému učiteli Jisaiovi Kanemaki, staršímu žákovi Seigena Toda ze školy Toda ryu. Netrvalo dlouho a byl již velmi pokročilý. V technice byl již mimořádně pokročilý a mezi Todaovými studenty nebyl nikdo, kdo by se mu mohl v dovednostech vyrovnat. Jisai se začal svého talentovaného žáka bát a rozhodl se, že mu nebude předávat „okugi“ – „vnitřní techniku“ školy („okugi“ synonym pro „hiden“). Jednoho dne však za ním přišel Oniyasha a řekl mu, že se naučil „myōki“, neboli „tajemnou sílu“ v technikách boje mečem. Jisai Kanemaki, planoucí hněvem, Oniashyovi vynadal a řekl mu: „Není to ani pět let, co jsi zde začal studovat umění boje s mečem. O jakém „myōki“ (tajemné síle) můžeš mluvit?“ Na to Oniyasha odpověděl: „‚myō“ je „myō“ vznešené srdce (vědomí). Nemůže být předáno učitelem a navíc není závislé ani na době studia. Pokud pochybuješ o mých slovech, dovol mi, abych ti předvedl, „myo“, které jsem poznal!“ A nabídl svému učiteli souboj s ním. Jisai neodmítl, vzal dřevěný meč a střetl se se svým žákem… a byl okamžitě poražen. Pak se s ním utkal podruhé a… opět prohrál. Pak bojoval potřetí, ale Oniyasha opět zvítězil. Udivený Jisai Kanemaki se pak zeptal svého studenta: „Procestoval jsem celou zemi, bojoval jsem v soubojích s mnoha vyznavači bojových umění, ale ani jednou jsem nebyl poražen. Proslavil se po celé zemi. Ale nyní, v tomto souboji s tebou, nevidím nejmenší šanci na vítězství. Jak se ti podařilo ovládnout tuto božskou, úžasnou techniku?“ Oniyasha mu odpověděl: „Člověk má přirozenou schopnost jednat, díky níž se může bránit proti zlu. Nyní, když jste mě chtěl udeřit, vaše srdce (vědomí) se vyprázdnilo, zatímco já jsem se při obraně spoléhal na svůj instinkt (doslova „přirozenou reakci“) a byl jsem plný. Tím, že jsem svou plností udeřil do prázdnoty svého učitele, jsem mohl zvítězit“.

Jinými slovy řečeno, základem jeho „úžasné“ šermířské techniky byla schopnost rozlišovat v boji mezi „prázdnotou“ a „plností“. Může se to naučit každý? Lze vůbec slovy vysvětlit, co to vlastně je?

KONEC

ZDROJ: Časopis Кэмпо 02(40), 1999, str. 62-74