O čem jsou „tajemství“ bojových umění? Věčný spor 1

napsal: Alexej Gorbyljov

Pověstná „tajemství“ tradičních škol jsou mezi příznivci bojových umění předmětem vášnivých debat. Názory na ně se diametrálně liší. Většina sportovců se slušnou délkou praxe je pevně přesvědčena, že všechna tato „tajemství“ již byla dávno odhalena, anebo že nikdy ani neexistovala. Například před patnácti lety slavný polský karatista Jerzy Milkowski ve svém článku o „energii ki“ maličko jízlivě napsal: “v této oblasti už žádná tajemství nejsou a pokud ano, tak maximálně tak velká, jaká se skrývají v umně připravené vepřové kotletě v luxusní restauraci…“ Těžko polemizovat s takovými lidmi, protože jejich přesvědčení je založeno na jejich osobní zkušenosti. Vždyť jak může věřit mistr světa v judu nebo karate, který více než jednou porazil Japonce, že ti samí Japonci mají stále ještě nějaké tajné techniky, díky nimž se stanou neporazitelnými?

Zároveň existuje mnoho dalších lidí, kteří věří, že „tajné techniky“ Japonců, Číňanů, Korejců a dalších mistrů skutečně stále existují a jsou tajně předávané dodnes jen těm nejlepším. Častěji než jinde ti, kteří sdílejí tento názor, buď nemají vůbec žádné zkušenosti s bojovými uměními, nebo sportovními bojovými uměními, anebo trénovali ve skupině vedené nějakým šarlatánem, jako je například „mistr běloruského ninjutsu“ G. Adamovič.

Kromě nich se poměrně často objevují i „cestovatelé“, kteří po zhruba pětiletém cvičení a nedosažení žádných významných výsledků, hledají zase někde jinde a ideálně nějakého šikmookého „senseie“ a pak pokorně čekají, až je konečně uzná za dostatečně vhodné k předání oné pověstné „tajné techniky“.

Nejzajímavější na tom je, že oba tábory mají ve skutečnosti jen velmi mlhavou představu o tom, co vlastně tato „tajemství“ jsou.  Všichni se samozřejmě odkazují jen na četné příběhy líčící až neuvěřitelné výkony čínsko-japonsko-vietnamských a dalších mistrů. Pojďme si to tedy podrobně rozebrat a pochopit o čem to celé bylo…a nyní i je.

Co je to „hiden“?

Začněme tím, čemu v japonských bojových uměních říkáme „tajemství“, se nazývá „hiden“ (秘伝). Skládá se ze dvou znaků: 秘 (hi) – tajemství, skrytý a 伝 (den) – předávání, tradice, učení. Tento termín se tedy překládá jako „tajná tradice“ nebo „tajné předávání“. Transmise, „něco, co se předává tajně“.  Toto „něco“ může mít mnoho různých obsah. Například nějakou specifickou techniku nebo kombinaci technik; techniku používání „tajné zbraně“ školy (např. nějaký speciální druh řetězu, jedovaté směsi atd.); speciální metodu zasahování zranitelných bodů; nějaké náboženské a mystické učení; speciální metody dýchání, meditace, hypnózy a autohypnózy atd.

Jinými slovy, tajemství se vyskytují v mnoha podobách, takže je nesprávné měřit je všechna jedním metrem. Všechna „hiden“ japonských bojových umění bych rozdělil do dvou základních skupin: technická (různé klasifikované techniky boje se zbraní i beze zbraně) a skupina paranormálních (rozumějte nadpřirozených) schopností. Mezi ty druhé patří například schopnost rozlišovat mezi „plností“ a „prázdnotou“ („plnost“ a „prázdnota“ jsou termíny vojenské teorie ve slavném pojednání generála Sun Tzu Umění války), schopnost bojovat poslepu, schopnost náhle zmizet nepříteli z očí, schopnost zasáhnout lidi na dálku bez použití zbraní a podobné jevy.

Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami podle mého názoru spočívá v tom, že jakékoli technické techniky lze zvládnout v relativně krátké době, pokud jsou k dispozici příslušné informace, zatímco rozvoj nadpřirozených schopností vyžaduje desítky let specifického výcviku (a zřejmě také přirozené predispozice člověka k jejich projevům).

Mnohá „tajemství“ technické skupiny byla skutečně již dávno zveřejněna. Například Iaijutsu – umění bleskového tasení meče k útoku nebo obraně – byla kdysi považována za „tajnou metodu“. Dnes však téměř každý příznivec kendó a Aikidó  ví, že mečem lze zaútočit nejen z bojového postoje (kdy je meč již plně vytažen), ale i přímo z pochvy.

Dovolte mi uvést další příklad: v katalozích technik (mokuroku) některých škol Kenjutsu je uvedena speciální technika „hiken“ – „tajný meč“.  Avšak v současnosti již na tomto „meči“ nic „tajného“ není: jde jen o nečekaný hod mečem (nebo speciální vrhací čepele) během boje.

„Přísně tajné“ informace o smrtelně zranitelných bodech lidského těla dnes najdete i v každé slušné příručce akupunktury. Nemluvě o tom, že učebnice „přísně tajných“ technik jsou také docela dostupné. Například za asi 500 dolarů si prakticky každý může koupit v antikvariátě v tokijské čtvrti Kanda knihu „Shorinji kempo kyohan“ („Učebnice Shorinji kempo“), a to i přes četná razítka v knize jako „Nevynášet za brány školy!“, „Kopírování je zakázáno!“, či přítomnosti individuálního registračního čísla na obálce knihy a jasného pokynu prodávat ji pouze držitelům černého pásu od druhého danu výše.

To však není případ druhé skupiny, tedy oblasti budování paranormálních schopností. Přestože se na knižních pultech hojně objevují různé příručky o meditaci, magii, astrálním karate, čchi-kungu a dalších „tajných uměních“, s pravděpodobností hraničící s jistotou mohu tvrdit, že se v této oblasti pohybují pouze podvodníci, šarlatáni, a ano…i narcistní manipulativní idioti. Avšak lidé schopní předvést něco „astrálního“ se podobně jako i za starých časů nedají nalézt ani nyní ve dne s baterkou v ruce. Když je vyzvete, aby demonstrovali to, o čem tvrdí, že ovládají, buď se vymluví „na špatnou konstelaci hvězd/měsíce/gravitace/…“, anebo vám řeknou, že vaše negativní energie blokuje jejich paranormální schopnosti…

A ačkoliv se od sebe technické a paranormální „hiden“ znalosti od sebe významně liší, tradičně se věřilo, že obojí obdařuje bojovníka jakousi nadpřirozenou silou, že mu dává mu obrovskou výhodu nad případným protivníkem, který podobný „tajný přenos“ neobdržel, zkrátka že ho staví na kvalitativně jinou úroveň. Student, který obdržel „hiden“, není považován jen za člověka, který ovládá všechny techniky dané školy lépe než ostatní adepti, ale údajně dokáže i „něco“, co není dostupné ostatním stoupencům téže ryu.

“Hiden” v Bujutsu a Budó

Pojem „hiden“ je známý především ve školách Bujutsu, tedy bojových uměních feudálního období, rozšířených především mezi představiteli vojenské třídy samurajů. Ve všech těchto školách Bujutsu je „hiden“ nedílnou součástí jejich výcvikového programu. Každý takový program je rozdělen do několika stupňů (jejich počet kolísá mezi 3 a 12), které se studují postupně. Nejenže student nesmí přeskakovat jednotlivé stupně, ale už vůbec se mu do té doby neukazuje technika vyššího stupně. Kromě toho nepostupuje ze stupně na stupeň automaticky, jak jeho dovednosti dozrávají a jak skládá technické zkoušky, ale pouze se svolením mistra. Ten bere v úvahu především morální a etický charakter a zvláštnosti žákovy povahy, a teprve potom úroveň jeho technického mistrovství.

Pokud bychom si celý systém představili jako několikapatrový dům, pak „horní patro“ takového „domu vědění‘ v každé škole (tj. v koryu Bujutsu) zaujímá právě „tajný přenos“ – „hiden“.

 Tento stupeň je také znám jako „okuden“ (hluboký, resp. tajný přenos) a „gokuiden“ (přenos nejvyššího tajemství).

Každá z několika tisíc tradičních ryu té doby měla svůj vlastní „hiden“, takže zde není možné ani jednoduše vyjmenovat názvy všech těchto „tajemství“. V zásadě jde o nejvyšší úroveň teorie a praxe dané školy, odkázanou mistry minulosti, přístupnou pouze těm nejdokonalejším v morálním, etickém, technickém a fyzickém ohledu studentům, kteří prošli všemi klíčovými zkouškami a dalšími prověrkami.

„Hiden“ byl vždy předmětem touhy mnoha lidí, ale přitom drtivé většině z nich se nakonec nikdy nepodařilo naučit se i „tajnou tradici“ zvolené školy. Nebyli shledáni dostatečně vhodnými, aby jim byla předána „nejvyšší“ nebo chcete-li „hlavní“ tajemství své ryu!

Například Homma Sengoro, starší žák mistra Higuchiho ze školy Kenjutsu Maniwa Nen ryu, musel celý život zasvětit studiu tradic školy, takže vytouženou mistrovskou licenci „menkyo kaiden“ získal až ve stáří. V historii školy jujutsu Yagyu Shingan ryu je znám případ, kdy jeden z jejích studentů, který žil na počátku éry Meiji (1868-1912), utratil za výuku značné jmění zděděné po svých předcích, než dosáhl ony pověstné „nejvyšší úrovně“. Sokaku Takeda (1858-1943), slavný mistr školy Daito ryu, během svého dlouhého života procestoval celé Japonsko a údajně vycvičil až 30.000 žáků, z nichž vzešlo mnoho slavných mistrů. Patřili mezi ně zakladatel Aikidó  Morihei Ueshiba, zakladatel Hapkidó Yongsol Choi, zakladatel Hakko ryu jujutsu Ryuho Okuyama. Ale „hiden“ školy Daito ryu spolu s mistrovskou licencí „menkyo kaiden“ předal pouze Takumovi Hisa, který se o něj jako bohatý člověk staral jako oddaný sluha a věnoval se studiu celou svou duší.

„Tajné vědění“ je tedy z definice známo jen nesmírně úzkému okruhu zasvěcenců z řad mistrů různých škol Bujutsu, které lze spočítat na prstech jedné ruky. Srovnáme-li osnovy starých škol Bujutsu s osnovami moderních disciplín Budó, zjistíme, že například v Judó ani v Kendó neexistuje něco jako „hiden“. Je to pochopitelné: oba tyto směry vznikly jako národní typy tělesné kultury, tj. původně byly určeny k masovému rozšíření. A to je v rozporu se samotnou podstatou „tajných tradic“, jejichž znalost či neznalost rozděluje lidi do dvou hlavních kategorií: několik málo zasvěcených a mnoho nezasvěcených.

Něco podobného jako „hiden“ existuje i v některých školách Aikidó  a Karatedo. Toto je však dáno specifiky historického vývoje těchto škol Budó, které se na rozdíl od Judo a Kendó se vyvíjely spontánně, bez státní podpory, a nebyly určeny k masovému používání jako druhy tělesné kultury.

Proto se později Aikidó  i Karatedo rozdělilo do mnoha stylů, škol a skupin. Takové rozdělení zase nevyhnutelně vyžaduje, aby zdůvodnily svou výlučnost, která se projevuje tím, že některé školy používají teoretické koncepty a techniky, které představitelé jiných škol neznají. Jedná se o něco podobného „hiden“, ale stále ještě nejde o „tajnou tradici“ v její nejčistší podobě. Jde o to, že zmíněné pojmy a techniky netvoří samostatnou, tajnou část pro zasvěcené, ale pouze vymezují specifika konkrétní školy.

„Tajné předávání“ je tedy fenomén vlastní tradičním koryu Bujutsu, jehož nositeli byli staří mistři, a není charakteristické pro moderní disciplíny Budó, kde se často mistři stávají trenéry, zvláště v případě, že se Budó disciplína stává disciplínou soutěžní (Judo, Kendó).

Znamená to, že by disciplíny Budó měly být méněcenné, než tradiční školy Bujutsu? Vůbec ne. Například proto, že mnohé prvky „hiden“ tradičního Bujutsu jsou v moderním Budó jednoduše odtajněny. Například tytéž citlivé body, které byly kdysi považovány za tajné, jsou nyní uvedeny téměř v každé učebnici Karate. Dále je třeba si uvědomit, že všechny směry moderního Budó vytvořili největší znalci tradičního Bujutsu. A konečně, individuální úspěchy takových legend, jako jsou Morihei Ueshiba (Aikidó ), Gogen Yamaguchi (Karatedo), Shigeru Egami (Karatedo), Gozo Shioda (Aikidó ), Shiro Saigo (Judo), Doshin So (Shorinji kempo) a mnoho dalších, jsou zcela srovnatelné s úspěchy velkých mistrů minulosti. Proč tedy byla oblast „hiden“ dříve nezbytná? Proč se tak rozšířila ve školách tradičního Bujutsu?

Funkce „hiden“

Japonský badatel historie tradičního Jujutsu Nobuyuki Hirakami ve své knize „Hiden koryu jujutsu giho“ („Tajně předávané techniky tradičních škol Jujutsu“) identifikoval čtyři základní funkce a zároveň i důvody, díky kterým vlastně ona „hiden“ sekce v tradiční ryu vznikla:

1. nutnost postupného výcviku umění boje;
2. nebezpečnost technik zahrnutých do „hiden“;
3. potřeba vytvořit předpoklady pro morální a etické zdokonalení studenta;
4. potřeba chránit vlastní zájmy učitele.

Rozeberme si nyní tyto funkce-příčiny podrobněji.

1. Podstata výcviku Bujutsu krok za krokem

Jedním z důvodů pro vyčlenění „tajného přenosu“ mohla být potřeba účinné metody výuky bojového umění. Z tohoto pohledu se z funkčního hlediska je „hiden“ jakýmsi trikem, který má zvýšit efektivitu tréninkového procesu. Podstata věci je jednoduchá. V každém bojovém systému existují techniky jednoduché a techniky složité, zvláště účinné a nepříliš spolehlivé. Každý takový systém je postaven na principech přechodu od jednoduchého ke složitému, od jednotlivých prvků k jejich kombinacím v komplexních technikách, od tréninkových, tedy začátečnických variant k těm aplikovaným, tedy bojovým variantám. Proto se výcviku rozlišujeme několik fází. Nejprve dostatečně připravit tělo a ducha studenta, pak ho naučit základy techniky a po nich aplikaci vlastní bojové techniky. Jakýkoli pokus o přeskočení počátečních fází, a co nejdříve přejít na k pokročilejším úsekům, jen zabrání ve zdokonalování a pochopení požadovaných dovedností. Proto bránění studentům v osvojení si pokročilých bojových technik je účinným metodickým nástrojem výuky. Nejdříve základy a teprve pak aplikace a kombinace. Není možné přeskakovat jednotlivé fáze/stupně, studenti jsou proto nuceni zvládat techniky školy důsledně do nejmenších detailů, aby například správným způsobem posilovali tělo a ducha a formovali tak potřebné dovednosti pro aplikaci technik v boji. Právě to vytváří příležitost ke kvalitnímu zvládnutí celé techniky ryu.

Proti myšlence postupného učení se bojovému umění lze jen těžko něco namítat. A bylo by skutečně obtížné najít tradiční systém, který by se skoro intuitivně neřídil těmito základními pravidly metodiky principu přechodu od jednoduchého ke složitému. Podobně i výcvikový proces v každé moderní škole (Budó) je také založen na tomto principu, ale přitom zde není žádný „tajný přenos“, jak bylo zmíněno výše. Proto je nepravděpodobné, že by princip postupného tréninku bojových umění mohl být považován za hlavní důvod vzniku tradice „hiden“. Pokud by tedy hrál nějakou roli, pak pouze vedlejší, jak si později ještě řekneme.

2. Nebezpečí „hiden“ technik

Dalším důvodem pro utajení některých technik a metod některých škol Bujutsu je údajně jejich nebezpečnost. Mezi „tajné tradice“ prý patří ty vůbec nejnebezpečnější techniky školy, techniky zabíjení ve své nejčistší podobě. V důsledku toho je na světě jen velmi málo oněch nejoddanějších studentů, kteří dostatečně prokázali svou morální čistotu dlouholetým studiem školy. Je třeba připomenout, že přes veškeré nábožensko-mystické a morálně-etické zabarvení, je Bujutsu především uměním zabíjet. Podobně jako meč je pouze nástrojem a způsob jeho použití závisí přímo na jeho majiteli.

Proto by se z hlediska ideálu Bujutsu neměly bojové techniky učit všichni bez rozdílu, protože to může způsobit velké škody společnosti. Kyoshiro Nemuri, legendární šermíř z éry Edo a hrdina nejpopulárnějšího stejnojmenného japonského televizního seriálu, rád říkával: „Říká se, že meč je duší samuraje, ale ve skutečnosti je to jen kuchyňský nůž na zabíjení lidí. Jaký je rozdíl mezi tím, když s ním roztrhnete ženě šaty, rozsekáte psa nebo probodnete kus hovna?“

Samozřejmě, že se do školy Bujutsu mohl infiltrovat nějaký šikovný darebák. Nicméně každý student by zpočátku dostal výuku úplných základů. Teprve po několika letech se mohl dostat k tomu, že se naučí skutečně účinné bojové techniky. Mezitím by po celé období jeho výcviku pečlivě sledovali jeho chování starší studenti i učitel. Analyzovali a vyhodnocovali každý jeho čin, aby zabránili tomu, že by si případný darebák osvojil skrytá tajemství ryu, která by z něj mohla udělat skutečný stroj na zabíjení. Pokud by takové sledování odhalilo, že student je špatným člověkem, byl by ze školy jednoduše vyloučen. Teoreticky tak měli možnost jen ti nejčestnější a nejspravedlivější samurajové naučit se nejhlubší tajemství školy Bujutsu. Jenom takový se mohl poté stát neporazitelným bojovníkem, který, kdyby pak měl bojovat s padouchem, i kdyby ten byl silnější, zkušenější, mazanější, talentovanější a chytřejší, by jej díky zvládnutí „hiden“ tajemství určitě porazil. Právě tato myšlenka je podle Nobuyuki Hirakamiho základem zápletek desítek samurajských akčních filmů, v nichž se spravedlivý mistr Bujutsu vypořádává se zločinci.

3. „Hiden“ jako předpoklad morální dokonalosti

Další funkcí „hiden“ je být prostředkem ochrany těch nejúčinnějších (rozuměj zabijáckých) technik před těmi, kteří by je pak mohly zneužít, je vytvoření podmínky morálního zdokonalení studenta během studia v koryu. Podle Nobuyukiho Hirakami se touha získat „hiden“ znalosti a dovednosti může, a i měla by, stát pro studenta silným podnětem z hlediska morálního a mravního zdokonalování.

Hirakami však upozorňuje na zásadní rozdíl mezi tradičními školami Bujutsu a moderními disciplínami Budó. Moderní disciplíny Budó mají za hlavní cíl „kultivaci ducha“ (seishin shuyo) a „budování charakteru“ (seikaku keisei). Je však možné „budovat charakter“ pouze prostřednictvím studia bojových umění? To je velmi zásadní otázka. Nepochybně v procesu dlouhodobého tréninku a pod vedením zkušeného instruktora může člověk získat takové vlastnosti, jako je schopnost sebeovládání, trpělivost, sebedůvěra.

Na druhou stranu však, znamená to, že je nemožné získat stejné vlastnosti při provozování například atletiky nebo gymnastiky? Kromě toho takové vlastnosti nelze nazývat ctnostmi v jejich čisté podobě. I zloděj může být sebevědomý, sebeovládající se, zdrženlivý atd.

Na základě toho Hirakami dochází k závěru, že pouze prostřednictvím fyzických cvičení a technik boje není možné vypěstovat morálku, která byla v tradičním Bujutsu považována za nezbytnou pro zvládnutí „hiden“. Proto dávní bojovníci-učitelé věnovali tolik pozornosti i osobním vlastnostem uchazeče. A to i v případě, že byl již zběhlý v technikách školy, vědomě omezovali jeho přístup k technikám vyšších úrovní, pokud existovaly pochybnosti o jeho charakteru a morálních kvalitách. Všeobecně známý je výrok Toranosukeho Shimady, mistra školy Jikishinkage ryu: „Meč je srdce (vědomí). Je-li srdce špatné (nespravedlivé), pak je špatný (nespravedlivý) i meč. Ten, kdo chce studovat meč, musí nejprve studovat srdce.“ Jinými slovy, člověk se musí stát morálním člověkem, než může začít studovat umění šermu mečem, protože osobnost člověka nelze napravit pouhými technikami šermu.

DOKONČENÍ V DALŠÍM DÍLE

ZDROJ: Časopis Кэмпо 02(40), 1999, str. 62-74