„Věř svým lidem a oni k tobě budou čestní. Chovej se k nim čestně a oni se budou chovat čestně k ostatním“ Ralph Waldo Emerson
Jeden z hlavních důvodů, proč rodiče hlásí své děti do klubů bojových umění je kvůli respektu, který je zde vyučován a získáván. Rodiče totiž nabývají dojmu, že respekt a zdvořilost postupně z výchovy mizí. Respekt mezi učitelem a studentem v dětském věku je jedno z nejdůležitějších součástí výchovy v tomto věku. Pomáhat dětem pochopit a naučit se respektu je výzva, které čelí všichni instruktoři, pracující s dětmi. Ti, kteří učí děti, hledají způsoby jak strach nahradit respektem a zájmem.
Již od počátku věků byl respekt jedním z aspektů síly, kterou bojovník měl. Mohl jej získat před samotným bojem, stejně tak jako i po bitvě. A zatímco se děti ve svém věku soustředí spíše na vyšší kop nebo nižší a dokonalejší postoj, nakonec vše dříve nebo později skončí opět u respektu na ulici, kde může být dítě donuceno aplikovat naučené techniky.
Výuka respektu vždy byla nezbytným aspektem bojových umění. Každý den se snaží instruktoři bojových umění nacházet nové způsoby jak naučit děti respektu a všemu, co s tím souvisí. „To je hodně záludná oblast,“ odpovídá Rorion Gracie, instruktor jujutsu z Torrance v Kalifornii. “Moc rád bych měl nějaký kouzelný postup, který zaručí, že každé dítě, které vstoupí těmito dveřmi, odejde jako zdvořilá a tolerantní osoba.“ „Když s nimi začínám cvičit, některé děti jsou více šikovnější než ty druhé,“ říká Gracie. „Domnívám se, že zdvořilost a respekt se děti učí přirozeně tím, že si skutečně užívají trénink a že cítí, že jim na nich instruktorovi opravdu záleží.“
Je to samozřejmě oboustranná záležitost a i instruktoři musí ukázat respekt vůči svým studentům. Musí se naučit je zvládat a neztrácet trpělivost, či dokonce zdvořilost. Jak opět říká Gracie: „není nic špatného na tom, když si děti budou během lekce hrát různé hry. Zlepšují si tím rovnováhu i týmovou práci, zvláště pokud jde o hry, které jsou jakýmsi předstupněm pro samotné techniky.“
Dr. Jacques Bradwejn, psychiatr a vědec pracující v Clarkově institutu v Torontu, k tomu říká: “Domnívám se, že již na začátku dochází k respektu v okamžiku, kdy dítě vidí černý pás, který může obdivovat.” Bradwejn věří, že “instruktoři musí své chování, svůj status demonstrovat nejen během lekce, ale i mimo ní. Co se týče vztahů, respektu, zdvořilosti, životního stylu a zdraví, instruktor by se měl stát určitým způsobem náhradním rodičem,“ dodává. „Jde o to, že právě v dojo (místo ke cvičení bojových umění) mohou nalézt vzor, kterým se jim například doma nemusí dostávat,“ říká Bradwejn, držitel černého pásu v shorin ryu karate. „Nedomnívám se, že v respektu je nějaký strach. Spíše jde o obdiv k instruktorovým schopnostem. Viděl jsem pěti a šestileté, kteří měli velmi silný smysl pro disciplínu a uvědomovali si svou roli v hierarchii klubu. Vše záleží na temperamentu toho kterého dítěte. Karate (Cesta prázdné ruky) je velice vhodné pro . Na rozdíl od čistě sebeobranných systémů, karate učí soustředit se na jeden konkrétní úkol.“
Instruktor k tomu dodává: “Je veliký rozdíl mezi respektem a strachem. Pro toho, kdo však nedokáže jasně vidět rozdíl, jsou respekt a strach pouze synonyma z vojenského prostředí. Když instruktor prochází mezi nastoupenými studenty, kontroluje, že mají správně uvázaný pás, že všichni správně stojí v řadě, jedná se o respekt nebo o strach?“
„Můžete získat dostatečný respekt i ve škole, jakou vedl například Bruce Lee,“ říká Blauer, který vedl semináře v armádních i policejních jednotkách a který se specializuje na předkonfliktní psychologii a taktiky kontrol agresivního chování. “Pamatuji si ho na jedné fotce, kdy měl na sobě elastické tepláky, tričko a držel nějakou knihu, zatímco ostatní seděli či stáli. Nad nikým se nevyvyšoval a přesto dokázal prostřednictvím určitých rituálů přimět lidi, aby jej respektovali…a pravděpodobně i trochu se jej báli.“
„Rozdíl mezi strachem a respektem je v tom, že mi je osobně jedno, jestli mě lidi respektují nebo se mne bojí. Záměrně nevytvářím žádné situace, které by měly v lidech vzbuzovat strach z mé osoby,“ říká Blauer. „Mnoho instruktorů se domnívá, že lidé je budou respektovat pouze pokud se jich budou bát. A přitom můžete někoho respektovat a přitom z něj nemít strach. Myslím, že strach, zvláště ve škole bojových umění, by být neměl. Většina lidí totiž nechápe, jak učit psychologii strachu.“
Max Laredo, kungfu instruktor z Montrealu, říká:“Strach tu bude vždy. Je to přirozené. A strach přitom není nic špatného, vše záleží na úhlu pohledu. Netvrdím, že strach je skvělá věc a vy se máte snažit, aby se vás studenti báli. Místo toho se domnívám, že je lepší být přísný a budovat si respekt jinými způsoby.“ Dle Lareda se mohou děti zvláště ze začátku bát svého instruktora, ale postupem času zjistí, že instruktoři nejsou zlí lidé, kteří je touží neustále ponižovat.
„Jsem tu, abych jim pomohl,“ říká. „Někdy je to podobné vojenskému drilu, ale to je proto, aby děti získaly určitý pocit řádu. Pokud přijdou na lekci, je to proto, aby se něco naučily. Seřadí se a při vstupu se ukloní. Pro to jsou dva důvody – ten první je, že takto nebudou bezcílně pobíhat po dojo a ten druhý, že se tím buduje určitý respekt k místu, kde se učí bojové umění.“
„V japonštině se respekt řekne „giri“ a také znamená zodpovědnost, povinnosti, loajalitu, respekt a čest,“ říká Laredo. „Giri je klíčové slovo. S giri se člověk rodí a pouze malé množství lidí jej má již v genech. Ale je to něco, co lze naučit. A tak zatímco se učíme bojovat, je zde přítomný pocit kamarádství, bratrství/sesterství, který pomáhá budovat vzájemný respekt. Když se na studenty zlobím a křičím na ně, „spusťte ramena a snižte svůj postoj“, nemyslím tím nic špatného. Své studenty respektuji a chci, aby se neustále zlepšovali. A zlepšuje se tak student proto, že na něj zvýším hlas? Nemyslím. Je to proto, že se klub a fungující rituály stávají jeho součástí a naopak. Děti si to skutečně užívají. Naučit se a pochopit giri zabere nějaký čas, ale nakonec to zvládnou všichni,“ říká Laredo. „Myslím, že právě toto je pro každou školu velice důležité. Každý musí prokázat, že si giri zaslouží.“
A tak zatímco Blauerův přímý, netradiční přístup v porovnání s Gracie přísnou výchovou může dosáhnout stejných výsledků, když se děti učí o respektu, potřebují kombinaci těchto dvou přístupů spolu s více psychologickým pohledem Dr. Bradwejna a Lareda. „Děti, které se mne obávají, se bojí i všech ostatních dospělých,“ dodává Blauer. „To je velice důležitý aspekt. Oni se mě nebojí protože jsem se choval určitým způsobem. Děti se mě bojí proto, že jsem jim byl představen jako jejich učitel. A oni mají strach z jakékoliv autority. Když mapříklad vejdete do nějaké školy a někdo na vás začne řvát, abyste si sundali boty a ukázali trochu respektu vůči škole, kam vstupujete, hned to má další důsledky – dá se předpokládat, že budete mít následně problémy. To však nijak nesouvisí se získáním a vyžadováním respektu. Děti nic o respektu neví. Pojem respekt je do dětí násilně vtloukán, a až teprve když vyrostou, pochopí, že jakýsi abstraktní pojem. Teprve v tomto věku pak říkají – skutečně danou osobu respektuji. To mě vždy překvapí, protože jen velmi málo lidí to říká. Je to slovo, na které můžete narazit prakticky kdekoliv, ale jen velmi málo lidí mu rozumí. Takže když říkáte „ano, v té škole je respekt hodně vidět, protože děti se při příchodu uklánějí a musí přijít včas a opravdu respektují to či ono….“ Toto není skutečný respekt“.
„Nechápejte mě však špatně,“ pokračuje Blauer, „pokud tím klub pomůže dítěti, který pochází z nefunkční rodiny, případně má nějaké komplexy, pak takový přístup je určitě přínosný. Jeden dětský psycholog mi jednou řekl – neexistují nemanželské děti, pouze nemanželští rodiče. Primárně by dítě mělo zjistit svou roli v rodině od svých rodičů, případně od mužského či ženského učitele. Současně s tím by se mělo naučit sebe-odříkání, respektu, trénink a správné výživě.“
Gracie vidí respekt u dětí jako něco, co s nimi postupně roste.“Věřím, že děti lépe pochopí respekt, pokud se budou snažit pochopit samo sebe. A k pochopení sebe sama je potřeba mít i respekt k sobě samému. Mohu mít vliv na děti pouze pokud mi dovolí, abych je mohl ovlivnit. Když je student se mnou v dojo, je to něco jiného, než když je někde venku. Tam se již musí postarat sám o sebe. Netvrdim, že všechno bude skvělé poté, co ke mně přijde dítě se učit bojové umění jujutsu. Jako otec sedmi dětí neučím jiné děti jen proto, že mě o to požádají jejich rodiče, protože například sami své děti nezvládají a oni tak mají vážné problémy s disciplínou a absolutní absenci respektu.“
Bradwejn k tomu dodává, “jsou děti, které mají problémy s chováním, týkající se zvláště disciplíny, povinnosti a respektu. Pak jsou také děti, které jsou osobnostně tišší a stydlivější. Pokud vydrží v tréninku, pak jim bojové umění může pomoci při budování pocitu sebejistoty a sebeúcty, což jim pomůže následně v jejich startu do života, místo aby se z nich stali neurotičtí samotáři. V historii bojových umění můžeme nalézt mnoho takových případů.“
Blauer kdysi četl o jednom starém japonském šermíři, který nutil své žáky se uklánět bojovníkům, kteří již zemřeli. „Ukláněli se nejen během tréninku, ale i během cvičných soubojů, aby vzdali čest těm, na jejichž znalostech se vybudoval systém, který se teď mohou učit.“ „Oni již, na rozdíl od předchozích generací bojovníků, neprolévali krev a neztráceli svůj život, ba ani žádné končetiny během boje, aby zjišťovali, co je funkční a co naopak ne. Považuji to za něco nesmírně uctivé v porovnání s úklonou, která je často vidět v klubech bojových umění. Tam se úklona dělá proto, že to někdo vyžaduje a nikoliv proto, že to tak lidé vnitřně cítí. A opět i zde musí mít člověk dostatečný věk na to, aby toto vše pochopil. Těžko budete tuto analogii vysvětlovat jedenáctiletému studentovi. On by vám vůbec nerozuměl.“
Gracie také upozorňuje na přesvědčovací argumenty, které děti vidí na každém kroku.“Svět se mění velmi rychle díky televizi, internetu, hudbě a reklamě. Děti jsou doslova bombardováni informacemi ze všech možných směrů. Myslím, že musíme nejen očekávat respekt od svých dětí, ale také jej svým dětem vyjadřovat. Protože pokud nebudete respektovat své děti, nemůžete očekávat, že děti budou respektovat vás, případně nějakého dalšího dospělého člověka. Způsob, jakým se chováte, hovoříte a jednáte je pro vaše dítě velice důležité. Je to právě na dospělých a na rodičích, aby šli příkladem svým dětem. Právě to je nakonec cesta, jak se vás vaše děti naučí respektovat. A naučí se tak respektovat i sebe, ale i jiné osoby, které ve svém životě obdivují.”
Napsal: Mitch Joel, přeložil: Jarda Kolcun
Zdroj: Should kids respect their Sensei, or fear them?, Black Belt Yearbook
Jarda Kolcun
