Napsala: Diane Skoss
Můj bratranec, který vede školu karate v kalifornském San Jose, říká, že ten, kdo při střetu ovládá vzdálenost, ovládá situaci. Jeden ze shihanů Japan Aikido Association na otázku, jak se pomocí aikidó vypořádat s karatistou, odpověděl jednoduše: „Maai.“
Všichni jsme slyšeli podobné výroky a všichni jsme byli při tréninku napomínáni, abychom si uvědomovali maai, což se často překládá jako „vzdálenost bojového nasazení“, ale možná by bylo přesnější vyjádření „bojový interval“. Když jsem toto slovo poprvé uslyšel v americkém dójó Tomiki aikidó, myslela jsem si, že označuje jednoduchý prostorový vztah – vzdálenost, na kterou mohu jediným pohybem dosáhnout na protivníka svým útokem. A naopak, jak jsem také zjistila, šlo o vzdálenost, na kterou může útočník dosáhnout na mě!
Zpočátku jsem nechápala, do jaké míry se nejedná o jednu, ale o dvě, někdy značně odlišné vzdálenosti. Když můj tehdejší tréninkový partner Meik Skoss jednoho rána po tréninku jukendó (銃剣道) (cesta bajonetu) u kávy a koblih nenuceně poznamenal: „Samozřejmě víš, že můj maai vůči tobě bude vždycky jiný než tvůj vůči mně – i když vzdálenost mezi námi je konstantní,“ přikývla jsem, ačkoliv jsem neměla ve skutečnosti nejmenší tušení, o čem to vlastně mluví.
Jasněji mi to bylo brzy poté, když jsem ve společnosti své kamarádky, která měří metr padesát, narazila na Billa, který měří přes metr osmdesát.
Kdyby se ti dva postavili vedle sebe čelem ke mně, na vzdálenost (Billovy) paže, byla bych plně v Billově maai avšak zároveň těsně mimo maai jeho přítelkyně. Pokud bych udělala malý krok vpřed, oba by byli v mém maai. Kdyby však Bill udělal krok zpět, mohl by být mimo můj maai, ale já bych byl stále v jeho maai. Tyto rozdíly přirozeně vycházejí z délky rukou a nohou každého jednotlivce.
Další dva prvky, rychlost a načasování (hyoshi), mohou také ovlivnit efektivní bojový interval. To vše dohromady znamená, že posuzování neustále se měnícího maai, odlišného pro každého jednotlivce a každý typ útoku, je neuvěřitelně složité. A samozřejmě, jak nám říkají naši učitelé, musíme se naučit toto vyhodnocování provádět prakticky podvědomě a okamžitě.
Jednou z hlavních výhod plynoucích z toho, že alespoň po určitou dobu trénujeme současně několik různých zbraňových systémů, je určitá mentální flexibilita, pokud jde o maai, kterou podle mého názoru trvá déle rozvinout na stejnou úroveň, pokud studujete pouze taijutsu. Například v aikidó je každé střetnutí naprosto odlišné, protože tělo každého jedince je jedinečné, a my musíme provést řadu drobných úprav, abychom maai maximálně využili a zúročili. To je pro začínajícího studenta prakticky nemožné pochopit a mnoho systémů proto zavedlo jednodušší, statický styl tréninku, aby si studenti nejprve mohli osvojit techniky dříve, než budou konfrontováni s plnou složitostí maai.
Výcvik v jakémkoliv systému zbraní většinou používá zbraň, která má zpravidla jednotnou délku. Moje naginata je stejně dlouhá jako Meikova naginata, a i když rozdíly v dosahu a schopnosti překonat vzdálenost tu stále hrají svou roli, jsou méně důležité a snáze se izolují. Kompenzace, které člověk musí udělat, jsou při tréninku s různými partnery jasněji vidět, protože (délka) zbraně je konstantní. Studium v několika různých zbraňových systémech pak dává člověku možnost pracovat na různých maai, jak je definováno délkou každé zbraně. A co je ještě důležitější, učí flexibilitě a uvědomělosti.
Začátkem tohoto roku jsem začala chodit na trénink jo hned po cvičení naginaty Toda-ha Buko-ryu. Zpočátku, když jsem začala používat jo, se mi stávalo, že mi ruka sklouzla z konce – očekávala jsem totiž podvědomě, že jo bude delší – a jeden konec zbraně jsem díky tomu upustila. Naštěstí jsem rychle usoudila, že je to špatný přístup, a místo abych se spoléhala na fyzickou paměť, začala jsem si vědomě neustále sledovat maai – před provedením jakékoli techniky jsem v duchu kontrolovala délku své zbraně.
A když jsem se po několika letech tréninku s tankenem (krátký meč) o délce 15-30cm, začala učit i s jukenem (krátká dýka), byl můj útok úderem prostě příliš mělký a na útočníka jsem nedosáhla. A přitom moje tělo docela dobře vědělo, jak technicky provést úder, avšak se zbraní dlouhou alespoň jako bajonet.
Dnes trénuji techniky s prázdnýma rukama, tanto, tankenem, tachi, jo, jukenem, naginatou a yari a dokážu plynule přepínat mezi různými maai (které jsou ve skutečnosti všechny stejné, ale to je jiný příběh) s rozumnou mírou přesnosti a účinnosti. Díky tomu se cítím mnohem pohodlněji a jistěji při práci s neustále se měnícími maai taijutsu.
ZDROJ: Maai (koryu.com)
