Rozhovor vedený Petrem Hobartem, J.D.
Každý, kdo měl někdy možnosti si zacvičit s Wally Jayem, zakladatelem školy Small Circle Jujitsu, se mnou bude jistě souhlasit, že šlo o živou legendu ideálů bojových umění. Wally Jay patřil k nejznámějším osobnostem v oblasti výuky japonského bojového umění Jujitsu. Znám byl především svým smyslem pro humor a precizním a dynamickým provedením technik. V uplynulých 50-ti letech byl nesčetněkrát dekorován různými organizacemi za jeho přínos v bojových uměních. A kromě toho, čeho dosáhnul sám jako člověk, byl vysoce ceněn i jako učitel, který pomohl jiným na jejich cestě bojovými uměními. Měl jsem možnost udělat s „Profesorem“ (jak jej nazývali jeho studenti) v březnu roku 2004 rozhovor. Pojednával o tom, jak se postupně stahuje z výuky a předává ji svému synovi Leonu Jayovi, jak hodnotí svůj život, ale i co si myslí o světě bojových umění. Níže jsou odpovědi Wally Jaye tak, jak jsem je zaznamenal.
O vlivech jiných bojových umění a souvisejících zkušenostech
Začal jsem s bojovými uměními, když mi bylo 18 let, ale boxoval jsem již od svých 12. Box mi hodně pomohl, naučil mě jak si držet vzdálenost, být vždy na bříškách chodidla, apod. Judo mě naučilo nezvedat příliš vysoko nohy. Být v co nejdelším kontaktu se zemí, což pomůže nastoupit do techniky rychle a přesně. Mým prvním trenérem byl Paul Kaelamakule, ale nevydržel jsem dlouho padat na tvrdé podlaze a proto jsem zakrátko odešel. Mým prvním učitelem bojových umění byl Juan Gomez v roce 1940, který mě začal učit Okazaki Kodenkan Jujutsu. Profesor Okazaki mě poté učil pokročilým technikám jak zmrzačit člověka a jak jej vážně zranit… Profesor Okazaki byl první osobou, která učila jujutsu ne-Japonce, což se samozřejmě nelíbilo místní Japoncům, kteří jej okázale ignorovali a poté i vyloučili z místní komunity. Nicméně profesor si zakrátko našel mnoho přátel i mezi lidmi (rozuměj ne-Japonci), které začal učit a časem se k němu přidali zpět i někteří japonští studenti. Byl však stále považován za černou ovci, protože učil jujutsu cizince a to nebylo v těch časech přípustné.
O ignorování tradic
Pomáhal jsem učit Kodenkan jujutsu profesora Okazakiho dokud jsem neobdržel černý pás a poté jsem studoval i jinde. Zkoušel jsem improvizovat, aby některé techniky šly provést efektivněji, s menším využitím síly. Některé techniky jujutsu se hodně spoléhaly na využití síly, což se mi nezdálo dobré v dlouhodobějším horizontu. Jak je provedu, až budu starý? Tuto otázku jsem si často kladl. Lidé z Okazakiho okolí však po mě chtěli, abych systém učil přesně tak, jak mi byl předán a já jim tehdy odpověděl, že „ nemůžete bojovat ve druhé světové válce se zbraněmi z první světové.“ A protože se jim to nelíbilo, nakrátko jsme se rozešli, nicméně po nějaké době čas nepřátelství otupil a my se stali opět přáteli. V té době jsem potkal člověka jménem Ken Kawachi, který byl učitelem judo, nositel třetího danu. Přidal se ke skupině profesora Okazakiho a během třech měsíců získal svůj černý pás i v tomto systému. Spřátelil jsem se s ním a on mi nabídnul, abych přešel do jeho školy, což jsem udělal. V této škole jsem našel mnoho zajímavých principů, jako je „two ways action“ – klíčový princip při provádění technik pák i hodů či techniku pohybu šoupání místo chůze, což jsem se naučil již při boxu. Většina jujutsu škol vyučovala chůzi, pokud však šoupete chodidly, dokážete provést techniku rychleji a hlavně bezpečněji. Takže když profesor Okazaki organizoval svou první soutěž na Havaji, kam pozval lidi z Kodenkanu, ale i z Kodokanu, utrpěl neskutečnou porážku. Jeho lidé prohráli všechny zápasy. A jeho tým vyhrál jenom ty, kde neměl protivníka v té které váhové kategorii. Profesor Okazaki tím byl velice překvapen a rozhodl se, že na Havaj pozve japonského instruktora. Bohužel však zemřel v roce 1951 ještě předtím, než někoho stihnul pozvat. V letech 1942–1944 jsem trénoval s Kenem Kawachi. Ken trénoval také ve škole senseie Gomeze. Sensei Gomez mi chtěl udělit žlutý pás, já jsem to však odmítnul s tím, že si ho ještě nezasloužím. Nechtěl jsem jej převzít, ale současně jsem se nechtěl dostat do konfliktu se senseiem Gomezem. Ken se mě tehdy zeptal, proč tento pás nechci a přemlouval mě, ať jej přijmu, vzhledem k tomu, že sensei Gomez usoudil, že na něj mám. A tak jsem nakonec přijal pás…a hned poté jsem Kenovi řekl, že končím. Když se mě zeptal na důvod, řekl jsem mu, že nedokážu udělat správně techniku letících nůžek (Kani Basami). Nedokázal jsem strhnout svého protivníka a stále jsem padal, protože mi nešel udělat střih nohama, abych svého protivníka strhnul. Nabídl mi, že mohu chodit k němu do oddílu, kde jsem se kromě techniky Kani Basami naučil i mnoho věcí o práci se zápěstím. Je potřeba říci, že Ken vážil jen asi 61 kilo a přesto v té době již byl havajským šampiónem. Ukázal mi, jak používat zápěstí při hodech a to bylo úžasné. To byste nevěřili, jako měl sílu. Nemám postavu jako Kawachi, který byl vysoký asi 158 cm a vážil 61 kilo. Ja mám 173 cm a vážím 57 kilo. Profesor Okazaki mi dal základy a Kawachi mě zasvětil do tajů jujutsu, které jsem jinde neviděl. A přesto, že to byl šampión, chodil do školy profesora Okazakiho až zde získal titul Shodan. Uvědomil jsem si, že ve škole profesora Okazakiho se nevyučovala vůbec práce se zapěstím, většinou se jelo podle pravidla, když to nejde silou, jde to ještě větší silou. A právě Kawachi mi ukázal, že to jde i jinak, stačí používat princip tahu a tlaku a najednou jsou techniky daleko snadnější na provedení.
O jeho vlastním stylu – Small Circle (Malý kruh)
Mám 10 základních principů:
- Rovnováha je nejdůležitější. Dostaňte svého protivníka z rovnováhy a bude potřebovat sílu, aby se do ní zpět navrátil. Proto je potřeba držet protivníka neustále mimo rovnováhu.
- Je čas na pohyb a je čas na klid. Pokud přišel čas pohybu, pohybujte se na bříškách chodidla. Pokud se otáčíte, vaše koleno musí být buď před či za vaším chodidlem. Nikdy ne přesně nad holení (tedy holeň nesmí být kolmo k zemi). Pro stabilitu je důležité snížit těžiště, což je mimo jiné velice důležité pro techniku úderů či hodů.
- Boky i hlava směřují směrem k útoku, pokud však vás protivník tlačí, uhněte lehce do strany. Není potřeba dělat široké a dlouhé úhyby tak známé například z aikida proto, abyste odvedli sílu mimo vaše tělo.
- Duševní postoj. Snažte se pracovat s energií a s psychikou člověka. Teď je tolik módní používat pojem „killer instinkt“, což je agresivní, útočný, mentální postoj, který pomůže provést techniku i pod stresem. Musíte zkrátka nejdříve vyhrát srdcem, abyste vyhráli i tělem.
- Snažte se soustředit bolest do co nejmenšího bodu. Tím vyvoláte u protivníka daleko lepší odezvu, než když je bolest „rozprostřena“ na větší oblast.
- Přenos energie. Například při páce na loket nejdříve zasáhnu šlachu tricepsu na vnitřní straně ruky a teprve poté nasadím páku na loket. Přes své zápěstí pošlu do prstů svou energii přímo do místa páčení.
- Vytvořte si bázi. Kdykoliv, když je možnost uhýbat či dokonce uniknout z páky, musíte vytvořit tzv. bázi. Báze se dá vytvořit proti vašemu hrudníku, břichu či o nohu. To vám umožní okamžitě „znehybnit“ protivníka.
- Lepící kontrola. Dotyková kontrola je velice důležitá. Jakmile jste v přímém kontaktu s protivníkem, musíte být v neustálém kontaktu, abyste dokázali kontrovat jeho pohyb a sami si jej připravit na svou techniku. Toto vyžaduje mnoho nácviku.
- Rotační moment. Je potřeba při vytvoření páky zapojit zápěstí a rotovat pro správné provedení. Pamatujte, že páku lze provést s minimem pohybu a přesto bude velice účinná.
- Plynulé přechody. Snažte se plynule přecházet z jedné techniky do druhé. Je důležité nejen měnit intenzitu, ale i směr a místo působení technik, protože protivník si relativně rychle dokáže zvyknout na bolest v konkrétním místě.
O sdílení znalostí a technik s jinými mistry
„Kokua“ znamená v havajštině „sdílení, pomáhání si navzájem“ a „ohana“ znamená „rodina“. Je několik důležitých aspektů na Cestě bojových umění, zvláště v systému profesora Okazakiho. Právě on nás učil se dělit o znalosti a techniky s jinými. Ať už jste bílý nebo černý pás. V jeho škole byl v přední části budovy pokoj na relaxační masáže a teprve poté bylo samotné dojo. Zde jsme trénovali. A do masážní místnosti jsme chodili před i po tréninku, abychom uvolnili celodenní stres, případně relaxovali z náročného tréninku. My (Remy Pressas, George Dillman a Wally Jay) jsme cítili, že se od sebe můžeme něco naučit a právě proto jsme spolu sdíleli tréninky tak, abychom mohli prezentovat rozdílná řešení situací. Když například učil Remy, mohl jsem se kdykoliv připojit, ačkoliv neznám jeho umění boje. Když jsem mu potom ukázal nějaké pohyby, Remy často říkal, „ty to umíš, je to stejné i zde“, protože šlo hlavně o principy a ne o konkrétní techniky. Ty jsou jen vnějším projevem těchto principů. To byly skvělé časy. Nikdy jsme na sebe nežárlili, učili jsme na mnoha místech po světě – Evropa, Austrálie, Nová Zéland, všude možně. Jo, to byly skvělé časy…
O důležitosti studovat zdravotní cvičení
Vytvořte maximum bolesti bez trvalého poškození kloubů. Pokud se vám to nepovede, zraníte protivníka vážně. Je to legální i etické, ale hlavním principem jujutsu není, jak moc dokážete zranit protivníka, ale jak málo síly budete potřebovat, abyste dokázali protivníka udržet pod plnou kontrolou. Naučil jsem se masáž s profesorem Okazaki od mého prvního učitele Juana Gomeze. Každá lekce začínala patnácti minutami až půlhodinovou masáží. To nás připravilo na pády, hody, ale i páky. Má žena, nositelka třetího danu, již moc netrénuje, ale neustále masíruje, a ona je skvělá masérka. Ona je úžasná…svým dotykem dokáže léčit. Také umění „katsu“, neboli jak člověka opět „nahodit“, je velice důležité zvládnout. Měl jsem studenta, který byl v té době nositelem bílého pásku. Chodil také studovat jujutsu do jiné školy. Vyprávěl mi, jak v té škole se podařilo uškrtit studenta tak, že upadl do bezvědomí a nikdo nebyl schopen jej „oživit“, tak to zkusil on a podařilo se mu to. Řekl mi, že to bylo díky tomu, že četl mou knihu „Small Circle Jujitsu“…
O jeho vztahu s Bruce Lee
Ukázal mi mnoho věcí a já mu ukázal mnoho věcí. Díky mé práci nohou se naučil dobře kopat. Já jsem byl v té době velmi rychlý. Dokázal jsem se pohybovat skutečně lehce. Navzájem jsme se učili a skutečně si to užili. Bruce byl skutečně výjimečná osobnost. Nikdy jsem do té doby neviděl chlápka jako on. Měřil asi 165–168 cm a vážil asi 60 kilo a jak on dokázal rychle udeřit, to bylo až neskutečné. O mnoho později jeden můj přítel studoval také Wing Chun a používal ho vždy, když se dostal na dotykovou kontrolu. V okamžiku, kdy se protivník snažil svoje ruce „odlepit“, použil Small Circle a nasadil páku. Bruce mi vysvětloval, že na Wing Chunu je krásné právě to, že dokážete přes dotykovou kontrolu předvídat a kontrolovat soupeře. Vůbec jsem netušil, jak se gongfu může tak skvěle doplňovat se Small Circle. A myslím, že Bruce toto spojení viděl už tehdy. Naučil jsem se od něj jak vyvinout maximální sílu a rychlost v úderech. Neustále byl v pohybu. Ten chlap byl neskutečný.
O tom, co dělá z někoho mistra
Mistr bojových umění musí mít dostatečně vysoký technický stupeň a mít mnoho znalostí nejen o praktické stránce, ale i o teoretické stránce bojových umění. Znám hodně lidí, kteří si myslí, že už vše zvládli, když obdrželi černý pás. Spojí se s nějakou organizací, aby jim posvětila první stupeň, pak zkusí jinou, aby jim posvětila druhý stupeň a pak zase jinou, aby jim schválila třetí stupeň. A než se nadějete, najednou mají desátý stupeň. Mnoho je v USA, ale nejen tam, viděl jsem to i v jiných částech světa. Věnuji se hodně technikám. Hodně o nich přemýšlím, než usnu. Snažím se hledat lepší cesty. Změna je důležitá a potřebná. Nemůžete bojovat ve druhé světové válce se zbraněmi z první světové, a pokud ano, pak nejste mistr. Profesor Don Jacob je mým nejlepším přítelem. Dělá všechno možné a je v tom dobrý. Je mu asi 49 let. Seznámili jsme se, když mu bylo asi 26. Vyučuje svůj vlastní styl Purple Dragon Jujutsu. On je skutečný mistr. Nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. Také si myslím, že smysl pro humor je hodně důležitý. Pomáhá to člověku se uvolnit. Vždy se snažím při výuce vtipkovat. Lidé na semináři jsou nervózní, protože jste známá osoba, ale pak zjistí, že jste úplně normální chlap jako všichni ostatní a vše je skvělé. Proto je důležité mít smysl pro humor.
O tom, jak se bojová umění rozvíjejí v reakci na vznikající hrozby ve společnosti
Musím si být jistý, že útočníka zraním. Není možné jej zranit jen lehce a nechat jej být. Je potřeba, aby si to zapamatoval. Myslím, že doba se změnila. Minulý rok v Oaklandu jsme měli 104 vražd a přitom Oakland není velké město. Aby lidé pochopili, musíte je skutečně zranit, jinak vám to oplatí.
O učení a koučování
Popravdě řečeno nejsem dobrý závodník. Nikdy jsem ani nezávodil. Pamatuji si, jak jsme přišli do Kodokanu v Kalifornii. Hned první den jsme se zúčastnili závodů. Ti držitelé černých pásů se nám jen posmívali. Držitel nejvyššího stupně měl vždy nějaké poznámky a ostatní se pak smáli. Seděl jsem tam s ostatními instruktory, kteří se na mě podívali…musím říci, že to hodně bolelo. Zvedl jsem se a řekl jsem, že se nevrátím dříve než za rok. A tak se i stalo. Můj synovec Bill Sniffen tam byl také. Při jeho prvním zápase jej protivník chytil za gi a za chvíli bylo vymalováno. O rok později dokázal Bill hodit pět protivníků v řadě zápasů za sebou. Má rodina byla zvyklá vyhrávat, mé děti, mí synovci a později i mí studenti začali vyhrávat. Pro mě to bylo velké zadosti učinění. Vyhráli jsme v Mexiku, na Havaji i v Kanadě. Účastnili jsme se mnoho národních soutěží v judu.
O jeho odkazu
Chci, aby ostatní učili to, co jsem učil já – učit pohodově, bez nesmyslných přikázání etikety, apod. Nikdy jsem nekřičel na studenta, který prohrál zápas. Vzpomínám si na kouče, který řval na studenta, který ten den dostal velkou nakládačku „Říkal jsem ti, abys táhnul!!!“ To je špatně. Je to fakticky ta nejhorší věc, co můžete udělat. Je důležité myslet také na studenta. Vídávám lidi, kteří jsou naštvaní na své studenti, protože ti nedělají to, co si oni představují. Ale oni to nemohou dělat. Víte, nikdo to neumí tak, jako vy, protože lidé jsou různí. Je potřeba být velice trpělivý se studenty…i s těmi, kteří se učí pomalu a těžce. Myslím, že musíte učit s láskou a ne se záměrem někoho zranit. Se Small Circle jujitsu můžete kontrolovat množství a stupeň bolesti,…a o tom to je.
Zdroj: Journal of Asian Martial Arts, vol. 15, Number 3, 2006
Jarda Kolcun
TacFit Field Instructor
FAST Defense Instructor
