Napsal: Ellis Amdur
Strategickým protivníkem je fašismus, fašismus v nás všech, v našich hlavách a v našem každodenním chování, fašismus, který způsobuje, že milujeme moc a toužíme po tom, co nás ovládá a vykořisťuje.
Michel Foucault
Jistý guru jednou vedl meditační seminář, jehož tématem byla záchrana všech živých bytostí z kola karmy. Vše šlo dobře, dokud svámí nepožádal o modlitby za duši Adolfa Hitlera. Ze všech koutů místnosti se ozvaly rozhořčené hlasy, že některé bytosti jsou příliš zlé na to, aby mohly být vykoupeny, a že právě jeho návrh je nevhodný. Svámí všechen ten hněv vstřebal a pak se s široce otevřenýma očima zeptal: „Chcete tedy, aby se vrátil? “
parafráze příběhu, který vyprávěl Ron Kurtz
Popisy bitevních polí a masakrů, z nichž poslední, který jsem četl, byl My Lai, popisují muže, ženy a malé děti rozřezané, roztrhané kulkami, s úlomky kostí trčícími ze změti mozků, masa a vnitřních orgánů. Po několika dnech na slunci těla otékají a protrhávají oblečení. Jejich těla se hemží červi a vzduch je hustý od much, které se opíjejí krví a kusy masa. Muži křičí, volají své matky, volají, aby se zbavili bolesti, volají po smrti. Jiní, se skelnýma očima, pokud jim oči vůbec zbyly, jsou za hranicí křiku, jsou za hranicí samotného života.
Relativně nedávno Hutuové ve Rwandě vyvraždili téměř všechny své tutsijské spoluobčany. Většinou velkými noži připomínajícími mačety. Dokážete si představit ten obrovský zápach rozříznutých břich, vzduch plný výkalů a hnijícího masa? Přiznávám, že chvílemi jsem k Hutuům cítil zuřivou nenávist. A pak čtu, že ve vedlejším Burundi se Tutsiové pouštějí do vyvražďování Hutuů: mužů, žen i dětí. Tentokrát zuřím nenávistí k Tutsiům. A připadám si jako nějaký hlupák s pozorností člověka, který udrží vzpomínku jen krátce; jsem pobouřen nejnovějšími zprávami a dřívější zvěrstva postupně ustupují do minulosti jako staré zprávy o počasí.
Araki-ryu, mé hlavní studium, se vždy pyšnilo realistickými, nesmlouvavými metodami boje zblízka. Boj ve svém syrovém stavu: žádná okázalost, žádné estetické výstřelky, jen niterné přežití jakýmikoliv prostředky. Jelikož se jedná o takzvanou klasickou bojovou tradici, hlavní metodou výcviku byly předem sestavené formy.
Někdy jsme trénovali volný styl s dubovými zbraněmi, tak blízko „na hraně reality“, jak jen jsme byli ochotni zajít. To vyžadovalo značnou snahu stáhnout nebo přesměrovat naše údery až v úplně posledním zlomku sekundy.
Příkaz mého instruktora zněl: „Snažíme se jeden druhého zabít, ale nesmíme si ublížit.“ A tak jsem se snažil, abychom si navzájem neublížili. Ačkoli docházelo jen k občasným drobným zraněním (modřiny, zlomené prsty, jeden či dva otřesy mozku), byl to velmi drsný způsob cvičení a já jsem často přicházel do dójó s vyschlými ústy a žaludkem „na vodě“.
Jednoho dne přišel můj instruktor se shinai (bambusovým mečem) a kendó maskami a rukavicemi. Žádné chrániče hrudníku. Řekl, že pokud se budeme držet cvičení ve formě jako naší hlavní opory a při cvičení volného boje budeme stále stahovat a zadržovat údery, nikdy nepoznáme, jestli naše techniky mají vůbec nějakou integritu. Připouštěl, že používáním „bezpečnostního“ vybavení riskujeme, že se dostaneme do podobné stavu, kterým si již moderní bojové sporty jako kendó prošly, ale zároveň se domníval, že tomu můžeme čelit dvěma věcmi: zachováním tréninku kata a volného boje s dřevěnými tréninkovými zbraněmi i tím, že cílem se stane celé tělo. Navíc minimalizací naší ochrany, bez brnění na těle a nohou, bychom neztratili naše přirozené úleková reakce, protože bambusové zbraně slibovaly bolest, ne-li drobná zranění. To by nás udrželo v realitě, protože na rozdíl od bojových sportů by neexistovala žádná předem určená cílová místa pro údery. Stejně jako v boji na život a na smrt se celé tělo stalo cílem.
Víte, trénink v tradičních bojových uměních, ať už za účelem získání síly nebo sebezdokonalení, je tvrdý proces. Často je těžké rozlišit, zda se člověk brání ze strachu z toho, co se musí naučit, nebo se brání tomu, co se od něj vyžaduje, navzdory hlubokým a někdy i zcela přiměřeným obavám.
Často jsem cítil, že mě v tomto dójó tlačí směrem, o kterém jsem si nebyl jistý, zda se jím chci vydat, a tohle byl přesně jeden z těch případů. Cvičení už tak bylo náročné, a to jak na psychické, tak na fyzické úrovni, že z asi stovky lidí, kteří se k nám někdy přidali, nás teď zbyli jen čtyři, počítaje v to mého instruktora.
S jedním tréninkovým kolegou jsme se během studia tohoto stylu boje docela sblížili a stali se dobrými kamarády. Byl asi o rok starší než já. Budu mu zde říkat Maeda. Po dobu několika let jsme se s ním každou neděli ráno scházeli i na cvičení navíc. Měl 4. dan v Yoshinkan aikido, 6. dan v Hakko-ryú jujutsu, 4. dan v kendó a nějaký stupeň certifikace v Kashima shin-ryú kenjutsu. Přesto byl překvapivě jemným člověkem.
Ve změti emocí, který ve mně tento styl výcviku boje vyvolával, v oné kombinaci čirého adrenalinového opojení, strachu, odporu, hrdosti a radosti, mě v posledním roce čím dál víc dráždila jeho neochota dojít až na samotnou hranu. A když tak nad tím přemýšlím, toto podráždění bylo ve skutečnosti záminkou k tomu, abych se i já vyhnul konfrontaci se svou vlastní neochotou přiblížit se k některým z těchto hran. Často jsem se bál a také se styděl, ba dokonce tlačil jsem sám na sebe, ani ne tak kvůli svým vlastním skutečným touhám, jako spíše kvůli potřebě vyhovět vůli svého učitele a dosáhnout toho, aby mě pochválil.
Začali jsme cvičit a brzy to začalo být velmi intenzivní. Každý zápas se podobal skutečnému souboji; každý zásah shinai do těla si člověk vykládal jako reálné zranění. Tyto chvíle jsem rozhodně neprožíval jen abstraktně. Jakákoli část těla byla terčem a meč ze štípaného bambusu vysílal vlny bolesti, kdykoli mě sekl do jakékoliv nechráněné části těla.
Můj instruktor i můj další tréninkový partner, kterému budu říkat Kawashima, byli tentokrát v centru dění. Všichni jsme se “ocitli na cizím území”, a to bylo děsivé, a zároveň i vzrušující. Přinejmenším na základní úrovni jsme zkoušeli, jestli naše techniky fungují, jestli máme jednak dovednosti tyto techniky provádět i jestli máme odvahu to zkusit.
Uplynulo několik hodin tréninku, zároveň nekonečných i velmi krátkých, a jak u Maedy narůstala únava, začal ho ovládat strach. Vyvolán učitelem, aby se mi znovu postavil tváří v tvář, hned po Kawashimovi a mém instruktorovi, začal si stěžovat. Můj instruktor mu stroze řekl, aby s tím přestal. On však pokračoval: „Amdur a Kawashima necvičili zdaleka tolik jako já. To není fér,“ řekl.
„Maeda-san,“ zařval jsem. „Onegaishimasu!“ (Když dovolíš!) A v tu chvíli jsem se na něj vrhl a sekl ho po hlavě. Blokoval můj úder, ale protože jsem byl mnohem větší, natočil jsem se a udeřil ho ramenem, čímž jsem ho poslal k zemi na tatami. Zůstal na zemi a říkal něco o tom, že chce přestat. Naštvaně jsem ho začal mlátit svou zbraní plnou silou, znovu a znovu. Slyšel jsem, jak rány buď zaduněly nebo práskly o jeho tělo, podle toho, jestli jsem zasahoval jeho kosti nebo svaly. Nějak se mu podařilo postavit na nohy, ale já na něj dál sypal drtivé údery, tak silné, že mu rozbily jeho vlastní zbraň o hlavu chráněnou kendó přilbou. Znovu mě zablokoval a já ho znovu povalil na zem.
Chvíli se bezvládně kutálel ode mne pryč, až skončil přikrčený na jednom koleni asi deset metrů ode mě. Vyrazil jsem vpřed, abych ho vší silou sekl. Vypadal jako krysa zahnaná do kouta, která je v ochraně sebe sama ochotná udělat cokoliv. Náhle vyskočil na nohy, vycenil zuby, zaječel, a švihl svým shinaiem přímo dolů. Jeho špička zasáhla samotnou špičku… mého penisu. Říct, že to bolelo, je za daných okolností velmi nedostatečné tvrzení. Na okamžik jsem byl v naprostém šoku, každý nerv v mém těle křičel v palčivé agónii. Předklonil jsem se v obrovské bolesti a myslel si, že instruktor zastaví cvičení.
„Potřebuju přestávku,“ pomyslel jsem si a modlil se, abych se rychle zbavil té nepředstavitelné bolesti, avšak Maeda zamířil svůj meč na linii mého ohnutého krku, zvedl svůj shinai, zvedl se na špičky, aby mohl v následujícím okamžiku udeřit ve správném úhlu do mé obnažené páteře, avšak můj mistr zařval: “Maedo!“
Tento výkřik, způsobil, že se na zlomek vteřiny zastavil (celá výměna trvala jen dvě nebo tři vteřiny). Já jsem se otočil, udeřil ho do brady, přitlačil ke zdi a pak povalil na zem, kde jsem ho přišpendlil v pozici, kdy ležel na zádech a já seděl na něm. Ztratil jsem pocit, že tohle je “jen trénink”.
Byl to zbabělec, snažil jsem se mu pomoct tím, že jsem s ním tvrdě bojoval, abych mu pomohl překonat strach. On mi však ublížil a já ho teď zničím. (Ne, tohle nebyly moje myšlenky. To byla křivka mého vzteku.) Opakovaně jsem mu uštědřil zuřivý úder hlavou, přilba do přilby, a frustrován vším tím jsem mu pak strhl jeho přilbu z hlavy.
Byl naprosto bezmocný. Jeho doširoka otevřené oči byly zranitelné jako u dítěte. Zvedl jsem rukojeť své zbraně, abych ho praštil mezi oči, ale můj instruktor mě zezadu popadl, táhl mě pryč a křičel na mě, že jsem se přestal ovládat. Křičel něco jako: „Co máš za problém, vždyť je to jenom výcvik!“. Přesto jsem měl však pocit, že schvaloval všechno, co jsem udělal, kromě okamžiku, kdy jsem se zkroutil bolestí.
Maedu víceméně ignoroval. Ještě chvíli jsme trénovali, já proti svému učiteli, pak i proti Kawashimovi, ale intenzita pro ten den naštěstí pominula.
Tento způsob tréninku se pro nás v následujících letech stal stěžejním. Na jedné straně to, co jsem se díky tomu naučil, bylo k nezaplacení. Získal jsem poznatky o sobě, svých schopnostech, slabinách, vlastních obavách a silných stránkách. Dokonce jsem zažil několik úžasných zážitků při podobném sparingu s lidmi z jiných škol. Nešlo o „invaze do dójó“, ale o dohodnutý trénink dle pravidel. Díky tomuto tréninku jeden člověk, Meik Skoss, a já jsme překonali léta rivality a stali jsme se více než přáteli. Je dokonce kmotrem mého mladšího syna.
Když jsem na začátku tohoto článku psal o válečných zvěrstvech, neměl jsem původně v úmyslu o této epizodě mluvit a samolibě jsem si říkal, že jsem vůči takovému morálnímu selhání imunní. Ale pak jsem si vzpomněl. Vzpomínám si, jak jsme se po tomto výcviku převlékali, Maeda, Kawashima a já, všichni jsme byli pokryti šrámy a jedna moje část stále kvílela melodii bolesti, kterou jsem si předtím nikdy nedokázal představit, že bych mohl, kdy zažít.
Můj instruktor a Kawashima měli takové to srdečné, přesto poněkud hloupé uspokojení z vyčerpání, které znají snad jen muži, takový ten pocit po vzájemném zápasení bez jakéhokoli zlého úmyslu. Maeda i já jsme toto veselí napodobili, ale přitom jsme se nemohli jeden druhému podívat do očí. Byli jsme nejlepší přátelé, a přitom jsme se snažili jeden druhého zabít. Ale ani v těch důvodech jsme si nebyli zcela rovni. Maeda totiž ke svému vražednému vzteku dospěl jen ve spravedlivé sebeobraně – kdežto já jsem slyšel jeho prosby, slyšel jsem ho říkat, že už nemůže…a nenáviděl jsem ho za jeho slabost.
„Počkejte chvíli,“ řekli by ti drsnější z vás. Tohle bylo přeci shugyó (asketický výcvik), snažili jsme se „vypálit“ z našeho charakteru vady, nedostatky, které nám bránily uplatnit svou vůli čestně a statečně.
Jak se tento příběh liší od těch starých příběhů, které jsme všichni četli, o onom drsném výcviku, kdy jedinec mohl po tři dny čelit stovce protivníků denně? Někteří z vás si možná vzpomenou na příhody z vlastního výcviku, stejně drsné, ale vedené k pozitivnímu konci. Přesto na konci mého souboje s Maedou takový filozofický postoj ztratil smysl. V těch posledních chvílích jsem už totiž netrénoval. V okamžiku, kdy jsem mu strhl masku, bych ho vážně udeřil pažbou zbraně a snažil se mu ji vrazit do mozku, rozbil bych mu nos čelem, rozkousal bych mu obličej.
Zahanbilo ho to v mnoha ohledech, ale hlavně to zradilo jeho ducha. Pro mě jediná hanba, kterou jsem si tehdy uvědomoval, bylo těch pár vteřin, kdy jsem se zkroutil bolestí, když mě zasáhl do genitálií. Jediné, co mě tehdy vědomě zajímalo, bylo: „Jak jsem mohl, tak moc podlehnout bolesti?“. Samozřejmě, že ten okamžik, kdy jsem se svíjel v agónii, mě činil úplně stejným jako Maedu; naše body zlomu byly jiné, ale jako lidé jsme body zlomu měli. To jsem tehdy nebyl schopen přijmout; měl jsem prostě nejasný pocit, že jsem na vteřinu zklamal svou představu o sobě samém.
Maeda se do našeho dójó už nikdy nevrátil. Deset let tréninku; pak byl najednou pryč. Volal jsem mu a nechával vzkazy, na které nikdo nereagoval. O dva týdny později bylo jeho telefonní číslo zrušeno. Pokračovali jsme v tréninku, jen my tři. Koncem osmdesátých let pak už jen dva: můj instruktor a já. Několik let jsem to považoval za něco, čím se mohu chlubit. Naše dójó jsem vnímal jako mikrokosmos Darwinových teorií, kde přežili jen silní. Nebyli jsme spolek na zachování starobylého kulturního artefaktu. Stále jsme se snažili žít hodnoty, ducha této tradice předávané krvavou rukou. Domnívám se, že na jedné straně jsem byl věrnější bojovým uměním z období Válčících států (Sengoku jidai) než jakémukoli jinému postoji, této snaze dosáhnout chladné lhostejnosti vůči vlastní zranitelnosti. Podstatné však je, že jsem rozzuřený zradil svého přítele, a kdyby mě učitel nezastavil, udělal bych všechno pro to, abych mu rozbil hlavu na kaši.
Nebojoval s námi jako s regulérní armádou, jen jako s divochy, za stromy a kamennými zdmi a mimo lesy a domy… [Kolonisté] jsou stejně špatní jako indiáni, protože skalpují a uřezávají mrtvým uši a nosy.
-anonymní britský pěšák, 1775, po bitvách u Lexingtonu a Concordu
Na cestě domů jsme našli každý dům plný lidí a ploty lemované jako předtím. Každý dům, z něhož se střílelo, byl okamžitě obsazen a každá duše v něm usmrcena! Ó Angličané, do jaké hloubky brutální degenerace jste klesli!
-anonymní britský důstojník, 1775, po bitvách u Lexingtonu a Concordu
Život je jako ostří nože a každý krok je smrtící – ať už spadnutím, nebo setrváním na té kruté, velmi kruté čepeli. Kdybych byl ve dvaceti nebo třiceti letech vtažen do války ve Vietnamu nebo jakékoliv jiné, musím si připustit, že bych za určitých okolností velmi pravděpodobně mohl spáchat strašlivé ukrutnosti. Nemohu to popřít, pokud se upřímně podívám na děsivé důsledky výše popsané události. Co kdybych se ocitl jako nezkušený, naivní mladík, sám mezi skupinou dalších chlapců, uprostřed chaosu, nepředstavitelného strachu a násilí, podřízen rozkazům nadřízených, na nichž by záviselo mé přežití, ve válce, kterou bych neměl šanci pochopit? Jak píše J. Glenn Gray v knize „The Warrior: Reflections on Men in Battle“: „jakmile voják vstoupí na bojiště, už nebojuje za Boha, už nebojuje za vlast ani za ideály. Bojuje o to, aby byl uznán v očích svých spolubojovníků.“
Představuji si, jak se to stalo v My Lai – můj oddíl rozstřílený ostřelovači a rozervaný minami, my, přeživší, naplněni nenávistí nejen k nepříteli, ale i k civilnímu obyvatelstvu, a moje jednotka pustošící vesnici. Byly by v mé přítomnosti ženy v bezpečí? Děti? Vraždil bych? Páchal zvěrstva?
Mám nyní určitou důvěru ve svou vlastní čestnost, ale jen proto, že jsem na odpovědi vsadil svůj život – vyprovokován, mimo jiné, ztrátou nejlepšího přítele vlastní rukou. Snažím se nikdy nesnížit svou ostražitost – vůči sobě samému. Jako každý jiný člověk mám právo na hněv, ale snažím se nikdy nepodlehnout zuřivosti. Děkuji Bohu, že mám, ve srovnání s jinými, tak málo co odčinit, když jsem se tuto lekci učil – mohlo to být mnohem horší.
A podle mého vlastního hodnotového systému neexistuje vykoupení za to, co lze nazvat jen hříchem. Člověk musí žít se svou vinou a hanbou. Nelze je smýt výmluvami, sociologickými či psychologickými vysvětleními. Pokud existuje nějaké smíření, nějaké vykoupení, spočívá v nepřetržitém, neúnavném přijetí břemene viny a hanby. Pouze tehdy existuje naděje, že se čin nebude opakovat.
Někteří z nás, čtenáři i tento autor, se pyšní tím, že praktikují koryu (bojové umění spojené s válkou). Jak píšu ve čtvrté kapitole „A Conversation with Daito Ryu’s Other Child,“, „Když cvičím své koryu, snažím se co nejvíce přiblížit duchu zakladatelů, kteří se narodili a zemřeli v krvavé době boje o přežití. Taková praxe mě nejen ochránila, ale také mi umožnila pomáhat a chránit druhé. Ale když cvičím, často se zastavím a přemýšlím: ‘Co to sakra děláš? Právě v této chvíli miliony lidí zabíjejí jiné lidi způsoby, které nejsou příliš odlišné od toho, co ty právě teď trénuješ.’“
Dobrý přítel, kterého si nesmírně vážím, mi napsal, že nesouhlasí – necítil, že by bylo spravedlivé srovnávat to, co děláme my (praktikanti koryu, duchovní dědicové tradice bushi), s brutálními vrahy z Bosny nebo Rwandy. Toto je má odpověď. Jistě, existuje rozdíl mezi skupinou s kodexem chování a cti a skupinou, která žádný nemá. Přesto věřím, že zabíjení na bojišti je vždy stejné – alespoň v tom jediném, klíčovém okamžiku. Ve své malé zkušenosti, když jsem se chystal rozdrtit příteli obličej na kaši, jsem v sobě neviděl žádný rozdíl oproti komukoli jinému s morálně pokřivenou myslí.
To však neznamená, že každý, kdo vědomě vstoupí na bojiště nebo se ocitne v boji o svůj život, je zlý. Ale v okamžiku smrti, když nás anděl smrti objímá zezadu stejně sladce jako nevěsta – ať už jsem srbský ostřelovač, americký mariňák s kolekcí japonských lebek z bitev v Pacifiku, vystavených ve válečném čísle Life Magazine, palestinský terorista odpalující bombu, izraelský strážce v zajateckém táboře v Gaze, mladík, který v pouliční rvačce mrští soupeřem hlavou proti kapotě auta, nebo odvážný samuraj, naklánějící se ze sedla, aby podřízl hrdlo nepřátelskému pěšákovi – v tu chvíli jsme všichni vrazi.
Existuje tedy něco jako sebeobrana nebo ospravedlnitelná vražda? Samozřejmě že ano, ale část ospravedlnění spočívá v tom, že člověk předtím ze všech sil usiloval o to, aby se nikdy nedostal do situace, kdy je nucen vzít život.
Což mě přivádí k několika otázkám: Protože rané japonské válečné kroniky se jen zřídka zmiňují o znásilňování či jiných zvěrstvech, někteří z nás se nechávají inspirovat příběhy o statečnosti a rytířskosti a lpíme na obrazu samurajů jako čestných válečníků, kteří stojí mimo úpadkové činy obyčejných vojáků. Ale nebyli to právě samurajové, kdo měli právo kirisute gomen („setnout a odhodit“) – právo zabít každého obyčejného člověka, který je urazil? A nebylo v průběhu období Muromachi pácháno hromadné vraždění? A v období Tokugawa, během hladomorů či zneužívání rolníků feudálními pány, nebyli to bushi, kdo násilně potlačili přes 3.000 rolnických povstání – většinou pomocí střelných zbraní proti farmářům ozbrojeným jen motykami a rýči?
Vojáci Nobunagy, kteří zaživa upálili 11 000 mužů, žen a dětí sekty Ikko, nebyli jiného druhu než ostatní válečníci, stejně jako ti, kteří se podíleli na masakrech tisíců křesťanských Japonců. Každá skupina bojovníků měla svého vůdce, který je vedl určitým směrem, vydával určité rozkazy, nutil je do určitých okolností – to bylo vše.
Pronásledoval válečníky Nobunagy sladký pach spalovaných těl dětí, praskání jejich tělesného tuku, exploze lebek, když se vlhkost v jejich mozcích proměnila v páru? Přemýšlím, zda zen, praktikovaný tolika válečníky, byl skutečně snahou o dosažení nelpění a osvobození se od strachu ze smrti. Nebo byl spíše pokusem umlčet duchy mrtvých a umírajících, které tito bojovníci zanechali na bojištích, v příkopech, na polích a popravištích?
A nakonec poslední otázka: Donn Draeger, muž, kterého považuji za učitele a předchůdce v tomto podivném a sektářském světě bojových umění, vychvaloval bushi z konce období Heian a počátku období Kamakura jako nejdokonalejší a nejskvělejší japonské válečníky. A skutečně, mezi sebou měli promyšlený kodex cti a rytířství. A přesto máme dochované dobové obrazy slavných bitevních tažení – bushi v mnohobarevných zbrojích, třpytící se, s helmami zdobenými rohy, jako duhově se třpytící brouci, nádherní ve své chladné, mechanické kráse mužů ve válce. Některé z těchto obrazů ukazují útoky na panství či hrady, místnosti v plamenech, muže zabité mečem. A ženy utíkající. Proč utíkají, pokud bushi byli vznešenější než obyčejní válečníci? Čeho se tyto ženy bojí?
New Age Amerika produkuje knihy a semináře o „novém válečníkovi“ – muži či ženě, kteří žijí bezúhonně, střídmě, chrání slabé, jsou ochotni postavit se na odpor a bojovat, ale důležitější je jejich klid a ladnost – válečník jako metafora. Představujeme si válečníka v posteli, v zasedací místnosti, v manželství, na golfovém hřišti. Ale tito autoři jaksi zapomínají, že válečnické hodnoty, jakkoliv obdivuhodné, jsou vykoupeny strašlivou cenou.
Metafora válečníka mě často uráží, protože bojiště páchne krví a výkaly, zpívá křikem raněných a bzučí mouchami. Jistě, hodnoty, které autoři jako Dan Millman vyzdvihují, jsou obdivuhodné, tak jak je popisují. Ale váhal bych někoho nazvat válečníkem, pokud tím nemyslíme nikoliv uhlazeného übermensche (nadčlověka), ale hluboce nedokonalého a vinu nesoucího člověka, který riskuje ztrátu pohodlí, domova, ba i vlastní duše, aby chránil to, co chráněno být musí, aby si udržel morální smysl tam, kde žádná morálka nemůže existovat.
Není známo, zda Morihei Ueshiba bojoval v rusko-japonské válce. Také není jasné, jakým zvěrstvům mohl být svědkem během svých dobrodružství v Mongolsku s Deguchim Onisaburou. Víme, že cestoval s tlupou banditů v zemi, kde nevládla žádná vláda, žádný zákon – pouze síla. Můžeme si tedy snadno představit, čemu musel čelit. Víme, že tam stanul před popravčí četou, sekundy od smrti, poté, co viděl jiné padnout pod palbou. A víme, že později jistě spatřil strašlivé dopady války na vlastní lid během druhé světové války.
Trénoval drsná bojová umění s tvrdými muži – jedním z nich byl Sokaku Takeda, který popisoval bojiště Aizu jako své dětské hřiště, kde s očima dokořán běhal od místa k místu, zíraje na mrtvá těla a hrůzné výjevy.
Věřím, že vznik aikida byl pro Moriheie Ueshibu otázkou života a smrti. Věřím, že aikido bylo stvořeno jako čin zoufalství – mužem, který doufal, tápal, hledal cestu ven z obscénnosti a hrůz, jež velmi pravděpodobně zažil. Alespoň bych tomu rád věřil, protože pak jsou všechny takzvané slabiny a bojové nedostatky aikida důležité jen v tom smyslu, v jakém zastírají nebo překážejí tomuto záměru.
Neděláme jen taneční kroky po boku vítězných předků, kteří vytvořili charismatické, fascinující bojové tradice, jež nám buď poskytují sebeobranu, nebo obohacují naše životy. Tančíme také s jejich mrtvými. Tančíme na oltářích z kostí a v jezerech krve. Naší hudbou nejsou jen slavné fanfáry a burácení dud. Je jí i křik raněných a nářek jejich dětí, křupání lebek pod našimi kroky.
Statečnost a sebeobětování jsou vznešené věci, květ života muže. Ale jejich kořeny a kmen jsou zakořeněny v příkazu nečinit zbytečné zlo, nezabít nikoho, a to i za cenu vlastní duše. Život kráčí po ostří meče. Ať už stojíme nebo padáme, jsme vždy zasaženi.
ZDROJ: Hiding in the shadows of the warrior (koryu.com)
