Blíží se nám začátek nového školního roku, doba, kdy rodiče začnou pro své ratolesti vybírat zájmové kroužky i sportovní kluby/oddíly. Rád bych tu vysvětlil, proč stojí minimálně za zvážení nechat své dítě studovat nějaké bojové umění / bojový sport.
Máme tu však bojová umění či bojové sporty, které, bohužel často i právem, mají v očích veřejnosti spíše násilnickou a tupou image (ono, mezi námi děvčaty, není se co divit, když si dva lidé, zavření v kleci, anebo v ringu, snaží vědomě navzájem co nejvíce ublížit). A ačkoliv již existuje obrovské množství studií a i přední lékařské kapacity varují, že to “skutečně není dobrý nápad“, lidé i nadále aktivně dělají vše proto, aby byli postupně vyřazení z genového fondu lidstva….a to vše jen kvůli slávě, medaili, pásu šampiona či poháru….
Tato špatná pověst se, ale bohužel přenáší i na ostatní umění boje a díky tomu se zcela zapomíná na ty přínosy, které kvalitně vedené kluby bojových umění (i sportů) dokáží člověku poskytnout. Mohl bych tu teď znovu psát o takových přednostech jako je smysl pro fair play, kamarádství, zdravý životní styl, houževnatost, sebejistota, atd. atd. Ale to se můžete dočíst v již dříve zveřejněných článcích:
- Proč se mají děti věnovat bojovým uměním?
- Proč by už děti měly cvičit se „zbraněmi“
- Proč by se měly děti věnovat bojovým uměním
- Měly by děti respektovat svého senseie, nebo se ho obávat?
- “Blbněte” se svými dětmi, budou v životě úspěšnější
- Jak budovat houževnatost u dětí
Tentokrát bych proto rád hovořil i o méně známých přínosech, které se Zdendou u našich džúdžucu studentů opakovaně vidíme. Budeme zde popisovat vlastní zkušenosti i postřehy, nicméně jsem přesvědčený, že to není jen u našich studentů, ale toto vše naleznete i v každém kvalitně vedeném klubu.
Hned na začátek si dovolím prozradit jedno velké tajemství – ve skutečnosti nezáleží na tom, kterému stylu boje se váš syn/dcera bude věnovat. Ale obrovsky záleží na tom, u koho bude studovat.
A přesto, že je výše zmíněné tvrzení pravdivé, přesto bych velmi doporučoval se vyvarovat stylů, kde děti používají hlavu k blokování úderů…a vlastně se to týká i těch v dospělém věku. I o škodlivosti úderů do hlavy již existuje skutečně dost studií, které, zcela nepřekvapivě ukazují, že pro zdraví to není úplně vhodná aktivita. Zvažte tedy, co pro své dítě chcete, jestli poličky plné medailí a pohárů…a v raném stáří demenci, nemluvě o chronických zraněních pohybové soustavy…nebo dlouhý a zdravý život….
Spíše než si pro to dělat nějaké velké analýzy kladů i záporů toho kterého stylu, navštivte jednu ukázkovou hodinu a pečlivě sledujte, jak se sensei ke svým svěřencům chová. A máte-li dotazy či jakékoliv pochybnosti, neostýchejte se jej zeptat. Odpoví na váš dotaz, nebo mlží? Anebo se vás snaží ”ohromit” nějakými filozofickými bláboly, kterým pravděpodobně ani on sám nerozumí? Sedí vám jeho odpověď s tím, co vidíte na vlastní oči? Tomuto počátečnímu stádiu věnujte skutečně obrovskou pozornost. Koneckonců i on bude poté také formovat bytost, která je pro vás nejdražší – vaše dítě.
Tyto řádky píšu z pozice člověka, který bojová umění studuje již více jak 40 let a posledních 13 let se specializuje na výuku dětí, 7 lekcí týdně, 10 měsíců ročně. Troufnu si proto tvrdit, že už minimálně začínám tušit, jak může tato oblast lidského konání pomoci člověku vyrůst a stát se samostatným sebejistým člověkem, který se pak dokáže postavit prakticky čemukoliv, co mu osud postaví do cesty.
Berte prosím následující řádky jako jakési poznámky, které jsem si dělal během těch více jak třinácti let výuky džúdžucu (angl. jujutsu, jiu jitsu, ju jitsu…atd.) dětí. A slibuji, že vás nebudu otravovat nářky typu “za našich mladých let jsme…” To je historie, “čo bolo to bolo, terazky je nová doba” a proto raději řešme současnost. Pojďme na to.
NENÍ TO O DĚTECH, ALE O RODIČÍCH
Vzpomínám si, že když jsme před těmi 13 lety začali se Zdendou učit děti v Roztokách, měli jsme pouze základní představu, jak to celé pojmeme, avšak za to obrovské nadšení, a ano, i docela idealistické představy, jak výuku vést. A hned po prvních pár lekcích jsme zjistili, že svoje představy musíme srovnat s realitou. Například jsme si zařídili tzv. “pojištění proti blbosti”, protože jsme žasli, kolika způsoby se i při jednoduchém pohybu může dítě zranit. Skutečně nás překvapila ta celková pohybová neohrabanost, ale nevinili jsme z toho děti, ale především jejich rodiče, kteří fyzickému pohybu svých dětí nevěnovali dostatek pozornosti a místo toho, aby si šli s dětmi hrát ven, jim pravděpodobně dali do ruky mobil, aby se zabavily samy. Bylo hodně vidět, kteří rodiče se svým dětem věnují a kteří ne.
Také jsme zjistili, že dětem hodně chybí lidský dotek, což opět souvisí s předchozím bodem. Když jsme se s nimi kočkovali na zemi tak, jak by se s nimi měli kočkovat jejich rodiče, byla vidět jejich obrovská radost a nadšení. Pak jsme zjistili, že tyto děti buď některého z rodičů neměly, nebo sice měly, ale ten věnoval veškerý svůj čas budování kariéry a na své dítě neměl čas… Ač mám již padesátku na krku, stále nenacházím uspokojující odpověď, proč si tedy takoví lidé dítě pořizují, když na něj pak nemají čas. Možná si mysleli, že to je jako pořídit si křečka, kterého sem tam nakrmíte, sem tam se s ním pomazlíte, ale více se mu nemusíte věnovat…
Byli jsme z toho docela zaskočeni, protože jeden z hlavních důvodů, proč jsme se Zdendou kdysi klub založili, byla možnost být více svými dcerami a najednou jsme viděli, že tu jsou i tací, kteří se zvou rodičem, a přitom tuto roli mají “s prioritou 56”…
Díky tomu jsme i začali chápat, že to nebude “jen” o výuce džúdžucu, ale i o mnohem více dalších dovednostech, které jsou možná i důležitější než nějaké starobylé japonské umění boje (byť plně funkční i v současné moderní době)…dalších dovednostech které by se děti pravděpodobně časem naučily i doma, ale z výše uvedených důvodů tomu tak nebylo. I proto jsme začali organizovat výukové kurzy technik přežití a letní soustředění, kde se studenti učí i další dovednosti jako je parkour (aneb jak co nejlépe překonat překážky) či vodáckému umění (aneb, jak se správně chovat na vodě i perfektně ovládat svou loď). Kromě toho všeho se učili i například zacházet s nožem tak, aby si dokázali vyřezat lžičku či připravit dříví na táborák. Výčet “těch dalších” dovedností by vyžadoval zvláštní článek, proto mi dovolte tuto část shrnout tím, že jsme záhy pochopili, že učit děti “jen” džúdžutsu, je velmi nedostatečné (a přesně to i říkáme našim kolegům z jiných klubů bojových umění).
Co tedy mají děti šanci se v kvalitním klubu bojových umění naučit?
Děti se učí vyrovnat se prohrou. Zvláště jedináčci to zprvu hůře snáší, když v nějaké skupinové hře nejsou nejlepší a ano, i slzičky se objeví. V takovém případě mu řekneme, že prohra je součástí hry, a jestli chce, může si na chvíli sednout a pak nechť se „opět vrátí do hry“. Někteří se vrátí hned, jiní za nějakou dobu. Je to individuální ale časem zjistí, že za chvíli si už stejně nikdo nepamatuje, kdo vyhrál a prohrál, protože teď je tu nová hra a nová příležitost hrát a…třeba i vyhrát.
S tím souvisí i důvěra. Na tohle se při výuce bojových umění klade obrovský důraz, protože záměrně dostáváte toho druhého během konfliktu do nepříjemné situace. A pokud se právě člověk nachází v takové nepříjemné situaci (někdo vás škrtí, páčí, hází), pak je velkým pokušením porušit dohodnutá pravidla třeba tím, že byste někoho píchnuli do oka, zatahali za vlasy, případně začali lechtat, aby přestal (starší studenti pak občas zkouší porušit pravidla tím, že zkouší nějakou techniku, kterou předtím viděli třeba na Youtube, ale protože neznají její kontext a velmi často tuto techniku i provádí špatně, hrozilo nebezpečí zranění nejen pro jejich parťáka, ale i pro ně). Studium bojových umění vyžaduje důvěru. Musíte věřit svému parťákovi, že když začnete plácat (znamení pro okamžité přerušení techniky), tak ten druhý ihned pustí, protože jinak by vás již mohl (i vážně) zranit. Koneckonců jde o bojová umění, nikoliv hrnčířský kroužek (nic proti). A přesně toto říkáme i na začátku studia – a pokud bychom viděli, že opakovaně nepustí, když jejich partner plácá na znamení kapitulace, pak budou ihned z klubu vyloučeni.
Zpočátku se studenti učí hýbat přesně tak, jak mu řekne jeho sensei. Na pokročilé úrovni se již učí improvizovat, protože skutečný útočník se nikdy nezachová dvakrát stejně. A protože na pokročilé úrovni, již má dostatek nástrojů (technik), dokáže si vybrat tu nejvhodnější techniku a konflikt co nejlépe vyřešit.
Mimochodem, právě dovednost improvizovat u nás v klubu rozvíjíme i formou dříve zmiňovaných Kurzů technik přežití. Nejdříve je naučíme, co a jak mají dělat a ukazujeme jim i jak si poradit, když nemají to, co chtějí přesně dle hesla „co nemáš, to nepotřebuješ“. A pak je “hodíme” do krizové situace, se kterou si musí poradit. Nejen, že při těchto kurzech o sobě zjistí hromadu věcí, ale naučí se spolupracovat a improvizovat.
A s tím souvisí i snaha zachovat si veselou mysl a nikdy neztrácet víru. Ano, někdy jsou při sparringu okamžiky, kdy si člověk může myslet, že to nejde, že svého soupeře nedokáže porazit, ale pak se podaří ve správném okamžiku provést správnou techniku a najednou parťák plácá na znamení porážky. To samé se týká i ve výše zmiňovaných kurzech, kdy jsou účastníci nevyspalí, unavení a hladoví, a tak je snadné říci, že už nemůžou, že to je hrozné, zkrátka pokušení vzdát se je velmi velké. Ale ukazujeme jim, že právě proto, že to mohou skutečně kdykoliv vzdát (a nikdo je pak nebude soudit), ať zkusí vydržet ještě chvíli, dojít k dalšímu bodu na mapě, k další zatáčce a pak se ukáže. A vždy se ukáže, že se to zvládnout dá. Ta hrdost, která je pak naplní, je celoživotním zážitkem, na který již nikdy nezapomenou.
Studium bojových umění člověka naučí se vyrovnat i se slovními útoky a nereagovat na provokující urážky, protože pak reaguje přesně tak, jak chce útočník – na základě emocí a nikoliv rozumu. Ano, děti k sobě někdy dokážou být velmi kruté, a hlavně zpočátku občas máme děti, které se již při slovním útoku „ty jsi blbej, tobě to vůbec nejde“ dokážou rozplakat a následně se tím trápit i mnoho dnů…. Osobně si myslím, že toto by měl opět řešit primárně jejich rodič, ale jak jsem již psal výše, jejich rodič ne vždy dokáže fungovat, jak by měl. Buď proto, že neumí (jejich rodiče je to nenaučili), nebo proto, že to nepovažuje za svůj úkol (?!!!). Takže v takovém případě tu je sensei, který roli rodiče nahradí a vysvětlí klučinovi, že si z toho nemá nic dělat.
Dítě se naučí také nežalovat, ale když se mu něco nelíbí, učí se to (v rámci pravidel) vyřešit sám. Postupně se tak naučí získat a obhájit si své místo ve skupině. My jen dáváme pozor, aby to skutečně bylo v rámci pravidel. Žádat senseie, aby za studenta vyřešil vše, co se mu nelíbí, je “zkratka”, která jej nic nenaučí. Snad jen to, že když mám problém, je tu vždy někdo, kdo to za něj vyřeší. Ale dříve či později to již budou muset řešit sami, tak proč nezačít již v tomto věku? Jen o tomto by se dalo napsat mnohem více článků a dotkli bychom se v nich roli muže v rodině, nastavení pravidel, inspirace vzorem, ale i přechodových rituálů do dospělosti, které již v současnosti chybí.
Jakmile se dítě dostane do pubertálního věku, začne více či méně vyvádět hlouposti a je tu riziko, že se může chytnout špatné party, a právě pravidelné tréninky budují ve studentovi určitou disciplínu, ale hlavně si tu najde kamarády, se kterými tráví čas i po tréninku. A protože se jedná o studenty klubu, je tu menší pravděpodobnost, že by tíhli ke kouření, alkoholu a drogám.
Děti se nás často ptají kdy, již budou mít vyšší pásek, ale když pak přijde čas zkoušky, začnou doslova panikařit a tvrdit, že jim vlastně stačí pásek, který mají, protože se bojí zkoušku podstoupit. My jim proto často opakujeme, že bychom je ke zkoušce nepustili, pokud bychom si nemysleli, že to umí, ale oni jsou přesto vystrašení a již jsme zažili i pár slziček, že je to pro ně velký stres a raději jim opravdu stačí pásek, jaký mají…. Osvědčilo se nám jim navrhnout, že si to tedy sjedeme “jen na zkoušku”. Kamera (ne)pojede, a oni jen ukážou, co umí, ale se vší oficiální ceremonií, která ke zkoušce u nás v klubu náleží. Nicméně, pokud to nezvládnou, nic se neděje, protože to bylo “jen na zkoušku”. Asi nemusím říkat, že to zatím dali pokaždé. Někdy byli více někdy méně nervózní, ale nakonec to skutečně zvládli všichni.
Přemýšlel jsem, čím to je, že mají až tak iracionální strach ze zkoušky a myslím, že to je hlavně proto, že v současnosti je spíše tendence dětem “cestičku umetat”, než jim ukázat, jak překážky na ní zvládnout. Přiměřené, avšak konstantní tlačení z komfortní zóny se také již moc nemusí “abychom nezranili křehkou dušičku dítěte“…a proto tu pak máme dítě, které doslova hysterčí, když vidí pavouka, má malé “bebí”…anebo má zvládnout zkoušky.
Zajímavé ale je, že jakmile zkoušku zvládnou a dostanou vyšší pásek, je na nich vidět ta hrdost. A další zkouška je již většinou pro ně mnohem méně stresující, protože vidí, že ji zvládnout dokážou. Ale právě i ten opakující jev nás vedl k tomu, že jsme začali pro naše studenty organizovat kurzy technik přežití ve volné přírodě, aby děti zjistily, že zvládnou mnohem více, než si myslí….
„Když neteče krev, je vše OK“, aneb zprvu nás překvapilo, jak jsou některé děti vystresované, když si udělají nějaké “bebí”. Tady bych opět tipnul na velký vliv rodičů, kteří z každého malého zranění hned dělají život ohrožující událost. A s každou ptákovinou by hned jezdili na pohotovost. Je zajímavé sledovat, jak děti reagují, když za námi přijdou se slzou na krajíčku s tím, že mají modřinu, spálily se o žíněnku a co s tím. Podíváme se na „zranění“, v 99,99 % případů to vyhodnotíme jako život ani zdraví neohrožující věc a pak se studenta zeptáme: „Teče ti krev?“ „No, neteče“, odpoví většinou překvapeně. „Tak je to v pořádku a vrať se na žíněnku“. Ti pokročilejší, když občas začnou remcat, že je bolí svaly, že už nemůžou, už ví, že když se nám budou stěžovat, naše odpověď bude: “Chceš kapesníček na slzičky?“ (a skutečně kapesníčky máme připravené, aby věděli, že my jsme připraveni ;-), všichni se tomu zasmějeme a co je hlavní…pokračujeme dál ve výuce.
A v neposlední řadě jde o objevení svého vnitřního draka, bojovníka, nebo také někdy temného démona, jak se tomu dnes moderně říká. O co jde? Jakmile je student již ve věku 15+ let, učíme jej pracovat s vlastní (a potažmo i cizí) agresivitou. To je poslední aspekt, který do studia bojových umění přidáváme a který posune vnímání boje na zcela jinou rovinu. Najednou to není o provádění technik v přátelském duchu “kumbalaya”, kdy se jen tak lehce „otlapkáváme“.
Postupně přichází čím dál intenzivnější verbální agresivita, kterou je nutné zvládnout a pokud se nepodaří, je nutné ji vyřešit jiným způsobem – fyzicky. Koneckonců proto se studiu bojových uměních také věnujeme – umět ochránit sebe i své blízké tak, aby se útočníkovi nemusela místo studenta postavit jeho babička nebo malá sestřička. Ne všechny konflikty jdou zvládnout tím, že se jim vyhneme ještě dříve než se vyeskalují. Existuje totiž malé procento konfliktů, kdy musíte “řešit” útočníka rozhodnutého vám ublížit za každou cenu. A v takovém případě se student musí změnit v nelítostného bojovníka, který je schopen a ochoten udělat skutečně COKOLIV, aby ubránil sebe sama i své blízké. Aby útočník nejen přestal, ale v budoucnu již ani nepomyslel na to, na studenta znovu zaútočit, protože ten mu provedl v rámci obrany (a platných zákonů) takové věci, které jej budou ve spaní děsit ještě několik měsíců od toho útoku. Nu a jedna věc je o tom hovořit (a souhlasně přikyvovat hlavou, že jako jo) a druhá věc je právě tento přístup a nastavení mysli naučit i udržet pod kontrolou, aby se pak ze sebeobrany nestalo (neúmyslné) zabití. I nám trvalo několik let, než jsme dali dohromady takovou metodiku, která by na to člověka postupně připravila. Více o tom až případně v jiném článku. Zkrátka nalezení a probuzení onoho vnitřního válečníka, kterého v sobě má každý z nás, je součást závěrečné části studia. Probudit, poznat, a hlavně umět kontrolovat.
A časem studenti přichází na to, že tu vůbec nejde o pásek, který mají uvázaný kolem pasu. Znám až moc lidí, kteří mají vysoký technický stupeň, ale technice (která je vyjádřením nějakého principu) nerozumí. Být jejich senseiem, velmi bych se styděl. Samozřejmě chápu, že tento přístup je pro ně v jejich věku stále ještě neuchopitelný, ale například už u náctiletých je vidět, že tolik na další a další pásek netlačí a spíše se (velmi správně) ptají, co nového se naučí na dalším pásku.
A protože také ví, že si pásek musí zasloužit, jsou zkoušky na pokročilejší stupně dosti náročné. Jsem si jistý, že od nějakého zeleného pásku si student svou zkoušku již bude pamatovat do konce života. A tak to má být. Protože když poté zkoušku úspěšně zvládne, nebude ani na okamžik pochybovat, že si získaný pásek nezaslouží. Zvláště, když při zkoušce málem “vypustil duši”.
Pár poznámek na závěr této části – za těch 13 let pravidelné výuky jsme zjistili, že dokážeme úspěšně pracovat i s dětmi, které jsou “jiné”, mají například (diagnostikované) ADHD. Osobně jsem však čím dál více přesvědčen, že těch, kteří skutečně ADHD mají, je nepoměrně méně než těch, kteří se jen snaží na sebe upoutat pozornost, protože se jim jejich rodiče dostatečně nevěnují. Tak začnou zlobit. A místo zamyšlení se nad skutečnými důvody je mnohem jednodušší říci, že má asi ADHD a tím celou věc uzavřít. Nikoliv jen jednou se nám stávalo, že nám někdo svěřil svého syna s tím, aby “měl konečně nějakou disciplínu”, protože „je to debil neposlušnej“. Pak se ukázalo, že takový klučina jen potřeboval pozornost a víru v něj, že je lepší, než co o něm všude vykřikuje jeho rodič (nejčastěji to byl otec). Stačilo mu však po nějakém úvodním “oťukávání” svěřit nějaký úkol v rámci tréninku a mohli jste se vsadit, že ten klučina vás nezklame.
Kromě takto “neposlušných dětí” máme zkušenost i s dětmi, kteří mají (lehčí) formu autismu (musí být schopni verbálně komunikovat). Ano, jsou jiní, než ostatní a ano, občas potřebují větší pozornost, ale když dokážou srozumitelně komunikovat, je tu šanci je i přesto něco naučit.
Protože bojová umění tu jsou skutečně pro všechny….
