Proč by děti měly studovat bojová umění (pohled z praxe) 2/2

Hned na začátku našeho povídání jsem zdůraznil, že mnohem důležitější je vybrat správného senseie spíše než jaký styl vyučuje. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem si odnesl do života mnohem více od senseiů, kteří spíše než umění se ubránit, ve mě probudili touhu učit se novým věcem. Ptát se “PROČ” a hledat souvislosti. A hlavně pochopit, že proces učení nikdy nekončí.

Jakmile se naučíte nějakou techniku a začnete chápat její použití v rámci načasování, vzdálenosti i přiměřenosti útoku, začnete zcela přirozeně sami přemýšlet, jestli by stejná technika šla použít i jinde a proti jinému typu útoku či dokonce jinému soupeři (vyššímu, rychlejšímu, silnějšímu). Začnete se proto více zajímat o fyziku (setrvačnost, pákový efekt, gravitace, těžiště…) a pak vás začnou i zajímat ti, kteří tu byli před námi (historie, zeměpis). K tomu potřebujete znát cizí jazyk (angličtina je nezbytným minimem), protože kvalitní literatura o různých aspektech umění boje je většinou k nalezení stále ještě hlavně v anglickém jazyce. Navíc platí, že každý překlad s sebou přináší riziko zkreslení, či nesprávného překladu (protože překladatel nemusí mít vlastní zkušenost s tématem, který překládá) a pak většinou taková kniha (přeložená z japonštiny do angličtiny a poté třeba ještě do češtiny) vyvolá spíše více otázek, než aby je zodpověděla (klasickým příkladem je Kniha pěti kruhů od Mijamota Musašiho).

Na pokročilejší úrovni pak nějak přirozeně přijde zájem i o studium vojenské strategie a taktiky. Začnete přemýšlet, jestli tento makro pohled (boj armád) jde uplatnit i v mikro měřítku (tedy boj jeden proti jednomu) …a jestli by to třeba nešlo přepoužít i v běžném životě (ano šlo).

Kvalitní sensei se tak nesnaží studenta naučit pouze techniky boje, ale snaží se v něm probudit i lásku a touhu po vědění a poznávání obecně. Protože jedině pak možná předávané znalosti nejen, že budou pokračovat dále, ale budou předávané ve správném kontextu, znalostech založených na faktech, vlastních zkušenostech a díky tomu i hlubokém pochopení celé věci, a nikoliv pouze subjektivních dojmech a názorech, byť “to myslí upřímně”.

Studenti bojových umění/sportů díky svému studiu tráví mnohem více času ve skutečném fyzickém světě, kde dochází k těsném fyzickému kontaktu, a kde se musí naučit chovat a jednat jinak, než si zvykli v digitálním světě. Tady nemohou být na někoho zlí, protože takového člověka vidí a mají fyzicky před sebou a říci někomu, že je loser hezky zblízka do očí, to již vyžaduje odvahu. Rozhodně mnohem větší než poslat stejný vzkaz přes sociální sítě. Nemluvě o tom, že podobné chování se v dobrých klubech bojových umění/sportů většinou netoleruje.

Studium bojových umění je o studiu skutečných emocích, kdy můžete hned vidět, důsledek svého chování vůči druhému. Válení se s parťákem na tatami učí člověka vnímat nejen sebe a vlastní cíle, ale i toho druhého. Musí dávat pozor, aby mu neublížil, protože techniky, které se učí, jsou určené ke kontrole protivníka, avšak “ve špatných rukou” mohou ublížit. Zde totiž neexistuje tlačítko “restart” nebo “delete”. Osobně právě proto považuji úpolové aktivity za jednu z nejlepších aktivit, kterým se může člověk v dětství věnovat. Naučí vás lidské interakci, poznáte limity svého těla, na kterých pak můžete pracovat a stáváte se člověkem a nikoliv hloupým “držákem na mobil”.

Doporučuji si v této souvislosti vyhledat články Džigora Kanó, tvůrce japonského džúdó, kde vysvětluje přínos bojového umění pro život člověka. I to byl, dle mého názoru, důvod tak obrovského rozšíření džúdó po celém světě. V Kodokan džúdó nikdy nešlo jen o technické zvládnutí techniky, nebo získání zlaté medaile. To jen ta současná podoba džúdó degradovala pouze na sportovní formu, ale přesto je tu stále dost lidí, kteří se snaží původní ideje džúdó předávat dále.

ODOLNÉ TĚLO V MLÁDÍ = ODOLNÉ TĚLO I VE STÁŘÍ

Profesor Kolář, vynikající fyzioterapeut opakovaně tvrdí, že právě zvládnutí technik pádů, tak jak se vyučují v rámci úpolových sportů, významně snižuje riziko jak zlomenin v seniorním věku, ale také projevy osteoporózy. Zjednodušeně řečeno se tělo “obouchá” častými pády, takže kosti jsou hustší, aby se adaptovaly na tento typ zátěže a ve stáří tak člověk džúdista nejen, že umí správně spadnout, ale má mnohem silnější a hustší kosti než třeba jeho současník, který v mládí příliš nesportoval.

Bojová umění/sporty jsou i o bolesti. Umět ji zvládnout, přijmout a nesložit se z toho. Ostatně toto je vlastnost jakéhokoliv sportu, ale v případě bojových umění to platí dvojnásob. Nasazujete bolestivé páky, házíte se soupeřem, padáte, kryjete údery, rozdáváte údery, zkrátka děláte věci, které zpočátku asi bolí oba, ale postupně způsobujete větší bolest tomu druhému. Avšak pozor, bolest tu je jakýmsi výchovným aspektem. Dovolte mi to blíže vysvětlit – konfliktní interakce mezi lidmi může probíhat buď verbálně (tj. jeden druhému nadává, uráží a ponižuje jej), nebo fyzicky. Například u nás studenty učíme, že fyzické řešení konfliktu je pouze jiná forma komunikace, která se použije v případě, kdy útočník nerozuměl té slovní. Pokud někomu řeknu, aby mě nechal být, on nepřestane, pak jej odstrčím (důrazně, ale zatím bez způsobení větší bolesti) a když ani to nepomůže, způsobím mu bolest, protože útočník “pravděpodobně nehovoří jazykem mého kmene” a já musím zvolit takovou formu komunikace, které bude rozumět i on. A bolest je univerzální jazyk, kterému rozumí každá živá bytost.

Během výuky se tak studenti učí tento “jazyk” používat v rámci intenzity konfliktu i v rámci platných zákonů naší země. A v neposlední řadě i s ohledem na věk, kde jsou jiné cíle útočníka mezi dětmi a jiné mezi dospělými. Proto občas nechápavě kroutím hlavou, když vidím, že se děti učí dospělé formy sebeobrany, protože si jejich trenér myslí, že dítě je pouze “mini verze dospělého”.

Je také zajímavé, jak je člověk najednou nesvůj, když se ocitne ve velmi blízké vzdálenosti se svým sparring partnerem. Najednou cítí jeho dech, cítí jeho pot, možná i na něj jeho pot kape, což lidé nemusí být schopni snášet. Začnou se odtahovat a místo, aby řešili protiútok, chybně řeší, jak se co nejdále od soupeře dostat. A zkušenému soupeři tak začnou doslova nabízet natažené ruce a nohy k upáčení. Samozřejmě je nutné dodržovat hygienu, abyste necítili soupeře ještě dříve, než jej uvidíte ;-), ale i pak se neubráníte jeho potu či dechu…ale na druhou stranu…když zjistíte, že to není tak hrozné, jak se to z výše popsaných řádků může zdát, začnete lépe fungovat i v běžném životě. Třeba tak, že nebude mít problém obejmout jiného člověka, být v jeho blízké vzdálenosti, a přesto se stále cítit komfortně. I tohle osobně vidím jako věc, kterou by měli rodiče u dětí budovat (častý a blízký fyzický kontakt).

Techniky boje učí člověka pracovat všestranně. Proto mám osobně rád právě džúdžucu, protože neupřednostňuje jednu část těla před druhou (například neupřednostňuje údery před kopy, nebo zápasnické techniky před úderovými). Student se učí zapojit do pohybu/obrany prakticky celé tělo…stejně tak jako je soupeř. Takže se musí naučit “číst” soupeře dle toho, kdy, jak a kam přenáší své těžiště, jak stojí i jak se hýbe. Učí se pozorováním a pak napodobováním. A výsledkem pak je velmi všestranný atlet, který pak pružnost, plynulost pohybu, ale i zísKanóu sílu a vytrvalost dokáže využít i v jiných sportech, pokud se třeba rozhodne věnovat jiné pohybové aktivitě. Díky studiu bojových umění/sportů bude jeho pohybová inteligence velmi dobrá, což z vlastní zkušenosti i z vlastního pozorování naších studentů také mohu potvrdit.

SHRNUTÍ

Bojová umění díky svému původu a dřívějšímu účelu učily člověka obstát ve velmi intenzivních mezilidských konfliktních situacích. S vývojem civilizace značná část jejich účelu ustoupila do pozadí, ale stále tu je dost důvodů, kvůli kterým by rodič měl zvážit alespoň na zkoušku přihlásit své dítě do nějakého klubu bojových umění. Vliv na psychiku i tělo je jednoznačně pozitivní, jak jsme si již řekli.

A to je konec našeho povídání. Snad se mi také podařilo vysvětlit, že studium bojových umění skutečně není o rozvoji agresivity, či nějaké místo pro ventilaci agresivity zakomplexovaných jedinců. Svět bojových umění takové lidi sice přirozeně přitahuje mnohem více, než například…kroužky hrnčířství (jo já vím), ale právě proto je klíčové, aby se takovým začal věnovat sensei, který ví, jak jejich frustraci či agresivitu přesměrovat takovým způsobem, že “místo boření budou stavět”. Navíc, se mi opakovaně potvrdilo, že takoví lidé většinou dlouho nevydrží a z kvalitně vedených klubů odchází. Ano, vím, že ve filmu to tak není. Tam agresivní jedinec vždy prohlédne špatnost svého konání a po hluboké vnitřní krizi se z něj nakonec stane velký šampion. V reálném životě to tak časté (bohužel) opravdu není. I kvůli tomu, že sensei musí pečlivě zvážit, jestli bude věnovat 80 % svého času jen jednomu takovému člověku, na úkor ostatních…anebo pokorně uzná, že nedokáže spasit celý svět. A pokud navíc vidí, že takový člověk nejeví zájem o změnu, pak jej požádá, aby odešel. To senseiovi umožní naplno se věnovat těm, kteří mají chuť na sobě pracovat.

Na úplný závěr mi dovolte ještě jednou zdůraznit, že kromě těch stylů boje, kde dochází k častým úderům do hlavy (box, kickbox, thajský box, taekwondo…), byť mají přilby, které alespoň částečně údery zmírní, jsou obecně úpolové aktivity (džúdo, zápas, brazilské džiu džicu, džúdžucu, sambo či ringen) mnohem vhodnějším prostředkem pro to, aby se dítě naučilo správně a často hýbat, bylo ve skvělé partě podobně smýšlejících kamarádů, kteří společné zvládnou všechny úskalí puberty…a jako bonus se naučí i sebeobranu adekvátní jeho věku.

 Ale znovu opakuji, a na to se prosím zaměřte při výběru, je to hlavně o tom, KDO klub vede, než CO učí.

KONEC