Probuzení démona

Při sledování ukázek moderních bojových umění je vidět, že tam velmi často „něco“ chybí. Nemluvím mi teď o kvalitě technik, případně jejich fyzické využitelnosti v reálném boji, protože jsem již pochopil, že ne vše, co se zve bojové…je skutečně bojové. V průběhu několika stovek let jsme totiž dokázali původně velmi agresivní činnost degradovat v něco, co dnes již připomíná eunucha s hlasem čivavy…. 

A díky pečlivému a systematickému studiu historie tradičních bojových umění jsem postupně začal zjišťovat co ono „něco“ vlastně je. 

Agresivita….  

Ačkoliv tu máme velmi kvalitní atlety, kteří jsou schopni rychle, přesně a tvrdě techniku provést, chybí v jejich výcviku něco, co dříve skutečně naplňovalo původní význam slova bojový. Nehovořím nyní o agresivitě v ringu, na tatami, ale o agresivitě-emoci, která se objeví (nebo spíše objevit by se měla), když proti vám stojí někdo, koho jste možná předtím nikdy neviděli, nevíte, jak moc odhodlaný bude vám ublížit, nebo dokonce zabít, jestli je sám, jestli je neozbrojený a jestli vás pak nechá být, pokud mu dáte, co po vás chce. 

Bát se o vlastní život je pravděpodobně ta nejsilnější emoce, co člověk zná. Pokud je strach velmi intenzivní, přestává fungovat rozumová část mozku a aktivuje se amygdala, která funguje pouze ve třech (instinktivních) reakcích – zamrznutí, únik, útok (dle některých badatelů i přesně v tomto pořadí, byť jednotlivé fáze této reakce mohou být trvat tak krátce, že to vypadá, že je mozek rovnou přeskočil). V takové chvíli cokoliv umíte a jste v běžné situaci schopni předvést s milimetrovou přesností, bleskovou rychlostí a nemilosrdnou tvrdostí, zde je nekoordinované, nepřesné a celkově nesrovnatelně méně efektivní.

Klíčová otázka pak je, jestli se dá vyhnout projevu těchto nekontrolovatelných instinktivních reakcí…a dobrá zpráva je, že dá. To bylo ostatně téma, kterému jsem se poslední 2-3 roky dosti intenzivně věnoval – najít metodu, jak studenty postupně:

• připravit na konflikt nejvyšší intenzity
• “naočkovat” je stresem do té míry, že vůči němu budou časem imunní (rozuměj budou před fyzickým konfliktem v rámci možností relativně klidní)
• probudit v nich přirozenou agresivitu (v okamžiku, kdy bude nucen jít do fyzického konfliktu).

Agresivitu v sobě máme každý, ale je často velmi zatlačena pod vrstvu civilizace a výchovy. Vycházel jsem z předpokladu, že klíčové je nastavení mysli a pokud docílím toho, že student nebude ve chvílích nejvyšší intenzity konfliktu reagovat již jen na instinktivní úrovni, pak je šance, že bude schopen využít vše, co se naučil s maximální možnou agresivitou (a samozřejmě i v rámci platných legislativních omezení). A abych toho dosáhl, musím zkombinovat dva důležité postupy:

1. Metoda očkování stresem, která je skvěle vysvětlena a vyučována v rámci systému FAST
2. Změna mysli z oběti na predátora, která je skvěle vyučována například v systému Urban Combatives (Michiel Mulder)

Pojďme si je podrobněji rozebrat. Metoda “očkování stresem” funguje na podobném principu jako jakékoliv jiné očkování vůči nějaké nemoci. Člověk dostane oslabenou formu nemoci tak, aby tuto nemoc byl jeho imunitní systém schopen rozeznat a následně si i vytvořit odpovídající obranu. V případě sebeobrany jde o postupné zvyšování intenzity konfliktu tak, aby nakonec byl obránce schopen zvládnout konflikt nejvyšší intenzity. Samozřejmě jde pouze o nácvik, kde obránce vnitřně ví, že “to vlastně není doopravdy” a tak se nedosáhne takové aktivace jako v reálném konfliktu, ale v současné době je toto asi nejlepší známá metoda, jak člověka na takto intenzivní konflikt připravit. Vše záleží na dovednosti zahrát útočníka dostatečně věrohodně (což se také musí člověk naučit) a ještě několik dalších věcí, na což tu není prostor, nemluvě o tom, že je lepší to jednou ukázat a zažít, než to tu zdlouhavě popisovat.

A pak tu je ona změna myšlení z oběti (“pane bože, on mi ublíží, to bude moc bolet, já to nedokážu se ubránit…”) na predátora (“tak pojď ty zm.de a bude to to poslední, co uděláš”). Tato změna znamená v sobě probudit onoho vnitřního válečníka. O tomto tématu sice existuje hromada knih…a ještě více hromada mýtů a esoterických keců.

Zpočátku jsem toto “probuzení” považoval za velmi komplikovanou záležitost, protože přiznejme si to, dnes již nejsme systematicky připravováni na možné násilí a nejsme ani proto připraveni projevit svou vnitřní agresivitu. Od malička nás učí, že být agresivní je špatné. Jenže pak se potkáme s někým, kdo je buď násilný sociopat (těch naštěstí moc není), anebo jeho výchova nebyla tak důsledná a…najednou máme obrovský problém…nechápeme, jak někdo mohl udělat něco tak hrozného, nechápeme, proč by někdo zrovna nám chtěl ublížit…a místo okamžitého protiútoku, se zoufale snažíme vše analyzovat, pochopit to všechno a zároveň se bránit. Rozum přemostí strach a následně jednáme instinktivně, nikoliv strategicky.

Řešení? Relativně jednoduché – změnit nastavení mysli, akceptovat, že každý z nás je schopen násilí na jiném, a že někdy to je bohužel jediný možný způsob, jak přežít. Ale vezměme to popořadě.

Nastavení mysli – asi nebude překvapením, když řeknu, že se musíme znovu naučit být schopni prakticky ihned přepnout z civilizovaného uhlazeného džentlmena na útočníkovu nejhorší noční můru. Tohle mají skvěle zvládnuté některé čistě sebeobranné (tedy ty, které se nejvíce blíží původní definici slova „bojový“) systémy, jako třeba již výše zmiňovaný systém Urban Combatives. 

Právě díky tomuto systému jsem pochopil, jak a) jak moc důležité je zaměřit se především na mysl a b) jak tento poznatek zapracovat do metodiky výuky i u nás v Džúdžucu klubu. Zpočátku jsem se totiž bál, že budeme ve výuce muset zohlednit u studentů například aktuální psychickou odolnost i předchozí možná traumata jako je šikana, obtěžování, apod. Ale řešení toho všeho se ukázalo mnohem jednodušší, než jsem si myslel.

Odpovědí je ujasnit si „PROČ“…proč bych se měl snažit bránit a přežít (velmi dobře o tom hovoří a píše Rory Miller, Kevin Secours nebo Michiel Mulder).  Co to bude znamenat nejen pro mě, pokud se neubráním, ale především pro mé blízké, rodinu a kamarády? Tím, že skončím na JIPce (v lepším případě), anebo v rakvi, a způsobím obrovskou bolest těm, kteří mě mají/měli rádi (i když mě to asi pak může být jedno, když budu mrtvý…). Že to vlastně ale bude hodně sobecké rozhodnutí se nebránit…právě kvůli svým blízkým.

Právě ona změna mysli z oběti na predátora, který je nelítostný a udělá COKOLIV, pokud mu nezbude jiná možnost je klíčová v dovednosti se ubránit. Právě tím, že si uvědomíme, kolik toho můžeme ztratit a kolika lidem svou sobeckou a nedostatečnou reakcí ublížíme, je změna mysli na predátora mnohem jednodušší. Víte, i na našich Kurzech přežití účastníkům říkáme, že vzdát to mohou kdykoliv…stačí říci “já už to nedávám” a jsou z toho venku. Čtyři slova. Jen slova. Tak jednoduché to je. ALE…právě protože vzdát se je tak jednoduché, tak by to měli zkusit vydržet a nevzdávat se. Bojovat a vydržet ještě chvíli, a pak ještě chvíli…a ještě chvíli…a najednou zjistí, že slunce už konečně vychází, začíná se oteplovat a ta prakticky celá probdělá chladná noc už je za nimi. V sebeobraně je to stejné. Pokud se nebudete bránit, velmi pravděpodobně to bude bolet vás a pak ještě způsobíte bolest svým blízkým. 

Dovolte mi nyní pár slov o onom vnitřním válečníkovi. Pokusím se to vysvětlit bez nějakých esoterických blábolů. Příroda nás obdařila přirozenou agresivitou, která však v současném světě moc místo nemá. A to je v pořádku. Jenže se mohou vyskytnout situace, které vyžadují se změnit v nelítostného válečníka, jenž nemá problém vypíchnout oko, ukousnout ucho, pokousat útočníka do tváře či utrhnout varlata…udělat cokoliv, díky čemuž přežije. 

Když si čtete paměti starých mistrů, tak tam příprava na násilí a svět agresivity byl součástí přípravy budoucího válečníka. Na skutečný boj a všechny ty hrůzy. Například japonský mistr džódžucu Hamadži Kóiči vzpomínal, jak jej jako čtyřletého bral jeho otec na hřbitov, kde byly vystaveny hlavy nepřátel. Viděl tak na vlastní oči to, co způsobí seknutí mečem či rozdrcení koňským kopytem, cítil hnilobný puch linoucí se z vystavených hlav, viděl výraz v obličeji, zkrátka již zažil formu smrti a utrpení na vlastní oči. Zkuste nyní vzít čtyřleté dítě na statek a zabijte před ním králíka či kuře…velmi pravděpodobně mu způsobíte mnoho bezesných nocí a hrůznou vzpomínku do konce života… Abychom si rozuměli, neříkám, že nyní máte jít a zabít králíka, abyste si dokázali, že na to máte. Nemluvě o tom, že pokud ani nevíte, jak přesně jej máte zabít, pak zvířeti způsobíte zcela zbytečné utrpení. 

Hovořím tu o tom si vnitřně ujasnit, za jakých podmínek jste ochotni způsobit druhé lidské bytosti bolest nebo dokonce i smrt…a tím myslím skutečně hluboké zamyšlení, protože to pro vás pak bude jakýmsi majákem poté, co se to stane a vás zaplaví pochyby, jestli to skutečně bylo nutné…Tento vnitřní maják vám pak v hrozícím konfliktu pomůže se rozhodnout, kdy reagovat budete a kdy to budete ignorovat podobně, jako třeba rotvajler ignoruje štěkání čivavy.

Tradiční systémy boje hovoří o tzv. vnitřním válečníkovi. Kdysi jsem někde četl/slyšel (už si zdroj nepamatuji…přeci jen jsem již starší pán), že v sobě máme vnitřního draka, který prý sídli někde v úrovni beder u kořene páteře, kde v klidu spí. Avšak jakmile se člověk dostane do nebezpečí, vyšplhá se po vaší páteři nahoru a usadí na rameno připraven zaútočit.

Nu a jak moc bojovného draka/tygra/lva/vlka máte, záleží na tom, jak jej máte vycvičeného. Někdo má gaučového pinče, který se stáhne již při prvním náznaku agresivity, jiný pitbula připraveného chránit pánův život do posledního dechu.

Kvalitní moderní systémy sebeobrany popisují onoho vnitřního válečníka jako vnitřního démona, zm.da, noční můru, temné já, kterého vypustíte z řetězu, pokud je to potřeba. Na konci je fakt opravdu jedno, jaké metaforické přirovnání použijete. Zm.d nebo válečník, na pojmenování nezáleží. Cílem je pochopit, že „to“ v sobě máte a můžete “to” využít k přežití. Že na to fakticky nejste sami, jakkoliv divně to může znít.

Ať už tedy našemu temnému vnitřnímu já budeme říkat tak či onak, cílem je, abychom přijali jeho existenci a začali s ním pracovat. Klíčové je se naučit nejprve “probudit tohoto draka”, ale zároveň jej držet pod kontrolou. A poté, co nebezpečí pomine, jej stáhnout. Pokud totiž svou agresivitu nemáte pod kontrolou, pak se velmi snadno může stát, že se dostanete do stavu afektu, který vyústí v nepřiměřenou reakci, což následně povede k tomu, že budete po skončení konfliktu obviněni ze zabití anebo dokonce vraždy, byť jste na počátku byli v roli obránce.

A nyní, jak to cvičit a rozvíjet? Nejprve si opravdu musíte vnitřně vyjasnit, kdy vypustíte svého draka, aby způsobil bolest a utrpení a kdy to za to (riziko) nestojí. Vím, že jsem to již říkal, ale tohle je ze všech těch kroků nejdůležitější. Jen malý výběr několika otázek, které byste si měli položit:

• Budu ochoten vážně zranit/zabít muže, který mě chce zcela očividně zabít?
• Budu ochoten vážně zranit/zabít ženu, která mě chce zcela očividně zabít?
• Budu ochoten vážně zranit/zabít těhotnou ženu, která mě chce zcela očividně zabít?
• Budu ochoten vážně zranit/zabít dítě, které mě chce zcela očividně zabít? Viz dětští vojáci v Africe
• Budu ochoten riskovat svůj život, když mě někdo nazve blbcem, buzerantem, pedofilem apod.?
• Budu ochoten riskovat svůj život, když někdo bude ohrožovat mou manželku, nebo mé dcery?
• Budu ochoten riskovat svůj život, když někdo bude ohrožovat moje psy?
• Budu ochoten riskovat svůj život, když někdo bude ohrožovat mého kamaráda? Kterého konkrétně?

Skutečně se nad těmito otázkami zamyslete, ať v tom máte jasno….pamatujte…maják.

Následující dril jsem viděl v již zmiňovaném systému Urban Combatives, který osobně považuji za velmi kvalitní, protože jako jeden z mála vyučuje obranu proti konfliktu o intenzitě 10/10. Většina klubů, kteří o sobě prohlašují, že vyučují sebeobranu, se pohybují v intenzitě útoků tak někde kolem intenzity 4-5/10. Stálo by za to se zamyslet, proč ne více….

V tomto drilu si student vezme střední lapu, položí si jí na zem a klekne si k ní. Pak na zvukový signál do ní začne mlátit maximální možnou silou a agresivitou. Ať si představí, že je to někdo, kdo právě ublížil jeho dceři, sestřičce či jeho psovi. To trvá cca 5-10 vteřin a pak přestávka. A pak znovu (maximálně však ještě 2-3x). Maximální agresivita, maximální síla, ALE žádná nenávist. Tohle je také velmi důležité – pokud budete mlátit s nenávistí v srdci, pak se stáváte stejně zlým, jako útočník. Rozdíl mezi vámi a útočníkem je v tom, že útočník zaútočil, protože vám vědomě chce ublížit. Vy na to reagujete proto, že útočník „nemluví jazykem vašeho kmene“, tedy nepřestal, když byl konflikt stále ještě ve verbální úrovni. Proto jste zvolili stejný jazyk, jakému rozumí útočník, avšak bez těch temných emocí. Tento dril je dobré si jednou za čas zopakovat, protože zvláště zpočátku se lidé budou držet zpátky, “nevypustí svého démona”, protože buď nebudou vědět jak, nebo se budou stydět, či obávat toho, co by se mohlo projevit…takže určitě to opakujte.

A pak tu máme navazující fázi a to odteď provádět techniky se 100% intenzitou, avšak zpočátku menší silou (50%, 75%, 100%) tak, jak bude obránce postupně zvládat útok. Intenzita znamená, že se útočník napřáhne a do úderu zapojí skutečně celé tělo, jako kdyby chtěl opravdu obránce zranit. Síla je síla s jakou dopadne pěst, dlaň na útočníka a tu zvláště zpočátku musíte moderovat a zvyšovat dle dovedností obránce takový útok zvládnout. Nejde tedy o žádné otlapkávání, které navíc nevyžaduje takové zapojení celého těla, jako úder vedený plnou intenzitou. To je důležité si uvědomit.

Asi se mnou budete souhlasit, že jak trénujete, tak bojujete. A myslet si, že když nyní pouze otlapkávám svého útočníka, tak v reálu budu určitě schopen mu dát zničující silný úder je…řekněme, že tento názor se nezakládá na reálných důkazech. Mnohem lepší je naučit se dávat (postupně) silný úder se zapojením celého těla a v případě potřeby jej zmírnit, než trénovat mírné údery a pak (chybně) doufat/věřit, že v reálu dokážu dát mnohem silnější a tělo tak nějak automaticky pochopí, jak se má do úderu srovnat. 

Ostatně pokud máte stále ještě pochyby, že je rozdíl v celé mechanice těla v případě mírného a silného úderu, zkuste si to sami na předchozím drilu. Klekněte si k lapě a dejte mírný úder. A pak silný, skutečně silný úder. Najednou se musíte mnohem více napřáhnout, trup zafunguje jako pružina, plně využijete svou váhu i gravitaci. Možná se kvůli tomu i bezděčně zvednete z kolen, aby úder byl mnohem silnější. A přesně o tom je. Pokud si toto nenatrénujete, pak budete (pravděpodobně notně překvapeného) útočníka i nadále otlapkávat místo, abyste jej tvrdě eliminovali…

Jak vidíte, nejde tu tedy o žádné tajemné esoterické postupy, jako spíše o správném nastavení mysli a poté i propagaci tohoto nastavení ve fyzické rovině (intenzita/síla).

Zkuste to a budete tím rozdílem překvapeni…nemluvě o tom, že jakmile začnete aplikovat naučené techniky v plné intenzitě a síle, snadno zjistíte, které (kombinace) technik jste schopni provést a které patří pouze do (nekvalitních) akčních filmů… 😉

V této souvislosti si vybavuji větu z právě překládané knihy “A kořeny stále prorážejí skálu” Ellise Amdura (plně certifikovaný instruktor v následující dvou tradičních školách boje: Araki-rjú Torite Kogusoku a Tenšin Bukō-rjú Heihó), kde mu jeho sensei řekl: “Snažme se zabít jeden druhého – ale pokusme se přitom navzájem nezranit.”

Takže odteď se snažte jeden druhého zabít, ale…no však již víte…