Nová forma jujutsu?

Přečteno: 83

Nedávno jsem popsal formu jujutsu, kterou s kamarádem vyučujeme u nás v Roztokách u Prahy. Napsal jsem, že jsme nevymysleli nic nového, ale…no ono to vlastně není tak úplně pravda, a proto mi dovolte to blíže vysvětlit.

Ve starých školách (koryu) se samurajové učili hned několik disciplín, mezi něž patřilo i mé oblíbené jujutsu. Cílem bylo dosáhnout maximální všestrannosti samuraje tak, aby byl schopen bojovat prakticky s jakoukoliv zbraní (i beze zbraně), ale uměl se i například nepozorovaně dostat na nepřátelské území, přežít tam po nějakou dobu, získat klíčové informace a opět se bezpečně vrátit zpět. (A ne, tohle nebyla výlučně doména těch tzv. ninjů, protože ti tak, jak je známe dnes, nikdy neexistovali. Pokud vás toto téma zajímá, pak více v tomto cyklu.)

Samuraj se také musel naučit umění opevňování, plavání a boji ve zbroji apod. Ale kromě oněch typicky válečnických dovedností se vyžadovalo, aby samuraj nebyl jen tupým válečníkem/rváčem, ale i vzdělaným člověkem, který by naplňoval koncept Bun Bu Ryo Do, jež se dá volně přeložit jako „Harmonie vzdělání těla i ducha“.

Podle některých historických záznamů existovaly v koryu školách vždy několik disciplín, které samurajové studovali. Jen pro představu uvádím příklad jedné z koryu škol, kde se vyučovalo následujících 18 disciplín (Bugei Ju-Happan):

  1. kyujutsu (lukostřelba)
  2. hojutsu (umění boje střelnou zbraní)
  3. tantojutsu (umění boje nožem)
  4. naginatajutsu (umění boje halapartnou)
  5. mojirijutsu (umění boje hákem)
  6. bajutsu (umění (bojové) jízdy na koni)            
  7. sojutsu (umění boje kopím)
  8. shurikenjutsu (umění házení nožů)
  9. ganshinjutsu (??? )
  10. toritejutsu (umění znehybnění protivníka)
  11. kusarigamajutsu (umění boje kosou a řetězem)
  12. bojutsu (umění boje holí)
  13. shinobijutsu (umění špionáže)
  14. suijutsu (umění (bojového) plavání)
  15. kenjutsu (umění boje meče)
  16. battojutsu (umění tasení meče)
  17. jutte-jutsu (umění boje s vidlicí podobnou zbrani sai)
  18. jujutsu (umění neozbrojeného boje)

K tomu všemu se však také požadovalo, aby samuraj uměl číst, psát a počítat, vyznal se v čínské filozofii, v politických nuancích a samozřejmě znal historii Japonska, společenskou etiku, atd. Byl zdatný v čajovém obřadu, uměl psát verše (haiku) a byl zdatný i ve společenské konverzaci (která by se netočila jen kolem vybojovaných bitev).

No a teď se posuňme do 21.století a položme si otázku, jestli tohle vše bychom měli „doslova“ také vyučovat. A tady si myslím, že často člověk „klopýtne“, protože otázka nemá znít, jestli máme vyučovat stejné disciplíny (protože pak to už není …doplňte si sami), ale spíše se pojďme zeptat, jestli v rámci současných (jujutsu) klubů bojových umění, vedeme naše studenty k podobným komplexním dovednostem, znalostem a hodnotám. Berte, proto prosím následující řádky jako zamyšlení a možná i povzbuzení k diskusi, abychom (především dětské) studenty neučili jen jujutsu/karate/judo/aikido/kendo/…, protože to je krátce řečeno, velmi neefektivně využitý čas, který s dětmi máme k dispozici v rámci výukové lekce.

Víte, dříve jsem si myslel, že všichni, kdož mají černý pás, nebo dokonce „závoru“ (červenobílý pásek), jsou automaticky dokonalí a vše, co řeknou, dává perfektní smysl v širším pohledu. Neodvažoval jsem se zpochybňovat jejich aplikaci technik, ani samotné technické provedení, byť jsem někdy měl nejasný pocit, že nám uniká pointa…i selský rozum.

Když jsem se chvíli učil (judo) katy, dostal jsem jen takové obecné vysvětlení, které fakticky vyznělo jen jako „hele, potřebuješ to jen na zkoušky, tak se to nauč a neřeš.“ I to byl mimochodem důvod, proč jsem nakonec přestal dělat judo. Učit se nějaké tanečky, když nevím, jejich smysl, mi prostě nedávalo smysl. A navíc mám velké podezření, že tehdy i trenér sám nevěděl jejich pravý účel a hodnotu. Až když jsem se v posledních letech o katy (sestavy) začal více zajímat, zjistil jsem, kolik úžasných věcí je v nich skryto, ale i to, co naopak nejsou (ale to je na jiný článek). Ukázalo se také, že předtím (a i nyní) mistři nemají problém tvořit nové, případně upravovat staré sestavy. Pokud víte, co ta, která sestava skutečně sleduje, pak je logické si ji upravit dle svého. A tady je právě ten zakopaný pes – jak poznat, k čemu slouží, když původní tvůrce je již mrtvý a kata „prošla rukama“ několika generacemi více či méně šikovných, ale hlavně neválečnických mistrů?

No…teď už vím, že je rozdíl mezi vlkem a pudlem, stejně tak jako je rozdíl mezi mistrem před 300-400 lety a tím současným. Zatímco ten první měl dostatek příležitostí si vše ověřit v reálném boji, ten současný o většině technik a jejich aplikací jen teoretizuje. Opět prosím opakuji – nejde o útok na nikoho konkrétního, jen je potřeba se nad tím zamyslet a vnitřně akceptovat, že zkrátka jsme jinde a tomu musí odpovídat i forma a obsah výuky.

Nedávno jsem se zúčastnil velmi zajímavého webináře Petra Matouška na téma „Okcidentální středověká bojová umění“. Zaznělo tam mnoho velmi zajímavých informací a mezi nimi i fakt, že čím se stávalo lidstvo civilizovanější, tím více se posouval systém boje z likvidačního, do forem, kdy jde hlavně o kontrolu soupeře. Jinými slovy řečeno, bylo lepší soupeře zranit či zneschopnit a nemuset pak řešit soud. Krásně je to například vidět na technikách mistra Johannese Lichtenauera, který žil ve 14. století a mistra Joachima Meyera, který žil o pouhých dvě stě let později. Techniky prvního mistra obsahovaly převážně (smrtelné) body do trupu, zatímco techniky druhého mistra se soustředily na převážně seky, bloky, a hlavně získání kontroly nad soupeřem. A znamená to tedy, že Meyer byl méně válečníkem než Lichtenauer, když soupeře nezabíjel, ale “pouze” dostal pod kontrolu?

A podobné to je i v případě jiných válečnických kultur jako byli Sparťané, kteří svou největší slávu zažili mezi 6. a 4.stoletím př.n.l. Zkuste se však podívat na Sparťany o dalších 200 let později a zjistíte, že se postupně stali podobně zhýčkanými jako jimi kritizovaní Athéňané či Peršané. Posledně jmenovaní totiž zjistili, že Sparťané jsou těžkým protivníkem, tak vyzkoušeli jinou metodu získání vlivu a prostě je zahrnuli bohatstvím. Z pevně urostlých obávaných válečníků se pak postupně stávali obtloustlí zhýčkaní občané Řecka.

A stejné je to i v případě našich samurajů. Nejlepší dovednosti samurajští válečnici měli mezi 14.-16.stoletím, do doby, než proběhla bitva u Sekigahary (1600). Pak se velmi výrazně snížil počet příležitostí válčit a prověřovat techniky v přímém boji. A s funkčními dovednostmi boje to pak šlo již z kopce. Místo toho se začalo o boji, válce, konfliktu filozofovat, idealizovat, vymýšlet, zkrátka jsme se postupně stávali kuchaři, kteří netuší, jak jídlo chutná, jen se o tom můžeme dohadovat na základě barev a vůně, protože toto „jídlo“ (snad již) nikdy neochutnáme….

Proto když se bavíme o samurajích, je nutné nejprve určit z jaké doby byli. Samurajové před výše zmíněnou bitvou byli mnohem zkušenější, než samurajové o 200 let později. A možná i samurajové o 200 let před tou bitvou.

Krátce řečeno platí, že kvalita a efektivita je řádově mnohem lepší v těch oblastech a u těch národů, kteří aktuálně válčí a bojují. Pokud díky rozvíjející civilizaci válek ubývá, i kvalita bojového umění postupně, logicky, klesá.

Chvíli mi trvalo, než jsem si toto vše plně uvědomil a hlavně, než mi došlo, co všechno to vlastně znamená pro mě samotného, i pro jujutsu, které učíme v našem klubu.

Když se tedy znovu podíváte na výše uvedený seznam, vidíte komplexní vzdělání bojovníka. To bylo primárním cílem z důvodů, které jsem popsal již výše. A podobně jsme k tomu přistupovali i my. Chceme vychovat studenta, který:

  • bude mít rád samotný proces vzdělávání
  • pochopí, že jediné limity máme každý ve vlastní hlavě
  • bude vidět přesahy nauky bojových umění i do jiných oborů lidské bádání (chemie, fyzika, historie, filozofie, psychologie…)
  • pozná krásu i filozofii bojových umění, ale i syrovou dynamiku konfliktu
  • zná právní omezení týkající se obrany sebe sama, i svých blízkých
  • bude umět sebeobranu (situační povědomí, verbální i fyzickou formu) a umět rozlišovat v intenzitě použití síly
  • chápe techniky jako projev nějakých (jakých) principů a dokáže je vidět i v jiných bojových uměních.
  • bude mít dostatek „nástrojů“, takže si bude moci vybrat dle intenzity konfliktu a svět pro něj nebude představovat hřebík jen proto, že má v ruce jediný nástroj, který ho „sensei“ naučil, kladivo
  • bude znát svou vlastní agresivitu a umět s ní pracovat
  • dokáže se (nejen) o sebe postarat v krizových situacích, zná priority přežití a řídí se dle nich

A tohle všechno naplňujeme u nás v klubu v rámci jednak pravidelné výuky (4x týdně), kde studenty seznamujeme s termíny jako je operantní podmiňování, verbální deeskalace konfliktu, hrubá/jemná/komplexní motorika, atd. atd. Ale věnujeme o odpovídající pozornost i teoretické (eAkademie) a samozřejmě i praktické stránce výuky japonského bojového umění jujutsu.

Ale i dalších klubových akcí jako je Roztocký Drsoň, Kurz technik přežití I, II, III, letní tábor Akademie hrdinů, Zimní kurz přežití atd.

Po těch skoro 40 letech, kdy se člověk pohybuje v oblasti bojových umění/sportů či systémů sebeobrany jsem zjistil, že učit studenty jen jak se fyzicky ubránit je obrovské plýtvání času i degradace vznešeného umění boje. Je v tom geometrie, fyzika, chemie, historie, filozofie, a to všechno se opomíjí či redukuje na „když tě chytne za zápěstí, uděláš tohle, kopneš sem a zdrhneš“. To je zoufale málo a pak se člověk nemůže divit, že na něj běžní lidé nahlíží jako na hlupáka, byť zdatného rváče…protože umí, ale nerozumí, ani nechápe. A jak často studentům říkáme během výuky – „Hloupých bojovníků je na světě více než dost.

Přišel čas to změnit…

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *