Jujutsu – proces učení

Přečteno: 29

V tomto článku si budeme více povídat o velmi důležité fázi výuky, která se nesmí uspěchat, jinak student získá místo zkušeností spíše neuvěřitelný zmatek v principech, na jejichž základě jsou techniky postavené. Jde o rozšíření svých znalostí, ale také prověření, že to, co se naučil, velmi dobře funguje ve skutečném životě. Osobně jsem za těch skoro 40 let studia zažil mistry, kteří zakazovali i svým pokročilým studentům chodit k jiným mistrům, stejně tak jako mistry, kteří své (pokročilé) studenty naopak aktivně povzbuzovali, protože věděli, že takový student se velmi pravděpodobně vrátí a díky své senioritě může do systému přinést něco nového. A jak to bylo vlastně v (dávné) minulosti? Pojďme se na to podívat.

Musha Shugyo

Po zvládnutí určité úrovně dovedností bylo  většinou studentovi doporučeno, aby šel studovat i další ryu a prověřil i rozšířil si tak své dovednosti. Většinou se ředitelé (soke) takových škol navzájem osobně znali a posílali si na výměnu své studenty. Nebylo to však pravidlem. Toto období, řekněme „cross-tréninku“, je někdy známo jako „musha shugyo“, což se dá volně přeložit jako „cestování s cílem získávání nových zkušeností“ a mělo většinou následující tři formy:

  1. Návštěva jiného dojo a zdvořilá prosba s doporučením od svého mistra, jestli se zde může student učit
  2. Návštěva jiného dojo a výzva ředitele/mistra školy k souboji (dojo arashi)
  3. Sledování ředitele/mistra jiné školy někde venku na ulici a vyzvání k souboji podobně jako byly například běžné souboje na Divokém Západě

Za bližší povšimnutí stojí druhá forma – dojo arashi, kdy byl ředitel školy postaven před těžkou volbu. První možností bylo, že přijme souboj s neznámým šermířem a riskuje prohru (a smrt) a tím i konec jeho ryu. A i když by vyzyvatel musel předtím absolvovat souboje s jeho pokročilými studenty, stále tu bylo riziko porážky. Druhou možností bylo někde v ústraní jej podplatit a odradit tak od souboje. Logicky se mistr snažil všem soubojům vyhýbat, protože zde bylo obrovské riziko vážného zranění či dokonce smrti a pak by nemohl uživit svou rodinu. To není jako dnes, kdy si v ringu oba „poměří, kdo dál dočůrá“ v rámci přesně daných pravidel a po skončení jdou domů, aby výsledek poté mohli rozhlásit na sociálních sítích.

Pokud student svou fázi musha shugyo absolvoval ve zdraví, mohl si založit vlastní ryu, anebo jen pobočku školy, kterou předtím studoval. Pobočka měla koncovku „ha“. Například Ono Jirouemon Tadaaki byl studentem Ittosai Kagehisa a jeho Itto ryu. Když Ono opustil svého učitele, vytvořil pobočku Ono-ha Itto ryu a učil zde prakticky to samé co jeho učitel, pouze s malými odlišnostmi, které považoval za svůj přínos do systému. Nejčastějším případem však bylo založení zcela nového ryu a dodnes bylo historiky zkatalogizováno již více jak 7.000 Bujutsu ryu. 

Shu-Ha-Ri

Učební cyklus studenta

Celý učební proces popisuje koncept Shu-Ha-Ri, který se dá zjednodušeně vysvětlit jako jakási rovnice, která popisuje různé fáze vývoje znalostí u studenta. A je zajímavé, že v okamžiku, kdy během učebního procesu dojde k pochopení podstaty techniky, již to nejde zapomenout, na rozdíl od konkrétního provedení fyzické techniky. Jinými slovy jakmile pochopíte principy, nemusíte se biflovat nazpaměť obrovské množství fyzických technik. Dokud tohle nepochopíte, skutečně nepochopíte, pak se budete učit stále nové a nové techniky a budete mít pocit, že jich je (až příliš) moc. V okamžiku, kdy však pochopíte principy, zjistíte, že skutečných technik je jenom pár (protože skutečných principů je také jen pár) a zbylé jsou jen odvozené varianty, ale stále na stejných principech.

Shu doslova znamená „bránit, chránit“ a jde o první fázi učení. Po studentovi se žádá, aby nediskutoval, ale cvičil. Aby ukázal svou vytrvalost. Východní princip učení věří, že zpočátku stačí jen napodobovat pohyb (rozuměj techniku) mistra a s každým dalším opakováním se postupně přibližovat čistotě a plynulosti (princip Kaizen). Během této doby pak přijde pochopení. Neexistuje přesně daná doba, za kterou si student danou dovednost plně osvojí. Vše závisí na vytrvalosti i předchozích znalostech a zkušenostech toho kterého studenta.

Západní princip naopak upřednostňuje vysvětlení až na atomickou úroveň a teprve pak cvičení, aby studenti věděli co, proč a jak se dělá. V prvním případě je učení náročnější a delší, ale zároveň i trvalejší a s každou další technikou chápání narůstá čím dál rychleji (je tu také nesrovnatelně více takzvaných „AHA momentů“). Ve druhém případě je fyzické naučení techniky kratší, ale skutečné pochopení a aplikace principů trvá mnohem déle. I proto například na předváděných kombinacích technik je možné poznat, jestli student techniku pochopil (biomechanika těla, změna těžiště a co to poté udělá s protivníkem, atd.), anebo student jako cvičená opička napodobuje pohyb se všemi těmi výkřiky, mimikou a gesty a jeho partner se současně nechá pasivně vodit z jedné do druhé techniky. Cílem v této fázi není se naučit 4,500 technik, ale pochopit principy, na kterých můžete oněch 4,500 demonstrovat.

Druhá fáze je „Ha“ a znamená „zlomit“. V této fázi se student již plně ovládá principy a je mu umožněno, aby si je uzpůsobil své postavě, přístupu k řešení konfliktu, apod. V této fázi je již vcelku bezpečné, že naučené principy nebudou špatně pochopené a nehrozí tedy zranění díky nesprávné aplikaci. Právě v této fázi probíhá nejčastěji cesta za zkušenostmi (musha shugyo), o které jsem psal výše.

Poslední fáze se jmenuje „Ri“ a znamená to „oddělit se“. V této fázi již student má patřičné dovednosti a zkušenosti v několika ryu. V tomto okamžiku má povoleno přerušit své kontakty s původní školou bez toho, že by na něj následně pohlíželi skrz prsty a může si založit vlastní školu. Původní mistr nad takovým žákem již pak neměl prakticky žádnou kontrolu a spoléhal pouze na kvalitu předaných technik, ale i norem chování (loajalitu). Takový (bývalý) student se pak hodně snažil,  aby jednak neudělal svému  (bývalému) mistru ostudu a hlavně ani sám sobě, protože najednou bylo jeho vlastní jméno v sázce. Už se nemohl schovávat za známé jméno školy či svého mistra. Vlastně se jednalo o předchůdce dnešních freelancerů 😉

Tento přístup je hodně odlišný od současné situace, kdy člověk studuje u jedné organizace x desítek let, získává další a další (čím dál dražší) technické stupně a je fakticky stále závislý na této své organizaci. Platí ji poplatky za členství i zkoušky na vyšší stupně, které se navíc musí zkoušet jenom nejvyššími mistry v organizaci (opět za patřičný neustále se zvyšující peníz). A když  si chce založit školu,  musí to být přesně podle starých pravidel (rozuměj již nereflektujících současné podmínky) a platit i za počet svých studentů v nové škole. Jde tak o slušné živobytí i pro neschopné pozéry i šikovné manipulátory 😉

Ale opět zpět do historie – v této poslední fázi výuky se většinou nejpokročilejší student stává novým ředitelem školy, a má za povinnost uchovat tradici a učení. Může i dle vlastního uvážení přidat nové dovednosti/zbraně dle toho, jak se vyvíjí situace ve válečnictví (například přidat výuku se střelnou zbraní, apod.) 

Životní cyklus školy

Výše uvedený koncept tak není pouze vysvětlením učebního cyklu studenta, ale také životního cyklu školy. S každým dalším cyklem, reprezentovaným studentem, se škola buď přizpůsobuje novým trendům, anebo postupně se mění ve skanzen historických technik, které již na moderním bojišti nemají své místo. Ono je to hezky vidět na (japonské) armádě. Nejprve bojiště ovládaly meče, následně střelné zbraně, pak tu máme řízené drony, atd. Tihle válečníci si nemohli dovolit luxus lpění na tradicích za každou cenu, protože jak sami bolestivě zjistili, mečem proti střelné zbrani nezvítězí. Civilní systémy boje však nadále pokračují ve „válečnické“ tradici a víře, že i v současnosti jde stále ještě o velmi účinné techniky boje….

Bujutsu ryu se snažily, aby předaly maximum znalostí tak, aby takový student, pokud získá certifikaci (Menkyo kaiden), může dál tuto školu učit další studenty. Většinou si otevřeli vlastní dojo, vytvořili vlastní školu, lehce odlišnou od té, kterou studoval. Jeho mistr nad ním již neměl žádnou kontrolu po získání licence učit. Mohl si dělat, co chtěl a učit co a jak chtěl. Vzhledem k tomu, že šlo o Bujutsu, tedy disciplínu, která byla pravidelně testována na bojišti, ve vlastním zájmu neučil hlouposti. Protože pak by přišel nejen o studenty, ale i o vlastní život v případě, že by takovou techniku použil proti nepříteli.

 

Jarda Kolcun

Můžete odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *