Čest člověka: Co je to čest?

Přečteno: 215

Čest a mužnost jsou napříč kulturami a časem neoddělitelně spjaty. V mnoha případech se jednalo o synonyma. Ztráta cti znamenala ztrátu mužnosti. Protože čest byla ústředním aspektem mužské identity, muži se snažili čest získat i zabránit její ztrátě.

Pokud se jen zběžně podíváme do historie, čest se v literatuře i v životě objevuje stále znovu jako ústřední téma. Homérovy epické básně jsou především o cti a snaze muže dosáhnout jí a udržet si ji. Pokud pozorně čtete Shakespearovy hry, zjistíte, že čest a mužnost zaujímají ústřední místo jako opakující se témata. V průběhu 17. a až do počátku 20. století se muži z vyšších vrstev v Evropě a ve Spojených státech pravidelně účastnili soubojů na “polích cti”, aby obhájili své mužství. Při podpisu Deklarace nezávislosti si američtí otcové zakladatelé “vzájemně slíbili své životy, své jmění a svou posvátnou čest“.

Ale co přesně je čest?

V našem moderním slovníku tímto slovem docela často plýtváme a přikládáme mu velkou váhu, ale kdybyste se někoho zeptali: “Co je to čest?“, pravděpodobně byste se dočkali odpovědi v podobě svraštělého obočí a poškrábání se na hlavě. Myslíme si, že víme, co to je, ale často je pro nás obtížné to formulovat, když na nás někdo zatlačí. Pokud budete mít to štěstí, že z někoho dostanete odpověď, pravděpodobně vám řekne, že čest znamená být věrný osobním ideálům nebo být zkrátka čestným člověkem.

Čest = integrita je bod, k němuž se definice cti vyvinula a co obecně znamená v naší dnešní společnosti. Ve skutečnosti jsme takto definovali čest v naší knize The Art of Manliness Manvotionals

Tato definice cti je sice správná v našem moderním pojetí slova, ale nevystihuje pojem cti, o kterém psal Homér, pro který zemřel nespočet duelantů a na který přísahali naši otcové zakladatelé. S výjimkou několika málo společenských skupin, jako je armáda, hasičské sbory a zločinecké gangy, čest, jak ji chápaly miliony lidí z minulosti, v moderním světě téměř neexistuje. Pokud lidé z hlavního proudu tento typ cti vyzdvihují, dělají to obvykle v žertu. (Viz Man Code nebo Bro Code).

A přestože existují některé velmi znepokojivé aspekty cti, tak jak byla chápána v minulosti (které později prozkoumáme), domnívám se, že část úpadku mužnosti v Americe i dalších západních zemích lze zčásti vysledovat v nedostatku pozitivního pojetí a zdravého ocenění druhu klasické cti, která nutila (a kontrolovala) naše mužné předky.

Během několika příštích týdnů se tedy budeme zabývat ctí – tím, co to je, její historií a úpadkem na Západě a jejími morálními otazníky. Budeme také zkoumat, jak můžeme oživit mužnou čest v kultuře, která se jí bojí, vysmívá se jí a potlačuje ji.

Dnes začneme zkoumáním toho, co je čest. Tento příspěvek položí základy naší diskuse v několika následujících týdnech. Budu k vám upřímný: jakmile se přenesete přes povrchní definice, čest není snadné téma k pochopení a vyžaduje, abyste skutečně uvedli do pohybu svůj mozek. O tak důležitém tématu toho bylo napsáno překvapivě málo a antropologové, sociologové a historikové, kteří se jím zabývali, měli tendenci popisovat různé jeho části a projevy, aniž by se zdálo, že se jim podařilo najít jeho jádro. Například jedna z mála knih na toto téma, Honor: A History od Jamese Bowmana, je plná spousty fascinujících postřehů o historii cti, ale na konci člověk zůstane s dojmem, že si Bowman sám nebyl úplně jistý, co to vlastně znamená. Je zkrátka nesmírně obtížné zachytit a popsat něco, co bylo kdysi tak neodmyslitelnou součástí života lidí, že necítili potřebu to vysvětlovat. Nemohu doufat, že se mi to podaří lépe než akademikům, kteří tu byli přede mnou, ale pokusil jsem se syntetizovat a vydestilovat nejpodstatnější a nejdůležitější body, které je třeba pochopit, pokud jde o klasickou myšlenku cti a její význam pro mužnost.

Horizontální vs. Vertikální čest

Antropolog Frank Henderson Stewart tvrdí, že čest je dvojího druhu: horizontální a vertikální.

Horizontální čest

Horizontální čest je definována jako “právo na úctu v exkluzivní společnosti sobě rovných“. 

   

Horizontální čest = vzájemný respekt. Nenechte se však zmást termínem “vzájemná úcta”. Nemáme na mysli rozmělněný druh úcty typu “respektuj mě-prostě-protože-jsem-člověk”, který prostupuje naší moderní kulturou. Aby horizontální úcta něco znamenala, musí být podmíněna určitými neústupnými normami, aby čest byla zachována v rámci skupiny.

Existence horizontální cti je založena na třech prvcích:

    1. Kodex cti. Kodex cti stanoví normy, kterých je třeba dosáhnout, aby se člověku dostalo úcty ve skupině. Tato pravidla určují, co je třeba udělat pro získání cti (nebo respektu) a jak o ni lze přijít. Poslední podmínka je nejdůležitější: čest, kterou nelze ztratit, není ctí.  Kodexy cti často stanovují velmi vysoké standardy pro skupinu, ale navzdory své náročnosti jsou kodexy cti vždy vnímány jako minimální standardy pro začlenění. Pokud je nedokážete splnit, jste vnímáni jako nedostateční, dokonce zavrženíhodní, a tím pádem se za vás stydí.
    2. Skupina cti. Skupinu cti tvoří jedinci, kteří chápou kodex cti a zavázali se podle něj žít. To, že tak učinil každý člen skupiny, chápou všichni ostatní členové skupiny. Protože čest závisí na respektu, musí být skupina cti společností sobě rovných. Čest je založena na úsudku ostatních členů skupiny, proto pro vás musí mít názor těchto členů význam, a ten nebude, pokud je nebudete považovat za sobě rovné. Úcta je obousměrná. Zatímco můžete respektovat někoho, kdo je ve společenském žebříčku nad vámi, těžko můžete respektovat někoho, o kom si myslíte, že je pod vámi. Čestné skupiny musí být také exkluzivní. Pokud se členem skupiny může stát každý a kdokoli bez ohledu na to, zda žije podle kodexu, nebo ne, pak čest ztrácí smysl. Rovnostářství a čest nemohou existovat vedle sebe. A konečně, skupina cti musí být pevně semknutá a důvěrná. Společnost, která se řídí vzájemným respektem, vyžaduje, aby se všichni členové společnosti znali a komunikovali tváří v tvář. Čest nemůže existovat ve společnosti, kde převládá anonymita.
    3. Stud. Osoba, která nedodržuje kodex skupiny, ztrácí svou čest – právo na respekt ostatních členů čestné skupiny jako sobě rovných. Zdravý pocit studu neboli uznání, že člověk nedodržel kodex čestné skupiny, je pro existenci cti nezbytný. Když se jednotlivci přestanou zajímat o to, zda ztratili právo na respekt ve skupině (tj. žijí bez studu), ztrácí čest svou moc nutit a kontrolovat chování jednotlivců.

Horizontální čest je hra na všechno, nebo nic. Buď máte respekt svých vrstevníků, nebo ne. Udělat si ostudu tím, že nesplníš minimální normy skupiny (nebo tím, že projevíš pohrdání či lhostejnost k těmto normám), znamená vyloučení ze skupiny a také hanbu. V kmeni/týmu/skupině/gangu tak horizontální čest slouží jako dělící čára mezi námi a jimi, mezi čestnými a zavrženíhodnými.

Rád o horizontální cti přemýšlím jako o vaší členské kartě do klubu. Abyste kartu získali, musíte splnit základní kritéria. Když kartu předložíte u dveří klubu, získáte přístup ke všem právům a výsadám, které s členstvím v tomto klubu souvisejí. Abyste si udrželi svůj status a zařazení do klubu, musíte dodržovat klubová pravidla. Jejich nedodržení má za následek odebrání členské karty a vyloučení z klubu.

Toto přirovnání s členskou kartou dodnes rezonuje v těch několika zkažených nitkách cti, které v naší kultuře zůstaly. Muži budou mluvit o tom, že si navzájem odebírají “mužské karty” – ale přestupky, které vyvolávají tento výsměšný “trest”, se týkají lehkovážných věcí, jako je pití ovocného koktejlu v baru, a nesou jen slabé ozvěny původního kodexu mužů.

Vertikální čest

Vertikální čest není o vzájemném respektu, ale spíše o vzdávání chvály a úcty těm, “kteří jsou nadřazeni, ať už díky svým schopnostem, postavení, zásluhám o obec, pohlaví, příbuzenství, úřadu nebo čemukoli jinému“. (Stewart, s. 59). Vertikální čest je ze své podstaty hierarchická a soutěživá. Vertikální čest získává ten, kdo nejen žije podle kodexu cti, ale také v něm vyniká.

Vertikální čest = chvála, úcta, obdiv

V článku „Co je čest?“ (What Is Honor?) Alexander Welsh tvrdí, že aby mohla existovat vertikální čest, musí být nejprve přítomna čest horizontální. Bez základního vzájemného respektu mezi sobě rovnými (horizontální čest) znamená získání chvály a úcty (vertikální čest) jen velmi málo.

Pro ilustraci si představte, že píšete román. Vaše máma a táta řeknou, že je to to nejlepší, co kdy četli. Dva publikující spisovatelé si ho také přečtou a řeknou, že je to to nejlepší, co kdy četli. Čí pochvala pro vás znamená víc? Pochvala od ostatních spisovatelů, samozřejmě.

Jistě, pochvala od rodičů je hezká, ale jejich názor pro vás příliš neznamená, protože si jich jako kolegů spisovatelů nevážíte. Pochvala od kolegů spisovatelů? To znamená hodně.

Abych doplnil svou klubovou analogii, vertikální pocta je jako ocenění a trofeje, které kluby udělují svým členům. Abyste vůbec mohli o ocenění uvažovat, musíte být členem klubu; potřebujete členský průkaz (horizontální čest). Ale být členem klubu s průkazem nestačí. Chcete-li získat trofej, musíte se odlišit od svých kolegů tím, že je předčíte a dosáhnete vynikajícího výkonu podle klubového kodexu.

Čest = reputace

“Čest”, jak ji chápali naši předkové, se tedy skládala ze dvou částí: úcty ze strany skupiny cti (horizontální čest) a pochvaly ze strany skupiny cti (vertikální čest). V tomto dvojčlenném pojetí cti je implicitně obsaženo, že závisí na mínění druhých. Můžete mít pocit vlastní cti, ale to nestačí – aby čest existovala, musí ji uznat i ostatní. Nebo jak to vyjádřil antropolog Julian Pitt-Rivers: “Čest je hodnota člověka v jeho vlastních očích, ale také v očích jeho společnosti. Je to jeho odhad vlastní hodnoty, jeho nárok na hrdost, ale je to také uznání tohoto nároku, jeho výjimečnost uznaná společností, jeho právo na hrdost.”

Čest je tedy pověst hodná úcty a obdivu

 Mužnost a čest

Odhalili jsme tedy, že čest je pověst hodná úcty a obdivu, a tuto pověst si člověk získává věrností kodexu cti. Další otázky, které přirozeně vyvstávají, jsou následující: Jaký kodex cti musí muž dodržovat, aby si ho muži vážili, považovali ho za muže a zařadili ho do skupiny mužů (horizontální čest)? A co musí dělat, aby si získal chválu a úctu svých bližních (vertikální čest)?

Ačkoli je čest univerzální pro muže i ženy, její normy byly historicky genderově podmíněné. Ačkoli se kodexy cti v různých dobách a kulturách lišily, v nejprimitivnější podobě znamenala čest pro ženy cudnost a pro muže odvahu. K odvaze a cti jako takové Jack Donovan, autor knihy Cesta mužů (The Way of Men), přesvědčivě přidává sílu a mistrovství k vlastnostem, které tvoří nejzákladnější kodex muže.

Jak se toto spojení mezi mužností, statečností a ctí vyvinulo? V dobách, kdy byl právní stát slabý a neexistovaly profesionální vojenské a donucovací orgány, působila čest jako morální síla, která řídila kmen a udržovala jeho přežití. Od mužů se očekávalo, že budou působit jako ochránci kmene, což byla role, při níž byla nezbytně nutná síla a odvaha. Pokud nebyli fyzicky silní, očekávalo se od nich, že přispějí jiným způsobem, a to zvládnutím nějaké dovednosti (šaman, léčitel, zvěd, výrobce zbraní a řemeslník atd.), která byla pro kmen přínosem. K naplnění těchto očekávání motivovala muže čest. Pokud prokázali odvahu a mistrovství, byli ctěni jako muži (horizontální čest) a s touto ctí přicházela i privilegia plnoprávného člena kmene. Pokud v dodržování kodexu cti vynikali, získávali ještě větší postavení, a tím i další výsady (vertikální čest). Pokud však projevili zbabělost a lenost, byli zostuzeni jako nemužní a ztratili přístup k těmto výsadám.

Obrana cti

Proto byla obrana vlastní cti či pověsti pro naše mužné předky (v mnoha případech) otázkou úspěchu a zkázy, života a smrti. Ještě v Americe 19. století bylo zachování cti nezbytnou podmínkou pro získání dobrého zaměstnání právníka nebo politika a pro zařazení do dobré společnosti. Aby tedy muži mohli i nadále požívat výsad, které náležely čestným lidem, byli vysoce motivováni a neuvěřitelně ostražití, aby se udrželi na straně cti, na hranici mezi hanbou a ctí. Z tohoto důvodu v mnoha kulturách cti (i když ne ve všech) vyžadovalo jakékoli pošpinění nebo urážka pověsti okamžitou nápravu. Když tě někdo udeřil, vrátil jsi mu to. Zachovat si tvář bylo prvořadé a odplata se prováděla proto, abyste dokázali, že jste “ve hře” – že máte stále odvahu, která vás činí hodnými cti, a že si s vámi nikdo nebude zahrávat (vzpomeňte si na duelový souboj).

Tato odvetná čest, kterou antropologové nazývají reflexivní čest, byla pro západní společnost inspirující a zároveň znepokojující, a to až do starověkého Řecka. Pokud se reflexivní čest dostane do extrému, stává se “iracionální soutěží ve vyčůranosti”, která může společenství zničit. Z tohoto důvodu se společnosti, které se stávají civilizovanějšími, snaží zmírnit základní instinkt člověka pomstít se, když byla narušena jeho čest, tím, že dávají reflexivní cti morální a etický rámec a přidávají ke kodexu cti ctnosti jako milosrdenství a velkodušnost, které bylo třeba dodržovat. Právě toto zmírnění reflexivní cti nám dalo rytířské rytířství a viktoriánské gentlemanství s jeho pojetím “fair play”.

POKRAČOVÁNÍ

ZDROJ: https://www.artofmanliness.com/articles/manly-honor-part-i-what-is-honor/

Napsal: Brett H. McKay

Přeložil: Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.