Proč (část 5.) – Domestikace rostlin

Přečteno: 46

Jak jsme si řekli, již dříve, v minulosti byli všichni lidé především lovci-sběrači. Proč se však dali na zemědělství? Co je přesvědčilo, že zůstat na jednom místě je výhodnější, než trmácet se pravidelně do lepších lovišť? A proč se to stalo ve středozemském pásmu přibližně kolem roku 8500 př.n.l., následně v oblasti jihozápadní Evropy o pouhých 3000 let později a v podnebně podobných oblastech Kalifornie, jihozápadní Austrálie a jihoafrického Kapska z vlastní inciativy nikdy?

Původně se myslelo, že to bylo kvůli tomu, že život lovců-sběračů byl historiky vykládán jako „nuzný, odporný a krutý“, jenže poslední archeologické nálezy nám říkají něco úplně jiného. Ve srovnání s lovci-sběrači měli první zemědělci denně mnohem více práce, byli menší, hůře živeni, trpěli závažnějšími chorobami a v průměru umírali dříve. Historie nám také ukázala, že lovci-sběrači měli možnost dlouhodobě pozorovat, jak si vedou ti, kteří se rozhodli být zemědělci, a přesto odmítli přijmout jejich „výhody“ a zůstali u svého životního stylu. Jiné skupiny tento nový styl života přijali až po velmi dlouhé době váhání. Například lidé žijící na severoněmeckém pobřeží přijali zemědělský způsob života až po 1300 letech, poté co již existoval asi 200 km od nich…

A navíc nikdy to v historii lidstva neproběhlo tak, že by existoval nějaký jasný předěl, kdy skupina byli lovci-sběrači a pak najednou se z nich stali zemědělci. Existovaly a doteď existují skupiny, které například v létě věnovali svůj čas zemědělství a v zimě se naopak více věnovali lovu. Jiní se naopak převážně věnovali lovu a přitom, jako „bokovku“ v určité oblasti sází banány a papáje. Odejdou na několik měsíců, věnují se plně lovu a vrátí se jen na sklizeň. Zkrátka i v tomto nám historie ukazuje, jak svět není přímočarý ve svém vývoji. A tak zůstává otázka – proč tady a ne jinde, a proč někde až za mnoho tisíc let a jinde dříve?

Odpověď na tyto dotazy je vcelku překvapující – lidé zemědělství neobjevili, ale vynalezli…jinými slovy se zemědělství jaksi samo vyvinulo bez toho, aby to lidé objevovali cíleně. I ten nejrychlejší přechod z lovce na zemědělce zabral několik tisíc let. Lidé většinou lovili a současně i sbírali jedlé rostliny, jenže s růstem počtu lidí se začaly zvyšovat i jejich nároky na jídlo. Lidé se proto začali orientovat na takovou potravu, která je nejvíce zasytí v co nejkratším čase a s co největší jistotou. Právě proto začaly postupně vznikat jakési „zahrady“ již před více jak 11000 lety, jako jakási jistota, že zde vždy jídlo seženou.

Navíc v případě lovu se lidé až příliš často řídili spíše prestiží. Pokud lovec ulovil žirafu, i když to bylo jen jednou měsíčně, byl považován za velkého lovce. Když však ulovil 2-3 kozy, i kdyby to bylo každý den, takovou slávu nezískal. I proto bylo v 19.století běžným jevem, že chovatelé ovcí, koz a dobytka a zemědělci mezi sebou se vzájemně opovrhali, protože lovci-sběrači byli považováni za primitivy, zemědělci ignoranti a pastevci…no znáte ty vtipy o pastevcích a kozách či ovcích, že? Zkrátka se tyhle tři skupiny neměly vůbec rádi.

Jenže nároky na množství jídla se začaly zvyšovat, ať již jste byli lovci, zemědělci či pastevci. Klesala hojnost přírodních zdrojů (zvířat). Mnoho velkých savců vyhynula, nebo byla vybita domorodci (například pták moa, populace tuleňů na Novém Zélandu) a lidé tak museli čím dál více řešit alternativní zdroje jakými bylo právě zemědělství a s tím související domestikace rostlin. Právě velký výběr rostlin, které člověk postupně domestikoval, vedlo k tomu, že lidé postupně přestali lovit a začali pěstovat. S tím také souvisí fakt, že se i díky tomu rozvíjela související technologie jako například hrnčířství, takže lidé dokázali například sebrané plodiny lépe a dlouhodoběji skladovat. A to následně umožnilo, že počet lidí dále narůstal. A to zase motivovalo lidi k tomu, aby vymýšleli další možnosti i nástroje, které jim pomohou zvýšit výnosy a usnadní práci. A hlavně jak rostliny domestikovat …

Pokud se podíváte do přírody, pak je tam toho docela dost, co se dá sníst. Ano některé věci jen jednou 😉 a pro to je nutné pečlivě vybírat. Houby pozřou jen ti, kteří jsou odvážní a kteří je dobře znají. Ořechy a mandle jsou na tom lépe, ale i tak…například po několika tuctech snězených mandlí už do sebe můžete dostat smrtelnou dávku kyanidu. Takže mnohem méně riskantní jsou rostliny.

Co to však bylo za jeskynní ženu či muže, že je napadlo domestikovat právě rostliny? Zamyslete se na chvíli nad tím a zjistíte, jak obrovský zlom v myšlení lidí to musel být…ale takto to nebylo. Žádné vnuknutí typu, že od zítřka sebereme nějaké rostliny, zasadíme je na jedno místo a pak už bude všechno parádní, se nekonalo. Domestikace se stala jaksi mimovolně, spontánně. Ale jak? Jak se stalo, že se z hořkých jedovatých mandlí staly bezpečné jedlé plody, aniž by lidé věděli, co vlastně dělají? A jak to, že se nám podařilo domestikovat například olivovníky, zatímco duby (jedlé žaludy) se nějak nezadařilo?

Abychom tomu porozuměli, pojďme se na to podívat z perspektivy samotných rostlin. Jejich přirozenou potřebou je se co nejvíce rozmnožovat. Nemohou se pohybovat podobně jako zvířata, proto si vyvinuly jiné způsoby, jak si „stopnout“ někoho, kdo jim pomůže s transportem. Rostlinná semena jsou odolná tak, že dokonce odolají účinkům trávení ve střevech a opět vyklíčí z výkalů. Jiné rostliny změní barvu v okamžiku, kdy jsou jejich plody zralé, a tedy i jedlé. Některé se přizpůsobily spíše ptákům (jahody) a jiné veverkám (žaludy).

Rostliny se začaly vyvíjet také tak, aby upoutaly pozornost i lidí, které považovaly za další roznašeče jejich semen. Lidské latríny se díky tomu staly „testovacím pracovištěm“ prvních mimovolných šlechtitelů rostlin. Ale latríny nebyly jediným místem, na nichž lidé náhodně zasévaly jedlé rostliny. Například během přepravy nasbíraných divokých rostlin mohli lidé buď část ztratit, anebo vyhodit, protože třeba začaly časem hnít. No a pak tu bylo ještě jedno místo, kde se takové rostliny začaly objevovat ve větším množství – všude tam, kde lidé plivali pecky i kam vyhazovali odpadky.

Časem si lidé začali uvědomovat, že je dobré sbírat určité rostliny v přesně daném ročním období a vybírali si konkrétní bobule nebo keříky bobulí. No a pak samozřejmě vybírali podle velikosti, takže sbírali hlavně plody rostlin, které měly větší bobule než ty ostatní. Díky tomu tu máme první mimovolné šlechtitelství rostlin. A jako důkaz, že to fungovalo, může posloužit například hrách, jehož velikost se díky podobné lidské selekci postupně zdesetinásobil oproti jeho divoce rostoucí verzi. Stejně tak tomu je i například s jablky, kdy plané jabloně plodily jablka o průměru sotva 2,5 cm, zatímco ty postupně šlechtěné dnes často připomínají svou velikostí grapefruity…

Maličko jinak to probíhalo se semeny. Řada z nich je hořká, takže mají špatnou chuť, případně jsou dokonce jedovatá. Cílem tohoto typu obrany rostliny je zabránit zvířatům, aby semena pozřely. Takže jak to udělat, aby se semeno rozneslo do okolí, a přitom zůstalo neporušené? Obalí jej chutnou a šťavnatou dužinou. Zvíře si takový plod utrhne, dužninu sní a pecku/semeno vyplivne či vykálí.

Jak se to však stalo u mandlí, které jsou v divoké přírodě hořké až jedovaté, a přitom v současné době je v pohodě konzumujeme? Vysvětlení je zajímavé – některé stromy nedokázaly hořkost (látka amygdalin) vyrobit díky mutaci jistého genu. Takže pak mandle nebyly hořké. Pokud člověk na takový strom narazil, naučil se sbírat mandle právě a jenom z tohoto stromu. V přírodě jsou však podobné stromy velmi vzácné, protože díky tomu, že jejich semena jsou jedlá, zvířata i lidé si na nich pochutnali a nezbyly semena na rozšíření do okolí. Proto si je staří zemědělci, pokud na podobný strom mandloně narazili, snažili chránit před ostatními. Ale ještě předtím je zprvu spontánně „sázeli“ na skládkách odpadků, než je začali cíleně sázet do sadů.

V případě obilí to probíhalo také maličko jinak. Původně zrno z klasu vypadávalo na zem, a tak se šířilo dále. Jenže existovaly opět mutantní verze, kde semeno zůstalo na klasu a přesně těchto variant rostlin si postupně lidé začali více všímat, sbírat a sít. To jim umožnilo poté, co semena na klasu dozrála, snadněji sklidit úrodu a další metodou (mlácením) semena z klasu dostat pryč.

Když se nad tím zamyslíte, tak lidé tím otočili evoluci rostliny o 180°, protože jinak by podobná rostlina v přírodě nepřežila (neměla by jak se rozšiřovat). Toto (cílené) rozšiřování tedy za ní pak dělal člověk.

A jak to bylo s ovocnými stromy? Ty přišly až relativně naposledy, protože lidé většinou museli čekat několik let, než strom začal plodit poté, co jej někam cíleně zasadili. Plně produktivního věku některé stromy dosáhly až třeba po 10 letech, a to je v životě tehdejších lidí skoro čtvrtina jejich života… Navíc je mohli pěstovat pouze ti, kteří již byli usedlí ve vesnicích, protože zvláště mladé stromky museli chránit před zvěří a jinými škůdci.

Charles Darwin svou slavnou knihu O původu druhů zahájil právě příkladem vzniku nových druhů přírodním výběrem, když napsal: “Byl jsem velice překvapen uměním zahradníků, kteří vytvořili tak úžasné ovoce (angrešt) z tak chudého materiálu. Avšak způsob, jakým toho dosahovali, byl jednoduchý a téměř neuvědomělý. Postupoval vždy pěstováním nejlepší známé odrůdy, vyséváním jejích semen, a když se náhodou objevila poněkud lepší odrůda, jejím výběrem. A tak se to opakovalo.“

A jak to bylo dál? To si řekneme v další díle.

PŘEDCHOZÍ DÍL

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zdroj: Osudy lidských společností (střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii); Jared Diamond; první vydání; 2000; nakladatelství Columbus; ISBN 80-7249-047-8

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.