Proč (část 4.)

Přečteno: 58

Bohatí a chudí v historii lidstva

Fakt, že v některých oblastech nevznikla velká výroba potravin, asi nebude překvapením. Zkrátka proto, že v těch oblastech k tomu nebyly vhodné podnební podmínky. Buď bylo příliš sucho, nebo naopak příliš chladno apod. Ale pak tu stále zůstává otázka, proč se produkce potravin nerozvinula v oblastech, kde k tomu byly vhodné podmínky? Například Francie, Indonésie, sub rovníková Afrika, Anglie, nebo velká část Spojených států…tam se zemědělství rozjelo pořádně až v moderní době. Pokud bychom sledovali proti proudu času, které oblasti byly v té, které době obilnicemi země, pak narazíme na další překvapení – Irák, Irán, Mexiko, Andy, některé oblasti Číny a sahelské pásmo Afriky. Proč se zemědělství obrovsky vyvinulo právě zde, když přitom mnohem vhodnější podmínky byly v prvně jmenované skupině?

Záhadné jsou i geograficky rozdílné prostředky rozvoje výroby potravin, které se vyvinuly na několika místech zcela nezávisle na sobě. Místní lidé tam prostě domestikovali zvířata a rostliny, a přitom přesně ty samé druhy domestikovali někde zcela jinde, bez jakékoliv vědomosti, že je někdo již domestikuje. Zajímavé je, že když se do těch úrodných oblastí poté dostaly ony zdomácnělé rostliny a zvířata, produkce potravin se rozjela prakticky okamžitě.

Proč se tedy lidé, kteří tam tehdy žili, nepokusili domestikovat zvířata a rostliny, které měli ve svém okolí a prakticky čekali, až se k nim dostanou rostliny a zvířata odjinud? A proč se od sebe liší jednotlivé oblasti, kde nezávisle vznikla domestikace rostlin a zvířat i o několik tisíc let? Například ve východní Asii došlo k domestikaci o tisíc let dříve než na východě Spojených států a třeba v Austrálii k tomu nikdy nedošlo… Do jihozápadní Evropy dorazily domestikované potraviny o celé tisíce let dříve než na jihozápad Spojených států, proč?

A proč někam byly potraviny dovezeny a místní lovci-sběrači je vyměnili za svůj tehdejší kočovný způsob života, zatímco jinde (Indonésie, většina sub rovníkové Afriky) muselo dojít k velkým válkám, než se podařilo prosadit nový styl života – zemědělství? Podle všeho odpovědi na tyto otázky souvisí s množstvím bohatství, které lidi postupně nashromáždili. K tomu nám pomáhají právě archeologické nálezy.

Časové určení nálezů

Hmmm, ale jak rozeznat divokou rostlinu od té domestikované? Zajímavé je, že již v té době existovaly jasné rozdíly mezi oběma skupinami, a to nejen rostlin, ale i zvířat. Například domestikovaný hovězí dobytek a ovce jsou znatelně menší než ty divoké, domácí slepice a jablka jsou však naopak mnohem větší, domácí hrách má hladší a tenčí lusk a rohy domácích koz jsou spíše spirálovitě zatočené na rozdíl od těch divokých, jejichž tvar rohů je spíše šavlovitý. To nám pomáhá určit, jestli a jak dlouho lidé v té které oblasti začali rostliny a zvířata domestikovat. Když se například na místě najdou pouze úlomky kostí divokých druhů, pak je velmi pravděpodobné, že společenství bylo spíše orientováno na lov a sběr, než na chov a pěstování.

Další metodou je známá radiokarbonová metoda, která je založena na měření času rozpadu radioaktivního uhlíku 14C (běžně obsažen v přírodě se vyskytujícím uhlíku 12C zhruba v poměru 1:1.000.000). Polovina množství uhlíku 14C se vždy za zhruba 5.700 let rozpadne na izotop dusíku 14N. Po přibližně 40.000 letech tam však zůstává již tak málo uhlíku 14C, že je velmi obtížné toto množství změřit.

Problém navíc není ve zvolené měřící metodě, ale ve faktu, že archeologická naleziště nejsou vždy úhledně zapečetěné kapsle. Materiály z různých dob se mohou smíchat díky červům, hlodavcům, orání, pohybu zeminy, povodním apod., takže si archeolog musí dávat obrovský pozor, než učiní závěry ohledně stáří nálezu. Nejprve tak musí prozkoumat geografické rozložení divokého předka rostliny nebo zvířete a pak je logické, že se tam pravděpodobně může objevit i domestikovaná forma.

Druhou metodou je postupně zaznamenávat lokality, kde se nalezly pozůstatky domestikovaných forem rostlin a zvířat a postupně tak vyvářet mapu jak jejich rozšiřování, tak i identifikovat místa nejstarší.

Pět kolébek pokroku lidstva

Na světě je však známo jen pět takových lokalit, kde by produkce potravin a domestikace zvířat vznikal nezávisle na sobě – jihozápadní Asie (známá také jako Blízký Východ či Úrodný půlměsíc), Čína, Mezoamerika (tj. střední a jižní Mexiko spolu s přilehlými oblastmi Střední Ameriky), jihoamerické Andy (s přilehlou Amazonskou pánví) a východ Spojených států. Pak tu máme ještě čtyři oblasti, kde to dosud není plně potvrzeno – sahelské pásmo v Africe, tropická západní Afrika, Etiopie a Nová Guinea. Zde se zatím neví, jestli původní obyvatelé byli schopni sami domestikovat dobytek, anebo sem byl importován z oblasti Blízkého východu.

Z tabulky níže vyplývá, že jednoznačně nejstarší oblastí domestikace plodin i zvířat byla oblast Blízkého východu. Byl zde také proveden největší počet přesných měření stáří nálezů, takže můžeme prakticky s jistotou považovat tuto oblast za kolébku lidského pokroku. Odsud se pak rozšířily již zdomácnělé plodiny a zvířata i do jiných oblastí, kromě jiného také do západní a střední Evropy. (někdy mezi 6000-3500 př.n.l.). To podporuje i fakt, že tyto plodiny a zvířata se původně v této oblasti ve volné přírodě nevyskytovaly.

Jak pak probíhal takový import? V zásadě měl dvě formy – dobrovolný a vynucený. Buď lovcům-sběračům zemědělci nabídli zdomácnělá zvířata a plodiny výměnou za jejich úlovky a ti si následně začali sami pěstovat a chovat svoje, anebo je vojenskou silou (kterou si díky nadbytku potravin mohli dovolit) „přesvědčili“ (zabíjením, infikováním epidemickými nemocemi či jen vyháněním z jejich lovišť), že musí změnit svůj životní styl a z něho následně odvádět daně novým pánům.

Například dobrovolná forma byla zaznamenána v Egyptě, kdy je jasné, že za zvýšenou produkci potravin nestojí přistěhovalci, ale pouze dovezené rostliny a zvířata. A to samé proběhlo v již dříve zmíněné jihozápadní Evropě.

Naopak tomu však bylo například v oblastech jako je Kalifornie, tichomořský západ Severní Ameriky, argentinské pampy, Austrálie a Sibiř. Zde se začaly pěstovat a chovat zdomácnělé rostliny a zvířata až s příchodem přistěhovalců.

Spolu s potravinami se samozřejmě rozšiřovaly i další obory jako je například hrnčířství, aby si mohli nadbytečnou potravu lidé nějak skladovat a chránit před počasím, škůdci a jinými lidmi.

Pojďme si to tedy shrnout – produkce potravin se vyvinula pouze na několika málo místech světa. Nedošlo k tomu souběžně, ale ve značně rozdílných dobách. Někde produkci (zdomácnělých rostlin a zvířat) převzali lovci-sběrači dobrovolně a jinde…byli nahrazeni mohutně sílícím obyvatelstvem s novým životním stylem – zemědělství. Lidé, kteří měli náskok v produkci potravin, měli také i náskok ve výrobě zbraní, hrnčířství, ale i dalších nově se rodících oborů lidské tvořivosti. Důsledkem toho začínal být výraznější rozdíl mezi bohatými a chudými, což samozřejmě vedlo k dalšímu válčení. A jak to bylo dál? To si řekneme v další díle.

PŘEDCHOZÍ DÍL

POKRAČOVÁNÍ

Zdroj: Osudy lidských společností (střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii); Jared Diamond; první vydání; 2000; nakladatelství Columbus; ISBN 80-7249-047-8

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.