napsal Lance Gatling
Vývoj jūdō keikogi (cvičebního oděvu) je jednou z mnoha drobných záhad historie jūdō. Mnoho detailů z historie jūdō, které dnes někoho zajímají, jednoduše nebyly zaznamenány v žádné dnes dostupné formě. Je tomu pravděpodobně proto, že zkrátka nikdo nepovažoval mnohé věci a události za důležité. A vývoj keikogi je právě jedním takovým detailem historie, který se postupně měnil a vyvíjel v čase. Nu a v dobách, kdy se měnil, to prostě nikdo nepovažoval za dostatečně důležité, aby tyto změny podrobně zaznamenal.
Z historických záznamů víme, že všichni zprvu nosili běžné oblečení, když shihan Kanō začal cvičit jūjutsu (ano, jūjutsu, ne jūdō). O více než 30 let později shihan Kanō uvedl, že si všiml velkých rozdílů v kvalitě oblečení, protože mezi jeho studenty byly jak velmi bohaté děti, potomci urozených členů císařského dvora, tak i bývalí samurajové různých majetkových poměrů i chudí pouliční povaleči, z nichž řadu on sám živil ubytováním, stravou a vzděláním.
Napsal, že si všímal velkých rozdílů v kvalitě i stavu oblečení prostých lidí a vyšší vrstvy. Aby takříkajíc “vyrovnal podmínky”, nechal všechny převléknout do prvních verzí keikogi. Kdy se tak přesně stalo, to není jasné, ale zřejmě to bylo na začátku až v polovině 80. let 19. století, protože o tom napsal právě v té době.
Původ těchto nejranějších keikogi pochází téměř jistě z původně spodního prádla pod kimonem – pravděpodobně se jedná o 襦袢 juban nebo 半襦袢 han juban. Dnes se různé typy juban obvykle vyrábějí z velmi lehkého, jemného materiálu. Zvláště v letním období, protože jsou nošené pod vrstvami těžších látek.
Jemné hedvábné juban nošené pod kimonem by však při trénincích jūdō nikdy dlouho nevydrželo, ale dříve, v 80. letech 19. století, byly juban pro každodenní použití, zejména u prostých lidí se skromnými příjmy, jednoduché, pevné a hlavně z bavlny.
O nějakých 20 let později, v posledních dnech 19. století, shihan Kanō popisuje konečnou verzi předmoderního kabátce keikogi jako 白木綿 筒袖 袷襦袢 – bílý bavlněný juban, s přiléhavými rukávy a pevně podšitý s trojitou vrstvou látky od pasu nahoru, s rukávy těsně nad lokty, s delšími lemy kabátu sahající od pasu až do poloviny stehen a vpředu založený a přidržovaný pomocí pásu obi podobně jako standardní juban. Kalhoty oshitabaki/zubon popisuje jako 白木綿 下穿 (bílé bavlněné “spodky”) – dnes se tento termín používá spíše pro kalhoty na cvičení atd.
Mnoho podobných oděvů se v té době pravděpodobně vyrábělo alespoň částečně na zakázku, takže koupit něco, co by obsahovalo třívrstvou látku s úzkými dlouhými rukávy, které Kanō specifikoval, bylo pravděpodobně docela jednoduché.
Pravděpodobné si nějaký podnikavý krejčí brzo uvědomil, že silný tkaný bílý bavlněný materiál je mnohem vhodnější pro náročné svrchní oblečení a bude se snáze oblékat než tři (tradiční) vrstvy standardního materiálu (nemluvě o tom, že si jeho zákazníci pak konečně přestanou stěžovat, že se jim keikogi trhají).
Takový silný, tkaný či dokonce vycpávaný, bavlněný materiál se běžně používá i na krátké svrchní kabáty zvané happi 半纏, které se jsou velmi populární například na festivalech matsuri, a i v zimě na dlouhé svrchní kabáty hanten 法被. Avšak Kanō, který si potrpěl na nošení populárních západních i japonských oděvů, samozřejmě věděl, jaký je rozdíl mezi jubanem a happi, takže jeho popis upraveného jubanu jako základ keikogi se zdá být jednoznačný.
Někteří lidé na Západě tomu říkají “spodní prádlo kimona”, což svým způsobem je, ale je dobré vědět, že příležitostná polonahost byla zcela běžná v životě nižších japonských společenských vrstev, veřejných lázní a manuálních profesí, což západní návštěvníky pohoršovalo ještě i ve 20. století. Osobně tedy dávám přednost termínu “základní oděv”, protože nebylo zjevně žádnou ostudou, když byli muži viděni takto oděni v interiérech, při cvičení, zatímco nosiči, dělníci a “rikšové” té doby nosili jen bederní roušky fundoshi nebo dokonce byli zcela nazí.
Ženy a jejich cudnost jsou zcela jiná záležitost a ve skutečnosti se staly problémem až ve 20. století, kdy Kanō ukončil tajné lekce pro ženy a začal je vyučovat otevřeně.
Po téměř dvaceti letech zkušeností si (Kanō i jeho učitelský sbor) uvědomil, že delší rukávy a nohavice kalhot lépe ochrání kolena a lokty cvičenců před odřením od slaměných tatami (rohoží), které byly v Kodokanu využívané jako podlahová krytina, a na které se běžně cvičilo. Tyto delší rukávy a nohavice se pravděpodobně experimentálně používaly až od 90. let 19. století; jejich používání se stalo povinným někdy kolem roku 1906. Změna byla pravděpodobně provedena tak nějak postupně, jak studenti opotřebovávali své staré keikogi a pořizovali si poté nové. To je i důvod, proč přesné datum začátku používání prodlouženého keikogi není přesně známo.
V roce 1909 již Kanō poměrně často psal o svých představách na funkčnost i design keikogi. Zmiňoval se, že v dávných dobách jujutsu někdy bojovali závodníci téměř nazí, ale že až moderní cudnost i zdraví spolu s praktickými bezpečnostními hledisky činí klasický tradiční oděv, a dokonce i širokou škálu moderních západních oděvů, nepraktickými pro výuku jūjutsu.
法被 Krátký svrchní kabát happi s nápisem Matsuri (festival)
Také v keikogi vždy existovala velká variabilita, dokud nedávné soutěže neustanovily jasná pravidla – a dokonce ještě ve 30. letech 20. století knihy s pravidly jūdō často obsahovaly techniky v běžném keikogi, a dokonce i techniky, které keikogi vůbec nevyžadovaly.
Avšak, upřímně řečeno, více než keikogi mě vždy zajímal původ moderního obi – protože původní opasky byly tenké jednovrstvé proužky látky svázané do motýlka – podívejte se pozorně třeba na fotografie shihana Kanō a senseie Mifune. A i když nemohu zatím najít žádné důkazy, myslím si, že se jedná až o poválečný vynález výrobců oděvů, kteří prodávali judistům efektní, tlusté, a dokonce vyšívané pásky.
Dodatek: S autorem jsem si ještě během překladu krátce dopisoval, abych zjistil, jestli tu existovalo nějaké spojení mezi hasičským a judistickým kabátcem. V některých historických zdrojích jsem se totiž dočetl, že se prý shihan Kanō inspiroval právě hasičským ochranným oděvem, protože potřeboval něco dostatečně pevného, aby vydrželo všechno to judistické tahání.
Nicméně autor tohoto článku mi řekl, že toto propojení velmi pravděpodobně vzniklo nesprávným výkladem. Hasičský oděv je totiž prošívaný proto, aby bavlněná výplň mezi jednotlivými vrstvami látky zůstala na svém místě a neshrnovala se časem dolů a chránila tak hasiče před případným propálením. Kdežto judistické kabátce nemají mezi vrstvami žádnou výplň a jsou tedy prošívané ze zcela jiného důvodu – aby spojily a zpevnily více vrstev látek a tak snadno se nemohly natrhnout. Ani shihan Kanō navíc nikde ve svých článcích a pamětech toto spojení s hasiči nezmiňuje, proto je velmi pravděpodobné, že si to jen někdo spojil, protože na první pohled vypadají kabátce podobně.
zdroj: The evolution of the jūdō keikogi (‘gi’) – The Kanō Chronicles®
