Napsal: Dave Lowry
V starém Japonsku se říkalo: „Bushi wa kuwanedo taka-yoji“. Volně přeloženo to znamená: „Když má hlad, samuraj použije párátko.“ Tento výrok má hned několik vrstev významu a jejich pochopení nám poskytuje vhled do válečnické kultury, která měla přímý dopad na bojová umění, jež dnes praktikujeme.
Proměnlivá identita samurajů
Je pošetilé mluvit o samurajích jako o jednolité, neměnné instituci v japonské historii. Samurajská třída se v průběhu času značně měnila – co do složení, vlivu i chování. Byly období, kdy byli téměř neustále ve válce, a časy, kdy nebyli ničím víc než zhýčkanými amatéry v zacházení se zbraněmi. Zjevně je nemožné dělat jakékoli zobecnění.
Přesto se během staletí začala formovat samostatná kultura. Částečně k tomu pravděpodobně přispěla třídní rozdělení společnosti “shimibunshi” (四民制), což znamená „čtyři třídy obyvatelstva“ (samurajové (士, shi), rolníci (農, nó), řemeslníci (工, kó) a obchodníci (商, shó)). Toto rozdělení do společenských tříd dominovalo sociálnímu a politickému životu v Japonsku. Samurajové začali vnímat sami sebe jako odlišnou skupinu.
To ovšem neznamená, že vždy naplňovali svůj vlastní ideál. Lze dokonce pochybovat, že si jej vůbec byli plně vědomi. Přesto chápali, že jejich role ve společnosti byla jiná než u jakékoli jiné třídy. To, jak se s tím jednotlivec vypořádal, jak tuto roli přijal – či překroutil – pak hodně vypovídalo o jeho charakteru.
Párátko jako symbol přetvářky
Použití párátka – jako by člověk právě dojedl vydatné jídlo, přestože má prázdný a kručící žaludek – může naznačovat mnoho věcí. Může to být přetvářka. Představte si například někoho, kdo si koupí luxusní auto na už tak vyčerpanou kreditní kartu a pak se v něm projíždí, jako by byl finančně zajištěný, i když mu už věřitelé klepou na dveře.
A přitom existovali samurajové s párátky, kteří přesně odpovídali tomuto typu chování. Naparovali se se svými dvěma meči, pyšní na své postavení nad obyčejnými lidmi – těmi, kteří jim paradoxně zajišťovali každé sousto.
Ano, v očích nižších vrstev byli samurajové do jisté míry vzorem ctnosti a nezištné odvahy. Zároveň však byli také předmětem pohrdání a vnímáni spíše jako paraziti. Často se stávali terčem posměchu, a právě tak lze chápat i přísloví o párátku. Nakonec se z něj stává příběh o nadutém hlupákovi, který se tváří jako nasycený a spokojený, ačkoli ve skutečnosti je jen hladovým neúspěšným ubožákem. V obrazu hladového samuraje s párátkem se však skrývá ještě hlubší význam.
Hlad a samurajský stoicismus
Japonsko se během velké části své historie potýkalo s hladomory. Poslední z nich nastal koncem 18. století v důsledku nepříznivého počasí a katastrofálních vládních politik. Hlad byl běžnou součástí každodenního života i v relativně klidných dobách. Velké nepokoje propukaly, když farmáři a další výrobci protestovali proti vysokým daním vybíraným v rýži, a to i v době, kdy zásoby potravin ubývaly. Mimochodem, téměř ve všech těchto nepokojích rozzlobení rolníci vyzbrojení hráběmi, motykami a jinými nástroji dokázali samuraje zahnat na útěk.
V dobách, kdy Japonsko sužoval hlad, si lidé stěžovali a reptali. Samurajové však často působili klidným a stoickým dojmem. Představte si hostinec, jaký často vídáme v samurajských filmech. Farmáři, obchodníci, katsugi muži nosící zboží po cestách – všichni si stěžují na cenu a nedostatek jídla, touží po pořádném jídle, které by skutečně zasytilo.
A v rohu sedí samuraj, s párátkem v ústech, mlčí. Jeho neochvějná sebekontrola má na ostatní vliv. „Podívejte se na toho samuraje,“ říkají si. „Musí mít stejný hlad jako my, ale podívejte se, jak se drží.“
Samuraj jako vzor síly
Vidíme tedy, jak mohl být samuraj vzorem pro ostatní – zachovával klid, odmítal si stěžovat. Tento druh vůdcovství byl pro některé příslušníky samurajské třídy přirozený. Vnímali sami sebe jako výjimečné, jako ty, kteří musí jít příkladem, jako muže s povinností dostát očekáváním, jež s jejich postavením přicházela. Podíváme-li se na ono rčení v tomto světle, pochopíme, proč samuraj mohl předstírat sytost, přestože měl hlad – věřil, že svým chováním přiměje ostatní k zamyšlení nad jejich vlastními postoji.
Dnešní bojovníci však nejsou samurajové. Samurajové jsou natolik vzdálení naší moderní společnosti, že je nemožné se s nimi skutečně ztotožnit – stejně jako bychom se těžko ztotožnili s galejníkem na římské lodi. Svět se příliš změnil. Přesto má smysl zamyslet se nad svou vlastní rolí, ať už v dojo, nebo v životě.
Vnímáme své postavení držitelů černých pásků, mistrů či zkrátka expertů jako důkaz naší výjimečnosti? Naparujeme se v dojo, jako bychom byli elitou s mimořádnými schopnostmi? Pokud ano, můžeme si být jisti, že stejně jako domýšlivý samuraj s párátkem budeme potají terčem posměchu. Budeme vnímáni jako arogantní, nabubřelí šašci.
Pokud však ke svému tréninku přistupujeme jako k cestě k poctivosti a k tříbení vlastní integrity, měli bychom také pochopit, že se od nás očekává určitý standard. Můžeme být vzorem dobrého, nezištného chování. Můžeme jednat tak, aby si nás ostatní vážili.
Každý zná, ne-li skutečný hlad, tak alespoň určitou míru nepohodlí v životě. To, jak na něj reagujeme – stejně jako samuraj s párátkem – vypovídá mnohé o tom, jak vážně bereme svůj trénink bojových umění.
ZDROJ: The Samurai’s Toothpick: A Forgotten Lesson for Modern Martial Artists
