Přečteno: 135

napsal: Dave Lowry
„Na co bychom se měli dnes večer zaměřit?“ ptá se sensei a v dobré náladě si vyžádá pár podnětů od svých studentů. „Více kata,“ odpoví jeden ze začátečníků v dójó.

V tomto okamžiku jsou možné tři odpovědi. Zaprvé, sensei může se začátečníkem souhlasit, a když neslyší žádné další požadavky, pokračuje v nácviku kata. To naznačuje, že takové dójó je klub, jehož členové se účastní demokratického systému. To sice může být na první pohled hezké, avšak není to znakem místa, které se věnuje serióznímu tréninku Budó.
Za druhé, učitel nebo pokročilí žáci mohou začátečníka zpražit: „Nikdy neříkej svůj názor před pokročilými!“ V takovém případě je začátečník ponížen a on i ostatní získají představu, že dójó je jakási paravojenská organizace, kde je zřejmý hierarchický řád a jakákoli odchylka bude mít za následek trest.
Za třetí, pokročilý student nebo sensei velmi tiše, a třeba i s laskavým úsměvem, řekne: „V tuto chvíli bychom měli zapracovat na důležitějších věcech,“ a pak se podívá na pokročilé studenty, aby od nich získal jejich návrhy na výuku na daný den. Začátečník je opraven, ale jemně, protože se dozvěděl, že to, co řekl, bylo špatně. Je pravděpodobné, že bude vděčný – za opravu i za to, jak nenápadně byla provedena. Dostane lekci, aniž by se zbytečně ztrapnil, a pokročilí studenti uvidí, jak je začátečník správně usměrněn, usměrní se jeho postoj, aniž by byl zdrcen jeho duch.

A je tu ještě jiná lekce, kterou si začátečník i pokročilý student odnesou. Je to toto: Velká část tréninku a učení v dójó je nepřímá a nenápadná.

Začátečník musí hned po vstupu do dójó aktivovat své smysly. Musí zapnout své pozorovací a analytické schopnosti. Učení karate-do nezačíná po rozcvičce. Probíhá, kdykoli je přítomen učitel nebo pokročilý student. V šatně má pokročilý student oblečení úhledně srovnané na hromádce a zabírá co nejméně místa. To je lekce pro začátečníka. Vidí, jak je pokročilý student pozorný, jak si uvědomuje prostor kolem sebe. Tuší, že je v tom něco víc než jen zdvořilost kolegy karateky.

Pokročilí studenti určují atmosféru v dójó a musí si toho být neustále vědomi. Začátečníci je musí neustále sledovat a snažit se zachytit vysílaná poselství. Oba si musí být vědomi toho, že jen málo z toho nejdůležitějšího bude zřejmé na první pohled.

Zde se fikce tréninku bojových umění střetává s realitou. Ve fiktivních zobrazeních je dójó místem, kde se „moudrost“ rozdává pomocí aforismů o čínském koláčku štěstí. Některé současné kluby se skutečně snaží do cvičení nacpat lekce charakteru. Posadí své mladé studenty a přednášejí jim o tom, jak je cool být čestný, statečný nebo loajální. Strávil jsem čas v mnoha dójó. Kdyby tam některý ze senseiů dával jednu z těchto lekcí „malého samuraje“, asi bych se zasmál nebo bych si říkal, jestli je učitel psychicky v pořádku. Takovým způsobem totiž charakter studenta neovlivníte. Děláte to totiž pomalým procesem, vedením místo nucením, předváděním správného chování místo vyžadováním. Začátečník by měl počítat s tím, že vynaloží spoustu energie na to, aby se snažil číst mezi řádky toho, co zažívá v dójó a v chování svých pokročilých studentů a svého senseie. Učitel mu nebude říkat: „Teď dávej pozor. Dám ti důležitou lekci“. Lekce jsou součástí učitelova každodenního života; ukazuje vám je neustále. Vaším úkolem jako studenta je to vidět.

„Všiml sis někdy, že tvůj sensei není nikdy dál než na délku paže od zbraně?“, zeptal se mě na to profesor japonských dějin nedlouho poté, co jsem začal studovat bojové umění v Japonsku. Profesor znal mého učitele a byl častým hostem v jeho domě. “Všiml“, odpověděl jsem. Ve skutečnosti jsem si ale myslel pravý opak. Meče, pravé ani dřevěné, nebyly v domě mého učitele nikdy vystaveny.
Profesor mi však řekl, abych se podíval pozorněji. Sensei měl v kapse vždycky silné ocelové psací pero. Když seděl u jídelního stolu, bývala poblíž železná konvice na čaj. Otvíráky na dopisy, kapesní nože, šroubováky – když jsem ho začal pozorovat, všiml jsem si, že má vždycky na dosah něco pevného. Ten jeden rozhovor s profesorem mě naučil hodně, nejen to, že jsem viděl, že můj učitel je pozorný, ale že skutečné poučení se dá získat, když se člověk umí dívat.

Je japonské Budó jedinečné v tomto způsobu předávání a přijímání zpráv? Určitě ne. Je však pravděpodobně pravda, že tento způsob výuky a učení je v tradiční japonské kultuře rozvinutější a běžnější než v naší západní. Je to pravděpodobně proto, že předmoderní Japonsko bylo místem, kde všichni sdíleli podobný pohled na svět. Ve vašem dójó jsou lidé z mnoha etnických a náboženských zázemí, pocházející z různých míst. Ve starém Japonsku byli všichni v podstatě stejní. A stejně jako v rodině nemusíte slovně nebo otevřeně vyjadřovat určité myšlenky, ve starém dójó bylo společné chápání věcí samozřejmostí. Vaším úkolem jako studenta bojových umění je proto především me de menai, tedy „vidět věci, které nejsou vidět“.

Zdroj: Lesson in the Dojo for the Junior (and the Senior)!