“Je to osobní…”

Přečteno: 1936

V dalším díle bych rád napsal něco o strachu a fóbiích. Než si však o tomto tématu začneme povídat, rád bych vyjasnil ještě jeden termín, který se v budoucnu v mých článcích bude dosti často vyskytovat – Bojovník/Válečník.

Existuje mnoho názorů na to, kdo je a kdo není bojovník/válečník. Paradoxně ti, kteří sami sebe veřejně nazývají skutečnými bojovníky, jsou v drtivé většině jen pozéři, kteří jsou vnitřně tak nejistí, že tuto nejistotu zkouší zakrýt halasným vykřikováním „Já jsem skutečný bojovník“.

Bojovým uměním se věnuji již více jak 30 let a tak mohu s jistou dávkou jistoty definovat, kdo bojovník je a kdo…si na něj pouze hraje. Za tu dobu, co studuji bojová umění, jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří byli a jsou skutečnými bojovníky… a přitom to možná ani neví…anebo jim je to zkrátka jedno. Většinou šlo o kluky, kteří absolvovali několik turnusů na zahraničních misích, případně stáli tváří v tvář smrti zde v Čechách. Anebo jde o lidi, kteří trénovali a učili se v zahraničí to které bojové umění, získali si tam respekt a následně se vrátili domů zde toto umění vyučovat. Jejich žebříček životních hodnot se jim radikálně změnil a velice jasně u nich vidíte, že je jim skutečně jedno, jestli je někdo označí za bojovníky, anebo ne.

Druhá skupina, pozéři, se s vámi budou do krve hádat a obhajovat se, že oni a právě oni jsou bojovníky a budou vám také donekonečna vysvětlovat, jak správný bojovník jedná, chodí, hovoří, myslí…a třeba i jí müssli tyčinku 😉 Připomíná to diskusi mezi akademiky a lidmi z praxe. A hádejte, kdo je kdo v této diskusi 🙂

Pojďme se dohodnout na následující definici, ať máme toto téma již provždy vyřešené a můžeme pokračovat v psychických aspektech zvyšování odolnosti vůči stresu. V současnosti rozeznáváme dva hlavní typy: „Mírový válečník“ (Peace Warrior), což je termín, který poprvé navrhnul Dave Grossman při příležitosti udílení Nobelových cen za mír. Míroví válečníci jsou všichni, kteří riskují svůj život, aby (za)chránili život jiným. Takže se jedná o vojáky, policisty, ale i hasiče, sociální pracovníky v rizikových oblastech, záchranáři, apod. V zásadě každý, kdo je například u nás členem Integrovaného Záchraného Systému (IZS). Druhý typ „Bojovník“ je člověk, který zvládá své zaměstnání, rodinu i koníčky. Kdo se nesloží při první překážce, kdo se zvedne ze země, když mu osud, či život uštědří K.O. Tento typ lidí již není tak snad identifikovatelný a možná se velice pravděpodobně mezi ně řadíte i vy. Ale asi vám je to i jedno, protože vám tento titul účty nezaplatí, ani nepřidá do dne další hodiny navíc, abyste konečně stihli vše, co stihnout chcete a máte. Ale protože to i přesto zvládáte (určitě i s úsměvem na rtech ;-), nárok na toto oslovení zcela jistě máte.

Bavíme-li se o odolnosti vůči stresu, musíme zmínit dva hlavní stresoryfóbie a strach. Ačkoliv vypadají velice podobně, je mezi nimi propastný rozdíl. Fóbie (z čehokoliv), je iracionální, pohlcující strach z určité situace, události či předmětu. Schválně si tipněte, jaká je druhá nejčastější fóbie. Není to klaustrofobie (strach z uzavřených prostor), ba ani arachnofobie (strach z pavouků), ale jste již blízko. Druhá nejčastěji se vyskytující fóbie je….z hadů (ofidiofobie). Podle některých studií se tento typ fóbie vyvinul u savců již před 20 miliony let…takže je to bez pochyb nejvěrnější „přítel“ člověka, že? 😉

Pokud byste do náhodné skupiny lidí, sedících v jednom pokoji, hodili hady, velice pravděpodobně zaznamenáte následující reakce: první skupina (cca 15%) začne jednat zcela iracionálně kompletně ovládaná fóbií z hadů. Druhá skupina (85%) se buď bude rychle klidit z dosahu hadů…anebo začne prodávat lístky na představení, které právě začalo 😉

Od hadů očekáváme, že nás kousnou, stejně tak jako očekáváme od volně pobíhajících psů na ulici, že nás pokoušou. Protože „tohle přeci dělají, ne?“ Svým způsobem to od nich očekáváme. Co však již očekáváme méně je, že například náš soused může vzít střelnou (či jakoukoliv jinou) zbraň a začne po nás střílet. Náš vlastní biologický druh. A to je i naše největší fóbie – agresivita mezi lidmi. Tato fóbie v sobě nese velmi mnoho stresu, který se postupně střádá a nakonec může vyvolat podobnou reakci, jakou jste mohli vidět ve filmu Volný pád. Ba co víc, opakovaně bylo prokázáno, že v případě kdy stresorem je člověk, je psychické trauma daleko závažnější a trvá nesrovnatelně déle, než v případě traumat vzniklých z přírodních katastrof. Dokonce i počet PTSS případů je v případě přírodních katastrof nesrovnatelně nižší, než když je důvodem stresu člověk. Jinými slovy, pokud ten, kdo nám ublíží, je člověk, pak to v nás zanechá daleko hlubší zranění, než v případě požáru, zemětřesení, apod. Proč tomu tak je? Čím to je, že tornádo, uragán, tsunami, zemětřesení, požár, či výbuch plynu, to vše neudělá v psychice člověka takový „zářez“ jako když dojde k úmrtí nám blízkého člověka díky jinému člověku? Krátká odpověď zní:Je to osobní. Konkrétního gangstera můžete hnát k zodpovědnosti a případně i osobně vykonat svou pomstu. Mstít se však tornádu či tsunami, je zcela nelogické a fakticky i nemožné. A tak se se způsobenými škodami spíše smíříme.

Mezilidská agresivita je člověkem vnímána zcela jinak než “přírodní agresivita”. Obyčejně nemáme strach ze smrti. Všichni tak nějak tušíme, že jednou zemřeme. Co však chceme mít pod kontrolou, je způsob, jakým zemřeme. Smíříme se s tím, že zemřeme stářím, či že někdo nám blízký může zahynout díky povodni či požáru. Ale nedokážeme akceptovat fakt, že někdo si „zahrál na Boha“ a rozhodl se bez zjevného důvodu či provokace vzít život někomu nám blízkému. Případně je ještě horší varianta, pokud někdo cíleně vzal někoho nám blízkého. Přítomnost i jen jednoho sériového vraha ve městě může změnit chování celého města. Detektiv seržant Joe Friday to popsal takto: „Serioví vrazi jsou jako viry. Rozdílné typy zabíjí rozdílné buňky. Ale všechny směřují ke stejnému cíli. A pokud je nedokážeme zastavit, pak hostitel umírá. V tomto případě je hostitel město a toxin je strach.“ Jen si vzpomeňte, jak jeden sniper doslova ochromil v USA před několika lety celý Washington, než byl konečně chycen.

Pokračování příště

Zdroj: On Combat – Psychology and Physiology of Deadly Conflict in War and in Peace; Lt.Col. Dave Grossman, Lopren Christensen; second edition, PPCT Research Publications, 2004, ISBN 978-0-9649205-2-1

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *