Dovolte mi malé zamyšlení k akcím pro děti. Nemá cenu zde hořekovat nad tím, jak jsou děti nemotorné, hloupé, lenivé a kdovíco ještě, protože jednak je to známý fakt, a jednak to v drtivé většině pak jen končí jen povzdechem „no jo no, za našich časů to bylo lepší, ale teď je jiná doba. Musíme to prostě akceptovat.“
Hmmm…více jak sedm let existence jujutsu klubu a skutečně mnoho uspořádaných akcí dětí pro dětí ukázalo, že to tak být nemusí. Pokud víte, jak na to, pak budete mít za chvíli děti, kteří sice stále hrají na mobilech různé hry, ale stejně tak jsou schopné bez většího remcání strávit víkend/týden v přírodě a na mobil si ani nevzpomenou (to spíše rodiče jsou obvykle nervózní, že je nemohou pravidelně zkontrolovat ;-).
Během té doby, co s dalšími nadšenci organizujeme akce pro děti, jsem si všimnul několika důležitých věcí:
Organizátor musí mít duši dítěte
…to jest hravost a rošťáckost malého kluka či malé holky, aby napsal takový program, který je dokáže zaujmout. Pokud si takový program pak přečtu a začnu litovat, že mi není jako těm dětem, které se akce zúčastní, pak vím, že to bude dobrá akce. To však nezafunguje, pokud program sestavujete s myslí dospělého. Může sledovat stejně dobré cíle, ale přístup a výsledek bude úplně jiný.
Organizátor musí být dospělý
…aby se postaral jednak o nezbytné formality (papírování), provedl pečlivou analýzu rizik, dokázal nastavit adekvátní laťku náročnosti akce, sestavil seznam znalostí a dovedností, které chce, aby se děti během akce naučily a přesvědčil rodiče, že jejich děti jsou skutečně ve spolehlivých rukou.
Každá akce musí mít příběh
Ačkoliv by možná z pohledu dospělého bylo lepší učit seznam dovedností (a odškrtávat je pak jako nákupní seznam), v případě dětí je příběh klíčový. Vyžaduje to umět pracovat s příběhem a vyprávět třeba i recept na guláš takovým způsobem, že děti budou pozorně a s nedočkavostí sledovat, jak to bude dále pokračovat. I proto máme v našem jujutsu klubu například překážkové dráhy, které vždy pojí nějaký příběh. Není to jen stanoviště 1, 2, 3, atd. Příběh dodá překážkové dráze napětí i smysl. A nelamte si hlavu nějakým komplikovaným příběhem. Příběh není hlavní cíl překážkové dráhy, pouze jeho nositelem.
Každý příběh musí mít hlavní postavu – inspirativní osobnost či alespoň hosta
Děti potřebují vzor, ke komu vzhlížet a jehož činy se mohou nechat inspirovat. Někdo, kdo se před ně postaví, je to (pokud možno) člověk z masa a kostí, dokázal obdivuhodné věci a umí je také poutavě odvyprávět. Někdy to je skutečná historická postava, jindy to je (jako například na zimních kurzech přežití) člen Horské služby anebo hasič, policista či voják.
Nesoutěžit mezi sebou, ale sám se sebou a svým včerejším výkonem
Porovnávat Petra s Pavlem je podobně nesmyslné jako porovnávat notový zápis s právním kodexem. Ano, oboje mohou být knihy a jsou ze stejného materiálu, ale…zatímco byste pravděpodobně vydrželi poslouchat audio verzi notového záznamu, asi byste nevydrželi tak dlouho poslouchat znění zákonů, že? Věřím, že chápete, co jsem tím chtěl napsat. A proto první přístup vcelku spolehlivě odradí od pohybu méně nadané, zatímco druhý přístup je namotivuje, protože parťákem i soupeřem zároveň si budou děti samy sobě. A na tom pak je možné budovat vytrvalost, houževnatost a další vlastnosti, které budou pak aplikovat i v jiných oblastech svého života.
A nakonec – nechtějte po dětech nic, co byste sami nedokázali předvést anebo absolvovat
Musíte jim vždy jít příkladem a ukázat, že i když nějaká výzva vypadá náročně, dá se zvládnout, pokud se soustředím na způsoby, jak ji zvládnu, místo hledání důvodů, proč to nejde. Je to poučka původně převzatá z výcviku speciálního jednotek NAVY SEALS, kde velitel velí vždy zepředu a ukazuje svému týmu, že všechno jde. A ačkoliv tady nejsme v armádě, tenhle přístup tu také funguje velmi dobře. Jen to znamená, že se musíte udržovat ve skvělé fyzické kondici, abyste pak byli schopni s dětmi držet krok. 😉
Mám v životě obrovské štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří jsou podobně nadšení magoři, kterým nevadí, že jim v noci mrzne pozadí, že jsou nevyspalí, unavení, že musí přespat s dětmi venku i když „jsou už na podobné věci staří“, kteří stále mají mindset dítěte a rozum dospěláka.
To je úžasná kombinace, která je zároveň i velmi vzácná. I proto si těchto lidí obrovsky vážím a jsem rád, že spolu každý rok organizujeme další akce. Díky nim naše děti zjišťují, co všechno dokážou a že svět, který je obklopuje, je neuvěřitelně úžasné místo, které stojí za prozkoumání.
Díky vám všem, kamarádi 😊
Jarda Kolcun
