Constraint-led learning (CLL) (Metoda řízená omezeními)
Termín Constraint – led learning (dále již CLL) by se dal volně přeložit jako „učení řízené (různými) omezeními“. Jde o tzv. nelineární výukový proces, což znamená, že se primárně nesoustředí na výuku techniky 1, poté techniky 2 a až teprve pak techniky 3. Místo toho se soustředí na situace, které vzniknou při reagování mezi studentem a prostředím, ve kterém se právě nachází, nebo jednou může nacházet.
Vysvětlím to blíže na příkladu: Představte si, že neumíte ani slovo finsky (což asi nebude těžké si představit 😉 a z nějakého důvodu se ze dne na den ocitnete ve Finsku, kde budete muset strávit následujících 5-10 let. Nebudete se učit finštinu tak, že se nejdříve budete učit abecedu, pak gramatiku atd., podobě jako kdybyste chodili na základní školu. Ale velmi pravděpodobně se nejprve naučíte pozdrav, poděkování, různé otázky na cestu apod. zkrátka takové ty nejběžnější fráze, které budete potřebovat v prvním kontaktu s neznámým prostředím. A postupně, jak se budete sžívat s novým prostředím a zažívat nové situace (půjdete do kina a naučíte se koupit si lístky, půjdete do restaurace a naučíte se objednat si večeři apod.), se finsky nakonec naučíte. Vaše slovní zásoba se bude rozšiřovat spolu s tím, v jakých nových prostředích se budete nacházet, ba co více, budete používat současné výrazy jako skuteční lidé, a nikoliv formu, která se může nacházet v již zastaralých učebnicích.
Nu a jak to souvisí s výukou bojových umění? V současnosti je velice časté učit tzv. akademicky, strukturovaně, což na první pohled může vypadat jako jediný správný směr (a v mnoha případech tomu i tak je), ale když se na to podíváte z pohledu výše uvedeného příkladu naučení se finštiny, tak tomu začne něco chybět, že?
Prosím, nechápejte mě špatně – to není o tom, že by se studenti neměli učit základní údery, kroky, úhyby apod. O to tu skutečně vůbec nejde. Kdybychom se podívali na původní výuku technik boje v době, kdy se válčilo často a blízko vás, pak byste se patrně chtěli naučit v rámci omezeného času, jak a kam správně seknout mečem, abyste způsobili nepříteli co největší zranění. A už byste neřešili jemné detaily úchopu meče, ladění perfektní vzdálenosti nohou apod. A opět připomínám, neznamená to, že by to nebylo důležité, ale v rámci omezeného času, který byste měli, než se ocitnete nepříteli tváří v tvář, vaše priority budou při výuce jinde. I v moderní sebeobraně se vyučují 4-5 základních technik založených především na hrubé motorice a nepracuje se tam s detaily generování ať již kinetické…nebo nějaké jiné energie ;-), nevymýšlí se osm kombinací v řadě, či nějaká bojová gymnastika. Je to o prioritách a je to také o…ale nepředbíhejme. Zkrátka když vezmete v úvahu, že student dochází na trénink (v lepším případě) dvakrát týdně, máte i přesto reálně dost málo času, abyste předali klíčové dovednosti tak, že je bude schopen v případě ohrožení života využít i v praxi. A právě proto stojí mimimálně za zamyšlení, jestli náhodou není nutné maličko upravit výukové postupy.
Historie učení
Před mnoha a mnoha lety jsme se učili tak, že jsme pozorovali svého otce či matku, jak dělá nějakou činnost a pak jsme je zkusili napodobit. Učili jsme se tedy nápodobou (viz výše imitační způsob učení). Pochází to z doby, kdy neexistovaly psané materiály, ale často pouze ústně předávané zkušenosti a doporučení. Nesmíme však zapomenout, že našimi učiteli před desítkami a stovkami let nebyli jen rodiče, ostatní příbuzní, či starší členové kmene ale například i prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Jak to myslím? Představte si, že jste se narodili do kmene lovců nomádů. Již v okamžiku narození na vás začne okolní prostředí působit a jak rostete, prostředí na vás působí dále – naučíte se, jak stopovat zvíře i v písku, jak si ošetřit rány, jak nalézt vodu. A jak šla civilizace dále, lovci se postupně začali usazovat, takže jste se začali učit nové sady dovedností – jak najít jiný typ jídla i jak jej pěstovat. Jak postavit přístřešek, který vydrží nejen jednu noc, ale třeba jednu generaci. Jak poznat, že domestikované zvíře je nemocné i jak jej vyléčit.
Možná si teď říkáte, že to vše je hezké, ale to je „doba kamenná“. OK, tak se přesuňme do (ještě nedávné) současnosti. Když jste přelézali po kládě, naučili jste se, že kláda po dešti (bez kůry) je mnohem náročnější na zdolání než suchá kláda. Naučili jste se, jak chodit v blátě či po ledě tak, abyste nespadli. Jak se udržet nad vodou, pokud jste nedosáhli na dno. Jak se chránit proti dešti, chladu či slunci. Jak chodit v lese po tmě, abychom si nevypíchli oko větvičkou atd. Ale museli jsme se také naučit pracovat s vlastními omezeními, například, když jste měli zlomenou ruku a museli jste si zavázat tkaničku či vyčistit zuby. Když jste byli velmi unavení a museli jste se naučit hecnout a dodělat svěřený úkol. Anebo když jste museli dosáhnout někam, kam jste normálně nedosáhli (proto moc fandím parkouru jako dokonalé přípravě na všestranný pohyb). Učili jste se nápodobou od svých rodičů, starších sourozenců, kamarádů, ale i učitelů, senseiů a trenérů. A učili jste se v prostředí, ve kterém jste vyrůstali, to znamená, že malé dítě se naučí jiný set dovedností ve městě, v džungli, či na poušti, dle toho, kde vyrůstá. Pokus a omyl. Po mnoho stovek let. To vše vás učilo si poradit s různými překážkami, či omezeními a dosáhnout cíle. Tak přesně o tom tato metoda je. Nevylučuje výše uvedené metody, ale rozšiřuje je.
Standardizované učení
Moderní školy (bojových umění) se musely vypořádat s úkolem, jak učit zároveň větší množství lidí, z nichž jeden je hloupější/nemotornější než druhý, má problém se zrakem, je obéznější, má problémy v rodině atd. Dříve to bylo jednodušší, protože sensei měl jen 5-7 studentů (které si navíc sám vybral) a těm mohl věnovat skutečně osobní péči. Ale zkuste to s 30 studenty na lekci, nebo s několika stovkami lidí na semináři. I proto vznikly standardizované systémy výuky, které předpokládají, že na počátku student neumí (prakticky) nic a na konci by všichni měli být víceméně na stejné úrovni.
Ale realita je přitom jiná. Vidím to u nás v klubu, kdy k nám přijde nový student, a protože se do té doby věnoval například atletice, tanci či gymnastice, jeho vnímání rovnováhy i pohybová paměť je výtečná. Stačí mu ukázat techniku jednou a je schopen ji provést téměř bezchybně. A pak tu jsou tací, kteří mají problém udělat i kotrmelec a s nimi musíte začít od zcela základní pohybové abecedy, zatímco s těmi prvními můžete již začít řešit jemné nuance konkrétní techniky (o tomto jsem psal i v článku Proč by děti měly studovat bojová umění (pohled z praxe)).
A problém je, že je všechny máte v jedné skupině. A navíc to není ani otázka věku (že by mladší byli méně šikovní, než starší), typy postavy (tlustý vs. hubený), či jaký pásek (již) mají. Právě toto osobně považuji za největší výzvu současných učitelů….naučit studenty, kteří mají obrovský roztptyl pohybové inteligence.
Pak tu máme organizaci lekce, kdy každá hodina by měla začít (standardizovanou) rozcvičkou, kde jim přesně řeknete, co a jak. Poté následuje hlavní část, kde jim opět přesně řeknete, jakou techniku a jak ji mají provést a ideálně to zakončíte protažením, kde jim také přesně říkáte, co a jak. Jenže kde je ona fáze objevování a (individuálního) přizpůsobování se, když musí dělat přesně to, co jim řeknete? Kde je nějaký prostor pro poznávání vlastních limitů a kde je příležitost pro simulace nějakého problému (kluzká kláda, ledový povrch, zranění ruky, více útočníků, malý prostor, či špatné světelné podmínky) a následné příležitosti jej vyřešit zcela dle svého?
“Tradiční” systém výuky často vytváří lidi, kteří sice umí dobře napodobit svého učitele a kde se hodnotí především čistota techniky. Avšak v běžném životě už budou mít problém se přizpůsobit aktuálnímu prostředí. Nemluvě o tom, že bude zcela jiné než klimatizovaná a dobře osvětlená tělocvična.
A také nemluvě o tom, že i jejich parťák/útočník se bude chovat zcela jinak, než v tělocvičně (třeba tím, že nespolupracuje při výkonu techniky. V tomhle ohledu jsou dobré například meziklubové soutěže, kde netušíte, na koho narazíte). Vzpomínám si, jak v 80.letech dělali zajímavou studii, kde vzali několik držitelů černých pásků v karate, kteří v tělocvičně podávali neuvěřitelné výkony – kopem z otočky dokázali přesně trefit cigaretu v ústech parťáka, dokázali zasáhnout úderem i přesné místo na těle parťáka atd. Jenže…na ulici proti nim postavili uliční rváče, kteří je ani moc nezastresovali a titíž černí pásci nebyli schopni smysluplné obrany. Buď zcela zamrzli, nebo začali kolem sebe máchat končetinami způsobem, který ani s přimhouřenýma očima nepřipomínal techniky karate. Člověk se pak může logicky ptát, k čemu je tedy výuka (v tělocvičně), když nedokáže připravit člověka na skutečný život. Jenže…ja jsem psal již výše, představte si situaci, kdy máte před sebou skupinu lidí o různé pohybové inteligenci a máte je připravit. I proto nejsem zcela striktním odpůrcem standardizovaného učení, nicméně díky metodě, kterou vám popíšu, je možné adekvátně zatížit jak onu „pokročilejší“ skupinu, tak i začátečníky, a přitom se budou věnovat stejnému tématu a ve stejnou dobu. Mimochodem, na oné přizpůsobivosti idividuálním možnostem člověka je postavený celý systém TacFit, který letos budeme v klubu již pravidelně cvičit v rámci kondičního rozvoje. Ale to je na jiné povídání.
Učení jako ekosystém
„Vzdělávání není příprava na život. Vzdělávání je život sám.“
John Dewey
Právě učení se v prostředí (anebo upravit podmínky výuky tak, aby se co nejvíce přibližovaly onomu cílovému prostředí), kde strávíte (nějaký) čas svého života je klíčové. Můžete sedět dny, týdny a měsíce se slovníkem finštiny v ruce, ale hovořit se reálně nenaučíte. Vyjděte však ven a (za předpokladu, že se nacházíte ve Finsku) naučíte se finsky mnohem rychleji.
Nedávno jsem někde citoval Bruce Leeho, který (prý) řekl: “Plavat se nenaučíte tím, že budete jen stát na pláži“. Stejně tak bojovat na ulici se nenaučíte tím, že budete vždy cvičit v čisté, klimatizované, dobře osvětlené tělocvičně. Skoro vidím, jak vám to již šrotuje v hlavě a přemýšlíte, jak toto doporučení uplatnit ve své výuce, ale ještě vydržte. Teď jen stačí pochopit, že prostředí je motorem našeho učení, ekosystémem, kde by výuka v ideálním případě měla probíhat.
Kolik nebo jak?
Velice často se říká, že opakování je matkou moudrosti. A že musíte něco provést 10.000krát, abyste to skutečně uměli. Dovolím si nesouhlasit. Švédský psycholog Anders Ericsson prokázal, že nejde ani tak o počet opakování, jako o vědomé opakování. Vysvětlím – je skutečně zásadní rozdíl, jestli například provádíte kombinaci přední a zadní direkt, a přitom myslíte na to, co je ještě potřeba zařídit v práci, místo toho, abyste prováděli tu samou kombinaci a postupně se soustředili jak na každý jednotlivý úder, ale i kam, jak zasahujeme, a hlavně koho zasahujeme (na toto téma doporučuji přečíst článek „Živý“ a „mrtvý“ pohyb). Pokud však provádíme techniku s plným soustředěním, budeme ke zvládnutí této kombinace potřebovat významně nižší počet opakování, ale přesné číslo vám neřeknu (a pohybuji, že tu je někdo, kdo by toho byl schopen). Záleží na počáteční pohybové zručnosti. Pro někoho to může být jen jemné poladění pohybu, který již zná odjinud a pro někoho to je zcela nové zapojení svalových skupin…takže to potrvá déle. Každopádně v obou případech jde o významně nižší počet. Při tomto způsobu si totiž vytváříte nové mentální mapy, vznikají nová synaptická spojení, takže se nová dovednost mnohem rychleji začlení do vašeho repertoáru technik. Není to o kvantitě, ale kvalitě…což vás asi nepřekvapí. Doporučuji proto nebádat nad tím, jestli se jedná o deset tisíc nebo jeden milion opakování, to skutečně není ten hlavní faktor toho, kdy techniku zvládnete.
Co je také důležité, je poznatek, který z Ericssonova výzkumu také vyplynul – zvláště na počátku by to nemělo být o cvičení, ale o (zábavné) hře. Pokud budete příliš tlačit zvláště v počátku na dokonalou čistotu techniky při cvičení, může snadno dojít k zahlcení, frustraci a vyhoření studenta, který se raději bude věnovat něčemu jinému, protože toto mu bude připadat velmi složité…nad jeho síly. Zatímco při hře můžeme rozvíjet stejné dovednosti, ale protože to bude hra, studenty to bude spíše bavit než nudné drilování.
