Jak lépe naučit (nejen) bojové umění? (3/8)

Zavedení omezení

A pomalu se již dostáváme k jádru pudla. Tato metoda v zásadě říká, že je nezbytně nutné, aby trénink vždy zahrnoval nějakou interakci se skutečným prostředím, tedy s tím, kde se student bude jednou pohybovat. Co to znamená? Uvedu několik ilustračních příkladů, tak mne prosím neberte doslovně. Například student se potřebuje naučit bojovat v prostředí, kde je led. To znamená, že trénink by kromě technik boje měl obsahovat i různé hry na udržení rovnováhy, což v tělocvičně můžeme simulovat různými balančními pomůckami, které jednak zlepší pocit rovnováhy a jednak posílí svalové skupiny nohou tak, aby byl student na ledě sebejistý. Anebo méně extrémní případ – student potřebuje znát techniky, které by měl umět jako vyhazovač na diskotéce. Takže trénink s omezením (v kategorii prostředí) by měl například simulovat nedostatek světla, těsné prostory a techniky boje na velmi blízkou vzdálenost…samozřejmě kromě mnoha jiných dovedností. Jak toho dosáhnout v tělocvičně? Zhasněte, takže sparring bude probíhat potmě, a pokud nejde zhasnout, dejte studentovi pásku přes oči, aby neviděl. V jednom případě nastavujete omezení ze strany prostředí a ve druhém nastavujete omezení pro studenta. Ale o tom si povíme za chvíli ještě více.

Tato metoda se může zvláště zpočátku zdát náročná na pochopení, respektive ta část, kdy máte vymyslet všechny ty (herní) omezovací drily, ale vězte, že časem vám to půjde už skoro intuitivně. Uvedu vlastní příklad z našeho klubu – měli jsme problém s tím, že během sparringu na zemi se občas dvojice srazila s jinou zápasící dvojicí. Někdy šlo o lehké ťuknutí hlavami, jindy o zalehnutí ruky či nohy někoho z druhé dvojice. Byla tak jen otázka času, kdy dojde ke zranění. Proto byla potřeba je naučit vnímat své okolí i během sparringu. Jinými slovy jsme museli upravit výuku tak, aby se jim zlepšilo periferní vidění a aby toto periferní vidění začali skutečně využívat. Jedna z možností byla jim neustále říkat, že je nutné se dívat kolem sebe (to nezafungovalo, ačkoliv jsme jim to fakt opakovaně zdůrazňovali). Vymysleli jsme proto hru, kdy si studenti klekli proti sobě a zavřeli oči. Sensei pak mezi všemi dvojicemi rozmístil na různá místa poblíž gumové nože. Na zvukový signál měli otevřít oči a začít se prát. Pokud uviděli (někde v rozumném dosahu) nůž, měli po něm sáhnout a použít proti svému parťákovi. Pokud nůž v dosahu nebyl, měli se snažit co nejdříve svého soupeře dostat pod kontrolu (prostřednictvím páky či škrcení). Druhá varianta tohoto drilu byla, že mezi dvojicemi během sparingu prochází sensei a občas upustí na zem gumový nůž. A studenti věděli, že pokud ten nůž uvidí, mohou jej v boji použít a „zabít“ svého soupeře. Bylo zajímavé sledovat, jak rychle se dokázali studenti zorientovat a pokud nůž ve své blízkosti neviděli (protože byl třeba za nimi), šli hned do sparringu i bez něj…a pak většinou vyhrávali, protože ten druhý mezitím ztrácel čas hledáním nože. A jakmile došlo k pobodání, nůž jsme jim odebrali a oni pokračovali plynule ve sparringu…do té doby, než se jim opět za pár minut nůž někde poblíž objevil.

Co je však důležité – ve všech případech bylo vidět, jak kolem sebe studenti automaticky začali kontrolovat prostor i během sparringu. Díky tomu jsme výrazně snížili riziko, že dojde opět k nějakému zranění. A ano, jako bonus studenti zjistili, že je opravdu těžké se na zemi ubránit útočníkovi s nožem, zvláště, když neví, kdy a v jaké ruce se objeví (a proto se mají snažit v takovém případě co nejrychleji vstát a utéci, což bude strategie, kterou budeme letos hodně procvičovat). 

Úvod do CLL

CLL přístup zdůrazňuje, že to není ani tak o důrazu na čistotu techniky, či talentu studenta, a ani o počtu opakování. Neznamená to, že by se studenti neměli učit techniky, ani, že by neměli pilovat detaily (protože čím techničtěji čistší technika je, tím méně energie na její vykonání student pak potřebuje). Je to hlavně o tom, JAK (moc vědomě, soustředěně) student přistupuje ke své výuce, a na JAKÉ prostředí (či situaci) se vlastně připravuje.

A pokud bude celou dobu trénovat v klimatizované, čisté, rovné a osvětlené tělocvičně, pak jednou bude schopen techniky použít právě a jedině v takovém prostředí. I proto jsou například vojenské výcviky v džungli, na poušti, či za polárním kruhem a nikoliv jen v Brdech s chybným předpokladem, že “džungle je jen více stromů, jinak je to stejný jako Brdy“, “poušť je absence stromů, jinak je to stejné jako Brdy“, nebo “za polárním kruhem je jen více chladněji, jinak je to stejné jako Brdy“.  Také vám taková tvrzení přijdou jako absolutně nesmyslné uvažování? No a proč se tedy sebeobrana často vyučuje pouze v krásné, osvětlené, prostorné a čisté tělocvičně a nikoliv v průchodu, v parku, apod.? Můžete namítnout, že to je již pokročilá úroveň a plně s vámi souhlasím. Nicméně i v tělocvičně bychom se již od začátku měli snažit postupně se cílovému prostředí přibližovat.

A k tomu nám slouží právě různé typy omezení, které pro přehlednost můžeme rozdělit do třech hlavních kategorií:

1. Student
2. Úkol
3. Prostředí

Kombinace těchto tří kategorií zdůrazňuje objevování a řešení problémů v dynamickém i různorodém prostředí. Já vím, teď to nezní příliš srozumitelně, ale dejte mi chvilku, vysvětlím to.

Celé CLL je založené na tom, že nějakým způsobem napodobuje/simuluje podmínky, či omezení reálného světa. Ale napodobuje/simuluje i přirozený způsob učení, jak jsme si řekli již v úvodu našeho cyklu. Učíme se nápodobou a získáváme návyky v prostředí, které může být fakticky pokaždé jiné (jednou bude světlo, jindy tma, jednou bude sucho, jindy led, jednou budu zdravý a plný síly, jindy zraněný a utahaný). A právě ono “které může být fakticky pokaždé jiné” je zdrojem pro vymýšlení našich omezení.

Pojďme si tedy maličko podrobněji rozvést tři výše uvedené kategorie omezení a uvést k nim několik názorných příkladů, ať je vše ještě jasnější:

1. Student – student může mít svázané ruce, zavřené oči apod.
2. Úkol – student dostane úkol, že musí v časovém limitu uniknout z nepříjemné pozice na zemi, případně se prodrat skrz dav jiných studentů na opačný konec tělocvičny apod.
3. Prostředí – student se musí ubránit v malém prostoru, potmě apod.

Jak vidíte, stejný typ omezení mohu v nějaké formě dát na studenta, úkol či prostředí. A to je na tom to hezké a zajímavé, díky čemuž výuka nebude nikdy nudná jak pro studenty, tak i pro senseie.

Proč se do toho vlastně pouštět, když nám funguje to, co používáme teď?

Dobrá otázka a je to samozřejmě na vás, jestli se chcete posouvat, nebo pojedete stejné věci, jaké se vyučovaly za „vaší éry“…. Pokud mohu hovořit za sebe, tak jsem se již nějakou dobu obával, že mě výuka časem přestane bavit a budu pak už učit jen proto, že musím, že jsem to slíbil, nebo proto že nechci zklamat své studenty. Tohle je však způsob, jak se i já sám mohu dále učit (protože cokoliv, co pro studenty připravím si nejdříve sám otestuji na sobě), ale hlavně se výuka bude svižně posouvat, bude pestrá, a zvláště u dětí je právě ona pestrost klíčem k tomu, že je to bude dlouhodobě bavit. Stačí to porovnat s drily, kdy jsme my za naší éry dělali tisíce a tisíce seků mečem, nebo kopů a ano, teď už (snad) umím seknout mečem, či kopnout, ale…že bych z toho byl v té době úplně nadšený, to ne. Dnes by mi naopak takový typ výuky docela sednul, protože už chápu, že je tam tolik detailů, které je potřeba pohlídat, na které je potřeba se postupně soustředit, že i jeden typ úderu či kopu bych mohl klidně cvičit celý týden či měsíc a nenudil bych se. Jenže hovoříme tu o dětech, které by vydržely maximálně tak 2-3 takové tréninky a pak by odešly dělat něco jiného, kde je větší zábava.

Takže abych zodpověděl dotaz v nadpisu této části, zkusím krátce shrnout, proč CLL stojí alespoň za zkoušku:

• Student se učí objevovat a přizpůsobit se různým změnám. Ostatně to je i princip evoluce, kdy vítězí nikoliv ten nejsilnější, ale ten, kdo se nejlépe dokáže změnám přizpůsobit.
• Ukazuje se, že metoda CLL je mnohem účinnější k získání potřebných dovedností, protože student sám nachází nejlepší způsoby, jak překonat nějaké omezení. A sensei jej jen usměrňuje, případně potvrzuje, že “ano, tohle je dobré řešení”. Jsem si vědom toho, že mnohem jednodušší by bylo dostat od senseie odpovědi na všechny otázky, které se vynoří, ale kdy se pak tedy naučí studenti sami myslet? Až po získání černého pásku? Opravdu? Když do té doby jim sensei všechno servíruje jako na stříbrném podnose? Je s tím potřeba začít mnohem mnohem dříve, protože naučit se myslet a řešit problémy zabere nějaký čas a ano, zpočátku to bude hodně frustrující, ale přesně od toho tu sensei je, aby pomohl to prvotní období překonat. Tato metoda tak pomáhá vychovat samostatně myslící bojovníky, kteří jednou budou schopni studovaný systém v budoucnu dále rozvíjet, protože budou vědět JAK. Pokud vám však váš sensei ono PROČ+JAK vždy dodá a vy musíte jen udělat CO, zamyslete se, co se stane, až tu sensei nebude….
• Tato metoda posiluje udržení nově získané zkušenosti, protože na ní přijdete sami a onen AHA moment v paměti zůstane mnohem déle než převzatá informace, jelikož je s tím spojena (pozitivní) často silná emoce. (Jen pro jistotu, ať si rozumíme: AHA moment je okamžik náhlého porozumění nebo uvědomění si něčeho důležitého. Často se používá k popisu situace, kdy člověk najednou pochopí složitý koncept, najde řešení problému nebo získá nový pohled na věc. Tento moment bývá doprovázen pocitem překvapení a uspokojení. Termín se často využívá v psychologii, vzdělávání, marketingu i osobním rozvoji. Pochází ze zvolání “aha!“, což je typická reakce, když nám něco konečně “docvakne”. Známým příkladem je Archimédův výkřik „Heuréka!“, když objevil princip vztlaku.)
• Učení je prokazatelně mnohem efektivnější, pokud je spojeno s emocemi. Zkuste si vybavit, co si stále pamatujete ze školy a vsadím se, že to bylo vždy spojeno se silnou (pozitivní/negativní) emocí. Pokud chcete, aby se vyučovaná dovednost vtiskla do paměti studenta, je potřeba toto zohlednit i ve výuce.
• Tato metoda snižuje riziko zranění, protože často se zranění stávají, když člověk nedává pozor, když se nudí, nebo když dělá opakování nějaké techniky a myslíte přitom na něco zcela jiného. Zde však musíte být TADY a TEĎ, protože jste postaveni před nějaký problém a vy se musíte celou svou osobností a zkušenostmi soustředit na jeho vyřešení.
• Tato metoda také podporuje přenositelnost znalostí a dovedností, protože jakmile přijdete na způsob, jak vyřešit jeden problém, velmi pravděpodobně vám nově nalezený způsob pomůže vyřešit i další problémy. A třeba přijdete na to, že čím jednodušší řešení naleznete, tím univerzálnější je.
• Tato metoda také zlepšuje jednání pod stresem, protože jakmile člověk zjistí a hlavně akceptuje, že stres je zkrátka součást života, naučí se jej využívat, místo toho, aby se ho obával. CLL metoda člověku pomůže se stát postupně odolným vůči všem možným typům i intenzitě stresu postupným zatěžováním, o které si řekneme později mnohem více. Každý nový dril s omezením je svým způsobem stres.

Je proto důležité pochopit, že naším hlavním motivátorem růstu je (reálné i domnělé) nebezpečí. Naše těla jsou uzpůsobena tak, aby našla řešení na hrozící nebezpečí, aby jej vyřešila a nezůstávala nadále ve stavu, kdy vám to nebezpečí bude stále hrozit.